Na základě toho dojdeme k problematice směnných relací

- Terms of Trade /ToT/ (jde o vyjádření změny v poměru množství vyváženého a dováženého zboží na základě pohybu dovozních a vývozních cen).

Dnešní pojetí ToT vychází z porovnání vývoje indexů vývozních a dovozních cen:

Pe - exportní cenová hladina
T= ------
Pi - importní cenová hladina


Dalším vlivem ToT na ekonomiku je směnná křivka. Vyjadřuje, jaké množství importovaného zboží oproti jakému množství exportovaného zboží při rozdílných směnných vztazích bude vyměňováno.


Elasticita směnné křivky:


procentní změna hodnoty ZO
eT= -----------------------------------
procentní změna ToT


eT >1 exportní nabídka roste při stoupajících cenách

eT=1 exportní nabídka je nezávislá na ceně

eT<1 exportní nabídka klesá s rostoucí cenou


Obchodní liberalismus a protekcionismus

Protekcionistická politika
- souvisí s neliberálními teoriemi zahraničního obchodu

Hlavní nástroje

- cla
- subvence
- kvóty
- administrativní překážky obchodu


Cla
- exportní - omezený význam, používají se např. na suroviny,polotovary nebo aby vývozem nedošlok dotování příslušníků jiného státu

- importní - mění cenové poměry a mají tyto důsledky:
· příznivě působí na směnné vztahy ve prospěch vlastní země
· chrání domácí produkci před importní konkurencí
· zmenšují cenový tlak na domácí nabídku na základě importu levných konečných produktů - faktorový protekcionismus


Další členění je na cla specifická (cla na množství)

Specifická cla snižují procentuální celní zatížení.

Clo na 100m látky je 100Kč, při zahraniční ceně 100Kč je clo 100%, při ceně 200Kč je to ale 50%. a hodnotová (cla na cenu).

Hodnotová cla zesilují promítání důsledků zahraničních pohybů cen do domácí ekonomiky.

Clo na 1m látky je 50%, při zahraniční ceně 100Kč je domácí cena 150Kč, při vzestpu na 120Kč (více o 20Kč) je domácí cena 180Kč (více o 30Kč).


Neutralizací těchto efektů mohou být cla klouzavá, při kterých je celní sazba spjatá se zahraniční cenou.


Hlavní důsledky cel: graf č. 3.13 Teorie světové ekonomiky str. 72


Zvýšení cel má za následek zvýšení cen a díky tomu snížení domácí poptávky. Domácí produkce však roste. Na světových trzích při nezměněné poptávce vlivem převisu nabídky dochází ke snížení cen. Zahraniční nabídka klesá, zahraniční poptávka roste. Snížení cen v zahraničí je o to větší, čím nižší je cenová elasticita zahraniční nabídky a poptávky.

Pokud clo zvýší zahraniční ceny nad domácí ceny, hovoříme o tzv. prohibitivních clech, neboť domácí trh je pro zahraniční dodavatele uzavřen.

+ strana 73-76 kniha Teorie světové ekonomiky

ad IV.

Bohatě zastoupené faktory jsou nepřímo exportovány a nedostatkové exportovány. Snahou tohoto modelu je vysvětlit vliv zahraniční směny na domácí alokaci produktivních sil a rozdělování důchodu.

Důvody pro uvedené pojetí:
- rozdílné vybavení faktory pro jednotlivé země
- do vybavení faktory je možno zahrnout: podnebí, patenty, výrobní tajemství apod.

Země A i B produkují zboží x a y při požití K (kapitálu) a L (práce). Země A je relativně bohatěji vybavena K. Výroba x je náročnější na K.

Země má ve zboží komparativí výhodu, jestliže pro svou výrobu užívá ve větší míře relativně bohatěji zastoupeného faktoru. Země A bude mít komparativní výhodu ve zboží x a země B ve zboží y a budou si je směňovat.

V případě uzavřené ekonomiky země s relativně větším zastoupením práce má relativně nižší mzdy a díky tomu relativně nižší náklady na zhotovení tohoto zboží.

Zahraniční obchod ovšem ceny vyrovnává. Dováží-li země zboží náročné na nedostatkový výrobní faktor dojde ke snížení poptávky po něm. Toto snížení znamená pokles ceny tohoto faktoru a zároveň zvýšení ceny faktoru vyrábějícího vývozní komoditu. Tento proces probíhající v obou zemích se zastaví v momentu vyrovnání cen faktorů.

ad V.

Vyjděme ze situace, že dochází k vzestupu relativních cen zboží náročného na spotřebu L. Vzestup relativních cen zboží náročnějšího na práci vede k relativnímu růstu mezd. Jestliže mzdy rostou pomaleji než ceny, musejí dělníci vynaložit více svého důchodu na nákup zboží a jejich postavení se zhorší.

Podle tohoto teorému země ze zahraničního obchodu vždy bohatne, ale bohatěji zastoupený faktor získává poměrně více


ad VI.

Jestliže dojde k vzestupu vybavení faktorem, pak rychleji roste výstup zboží na tento faktor a výstup druhého se relativně sníží.



ad VII.

Leontieff poukázal na nutnost braní v úvahu kvalitu faktorů. V případě USA vývoz zboží náročného na práci a import zboží náročného na kapitál lze vysvětlit vysokým zhodnocením kvalifikované práce.


Poptávkové teorie
Tyto teorie se zabývají zejména cenovou úrovní zboží.

V zemi A je poměr mezi zbožím y a x 10:14 a v zemi B je 10:22. Z počátku při dovozu 1 jednotky y do země B, bude daná země ochodna nabídnou 4 jednotky x. S růstem dováženého zboží bude tento směnný poměr klesat. Rovnováha bude v bodě P, kde se protnou nabídky zemí A i B a vytvoří se směnný poměr 10:18.

Z toho plyne závěr, že produkce dané země je směňována za produkci jiných zemí a to v takové míře, aby celkový vývoz mohl splatit dovoz.

Nabídkové a poptávkové teorie

Nabídkové teorie
Otázky proč a jak dochází ke směně na světovém trhu mají z hlediska nabídky následující ucelené podoby.

I. Smithova teorie absolutních výhod

II. Ricardova teorie komparativních výhod

III. Haberlerova teorie alternativních nákladů a hranice produkčních možností

IV. Heckscher Ohlinův model

V. Stolper-Samuelsonův teorém

VI. Rybczynského teorém

VII. Leontieffův paradox


ad I.

- ekonomika poptává statky, které doma z důvodu nedostatku surovin, technologií, kvalif. prac. sil nevyrábí
- zahraniční obchod je ventilem pro přebytečné zboží

Díky svým produkčním podmínkám země A vyrábí výrobek x a země B výrobek y. Vzájemná směna umožňuje zvyšovat celkové bohatství, neboť každá země produkuje díky vyšší specializaci celkové množství zboží.

ad II.

- rozdílná produktivita produkčních faktorů
- jednotlivé země jsou vybaveny různými produkčními faktory

Komparativní rozdíly jsou důsledkem odlišného zastoupení jednotlivých produkčních faktorů. Je exportováno zboží vyrobené pomocí faktorů, jehož zastoupení v dané zemi je relativně vyšší. Průmyslová země relativně bohatá na kapitál bude exportovat zboží náročné na množství kapitálu a rozvojová země, která je relativně bohataá na množství prac. síly, bude exportovat zboží náročné na užití větší prac. síly.


ad III.

Základem je přesun výrobních zdrojů z produkce jednoho výrobku na jiný.

Země A Země B

vnitční směnný poměr 100ks y a 20ks (5:1) 200ks y a 10ks x (20:1)


Země se budou specializovat: A může vyrobit 40ks x

B může vyrobit 400ks y


Na základě této specializace vznikne na světovém trhu směnný poměr 10:1.

Země A bude požadovat 150 y za 15 x. Výsledkem bude 150 y(o 50 více) a 25 x (o 5 více).

U konstatních alternativních nákladů dojde k úplné specializaci. U rostoucích alternativních nákladů je výhodné pro zemi se specializovat pouze do určité výše.

Stupně makrointegrace:

1. Pásmo volného ochodu

Jde o rušení tarifních (celních) a netarifních překážek (množstevní kvóty, administrativní omezení). Každá země si zachovává vlastní vnější ekonomickou politiku.

2. Celní unie /pásmo volného obchodu/

Jednotlivé země se zavazují vystupovat společně vůči nečlenským zemím /volný pohyb zboží/.

3. Společný trh

Volný pohyb produkčních faktorů /práce a kapitálu/. Příslušník jednoho národa může buď pravovat, nebo podnikat v jiné zemi společného trhu. Nejde o vytvoření stejných podmínek ve všech zemích.

4. Hospodářská unie

Koordinace v oblasti jednotlivých hospodářských politik - měnové, fiskální, sociální nebo v oblasti práva.

Volný pohyb zboží, práce a kapitálu vyžaduje koordinaci v oblasti zákonů.

5. Úplná integrace

Je to dovršení měnové, fiskální a sociální politiky a vytvoření jednotného právního rámce pro ekonomickou činnost

· Konkrétní integrační procesy jsou směsí uvedených etap !!!

Vývoj teorií zahraničního obchodu

PROTEKCIONISMUS

Etapa merkantilismu /14. - 18. stol./

Cílem bylo hromadění bohatství /zlato/ prostřednictvím zahraničního obchodu. Podpora proexportní výroby, resp. zavádění odvětví nahrazující import.

Protože podvazování importu zpomaluje rozvoj hospodářství, pozdější varianta přistupovala k teorii aktivní obchodní bilance.


LIBERALISMUS

Fyziokraté

Zdrojem bohatství byla práce v zemědělství. Pokud dochází k přílivu peněz do ekonomiky, dochází k růstu cen, což se záporně projeví na situaci v zemědělství. Fyziokraté nebyli proto příznivci aktivní obchodní bilance.

F. Quesnaye - je nutné v rámci obchodní bilance směňovat vlastní výrobky vůči zahraničním produktům a v případě nerovnováhy rozdíl pokrývat vývozem drahých kovů.


D. Hume - bohatství je v množství vykonané národní práce a patřil mezi zakladatele pracovní terie hodnoty. Došel k poznání, že země vyváží zboží s nejnižšími výrobními náklady a dováží zboží, které není schopna sama vyrobit, nebo je vyrábí za vysokých nákladů.

Na základě formující se kvantitativní teorie dospěl k principu samoregulujícího mechanismu v zahraničním obchodě vysvětlitelného pomocí teorie fluktující masy peněz /Země s aktivním saldem dostává drahé kovy, což vede k růstu cen. Dovážené zboží se stává lacinější a vývoz se prodražuje. Dojde k odlivu drahých kovů a následuje pokles cen, znevýhodnění dovozu a zvýhodnění vývozu/.

Vytyčil pojetí svobody světového obchodu.

A. Smith

- odmítá zasahování státu do zahraničního obchodu. V jeho pojetí se každá země zaměří na výrobu a export zboží, ve kterém má nejnižší výrobní náklady. Tím dochází ke specializaci a k absolutním úsporám výrobních nákladů. Celou teorii známe pod názvem teorie absolutních výhod.

D. Ricardo - rozšířil Humovy teorie fluktujících peněz a vytvořil teorii komparativních výhod. Doplnil teorii o případ, kdy existuje absolutně vyšší produktivita u jedné země.

J.S. Mill - Postihl vztah mezi doma vyrobeným a ze zahraničí dovezeným zbožím v tom smyslu, že náklady zahraničního zboží jsou určeny pro domácí ekonomiku velikostí hodnoty domácího zboží, které bylo nutno k jeho úhradě.

B. Ohlin - jde o teorii vybavenosti výrobními činiteli. Vychází z toho, že každá země disponuje různými výrobními činiteli. Cena toho činitele jehož je relativní dostatek je nižší.


PROTEKCIONISMUS

F. List a H. Careyho - kritika svobodného obchodu:

· ekonomika je součástí sociálního života státu a není možno dávat totožnost mezi národními a celosvětovými hodnotami

· mezinárodní dělba práce zvýhodňuje alokaci práce a kapitálu podle přírodních podmínek

· konstatují přeceňování vlivu cenové hladiny existencemi výkyvu na dílčích trzích

· silná produkční centra mohou zničit slabší prokuční centra konkurencí

Je nutná ochrana odvětví, cenové hladiny a existence rozsahu možné výrovy.

25. Ekonomie

Mezinárodní dělba práce, Mezinárodní ekonomická integrace.

Vývoj teorií zahraničního obchodu. Nabídkové a poptávkové teorie. Směnné poměry a národní hospodářství. Obchodní liberalismus a protekcionismus. Grafická analýza, vliv cel a kvót. Formy a stupně mezinárodní ekonomické integrace a její účinky na národní ekonomiku. Vývojové tendence integračního procesu v evropském prostoru. Regionální spolupráce.


Mezinárodní dělba práce
Přenesení procesu dělby práce mezi subjekty do světového hospodářství. Rodí se na základě materiální podmíněnosti rozvoje ekonomických subjektů světového, hospodářství, jejich produkčních možností, specializačních procesů a kooperačních vazeb. Mezinárodní dělba práce podmiňuje světové směnné procesy a řeší rozpor mezi specializovanou a univerzální stránkou výroby. Stupeň rozvoje mezinárodní dělby práce je odvozen od úrovně všech ekonomik účastnících se tohoto procesu.

Může se jednat o proces mezi dvěma ekonomikami, skupinou ekonomik nebo v rámci celé světové ekonomiky.


Mezinárodní ekonomická integrace

Podstatou integrace je spojování nebo propojování. Z ekonomického pohledu jde o vytvoření jednotného ekon. prostředí.

Základem integračního procesu je proces internacionalizace produktivních sil, tj. moment, kdy pro optimální fungování výroby již velikost stávajícího trhu nedostačuje.

Globální integrační proces

- zachvacuje celou planetu /telekomunikace, letecká doprava/

Teritoriální integrační proces - vznikají teritoriální integrační seskupení /Evropa, Severní Amerika/


Sektorová (odvětvová) integrace - v rámci jednotlivých sektorů či odvětví /jaderná energetika, ropný průmysl, měnová integrace/


Funkcionální integrace - odstranění překážek pro optimalizaci produktivních sil a dále působením tržního mechanismu dochází k integračním procesům.

Institucionální integrace - opírá se o zřízení nadnárodních institucí, ketré celý proces regulují a ovlivňují. vychází se z přesvědčení, že volná tržní hra by mohla dát procesům nechtěnou podobu.


Mikrointegrace - proces je záležitostí konkrétních subjektů

Mikrointegrační procesy jsou vlastně základem pro makrointegrační procesy. Formy mikrointegračních procesů jsou výrobní kooperace, společné podniky na různých trzích, vznik společných vědeckovýzkumných institucí. Nejvyšším stupněm je pak vznik a fungování mezinárodních společností.


Makrointegrace - záležitost celé ekonomiky

Makrointegrace je vytváření stejného ekonomického prostředí v rozdílných ekonomikách. Základním subjektem je zde stát.

1. SOUČASNÝ MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ SYSTÉM (JAMAJSKÝ)

- v roce 1976 se konala mezinárodní konference v Kingstonu na Jamajce, která legalizovala floating, zrušila oficiální cenu zlata a přijala opatření k demonetizaci zlata – na základě dohod si každá země může vybrat kurzový systém, který jí nejvíce vyhovuje;

- současný měnový systém je označován za systém řízeného floatingu – cílem je omezení krátkodobých fluktuací deviz. kurzů oficiálními intervencemi bez snahy ovlivnit dluhodobé kurzové trendy

- některé země fixují svou hodnotu na jinou měnu nebo na koš jiných měn a vůči ostatním plavou, některé země uplatňují více či méně řízený floating a některé země zcela volný floating;

- některé země ES zapojily své měny do Evropského měnového systému (vznikl v roce 1979) – systém pevných kurzů (resp. kurzů s omezenou volností), ve kterém jsou kurzy členských měn vázány vůči košové jednotce ECU a vůči sobě navzájem a jako celek tento systém plave vůči ostatními nečlenským měnám – snahou bylo zejména omezit závislost na nestabilním USD a vytvořit stabilní rámec pro obchod v rámci EHS

1. BRETTONWOODSKÝ MĚNOVÝ SYSTÉM

- v 60. letech bylo vytvořeno umělé mezinárodní aktivum, obchodovatelné pouze mezi CB – mělo být vedeno na zvláštních účtech MMF = zvláštní práva čerpání (původní hodnota byla 1 USD, později byla SDR definována jako koš měn, současný kurz je zhruba 1,4 USD/SDR

- neochota vlád devalvovat nebo revalvovat a nekoordinované monetární politiky vedly k pravidelným kurzovým krizím – ty se odehrávaly ve formě bitev mezi CB a spekulujícími deviz. dealery – zkušenosti Brettonwoodského systému dokazují, že v dlouhém období jsou všechny kurzy plovoucí (svou kurzovou paritu nezměnilo pouze Japonsko a USA);

- fungování tohoto systému bylo založeno na zodpovědnosti USA, která spočívala v udržování směnitelnosti dolaru za zlato v ceně 35 USD za unci – postupem času však USA přestaly svou roli hrát, uvolnily monetární politiku a poměr zlata ve státní pokladně a pen. zásoby se začal měnit ve prospěch pen. zásoby – dolar byl nadhodnocen, USA se snažily omezovat směnitelnost své měny za zlato – konec systém nastal v 1971, kdy prezident Nixon reagoval na útok proti USD (země, které dolary držely, se je snažily směnit v USA za zlato) a nařídil ukončit směnitelnost USD za zlato a devalvoval USD (o 8%), oficiální cena zlata vzrostla na 38 USD za unci, bylo rozšířeno fluktuační pásmo na ± 2,25%

- systém skončil především ze dvou důvodů – kvůli vysoké míře inflace v USA, která byla vyvolána tištěním peněz k financování války ve Vietnamu a rozsáhlým sociálním programům prezidenta Johnsona a kvůli neochotě některých zemí (Německa, Japonska a Švýcarska) přijmout míru inflace, která vyplývala z fixního kurzu vůči USD (tyto země raději nechaly výrazně znehodnotit USD oproti svým měnám;

- v 1972 se 6 původních členů EHS rozhodlo nechat své měny společně plavat oproti USD s fluktuačním pásmem ± 2,25% (měny mezi sebou ve fluktuačním pásmu ± 1,125% - tento systém se nazývá tzv. had v tunelu“, trval do roku 1973 a byl předchůdce Evropského měnového systému;

- v roce 1973 postupně přešly hlavní měny na floating, role USD jako světové měny skončila, jako rezervní měny se začínají uplatňovat i jiné, byly postupně zrušeny devizové nebo úvěrové kontroly, zrušen oficiální trh se zlatem, začala etapa globalizace mezinárodních financí;

1. BRETTONWOODSKÝ MĚNOVÝ SYSTÉM

- již v roce 1944 se sešli zástupci budoucích vítězných mocností na konferenci v Bretton Woods a dohodli se na vytvoření nového mezinárodního měnového systému, který fungoval od roku 1946 – byly zde vytvořeny dvě instituce: Mezinárodní měnový fond (úkolem je dohlížet na platební bilance a řízení kurzů jednotlivých zemí) a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj neboli Světová banka (úkolem je půjčovat fondy k financování infrastruktur méně rozvinutých zemí);

- bylo rozhodnuto, že systém bude opět systémem pevných devizových kurzů (tzv. zlatý dolarový standard) – kotvou celého systému byl USD, který byl jako jediný přímo směnitelný za zlato a stal se hlavní mezinárodní rezervní měnou – jeho cena byla fixována na 35 USD za unci zlata – ostatní měny potom stanovily pevný kurz své měny oproti USD (tím i oproti zlatu);

- takto stanovené kurzy se mohly od zvolených parit odchylovat pouze v rozmezí ± 1% a v tomto rozmezí byly udržovány intervencemi na devizových trzích; pokud v některé členské zemi vznikl dočasný nedostatek deviz. rezerv potřebných k intervenování, MMF byl zavázán devizy poskytnout k zajištění obrany dané měny; pokud některé země získala při intervencích velké množství USD, mohla vyměnit získané USD za zlato při fixní ceně – pokud byly vyčerpán všechny možnosti obrany, mohla členská země po dohodě s MMF devalvovat nebo revalvovat;

- při vstupu do MMF musely země předat určité množství zlata a vlastní měny podle kvóty (dané velikostí a ekon. silou země) – tím získaly právo čerpat zdroje z tohoto fondu

- tento systém odstranil značnou část nejistoty z mezinárodního obchodu a mezinárodního investování – podpořil ekon. růst, přispěl k větší disciplíně hosp. politik členských zemí;

- v prvních 15 letech udržovat USD bez problému své postavení kotvy (především díky nekonvertibilite většiny světových měn a deficitu na BÚ USD); situace se začala obracet v 50. letech;

Determinace devizového kurzu

Intervence na devizových trzích
- rozsah intervenčních zásahů a stupeň, v jakém je kurz měny řízen, se liší podle toho, v jakém systému deviz. kurzu se daná měna nachází, do jaká míry je tato měna směnitelná, do jaké míry je daná země zapojena do mezinárodního obchodu; CB řídí kurz své měny především z těchto důvodů:

1. snaží se zmírnit pohyby kurzu své měny – takové zásahy mohou zmírnit cyklický pohyb ekonomiky, uklidnit finanční trhy a omezit spekulační útoky na hodnotu kurzu měny;

2. snaží se stanovit implicitní hranice pro pohyb kurzu své měny

3. snaží se reagovat na dočasné poruchy (např. výkyvy cen ropy a jiných surovin, politické krize, přírodní katastrofy)

4. snaží se plnit mezinárodní závazky v oblasti koordinace monetární politiky


Přímé oficiální intervence = přímé nákupy nebo prodeje domácích měn nebo cizích měn centrální bankou na devizových trzích

a) sterilizované intervence = CB bude prodávat domácí měnu, tím vzroste domácí peněžní zásoby, to by mohlo vést k tlaku na růst cenové hladiny – CB tomu může zabránit tím, že provede protisměrnou operaci (např. prodej CP = stažení peněz z oběhu)

b) nesterilizovaná intervence = CB nebude provádět protisměrné transakce na domácím peněžním trhu

- podle většiny ekonomů jsou účinnější nesterilizované intervence (zejména v dlouhém období)

Nepřímé intervence státních orgánů

= státní orgány ovlivní faktory, které na kurz působí – např. úroková sazby (např. CB může snížit své úrokové sazby, aby odradila cizí investory od nákupu domácích CP, což povede k tlaku na pokles kurzu domácí měny); nebo mohou zavést regulační opatření ve vztahu k mezinárodními obchodu a mezinárodním fin. tokům – vláda, která má zájem na posílení své měny, může uvalit vyšší cla na importované zboží, to povede k poklesu poptávky po importu a tím i ke snížení poptávky po cizí měny, současně se sníží nabídka domácí měny, což povede k posílení domácí měny (stejný efekt má zavedení kvót na importované zboží, zrušení nebo snížení daní z úroků pro cizince, kteří investují do domácích CP, což by zase vedlo k růstu poptávky po domácí měně)

Mezinárodní měnový systém
= systém institucí, hospodářských politik, regulací, praktik a mechanismů, které se spolupodílejí na určování devizových kurzů; z historického hlediska se rozlišují tři hlavní:

1. Zlatý standard

- zlato sloužilo poměrně dlouho jako prostředek směny (je trvanlivé, přenosné, skladovatelné, dělitelné); zlato představuje zbožové peníze a zajišťuje dlouhodobou tendenci k cenové stabilitě;

- zlatý standard představoval závazek státu stanovit a udržovat cenu své měny v přesně určeném množství zlata – relativní hodnoty měn neboli devizové kurzy byly určeny poměry zlatého obsahu jednotlivých měn (tzv. mincová parity) a zlatý standard byl systémem zcela pevných devizových kurzů – umožňoval udržovat vysokou stabilitu měnových kurzů, které se mohly odchýlit od mincové parity pouze do výše nákladů spojených s dopravou zlata z jedné země do druhé (tzv. horní zlatý bod = mincová parity + náklady na dopravu a tzv. dolní zlatý bod = mincová parita – náklady na dopravu)

Podmínky fungování:

· CB musela garantovat nákup a prodej zlata za peníze v neomezeném množství za pevnou cenu

· stát musel garantovat volný dovoz a vývoz zlata a zlatých mincí soukromými subjekty

· musela být dodržována parity všech forem peněz s hodnotou zlaté měnové jednotky a jejich volná směnitelnost za zlato – veškeré peníze v oběhu musely být plně kryty zlatem;

- až do období 1. světové války zajišťoval zlatý standard dlouhodobou cenovou stabilitu, cenové hladiny mezi jednotlivými zeměmi a platební bilance byly vyrovnávány automaticky působícím přizpůsobovacím mechanismem; v období 1880 – 1914 převládal zlatý standard v nejčistější podobě – docházelo k velké expanzi volného mezinárodního obchodu, volnému toku kapitálu i práce, ekonomickému růstu, stabilním cenám, deviz. kurzům;

- zlatý standard se rozpadl s vypuknutím 1. světové války – pen. systémy zemí byly rozvráceny inflačním financováním válečných výdajů a stanovené kurzové parity byly nerealistické – pokusy o jeho obnovení zanikly během světové hospodářské krize - od počátku 30. let většina zemí přijala systém plovoucích kurzů, který byl charakterizován obchodními a kurzovými válkami, kdy země devalvovaly svou měnu ve snaze zvýšit export a snížit import na úkor jiných zemí;

1. Monetární přístup

- vychází ze vztahu mezi poptávkou po reálných pen. zůstatcích a jejich nabídkou, zaměřuje se na platební bilanci jako celek – deficit PB odráží přebytečnou nabídku peněz, která plyne do zahraničí (přebytek PB vzniká naopak při přebytečné poptávce po penězích)

- přebytek PB – tlak na zhodnocení domácí měny – CB intervenuje prodejem domácí měny – roste domácí peněžní zásoba:

- a) růst importu

- b) růst cenové hladiny – růst importu a pokles importu rovnováha PB

- c) růst reálného důchodu – růst importu -


A2. Přizpůsobování PB v systému plovoucích kurzů
- deficit bilance na BÚ je eliminován prostřednictvím znehodnocení – zda devalvace skutečně vyrovná deficit, na to existují mezi ekonomy různé názory:

a) přístup z hlediska elasticit – zaměřuje se na analýzu toho, co se stane, když se vlivem devalvace změní relativní ceny exportu a importu a reálné důchody v domácí ekonomice i v zahraničí se nezmění – devalvace má na BÚ dvojí efekt:

- efekt objemový

- efekt cenový (ovlivní relativní ceny exportu a importu)

= vliv závisí na cenové elasticitě poptávky domácích spotřebitelů po importu a cenové elasticitě poptávky zahraničních spotřebitelů po domácím exportu – BÚ se po devalvaci zlepší, když součet cenové elasticity poptávky po exportu a cenové elasticity poptávky po importu v absolutním vyjádření je větší než 1 (Marshall-Lernerova podmínka)

b) Absorpční přístup

– bere v úvahu důchodový účinek z keynesiánského modelu (ten platí pouze v situaci, kdy v ekonomice existují nevyužité kapacity a křivka AS je dokonale elastická) – domácí absorpce (A) = C+I+G ==== Y = A+NX ------- EX – IM = Y – A Þ přebytek BÚ znamená, že Y je větší než A, deficit znamená, že Y je menší než A – má-li devalvace odstranit deficit na BÚ, musí buď vzrůst Y nebo klesnout A


Devizové kurzy – bilaterální, efektivní, nominální, reálné
1. Nominální bilaterální kurz – cena zahraniční měnové jednotky vyjádřená v jednotkách domácí měny; vývoj tohoto kurzu je posuzován podle toho, zda se jedna nebo druhá měna zhodnocuje nebo znehodnocuje – procentní změnu devizového kurzu spočítáme:

%DE = (Et+1 – Et)/Et . 100

2. Reálný bilaterální kurz – poskytne informaci o vývoji kupní síly té které měny oproti měny druhé – reálný devizový kurz je třeba chápat jako cenu měny vyjádřenou ve zboží; nejčastěji se vyjadřuje jako index, který se vypočítá jako nominální deviz. kurz násobený zahraniční cenovou hladinou a dělený domácí cenovou hladinou:

R = E . P*/P

- výraz E.P* dává zahraniční cenovou hladinu v jednotkách domácí měny – proto reálný devizový kurz představuje poměr cen zahraničního a domácího zboží

3. efektivní (multilaterální) devizový kurz – kurz domácí měny oproti koši měn zemí, které představují hlavní obchodní partnery dané země – měří se jako index a uvádí, zda se určitá měna za určité období zhodnotila nebo znehodnotila oproti váženému průměru (koši) jiných měn

a) nominální efektivní devizový kurz (IW)

, kde wi označuje váhu i-té měny v koši

b) reálný efektivní devizový kurz (Rw) – je nominální efektivní kurz násobený příslušným průměrným cenovým indexem hlavních zahraničních obchodních partnerů domácí země a vydělený cenových indexem domácí země

Předpoklady fungování:

a) země musí udržovat fixní kurzy (aby se deficity a přebytky platební bilance promítly do změny měnových (zlatých rezerv)

b) nesmí provádět sterilizaci devizových intervencí

c) cenové hladiny by se měly vyvíjet v souladu s kvantitativní teorií peněz

d) měla by platit Marshall-Lernerova podmínka

e) měla by existovat nulová mobilita kapitálu

- dnes je jisté, že mnohé předpoklady byly splněny jen částečně a vyrovnávání PB probíhalo i jinými způsoby (např. existovala značná mobilita kapitálu)


1. Keynesiánský model vyrovnávání bilance na BÚ

- (Harrod, Machlup) = keynesiánský důchodový přístup k platební bilanci – tvrdí, že cenový efekt vyvolá pouze část přizpůsobení platební bilance a zbývající část je realizována změnami reálného důchodu – představuje aplikaci Keynesových myšlenek na otevřenou ekonomiku – změny PB se odrážejí ve změnách AD, které vedou k multiplikovaným změnám reálného důchodu, které automaticky zajišťují částečné přizpůsobení PB

Ceny exportu a importu však na změnu devizového kurzu reagují rychle

– nominální cena importu po devalvaci roste; příjmy z exportu po určitou dobu mohou stagnovat nebo růst jen pomalu, zatímco výdaje na import okamžitě rostou – i poté, co jsou staré exportní a importní kontrakty realizovány, trvá určitou dobu, než se exportéři, importéři, výrobci i spotřebitelé přizpůsobí změnám relativních cen -–deficit na BÚ se proto vyrovnává jen pomalu a postupně
Přístupy k vyrovnávání platební bilance
A. Automaticky působící mechanismy
B. Mechanismy působící prostřednictvím hosp. politiky


A1. Automatický vyrovnávací mechanismus v systému pevných kurzů
1. Automatický cenový vyrovnávací mechanismus (D. Hume – 18. st., období zlatého standardu, měnové kurzy byly určeny zlatými paritami a mohly vzniknout pouze min. odchylky od těchto zlatých parit)

- podstata – dvě země, mezi kterými probíhá mezinárodní obchod – u domácí země vznikl deficit na BÚ a u zahraniční země přebytek – v deficitní země došlo k odlivu zlata a snížení peněžní zásoby, zatímco v přebytkové zemi k přílivu zlata a ke zvýšení její pen. zásoby – to způsobilo pokles vnitřních cen v deficitní zemi a růst vnitřních cen v přebytkové zemi – došlo ke zvýšení exportu z deficitní země a snížení importu, což vedlo k postupnému vyrovnávání platební bilance (v zemi, která měla původně přebytek, vedlo zvýšení cen k růstu importu a snížení exportu, což postupně přebytek zlikvidovalo a vedlo k vyrovnanosti nebo pasivnosti její bilance, dokud opět nezačal působit vyrovnávací mechanismus).

Nová teorie růstu

- při ověřování Solowova modelu se ukáazlo, že ne všechny předpovědi odpovídají skutečnosti; jednalo se zejména o:

1. mezinárodní rozdíly v životní úrovni – z národního účetnictví vyplývá, že podíl kapitálu na důchodu je asi 30% u vyspělých a 40% u rozvojových ekonomik – to by znamenalo, že mezi zeměmi budou malé rozdíly v životní úrovni, rozdíly jsou ve skutečnosti velké;

2. konvergence ekonomik – předpokládá se, že země s nižší počáteční úrovní důchodu na osobu porostou rychleji než země s počáteční úrovní vyšší – ukazuje se však, že bohatší země vykazují stabilní a dokonce rostoucí ek. růst, v chudších ekonomikách k ek. růstu ani nedojde;

3. výnosy kapitálu v jednotlivých ekonomikách – země chudší by měly mít vyšší míru výnosu než země bohaté – to platí, ale rozdíly jsou poměrně malé.

Tyto nedostatky se projevily ve vzniku nových modelů růstu – tzv. modely nové teorie růstu nebo modely endogenního růstu (Romer, Barro, Lucas) – dva směny rozvoje:

- modernizace a doplnění neoklasického modelu – snaha o nové pojetí a měření kapitálu; kapitál je definován šířeji a kromě fyzického zahrnuje i lidský kapitál; s takto definovaným kapitálem je spojena existence pozitivních externalit – dochází-li při akumulaci kapitálu ke vzniku nových znalostí a dovedností, které vstupují ve všeobecnou platnost, nemusí docházet s ekonomickým rozvoje k poklesu jeho výkonností,

- modely výzkumu a vývoje (R&D) – v těchto modelech je ek. růst vysvětlován jako výsledek záměrného výzkumu a vývoje, přičemž firmy investují do výzkumu a vývoje s cílem získat monopolní (nebo dominantní) postavení na trhu – tech. pokrok a ek. růst jsou tedy výsledkem nedokonale konkurenčního prostředí.

Ekonomie č.22

Peníze v otevřené ekonomice
Platební bilance

Bilance na BÚ a devizový kurz

Saldo platební bilance v různých systémech devizového kurzu

Elasticita a devalvace, časová zpoždění a J-křivka

J-křivka – krátce po devalvaci se deficit na BÚ častou prohloubí a začne se vyrovnávat až o několik měsíců později; zhorší se proto, že exportní a importní kontrakty jsou uzavírány často několik měsíců dopředu – v prvních měsících po devalvaci odráží objemy exportu a importu rozhodnutí učiněná na bázi starého devizového kurzu a tyto objemy zpočátku na změnu deviz. kurzu příliš nereagují


+


0 čas


-

Bariéry růstu a koncepce „udržitelného růstu“

- bariéra spotřeby obyvatelstva

- bariéra materiální, surovinová, energetická a kapacitní

- bariéra zahraničního obchodu,

- bariéra životního prostředí,

- bariéra času (rozdíl mezi kalendářním a ekonomickým časem),

- bariéra prostoru,


„Udržitelný růst“ – koncepce definovaná v roce 1987

- takový vývoj výroby a spotřeby, který umožňuje uspokojování dnešních potřeb tak, aby nedošlo k omezování potřeb budoucích generací; zdůrazňuje neudržitelné prohlubování sociálních rozdílů mezi světadíly, zeměmi i uvnitř jednotlivých zemí;

- klíčový je vztah k přírodním zdrojům:

a) v případě obnovitelného zdroje by měla být udržena regenerační schopnost zdroje,

b) v případě neobnovitelného zdroje by jeho vytěžování mělo být „nahrazeno“ technologickým pokrokem;

5 strategických cílů:

1. stabilizace světové populace,

2. rychlé vytváření a rozvoj ekologicky šetrných technologií,

3. ucelené a všeobecné změny všech ekonomických norem, používaných pro hodnocení ekologických dopadů společenských rozhodnutí,

4. projednávání a schválení nové generace mezinárodních dohod,

5. vytvoření společného plánu na vzdělávání občanů světa o životním prostředí planety.

Integrujícím cílem je vytvořené takových sociálních a politických podmínek, které by nejvíce přispívaly ke vzniku trvale udržitelné společnosti, tj. především sociální spravedlnosti, dodržování lidských práv, zajištění přiměřené výživy, přístřeší a zdravotnické péče, vyšší gramotnosti, větších politických svobod, účasti na řízení politického života a odpovědnosti vlád vůči občanům.

3. Start – vyžaduje splnění 3 podmínek:

a) zvýšení míry čistých investic na více než 10% v poměru k národnímu důchodu,

b) vznik jednoho nebo více odvětví zpracovatelského průmyslu s vysokou dynamikou růstu,

c) existenci nebo vytvoření politického, společenského a institucionálního aparátu schopného mobilizovat kapitál.

1. Zrání – moderní technika zachvacuje všechna odvětví, růst produkce na osobu umožňuje vytvářet základy pro růst blahobytu (start se odhaduje na 20 let, zrání na 40 let).

2. Věk vysoké masové spotřeby – výroba předmětu dlouhodobé spotřeby, pozornost přechází ze strany nabídky na stranu poptávky, hledání nových forem uspokojování potřeb.


Názory autorů Římského klubu – k jeho založení došlo v roce 1968, zkoumali současný rozvoj výroby v souvislosti s omezujícími faktory, zejména se stavem životního prostředí. Výsledkem činnost byla práce „Světová dynamika“ (J. Forrester) a publikace „Hranice růstu „ (D. Meadows), kde byl počítačovým způsobem zformulován model světové ekonomiky. Ten předpokládal, že obyvatelsko roste geometrickou řadu, že přírodní zdroje jsou pro ekonomiku nezbytné, ale omezené, a že zde chybí technický pokrok. Bylo konstatováno, že tradiční instituce a způsoby řízení společnosti nejsou schopny vyřešit vznikající problémy – trendy růstu populace, růstu průmyslové výroby, růstu znečištění ŽP, trend čerpání neobnovitelných zdrojů a trend produkce potravin na obyvatele.

Podle modelu při pokračování v daných trendech začnou po čase působit limity růstu:

- vyčerpanost půdy,

- nedostatek surovin a paliv,

- neschopnost přírody absorbovat znečištění.

Pokud nedojde k zásadní změně, hrozí světovému systému kolaps (přibližně koncem 21. století).

Solowův model a úloha technického pokroku

- základní neoklasický model – zaměřuje se na růstovou úlohu úspor a akumulace a na úlohu technologických změn při ekon. růstu – snaží se odpovědět na otázku, jaký růst kapitálu je zapotřebí k eliminaci klesajících výnosů z rostoucí pracovní síly

- základem zkoumání je hledání vztahů mezi důchodem na osobu a kapitálem na osobu


Sociálně historické modely ekonomického rozvoje
Obecně se modelem rozumí konstrukce určitých představ, která vznikla na základě činnosti pozorujícího subjektu tak, aby tyto konstrukce zobrazily charakteristické rysy pozorovaného objektu. Vliv na charakter modelu mají vlastnosti modelovaného objektu, způsoby modelování a cíle. SHM vyrůstají z charakteristicky společenské ekonomické skutečnosti. Souvisejí s širšími filozoficko-historickými představami a zpravidla tvoří součást megateorie pokoušející se vysvětlit původ, smysl a směr lidské existence.

SHM ekonomického rozvoje jsou teorie, které se snaží vysvětlit ekonomickou dynamiku v závislosti na pojetí společnosti.


Rostowův model stadií ek. růstu – člení vývoj společnosti do 5 stadií:
1. Tradiční společnost – zemědělská společnost, hierarchická struktura moci, regionalizace politických center moci a fatalistický postoj ke skutečnosti.

2. Příprava ke startu – objevuje se podnikavost, rozvíjí se bankovní sektor, vnitřní trh a zahraniční obchod, vznikají nová výrobní odvětví. 2 varianty – evropská, která vychází z postupného překonávání tradičních podmínek a „svobodná (USA, Austrálie), která vzniká bez vztahů k předcházející situaci. Rozhodující roli sehrává technický pokrok.

Makroekonomie – otázka č. 21 – Ekonomický růst

Zdroje ekonomického růstu
- růst produkce v dlouhém období, tj. růst potenciálního produktu je ovlivněn výrobními zdroji ekonomiky dané země, ty lze rozdělit na:

1. vstupy (inputy) výrobních faktorů – práce a kapitálu – růst objemu (množství) těchto vstupů ovlivňuje přímo růst produkce;

2. úroveň (stav) používané technologie – zvyšování úrovně používané technologie se promítá v růstu produktu při neměnném vstupu výr. faktorů;


Rozlišení míry růstu a průměrné produktivity práce
Míra (tempo) růstu
= je rovna součtu:
- tempa růstu souhrnné produktivity faktorů (růst produktivity práce, kapitálu a pokles materiálové a energetické náročnosti výroby)
- tempa růstu kapitálu násobeného váženým podílem nákladů kapitálu na produktu
- tempa růstu práce násobeného váženým podílem mzdových nákladů na produktu


Průměrná produktivita práce (předpoklad, že skutečný produkt se rovná potenciálnímu)

= produkce na jednoho pracovníka nebo na jednu hodinu práce (tj.produkce na jednotku pracovního vstupu

průměrná produktivita práce = , kdy N je buď počet hodin práce nebo počet pracovníků

Cobb-Douglasova produkční funkce a růstové účetnictví

- neoklasická teorie růstu

- tech. pokrok uvažuje jako výrobní činitel,

Y = A . Kα . Lβ

Y = reálný důchod,

A = souhrnná produktivita faktoru, kterou můžeme označit jako technologické změny – jedná se o obtížně měřitelné faktory jako tech. pokrok, organizace výroby, metody řízení kvalifikace apod.,

L = výrobní faktor práce,

K = výrobní faktor kapitál,

α, β = koeficienty elasticity reálného důchodu ve vztahu k růstu množství kapitálu, resp. práce – vyjadřují, o kolik se zvýší reálný důchod, jestliže vzroste rozsah příslušného faktoru o 1%,

α = mezní produkt kapitálu - ∆Y/∆K

β = mezní produkt práce - ∆Y/∆L


Neoklasické modely růstu a jejich předpoklady
- navázali v 50. letech na keynesiánské teorii – kritizují je pro přílišný důraz na investice a pro nedocenění substituce mezi jednotlivými výrobními faktory – neoklasikové předpokládají možnost vzájemné plynulé náhrady makroekonomických faktorů růstu (tj. práce, kapitálu a tech. pokroku) navzájem mezi sebou;

- neoklasické pojetí teorie růstu vychází z makroekon. produkčních funkcí – základem je názor, že reálný GDP je výsledkem využití a úrovně všech výrobních činitelů, které se na jeho tvorbě podílejí

Keynesiánsky orientované teorie hospodářského cyklu a kritika jednoduché keynesiánské spotřební funkce

- příčinu cyklického kolísání ekonomiky vidí ve změnách objemu investic a státních výdajů a jimi vyvolané změny objemu spotřebních výdajů;


- keynesiánští ekonomové pracují se spotřební funkcí, kde je spotřeba funkcí běžného důchodu (tj. důchodu obdrženého v běžném období) – jednoduchá keynesiánská spotřební funkce = C = Co + mpc.YD – tato funkce je dost nestabilní, s tím ,jak kolísá reálný produkt, kolísá i spotřeba, což vyvolává další multiplikované kolísání reálného důchodu.

- v roce 1957 – Friednam přišel s jinou spotřební funkcí, která je založena na teorii permanentního důchodu – tvrdí, že spotřeba reaguje pouze na permanentní (trvalé) změny důchodu, ale ne na dočasné změny. Spotřební funkce vyjadřuje, že jednotlivec věnuje na spotřebu podíl (p) svého očekávaného permanentního důchodu (YP) = C = p . YP – permanentní důchod = průměrný důchod, který podle svého očekávání obdrží lidé během určitého časového období; mezní sklon ke spotřebě z permanentního důchodu (p) závisí na individuálních preferencích, na výši reálné úrokové sazby a na proměnlivosti běžného důchodu; jednotlivci formují svůj odhad permanentního důchodu na základě adaptivních očekávání; závěr – spotřeba reaguje mnohem méně na změny běžného důchodu než předpokládají keynesiánské modely, hodnota multiplikátoru je nižší a multiplikační efekt mnohem slabší, ekonomika jako celek je mnohem stabilnější;

Makroekonomie – otázka č. 20

Hospodářský cyklus v pojetí monetaristů a nové klasické makroekonomie
- ekonomové, kteří mají blízko k monetarismu a nové klasické makroekonomii, nalézají častou příčinu cyklického kolísání ekonomiky v kolísání tempa růstu pen. nabídky – tempo růstu nabídky peněz před recesí klesá a před konjunkturou roste, HC má tak na svědomí restriktivní nebo expanzivní MP CB

Monetaristé
- své chápání HC staví na teorii přirozené míry nezaměstnanosti a na hypotéze adaptivních očekávání – příčinou kolísání ekon. aktivity jsou změny tempa růstu nabídky peněz, tyto změny způsobují nesoulad mezi očekávanou a skutečnou mírou inflace, dochází k “pomýlení” ekon. subjektů a odchýlení jejich aktivity od dlouhodobě přirozené úrovně – podle Friedmana je HC důsledkem nedokonalých informací (jeho model bývá označován jako model peněžní iluze nebo model pomýlení), neboť jednotlivci tvoří svá očekávání adaptivně na základě minulých zkušenosti, nesoulad mezi očekávanou a skutečnou mírou inflace trvá jen krátkodobě, v dlouhém období se očekávání opraví a přizpůsobí podle skutečného vývoje ekonomiky


Nová klasická makroekonomie
- vypracovala podobnou teorii – teorii rovnovážného HC – je důležité, zda je změna tempa růstu nabídky peněz ekonomickými subjekty očekávána nebo ne – tato škola tvoří očekávání racionálně, tj. na základě všech dostupných informací o minulém, současném i budoucím vývoji ekon. proměnných, není důležité, zda se jedná o krátké nebo dlouhé období

- neočekávaná změna – stejný výsledek jako u monetaristů

- očekávaná změna – růst AD doprovází okamžité snížení AS, ekonomika se tak ani krátkodobě nevychýlí ze své dlouhodobé rovnováhy

- nesprávně očekávaná změna – může ekonomiku zavést do recese

Politický hospodářský cyklus

- podstatu cyklických výkyvů hledají v politické sféře – hlavními iniciátory politického hosp. cyklu jsou vláda a vládnoucí část parlamentu, které mají zájem na expanzivní fiskální politice v období těsně před novými volbami a centrální banka, která často podléhá politickým tlakům a zásadám fungování byrokratické instituce,

Politická Phillipsova křivka
- politikové si uvědomují existenci krátkodobého substitučního vztahu mezi inflací a nezaměstnaností a možnost využití tohoto vztahu k politickým ziskům;


Teorie reálného hospodářského cyklu
- příčiny vzniku hospodářského cyklu vidí v kolísání reálných veličin a zaměřuje se na nabídkovou stranu ekonomiky; tvrdí, že některé cyklické pohyby ekonomiky vznikají zdánlivě na straně poptávky, ale ve skutečnosti jsou vyvolány změnami nabídkové strany ekonomiky;

- recese nebo konjunktura může být vyvolána nabídkovými šoky, které snižují nebo zvyšují výrobku kapacitu ekonomiky – za nabídkové šoky lze označit různé reálné poruchy (ty vyvolává např. změna přírodních podmínek, technologické šoky, nákladové šoky, změna spotřebitelských preferencí,

- podle teoretiků jsou peněžní změny důsledkem a ne příčinou hospodářského cyklu; korelace mezi nominálním produktem a peněžní zásobou nevychází z monetární báze, která je kontrolována CB – vychází spíše ze změn pen. zásoby, které jsou vyvolány chováním subjektů, kteří jsou ovlivňováni hosp. cyklem – tj. chováním komerčních bank, jejich věřitelů a dlužníků.

Inflace a inflační očekávání

- míra, ve které očekávají lidé růst cenové hladiny v příštím období, se nazývá očekávaná míra inflace (Пe)

- jestliže očekávání hospodářských subjektů při odhadu míry inflace byla správná a skutečná míra inflace se rovná očekávané míře inflace = anticipovaná inflace (předvídaná),

- míra inflace, která nebyla očekávána správně = neanticipovaná inflace (nepředvídaná).


Změny v očekávané míře inflace a časové struktuře úrokových sazeb a účinnost HP


Náklady inflace a nezaměstnanosti


Náklady nezaměstnanosti
1. Náklady cyklické nezaměstnanosti

- ztráta výstupu – s rostoucí nezaměstnaností vzniká ztráta výstupu, protože skutečný produkt je pod úrovní produktu potencionálního,

- lidský kapitál – ztráta kvalifikovaného dělníka, která vzniká z toho, že nemůže mít funkční postup a zvětšovat svůj lidský kapitál,

- kriminalita – růst nezaměstnanosti může vést k růstu kriminality,

- lidská důstojnost – ztráta sebeúcty;

2. Náklady frikční a strukturální nezaměstnanosti (jejich odhad je obtížnější)


Náklady inflace
- redistribuce bohatství,

- přeceňovací náklady (tzv. “menu cost”),

- “náklady ošoupaných podrážek” – čím vyšší je inflace, tím více peněz chci mít v úročené formě a tím častěji musím chodit do banky peníze vybírat,

- strach z růstu variability cen a z růstu nejistoty ohledně budoucích cen,

- náklady na tisk peněz,

- zafixování inflačních očekávání,

- pokles konkurenceschopnosti domácích výrobků na zahraničních trzích,

- růst daň. zatížení – díky inflaci rostou nominální mzdy, daň. poplatníci se přesouvají do vyšších daň. pásem.


Regionální nerovnováha a inflace

Index cen výrobců (PPI)

- měří náklady na pořízení určitého koše komodit – pracuje se však s cenami průmyslovými – tj. ve výchozí fázi distribuční sítě a PPI obsahuje i ceny surovin a polotovarů,


inflace = stálý a nepřetržitý růst cenové hladiny (empiricky – jakýkoliv růst cenové hladiny)

míra inflace = tempo růstu cenové hladiny

otevřená inflace = trvalý růst cenové hladiny

skrytá inflace = situace, kdy levné výrobky bývají nahrazovány dražšími, aniž by tomu odpovídala jejich vyšší kvalita nebo lepší vlastnosti = tzv. fiktivní inovace

potlačená inflace = na trzích existuje všeobecný převis poptávky po zboží a službách a je bráněno tento stav eliminovat růstem cenám (tzv. inflace nerealizované kupní síly nebo inflace vynucených úspor)

deflace = snížení cenové hladiny, tj. měřená inflace nabývá záporných hodnot,

desinflace = zpomalování tempa růstu cenové hladiny, tj. inflace je kladná, ale její hodnota klesá,

stagflace = ekonomika stagnuje nebo klesá a zároveň roste cenová hladina.


Inflace a hodnota peněz

- existuje-li v ekonomice inflace, pak peníze ztrácejí svoji hodnotu = hodnota je dána množstvím zboží a služeb, které můžeme s daným množstvím peněz koupit = hovoří se o kupní síle peněz;

Měření inflace a její typy

Cenová hladina (P) – vážený průměr cen zboží a služeb vyráběných v ekonomice, kde váhami jsou podíly jednotlivého zboží nebo služeb na celkovém produktu;

Cenový index – měří částku, kterou je nutno zaplatit za určitý koš zboží v běžném období ve srovnání s částkou, kterou bylo nutno zaplatit v období základním.

Implicitní cenový deflátor GDP


Index spotřebitelských cen (CPI) – spotřební koš, který obsahuje výběr zboží a služeb – tzv. cenových reprezentantů; provádí se měsíčně šetření; každá položka má v koši přiřazenou váhu;
využívá se tzv. Laspeyresův cenový index


meziroční inflace – podíl současného CPI a indexu před dvanácti měsíci,

meziměsíční inflace – podíl současného a předchozího měsíce,

průměrná míra inflace – klouzavý geometrický průměr CPI za posledních dvanáct měsíců k předchozím dvanácti měsícům.

Různá pojetí přirozené míry nezaměstnanosti

1. M. Friedman – v souvislosti se svým pojetím Phillipsovy křivky – definoval přirozenou míru nezaměstnanosti mikroekonomicky jako míru nezaměstnanosti, která vznikne působením tržních sil a kterou není možno trvale ovlivňovat opatřeními monetární a fiskální politiky. Existuje, když je trh práce v rovnováze.

2. makroekonomické chápání přirozené míry nezaměstnanost – úroveň nezaměstnanosti, při níž je míra inflace stabilní, nevykazuje tendenci k růstu nebo poklesu = NAIRU

3. širší definice – úroveň nezaměstnanosti, při níž je míra inflace stabilní, očekávání firem a zaměstnanců ohledně vývoje cen a mezd jsou správná a příliv a odliv nezaměstnanosti se vyrovnávají.

Faktory přirozené míry nezaměstnanosti:

a) úroveň a efektivnost úřadů práce,

b) motivace lidi hledat si nové zaměstnání,

c) demografická skladba pracovní síly,

d) dostupnost a pestrost pracovních míst,

e) variabilita poptávky po práci mezi jednotlivými firmami v ekonomice,

f) intenzita, s jakou vstupují noví pracovníci do pracovní síly.


Příčiny nezaměstnanosti
- za hlavní příčinu nezaměstnanosti se považuje nepružnost mezd, rozdíl mezi různými školami spočívá v tom, co považují za příčinu nepružnosti, jakou míru nepružnosti připouštění a jak dlouhý časový horizont jí přisuzují;

MAKROEKONOMIE – otázka č. 18

Měření nezaměstnanosti a její typy

Nezaměstnanost se většinou nevyjadřuje jako absolutní číslo, ale jako procentní míra. Míra nezaměstnanosti (U) vyjadřuje počet nezaměstnaných (UN) jako procento z ekonomicky aktivního obyvatelstva (AL) neboli pracovní síly (L): U = UN/AL neboli U = UN/L

Okunův zákon – jestliže reálný produkt vzroste (klesne) o 2 – 3% oproti potencionálnímu produktu, míra nezaměstnanosti klesne (vzroste) o 1% oproti přirozené míře nezaměstnanosti.
TYPY:

Frikční nezaměstnanost (UF) – zahrnuje lidi, kteří právě mění zaměstnání, patří sem i ti, kdo si poprvé hledají práci nebo sezónní pracovníci. Je to dočasná nezaměstnanosti spojená s přizpůsobováním v měnící se dynamické ekonomice.

Strukturální nezaměstnanosti (US) – souvisí s odvětvovými strukturálními změnami v ekonomice, se strukturou trhu práce a s povahou pracovních míst v ekonomice. Vzniká proto, že umístění nebo vlastnosti pracovní síly neodpovídají dostupným pracovním místům.

Cyklická nezaměstnanost (UC) – vzniká tím, že v recesi jsou dělníci propouštěni a v konjunktuře opět přijímání.

- tzv. plná zaměstnanost je o něco menší než zaměstnání 100% pracovních sil – obecně je to situace, kdy je v ekonomice dosaženo přirozené míry nezaměstnanosti; nejjednodušší definicí přirozené míry nezaměstnanosti je součet frikční a strukturální nezaměstnanosti;

Vývoj státního rozpočtu (mld. Kč)

1993
1994
1995
1996
1997
1998
Příjmy SR
358,0
390,5
440,0
482,8
509,0
537,4
Výdaje SR
356,9
380,1
432,7
484,4
524,7
566,7
Saldo SR
1,1
10,4
7,2
-1,6
-15,7
-29,3


příčiny rostoucího schodku:


- snižování daň. sazeb a od roku 1996 změna rozpočtových pravidel,

- růst výdajů na bezpečnost a obranu státu, dostavba Temelína, dotace ztrátovým státním podnikům, likvidace škod po povodních v roce 1997;

- ČR vznikla s dluhovým břemenem okolo 163 mld. Kč, oficiálně vykazovaný veřejný dluh za rok 1998 se pohybuje okolo 200 mld. Kč (13,9% HDP);

Vývoj fiskální politiky ČR po roce 1990

- zdědili jsme nízký veřejný dluh – ke konci 1992 činil 158,8 mld. Kč (20% HDP);

- hlavním rysem FP v letech 1993 – 1997 bylo zachování vyrovnanosti státního rozpočtu;

- dalšími operativními rozpočtovými kritériemi bylo snižování podílu příjmů a výdajů SR na HDP a zvyšování podílu výdajů na infrastrukturální investice v celkových rozp. výdajích;

- dlouhodobou tendencí FP je snižování daňové kvóty (tj. daň. příjmů včetně pojištění na sociální zabezpečení) – nejvýraznějším krokem byla daň. reforma z 1. 1. 1993;

- FP v tomto období naznačuje realizaci expanzivní FP vlády – rozp. přebytky dosahované v období 1993 – 1995 byly vždy v následujícím roce rozpuštěny a nově vznikající přebytky byly již nižší než v roce minulém;

- v dubnu 1997 musela vláda reagovat na nepříznivou ek. situaci (deficit SR a veřejných rozpočtů, předstih růstu reálných mezd před produktivitou práce, rychle rostoucí domácí poptávka, která podněcovala růst importu, prohlubování vnější nerovnováhy) – omezení výdajů veřejných rozpočtů a omezení růstu mezd ve veřejném sektoru;

Veřejný dluh a jeho břemeno

- veřejný dluh = suma výpůjček vlády sloužící k financování všech minulých deficitů a splatných úroků mínus suma splátek tohoto dluhu;

- čistý a hrubý veřejný dluh – čistý dluh představuje celkový objem závazků státu (hrubý dluh) snížený o objem jeho pohledávek,

- vnitřní a vnější veřejný dluh – ve většině zemí má veřejný dluh formu vládních obligací – podle toho, zda držiteli těchto obligací jsou domácí nebo zahraniční subjekty, se hovoří o vnitřním nebo vnějším dluhu; vnitřní dluh prohlubuje nespravedlivé rozdělování ve společnosti – obligace si koupí pouze solventní subjekty a ještě dostávají úrok, v okamžiku splatnosti vláda obvykle zvýší daně a ty platí již všichni členové;


1. břemeno veřejného dluhu nese současná generace – současná generace je generace, která má prospěch z deficitů státního rozpočtu, které vedou k tvorbě veřejného dluhu;

2. břemeno veřejného dluhu nesou budoucí generace – to tvrdí představitelé ekonomie veřejné volby


Vývoj fiskální politiky ČR po roce 1990
- hlavním cílem fiskální politiky v období 1989 – 1992 bylo omezit úlohu státu v ekonomice, tj. snížit podíl veřejných příjmů a výdajů na HDP, a tak omezit přerozdělování produktu; dalším cílem byla snaha udržet vyrovnanost veřejných rozpočtů a tak udržet makroek. stabilitu a nepodněcovat inflaci – charakteristická byla restriktivní fiskální politika;

- v 1. čtvrtletí 1990 se hospodařilo na základě rozpočtového provizoria – skutečný přebytek byl +6,9 mld. Kčs;

- pro léta 1991 a 1992 byly sestaveny přebytkové rozpočty – přebytek byl dosažen v roce 1992 a to pouze na federální úrovni;

Nabídkově orientovaná fiskální politika

- ekonomie strany nabídky – názor, že agregátní nabídku lze výrazně stimulovat prostřednictvím snížení daň. sazeb; v centru pozornosti stojí marginální daň. sazba (tm), což je změna daň. platby jednotlivce (Ti) dělená změnou jeho zdanitelného příjmu (Yi);
- výše výdajů a příjmů SR se nemá řídit stádiem hospodářského cyklu – musí být výsledkem rozhodnutí na základě kritéria efektivnosti; vysoké daně i vysoké vládní výdaje jsou brzdou hospodářského růstu – základní požadavek = mezní užitek z jedné peněžní jednotky vydané ve formě vládních výdajů je totožný s mezním užitkem z jedné peněžní jednotky vydané soukromě;

- formulovala tyto tvrzení:

1. růst marginálních daň. sazeb snižuje odměnu, kterou lidé obdrží za práci a spoření,

2. snížení marginálních daň. sazeb zvyšuje preferenci produktivních aktivit ve vztahu k volnému času a aktivitám, které umožňují vyhnout se placení daní,

3. je-li snížení marginálních daň. sazeb permanentní, dojde ke zvýšení krátkodobé i dlouhodobé agregátní nabídky,

4. zvýšení odměny za práci a spoření vede k výraznému růstu objemu práce a spoření,

5. výsledný růst objemu práce a spoření bude tak významný, že daň. příjmy státu budou po snížení marginálních daň. sazeb vyšší


Lafferova křivka
- když roste marginální daň. sazba, daň. příjmy státu rostou – až do určité maximální úrovně, s dalším růstem sazby ale daň. příjmy státu klesají

Účinek změny indukovaných daní

- důležitější pro FP; účinek změny sazby indukovaných daní závisí nejen na velikosti změny daň. sazby, ale i na velikosti reálného důchodu před provedením změny daň. sazby – dY = kt . dt (kt = multiplikátor indukovaných daní = -mpc.Y/1-mpc(1-t)+m)

Teorém vyrovnaného rozpočtu (bez přítomnosti t)

- jestliže zvýšíme veřejné výdaje i daně o jednotku (DG = DTA) – multiplikátor vyrovnaného rozpočtu se rovná jedné


Deficit státního rozpočtu a vytěsňovací efekt
- deficit státního rozpočtu (B) = rozdíl mezi daň. příjmy (TA = TAA + t.Y) a veřejnými výdaje (vládní výdaje G + transfery TR + splácené úroky z veřejného dluhu); reálný deficit SR (BR) získáme, když od nominálního deficitu odečteme částku, o kterou se sníží hodnota veřejného dluhu z počátku roku (Do) vlivem inflace (π)

BR = B – Do . π

- rozlišujeme:

1. cyklicky vyrovnaný rozpočet – vláda dlouhodobě udržuje průměrné vládní výdaje na téže úrovni jako jsou průměrné příjmy = deficity SR v době recese jsou kompenzovány přebytky v době konjunktury;

2. cyklicky nevyrovnaný rozpočet – příjmy s výdaji SR jsou dlouhodobě nevyrovnané – objemy deficitů jsou obvykle větší než objemy přebytků – pokud je rozpočet nevyrovnaný déle než 5 let = chronicky nevyrovnaný rozpočet;

3. každoročně vyrovnaný rozpočet

- k přebytkům nebo deficitům SR nesmí dojít v období jednoho roku;

- typy deficitu:

4. cyklický (pasivní) deficit – odráží automatické změny ve výši příjmů a výdajů, ke kterým dochází v souvislosti s cyklickými výkyvy reálného produktu;

5. strukturální (aktivní) deficit – je způsoben permanentní expanzivní rozpočtovou politikou; bývá definován jako rozp. deficit, který by byl dosažen tehdy, pokud by ekonomika operovala na úrovni potencionální produktu;

6. skutečný deficit SR – součet cyklické a strukturální složky deficitu;


vytěsňovací efekt

- předpokládané účinky keynesiánské aktivní FP na agregátní poptávku a reálný důchod jsou zpochybňovány teorií vytěsňování – ta říká, že aktivní FP nemá reálný efekt, ale převážně vytěsňovací efekt = růst státních výdajů a strukturální deficit SR způsobují omezování soukromých výdajů

- státní výdaje vytěsňují soukromé přímo (přímou substitucí = stát zvýší výdaje na veřejnou dopravu a jednotlivci sníží své výdaje na osobní dopravu) nebo nepřímo (prostřednictvím růstu úrok. sazeb = stát zvýší např. výdaje na obranu, aniž zvýší daně – vzroste deficit SR, vláda si k jeho financování vypůjčí na fin. trhu, to vyvolá růst reálné úrokové sazby a následně pokles investičních a spotřebních výdajů)

1. úplné vytěsnění – G vzrostou stejně jako poklesnou soukromé investice

2. částečné vytěsnění – G vzrostou více než činí pokles soukromých investic

3. nulové vytěsnění –

4. “přetěsnění” – G vzrostou méně než klesly soukromé investice

Srovnání determinace peněžní zásoby v ekonomice s plovoucí a fixním deviz kurzem

Vývoj měnové politiky v ČR po roce 1990
Hlavním cílem měnové politiky bylo stabilizovat cenovou hladinu, zabránit tak inflační spirále a vytvořit efektivní bankovní systém.

- 1. 1. 1990 – dvoustupńový bankovní systém (CB = Státní banka československá),

- pro rok 1990 – restriktivní měnová politika

- využívány byly zejména přímé nástroje regulace (úvěrové limity jednotl. obch. bank) + první kroky k využívání nepřímých nástrjů (diskotní sazba, povinné min. rezervy, refinanční úvěr),

- postupná devalvace československé koruny (3. kroky),

- pro rok 1991 – restriktivní měnová politika,

- 1. 1. 1991 – cenová liberalizace

- používání zejména přímých nástrojů – úvěrové stropy,

- pro rok 1992 – neutrální měnová politika – přechod od přímých k nepřímým nástrojům, 1992 – úplné opuštění úvěrových limitů, zrušení úrokových stropů a emisí poukázek SBČS, CB přešla na peněžní transmisní mechanismus,

- 1993 – oddělení měny, zahájení činnosti Burzy CP,

- měnová a kurzová politika ČNB v průběhu 1993 – 1998 – cílem byla stabilita vnitřní cenové hladiny a kurzu,

- rok 1993 – měnová restrikce, další restrikce až od poloviny r. 1996 = nerovnováha mezi tempy růstu domácí poptávky a nabídky, která vyústila v rostoucí deficity BÚ PB – řešení až v roce 1997 v podobě fiskální i důchodové restrikce,

- měn. politika v r. 1998 – začala se cílovat tzv. čistá inflace a ČNB přestala vyhlašovat svůj měnový program,

- od ledna 1991 ČNB udržovala pevný kurz koruny – od roku 1996 rozšířila ČNB fluktuační pásmu kolem centrální parity kurzu na ±7,5%,

- 1997 – rostoucí vnější nerovnováha a nízká efektivita domácí výroby - měnová krize (ozdravné balíčky),

- po neúspěšných intervencích – změna na režim řízeného floatingu (kurz stanovován vůči DEM),

- další intervence na podzim 1997 (politická nestabilita, asijská a ruská krize),

- negativní jev – velký počet nevhodně poskytnutých úvěrů – tzv. klasifikované úvěry (podíl až 30%),

- ČNB používala především nepřímé nástroje – operace na volném trhu, PMR, diskontní a lombardní sazba.

Rovnováha na trhu peněz a determinace úrokové sazby

- rovnováha na trhu peněz nastává tehdy, když se množství peněz nabízené (peněžní zásoba) rovná množství peněz poptávanému; rovnováha je stavová

- nabídka nominálních peněz (M) je dána rozhodnutím CB a bank komerčních, nabídka reálných peněz = M/P › nabídka peněz je exogenní funkcí a křivka nabídky (Ms) je vertikální na úrovni reálné peněžní zásoby;

- poptávka po reálných penězích (L) je klesající funkcí úrokové sazby


Transmisní mechanismy a kritéria monetární politiky

Transmisní mechanismus – kauzální vztahy mezi použitými měnovými nástroji CB a cílem, jehož má být těmito nástroji dosaženo.

OBECNÉ SCHÉMA

nástroje › operativní kritéria › střednědobá kritéria › cíle

1. Keynesiánský úrokový TM (používán zejména v USA a Velké Británii)

nástroje › krátkodobé úrokové sazby › dlouhodobé úrokové sazby › zaměstnanost, reálný produkt

2. Úvěrový TM (Švédsko, Portugalsko, bývalé Československo)

nástroje › bankovní rezervy › úvěry › nominální produkt

- i ve formě rovnice – Vu = (P * Y)/U, kde U je objem úvěrů a Vu důchodová rychlost úvěrů

3. Monetaristický peněžní TM

nástroje › měnová báze › peněžní zásoba › cenová hladina

Modifikace transmisních mechanismů

1. Řízení peněžní zásoby pomocí úrokové sazby

nástroje › krátkodobé úrok. sazby › peněžní zásoba › cenová hladina

2. Kurzový transmisní mechanismus

nástroje ? devizový kurz ? cenová hladina


Monetární kritéria – veličiny, které představují kritéria, mohou být různá a jejich naplnění závisí především na používaném transmisní mechanismu.

střednědobá kritéria (nejsou však nástroji MP přímo ovlivňována):

- peněžní agregáty (M1, M2 nebo M3),

- úrokové sazby (krátkodobé nebo dlouhodobé),


operativní kritéria (více reagují na nástroje):

- agregáty rezerv (rezervy, nevypůjčené rezervy, monetární báze nebo nevypůjčená báze),

- úrokové sazby (úrok. sazby na mezibankovním trhu, úrok. sazby z vládních pokladničních poukázek).

měřítka jejich volby:

- měřitelnost,

- kontrolovatelnost,

- schopnost predikovatelně ovlivňovat cíle;

3b. Lombardní sazba

- povinné minimální rezervy = povinně vytvářené vklady obchodních bank u centrální banky, které obchodní banky nemohou využívat; objem je stanoven sazbou PMR z tzv. primárních vkladů (= vkladů domácích nebankovních subjektů)

- operace na volném trhu (nákupy a prodeje státních, příp. jiných, vysoce kvalitních krátkodobých CP CB ve vztahu k bankám komerčním, cílem je ovlivnění měnové báze anebo krátkodobé úrokové míry

a) přímé operace – “jednosměrný” nákup nebo prodej CP,

b) switching – dochází k výměně CP za stejný objem CP, ale s jinou lhůtou splatnosti (ovlivňuje především úrokové sazby),

c) repo operace – úvěr se zajišťovacím převodem CP

- kurzové intervence

d) přímé intervence – nákup nebo prodej domácí měny CB, který přes mechanismus nabídky a poptávky přímo působí na hodnotu devizového kurzu,

e) nepřímé intervence – změny diskontní a především repo sazby, která pak přes tržní úrokové míry ovlivňuje příliv nebo odliv zahraničního kapitálu, tento pohyb vytváří poptávku nebo nabídku domácí měny, která působí na deviz. kurz.

1. Přímé nástroje

- (administrativní, adresné a selektivní zásahy do nabídky peněz, obvykle používané v přechodném období – hlavní výhodou je, že je obchodní banky nemohou obejít)

- pravidla likvidity – stanovení závazné struktury pasiv a aktiv a závazných vazeb mezi nimi v bilancích bank; v ČR jsou to ukazatele: kapitálová přiměřenost a likvidita;s

- úvěrové kontingenty

a) absolutní úvěr. stropy – maximální objem úvěrů, které mohou banky poskytnout svým klientům;

b) relativní úvěr. stropy – objem úvěrů, které mohou komerční banky získat od centrální banky;

- úrokové kontingenty – stanovení max. sazeb z úvěrů a max. nebo min. sazeb z vkladů

- povinné vklady – povinnost některých subjektů ukládat vklady, otevírat běžné účty a provádět některé další operace výhradně přes CB – jedná se o centrální orgány a orgány místní moci a správy;

- doporučení, výzvy a dohody


2. nepřímé nástroje (základní charakteristikou je jejich plošný dopad na všechny bank. subjekty v ekonomice)

- diskontní nástroje:

a) úvěry poskytované CB obchodním bankám

b) úrokové sazby z těchto úvěrů

1a. diskontní úvěr (běžné a nouzové)

2a. reeskontní úvěr – CB odkupuje od bank jimi již eskontované směnky

3a. lombardní úvěr – poskytovaný proti zástavě CP

1b. diskontní sazba (ovlivňuje poptávku obchodních bank po úvěrech, mezibankovní úrokovou míru a ostatní úrokové sazby v ekonomice; stanovuje ji zpravidla CB)

2b. reeskontní sazba

Md/P = f(YP,rb-rm,re-rm,e-rm)

Md/P = poptávka po reálných peněžních zůstatcích

YP (+) = Friedmanova veličina bohatství, známá jako permanentní důchod (současná diskontovaná hodnota všech očekávaných budoucích důchodů = očekávaný průměrný důchod v dlouhodobém období)

rm = očekávaný výnos peněz

rb = očekávaný výnos obligací

re = očekávaný výnos CP

pe = očekávaná míra inflace

rb - rm (-) = očekávané výnosy obligací vzhledem k penězům

re - rm (-) = očekávané výnosy CP vzhledem k penězům

pe - rm (-) = očekávaný výnos zboží vzhledem k penězům

- podle Friedmana mají úrokové sazby jen malý vliv na poptávku po penězích, navíc považoval poptávku za stabilní


Řízení peněžní zásoby centrální bankou

CB řídí peněžní zásobu prostřednictvím regulace monetární báze (= rezervy + oběživo) především za účelem udržení stability cenové hladiny. Základní nástroje používáné CB k řízení monetární báze jsou:

MAKROEKONOMIE – otázka č. 16

Geneze názorů na úlohu peněz v ekonomice


Peněžní agregáty

= souhrn peněžních prostředků s jistým stupněm likvidity, označují se obvykle M, někdy L a číslicí, která označuje různý stupeň likvidity peněžních prostředků zahrnutých pod agregát; jejich vymezením, sledováním a kontrolou se zabývá CB; slouží k měření množství peněz v ekonomice

M1 (úzké peníze) = hotovostní oběživo + vklady na běžných účtech + cestovní šeky

M2 = M1 + úsporné vklady a termínované vklady

M3 = M2 + euroměnové vklady u domácích bank

M4 (široké peníze) = M3 + vklady v nebankovních institucích v domácí měně + krátkodobé CP v domácí měně

M5 = M4 + ostatní CP v domácí měně

Poptávka po penězích v klasické, Keynesově a monetaristické teorii
Klasická peněžní teorie – vychází ze dvou koncepcí: rovnice směny a kvantitativní teorie peněz; uvažovali především s transakční poptávkou po penězích;

rovnice směny = M . V º P . Y (peněžní zásoba násobená rychlostí oběhu peněz se musí rovnat cenové hladině násobené reálným důchodem) – chceme-li získat z rovnice směny teorii, musí se přijmout určité předpoklady o proměnných – neoklasičtí ekonomové (Fisher, Marshall, Pigou) předpokládali, že změny jsou natolik malé, že zejména v krátkém období může být rychlost pokládána za neměnnou a reálný důchod za konstantní – tímto převedli rovnici směny na jednoduchou kvantitativní teorii peněz (někdy označována jako kvantitativní teorie cenové hladiny) – změny M způsobí přesně proporcionální změny P;

Keynesova teorie

- nabídl vlastní teorii poptávky po penězích – teorii preference likvidity; v této teorii zdůraznil funkci peněz jako uchovatele hodnoty (aktivum) a vliv úrokové sazby na poptávku po penězích;

- rozlišuje tři motivy držby peněz:

1. transakční motiv – poptávka po penězích je funkcí důchodu, a platí MDT = f(Y)

2. opatrnostní motiv – je založen na tom, že jednotlivci si přejí mít u sebe větší množství peněz než je nutné pro běžné transakce vzhledem k případným nepředvídatelným platbám (objem pen. zůstatků roste s velikostí důchodu a klesá s růstem úrokové sazby) – LP = f(Y);

3. spekulační motiv – vychází z očekávání ekon. subjektů o budoucí výší úrokových sazeb – jestliže očekávají růst úrok. sazeb, budou se spíše zbavovat pevně úročených CP a držet peníze, protože pokud úrok. sazby vzrostou, sníží se ceny pevně úročených CP a pak je bude možno koupit za držené peníze s kapitálovým ziskem – spekulační poptávka po penězích je zápornou funkcí úrokové sazby = LS = f(i);

- celková poptávka po penězích vzniká sloučením tří dílčích poptávek – L = f(Y+,i-)


Monetarismus
- vychází z přepracované moderní kvantitativní teorie peněz – netvrdí, že rychlost V je konstantní, věří v to, že rychlost se mění způsobem, který lze předvídat

- tvrdil, že poptávka po penězích musí být ovlivňována stejnými faktory, které ovlivňují poptávku po kterémkoli jiném aktivu – Friedman použil teorii poptávky po aktivech na peníze

Index spotřebitelských cen (CPI)

- – měří náklady na pořízení určitého pevného koše statků a služeb, který je reprezentativně vyjádřen nákupy městských spotřebitelů – vychází se z cen, které zjišťují pracovníci průzkumem ve vybraných provozovnách, koš statků a služeb se po určité období nemění,

- index cen výrobků (PPI) – měří také náklady na pořízení daného koše statků – od CPI se liší tím, že vychází z cen surovin a polotovarů = měří ceny ve výchozí fáze distribuce;

1. Paascheho cenový index – pracuje s vahami běžného období = åP1.Q1/åPo.Q1; nejznámějším Paascheho cenovým indexem je implicitní cenový deflátor, který je definovaný jako poměr nominálního GDP (vyjádřeného v běžných cenách) běžného období a reálného GDP (vyjádřeného ve stálých cenách) běžného období – měří změnu cen, ke které došlo mezi základním a běžným rokem


Význam rozlišování nominálních a reálných veličin
Nominální GDP měří hodnotu výstupu v daném období v cenách tohoto období, v tzv. běžných cenách.

Reálný GDP měří změny ve fyzickém výstupu ekonomiky mezi různými časovými obdobími tím, způsobem, že ohodnotí všechny statky a služby vyprodukované v obou sledovaných obdobích tzv. stejnými cenami, tj. cenami určitého zvoleného výchozího období; dostaneme ho, když vydělíme nominální GDP implicitním cenovým deflátorem (Yn/Yr) nebo cenovým indexem (CPI=åp1.qo/åpo.qo) (Y = GDPn/deflátor GDP nebo Y = GDPn/CPI)

- vývoj reálného produktu je důležitý proto, že je s ním spojen vývoj nezaměstnanosti – když výroba klesá, míra nezaměstnanosti roste a naopak;

- když podělíme celkový objem reálného produktu počtem obyvatel, získáme GDP na jednoho obyvatele, což je údaj používaný pro srovnání relativní ekonomický vyspělosti různých zemí, dále je možné sledovat růst reálného produktu na osobu za určité období a určit, zda se míra reálného produktu na osobu vůči jiným zemím zrychluje nebo zpomaluje;


Problematika kvalitativního porovnávání ekonomických systémů (rozdíly ekon. systémů a společenských hodnot)


Problematika kvantitativního porovnávání (srovnání národních účtů na bázi nominálních směnných kurzů, na bázi parity kupní síly a naturálních ukazatelů)

Čistý národní produkt (NNP) – získáme ho po odečtení znehodnocení kapitálu od GNP

čisté investice = hrubé investice – znehodnocení kapitálu

čistý národní produkt v tržních cenách = GNP v tržních cenách – a

čistý národní produkt v cenách výr. faktorů = GNP v cenách výr. faktorů – a


Osobní důchod (PI) = NI – nerozdělené zisky firem – příspěvky na soc. a penzijní pojištění – daně z firemních zisků + transfery


Osobní disponibilní důchod (DI) = PI – přímé daně


Alternativní měřítka ekonomické aktivity

Definice cenové hladiny a způsoby jejího měření
cenová hladina = vážený průměr cen všeho zboží a služeb vyráběných v ekonomice, kde váhami jsou podíly jednotlivého zboží nebo služeb na celkovém produktu – vážený průměr cen je obtížné spočítat, statistikové proto měří vývoj cenové hladiny pomocí cenových indexů;

cenový index = měří částku, kterou je nutno zaplatit za určitý koš zboží v běžném období ve srovnání s částkou, kterou bylo nutno zaplatit v období základním

1. Laspeyresův cenový index – jak se změní cena daného koše komodit v běžném období oproti období základnímu, pracuje s vahami základního období = åP1.Qo/åPo.Qo; v praxi se používají dva cenové indexy:

13.Ukazatelé makroekonomického vývoje

Makroekonomické agregáty typu domácí a národní produkt
Hrubý domácí produkt (GDP) = měří celkový objem veškeré finální produkce vyrobené v dané zemi během 1 roku výrobními faktory umístěnými v dané zemi bez ohledu na to, kdo vlastní tyto výrobní faktory;

1. metoda výdajová

GDP v tržních cenách = C + I + G + NX

GDP v cenách výrobních faktorů = C + I + G + NX – nepřímé daně

2. metoda důchodová – souhrn důchodů, které obdrží vlastníci výrobních faktorů

GDP v tržních cenách = NI + amortizace kapitálu + nepřímé daně (NI (národní důchod) = w+i+z+n+s)

w = mzdy a platy

i = čisté úroky

z = zisky firem zapsaných do OR

n = renty z půdy a nemovitostí

s = příjmy frem nezapsaných v OR a samozaměstnavatelů

3. metoda odvětvová = součet přidaných hodnot každé firmy v jednotlivých odvětvích ekonomiky


Hrubý národní produkt (GNP) = hrubý domácí produkt + čistý export důchodu z vlastnictví aktiv (GHP = GDP + NXFI; NXFI = XFI – IMFI);

Vývoj reálného produktu je důležitý zejména proto, že je s ním těsně spojen vývoj zaměstnanosti.

Když výroba klesá, zaměstnanci jsou propouštěni a míra nezaměstnanosti roste. Když roste produkce, objevují se nová pracovní místa a míra nezaměstnanosti klesá. Proto je vývoj reálného produktu klíčem k pochopení změn v míře nezaměstnanosti.

Dále měření celkového reálného produktu slouží k zjištění GDP na jednoho obyvatele (celkový reálný produkt vydělíme počtem obyvatel), a tento ukazatel, je běžně používaný pro srovnávání relativní ekonomické vyspělosti jednotlivých zemí.


Čistý ekonomický blahobyt (NEW) – definovali James Tobin a William Nordhaus. NEW předpokládá takovou úpravu GDP, aby odrážel pouze ty položky, které přispívají k ekonomickému blahobytu země, a proto připočítává hodnotu volného času, práce v domácnosti, legální část podzemních aktivit a odečítá negativní hodnoty – škody na životním prostředí, některé nelegální aktivity atd.

Hodnota NEW bývá většinou vyšší než hodnota GDP, nicméně v průměru roste mnohem pomaleji. Důvodem je především to, že rozsah volného času roste pomaleji než rozsah škod na životním prostředím. Odhady NEW jsou hrubé a diskutabilní, přesto nám připomínají, že ukazatele typu GDP jsou relativně nedokonalým měřítkem ekonomického blahobytu.


Nezaměstnanost – se většinou nevyjadřuje jako absolutní číslo, ale jako procentní míra. Míra nezaměstnanosti (U) vyjadřuje počet nezaměstnaných jako procento z ekonomický aktivního obyvatelstva neboli pracovní síly.


Platební bilance – vyjadřuje všechny ekonomické transakce, které subjekty dané země realizují se zahraničním během daného období. Formálně je konstruována podvojným účetním záznamem, v kreditních a debetních záznamech vyjadřuje pohyb inkas a úhrad, závazků a pohledávek, i věcný pohyb výrobků a služeb. Za jednotlivé položky PB nebo jejich skupiny se vypočítává výsledné saldo. Má tři základní části: běžný účet ( A – účet výrobků a služeb (Obchodní bilance), B- jednostranné převody jako dary, reparace, honoráře, penze, mzdy aj.), kapitálový účet (dovoz a vývoz dlouhodobého i krátkodobého kapitálu – úvěry, akcie, obligace), měnový účet (změna devizových rezerv).

Deflátor GDP

– je cenový index všech výrobků a služeb, u deflátoru se mění skladba GDP a používá váhy běžného roku. Deflátor je poměr nominálního produktu běžného období k reálnému důchodu běžného období.


Inflace a její dvojí pojetí

Lidé běžně označují růst cenové hladiny za inflaci. Ekonomové rozlišují dvojí pojetí inflace – statistické a teoretické. Statistické pojetí inflace = inflace je růst cenové hladiny, tj. růst CPI nebo deflátoru GDP. Míra inflace (p) je procentní vyjádření růstu cenové hladiny. Teoretické pojetí – převládá názor, že inflace je stálý a nepřetržitý růst cenové hladiny. Inflace je peněžní jev a je způsobena tím, že v ekonomice se zvyšuje množství peněz rychleji než množství reálné produkce.


Skutečný reálný produkt zjistíme, když nominální GDP vydělíme cenovým indexem běžného roku. Ekonomové srovnávají skutečný reálný produkt s teoreticky konstruovaným reálným produktem, který nazývají potenciální reálný produkt. To je úroveň celkové produkce, kterou je ekonomika schopna v daném roce vyrobit, využívá-li plně své výrobní faktory. Potenciální reálný produkt (Qk) nebo potenciální reálný důchod (Yk) můžeme definovat jako úroveň reálného produktu nebo reálného důchodu odpovídajícího přirozené míře nezaměstnanosti.


Přirozená míra nezaměstnanosti je dlouhodobá průměrná míra nezaměstnanosti, která je dána rovnováhou na trhu práce.

Na základě vztahu mezi skutečným produktem (Y) a potenciálním produktem (Yk) ekonomové definují mezeru GDP, která je významným měřítkem aktuálního stavu ekonomiky. Pokud je mezera záporná – ekonomika funguje pod hranicí svých produkčních možností a tudíž vznikají ztráty z nevyužití zdrojů. Je-li kladná, existující kapacity jsou využívány příliš intenzívně, což vyvolá inflační tlaky.

3) Nezohledňuje škody na životním prostředí v širším slova smyslu, ani v úzkém slova smyslu

- kácení lesů, devastování krajiny,…, tedy nezahrnuje nepříznivé vedlejší účinky tržních aktivit – nejsou oceňovány trhem, a proto je nemůže GDP zachytit.

4) není zahrnuta hodnota volného času – pokud ho považujeme za stejné zboží jako domy auta či dovolenou, má volný čas svou hodnotu. Tato hodnota je však příliš subjektivní a proto není započítávána do GDP.


Nominální GDP je celková peněžní hodnota zboží a služeb vyjádřená v běžných cenách neboli v cenách období, kdy jsou daná zboží a služby vyráběny.

Reálný GDP je celková peněžní hodnota zboží a služeb vyjádřená ve stálých cenách, tj. cenách určitého zvoleného výchozího období( k základnímu roku).


Měření cenové hladiny (neztotožňovat s inflací)

Cenová hladina (P) je vážený průměr cen všech zboží a služeb vyráběných v ekonomice, kde váhami jsou podíly jednotlivých zboží a služeb na celkovém produktu. Pro měření používáme cenové indexy.


CPI (spotřebitelský cenový index) – sestaví se spotřební koš (vyberou se typičtí zástupci spotřebních výrobků), problémem je střet zájmů a problém zastarávání spotřebního koše, váhy v koši se nemění. K měření používáme váhy základního roku. Je to cenový index, který porovnává náklady na koš vybraných komodit v běžném a základním období.

GDP i GNP zjišťované výdajovou metodou zahrnují jak fixní investice, tak investice do zásob.

Oboje investice můžeme označit jako hrubé investice (Ig). Část fixních investic však slouží k nahrazení a modernizaci opotřebovaného a zastaralého kapitálu. 0dečteme-li znehodnocení kapitálu od hrubých investic, dostaneme čisté investice (In)

NNP (čistý národní produkt) získáme odečtením znehodnocení kapitálu od GDP

Domácnosti neobdrží veškerý důchod, který vydělají – nerozdělené zisky firem, příspěvky na sociální a penzijní pojištění, daně z firemních zisků. A veškerý důchod, který firmy obdrží nemusí být vydělán – např. transferové platby. Částka důchodu,kterou jednotlivci skutečně obdrží se označuje jako osobní důchod (PI).

PI = NI – zisky firem – soc. poj. – daně firem + transfery

Částka, kterou mohou jednotlivci rozdělit mezi spotřebu a úspory, se nazývá osobní disponibilní důchod (DI), DI = PI – přímé daně


Nedostatky výpočtu GDP, GNP

1) výpočty nezahrnují aktivity mimotržního typu. Není tak obsažen produkt tzv. neoficiální ekonomiky (která může tvořit 10 – 15 % GDP), tzv. černá a šedá ekonomika a také nezahrnuje práci v domácnosti (praní, úklid, výchovu dětí,…)

2) veličiny jsou zahrnovány bez ohledu na jejich sociální (společenskou) hodnotu – např. náklady na rozvod, obnova komunikací po povodních, ochrana osob

Charakterizujte, srovnejte a kriticky zhodnoťte nejpoužívanější makroekonomické agregáty

GDP (Gross domestic produkt, HDP)

- měří celkový objem veškeré finální produkce vyrobené v dané zemi během jednoho roku výrobními faktory umístěnými v dané zemi bez ohledu na to, kdo vlastní tyto výrobní faktory. Měřením GDP i jiných makroekonomických agregátů se zabývá systém národních účtů.

- Má-li být určitá položka zahrnuta do GDP musí splnit tři základní požadavky: (1) zboží musí být vyrobeno v běžném období, (2) zboží musí být prodáno na trhu a oceněno tržními cenami, (3) zboží nesmí být v běžném období znovu prodáno.

- Do GDP se nezahrnují meziprodukty, protože jestliže zahrneme do GDP hodnotu meziproduktů, nemůžeme se vyhnout duplicitnímu, resp. vícenásobnému započítávání. Ale můžeme použít koncepci přidané hodnoty.

- Přidaná hodnota (VA) je objem práce a služeb, které se uskutečňují na dílčím stupni výrobního procesu. Je to rozdíl mezi tržní cenou výrobku a cenou nakupovaných surovin, materiálu apod.

- Pro měření GDP se používají tři metody:

Výdajová metoda : C + I + G + NX
Je tu však problém, že existence nepřímých daní způsobuje, že existuje rozdíl, mezi cenou, kterou platí spotřebitelé a cenou, kterou obdrží firmy. Proto lze získat buď GDP v tržních cenách nebo GDP v cenách výrobních faktorů. Tzn. rostou-li nepřímé daně roste GDP v tržních cenách, i když se fyzický objem celkového produktu nezměnil. Proto je relevantnější měřit GDP v cenách výrobních faktorů.

Důchodová metoda :

NI = w + i + z + n + s

NI + nepřímé daně = NDP + odpisy = GDP

GDP měříme jako souhrn důchodů, které obdrží vlastníci výrobních faktorů. Tím získáme veličinu národní důchod (NI), k níž připočteme nepřímé daně a znehodnocení kapitálu (amortizaci) a dostaneme GDP v tržních cenách.

W – mzdy a platy, i – čisté úroky, z – zisky firem zapsaných do OR, n – renty z půdy a nemovitostí, s – příjmy firem nezapsaných do OR a samozaměstnavatelů.

Odvětvová metoda
GDP měříme tak, že sečítáme přidanou hodnotu každé firmy v jednotlivých odvětvích ekonomiky.


GNP (Gross National Product, HNP) – definujeme jako GDP plus čistý export důchodu z vlastnictví aktiv. HNP měří celkový důchod získaný občany domácí země bez ohledu na to, ve které zemi jsou služby jejich výrobních faktorů užívány.


Rozdíl mezi GDP a GNP
GDP – produkce vyrobená na území dotyčné země firmami jak domácími tak zahraničními

GNP – bere v úvahu vlastnictví. Je to produkce vyrobená národními firmami příslušné země, ať v zemi samotné nebo v zahranční.

Základní východiska modelů

→ většina modelů vychází z předpokladu, že výstup daného odvětví je zcela homogenní, takže se na daném trhu prosazuje zákon jediné ceny; spotřebitelům pak nezáleží na tom, od kterého výrobce produkt kupují (to neodpovídá realitě: firmy se snaží odlišit svůj produkt od výrobků konkurentů – kvalitou, designem, apod.)


Modely

a) kartel = koluzivní, tj. smluvní oligopol, kdy je odvětví reprezentováno skupinou několika firem chovající se jako monopol s mnoha závody; cílem je maximalizovat celkový zisk daného odvětví

b) Cournotův model = v odvětví existují pouze dvě firmy

c) Modely s odhadovanými reakcemi konkurentů

d) Oligopol s cenovým vůdcem = cenové vůdcovství s dominantní firmou nebo barometrické cenové vůdcovství

e) Modely oligopolu založené na teorii her – hry nekooperativní (vězňovo dilema) a kooperativní (opakované hry)

Maximalizace zisku v dlouhém období

→ snadný vstup/odchod firem monopolisticky konkurenčního odvětví v dlouhém období, vede k prosazování tendence k nulovému zisku; v důsledku diferenciace nemusí být dld optimum všech firem stejné; hovoříme spíše o tendenci vyrovnávání účetního zisku a normální míry výnosu


Efektivnost

1. výrobní – v porovnání s dokonalou konkurencí je často spojována s převisem výrobní kapacity; na monopolistickém trhu existuje více firem, než by bylo v případě, kdyby všechny firmy vyráběly minimálními dld průměrnými náklady

2. alokační – analogické s případem monopolu; i monopolistická firma disponuje silou, jak stanovit cenu nad úrovní mezních N a to má za následek alokační neefektivnost v podobě ztráty mrtvé váhy

→ přesto je tento typ považován za žádoucí


OLIGOPOL

= tržní struktura, která předpokládá činnost pouze několika firem v odvětví, a potom představuje produkce každé z nich pravděpodobně značný tržní podíl a rozhodování firem je závislé: každá z nich musí zvažovat vliv svých rozhodnutí na chování ostatních firem v odvětví, resp. předvídat jejich reakci na svá vlastní rozhodnutí

→ existuje mnoho modelů, ale shodují se v těchto 3 charakteristikách:

1. relativně malý počet výrobců v odvětví

2. charakter vyráběného produktu může být jak homogenní, tak diferencovaný

mohou existovat bariéry vstupu do odvětví (např. v podobě úspor z rozsahu, pr. restrikcí apod.)

Monopolní zisk

→ charakteristické je, že monopol může zisk realizovat i v dlouhém období, tj. na rozdíl od dokonalé konkurence se neprojevuje tendence k nulovému ekonomickému zisku (důsledek překážek vstupu do odvětví)

→ monopolní zisk sám o sobě není nutným důsledkem specifického chování monopolu (monopol může realizovat i nulový zisk nebo ztrátu); pokud realizuje v krátkém období ztrátu, postupuje stejně jako dokonale konkurenční firma


Cenová diskriminace
- umožňuje ji monopolu jeho silné postavení

- cílem je získání přebytku spotřebitele a jeho přeměna v dodatečný zisk firmy

- podstatou je stanovení rozdílných cen stejných výrobků, aniž by k tomu vedly nákladové důvody ( důležité je, že jde o stanovení různých cen různým spotřebitelům z jiných, než nákladových důvodů)


1. cenová diskriminace prvního stupně = monopol stanoví každému spotřebiteli maximální cenu, kterou je ochoten zaplatit za každou koupenou jednotku (teoretická situace)– obr.9-5

2. cenová diskriminace druhé stupně = stanovení různých cen za různá kumulovaná množství daného statku (jde o diskriminaci v závislosti na prodaném množství) – obr. 9-6

3. cenová diskriminace třetího stupně = rozdělení spotřebitelů na dvě nebo více skupin, z nichž každá má svou vlastní poptávkovou křivku (nejčastěji používaná forma v praxi) – obr. 9-8


→ některé další faktory cenové diskriminace

- značně rozšířená je diskriminace v čase ( v různém čase jsou spotřebitelům, rozděleným do skupin v závislosti na elasticitě jejich poptávky, stanoveny různé ceny)

- specifickou formou je stanovení ceny ve špičkách

Alokační efektivnost monopolu

- výstup monopolu je menší a cena vyšší než v dokonalé konkurenci (obr. 9-11); zmenšil se přebytek spotřebitele a zvětšil přebytek výrobce

- alokační neefektivnost v podobě poklesu přínosu pro společnost bývá označována jako „ztráta (náklady) mrtvé váhy“

- pokud monopol uplatňuje některou z forem cenové diskriminace, může dojít ke zmenšení jeho alokační neefektivnosti, tj. k omezení N mrtvé váhy (jistého zlepšení se dosahuje na úkor spotřebitelů, neboť část jejich přebytku přeměňuje monopol ve svůj zisk)


MONOPOLISTICKÁ KONKURENCE
→ charakteristika:

- velký počet výrobců, jejichž výrobky jsou velmi blízkými substituty; velký počet firem v odvětví způsobuje, že každá z firem předpokládá, že její vlastní rozhodování o výstupu a ceně neberou ostatní firmy v úvahu, takže její činnost je na chování ostatních nezávislá

- diferenciace produktu (z umístění firmy, z výše ceny, z kvality, apod.); ale diferenciace produktu je velmi malá a proto je velmi malá i cenová diferenciace

- možnosti vstupu do odvětví = připomíná dokonalou konkurenci, kdy neexistují žádné bariéry, ale vzhledem k diferenciaci produktu určité překážky existují


Maximalizace zisku

→ firma vychází ze zlatého pravidla v podobě rovnosti MR a MC; pro grafické znázornění z maximalizace zisku jako rozdílu TR a TC firmy vztah mezi MC a MR a ukážeme odpovídající vývoj funkce zisku (obr. 10-1)

Efektivnost mechanismu dokonalé konkurence

1. efektivnost výrobní - znamená, že výstup je vyroben s min náklady → takto pojatá efektivnost v dokonalé konkurenci existuje

2. efektivnost alokační – znamená, že firmy vyrábějí takový výstup, který si spotřebitelé nejvíce přejí; ekonomika v dokonalé konkurenci je ve stavu alokační efektivnosti


MONOPOL
→ monopolní trh je charakterizován přítomností jediného nabízejícího a ten může v daném okamžiku rozhodovat o výši ceny nebo o velikosti vyráběného výstupu (ne o obou současně)

→ existují bariéry vstupu do odvětví (proto jen jedna firma)

- průměrné N určité firmy dosahují svého minima při větším výstupu, než žádá tržní poptávka

Případ,kdy tržní poptávku může uspokojovat svou produkcí jedna firma s nižšími průměrnými N, než kdyby bylo v odvětví více menších firem se nazývá přirozený monopol.

- kontrola zdrojů, nezbytných pro výrobu, jednou firmou

- monopol jako firma zabezpečující tržní poptávku může vzniknout i „uměle“ v důsledku mimotržních okolností, nejčastěji v důsledku zásahu státu do ekonomiky (stát udělí urč. firmě výsadní právo vyrábět daný statek)

- právní restrikce v podobě patentů, ochranných práv autorů apod.

Charakteristické rysy

→ v důsledku totožnosti produkce monopolu jako jediného výrobce v odvětví s výstupem celého odvětví je totožná individuální a tržní poptávková křivka

- monopol si může zvolit jakoukoliv kombinaci výstupu a ceny podél křivky poptávky, kterou považuje za nejziskovější

- jeho činnost je omezena pouze charakterem poptávky po jeho produkci

- vzhledem k nepřítomnosti konkurentů v odvětví, které ovládá, je monopol ve své rozhodování nezávislý

- monopol je cenový tvůrce; volbou výstupu volí současně i ceny


Optimální výstup
→ monopol vychází z maximalizace rozdílu mezi celkovými příjmy a celkovými N

- zjistíme ho analýzou celkových veličin nebo mezních veličin (obr. 9-2)


Stanovení ceny
→ není pravda, že monopol může určit libovolně vysokou cenu své produkce; úroveň ceny je dána ochotou poptávajících tuto cenu zaplatit

- cena P bude převyšovat jak MR, tak MC odpovídající optimálnímu výstupu monopolu; rozdíl mezi cenou a MC je ovlivněn cenovou elasticitou poptávky a to nepřímo úměrně

Přestože tyto podmínky v reálném světě zpravidla neexistují, význam modelu je nesporný:

spočívá ve vytvoření východisek pro zkoumání tržních struktur v rámci nedokonalé konkurence

→ dokonale konkurenční firma bývá označována jako „price taker“ – to vyjadřuje skutečnost, že pro firmu je cena její produkce a cena vstupů exogenní, tzn. firma je nemůže ovlivnit; její rozhodování se v takovém případě omezuje na rozhodování o objemu výstupu a o množství vstupů, které hodlá koupit

→ skutečnost, že v dokonalé konkurenci existuje velký počet malých firem, způsobuje, že každá z nich tvoří jen minimální část celkového produktu odvětví, takže její vlastní činnost nemůže ovlivnit tržní cenu – poptávka po produkci firmy je dokonale elastická, což lze znázornit graficky jako vodorovnou přímku rovnoběžnou s osou;x


Rozhodování firmy o výstupu v krátkém období
- optimální výstup lze zjisti dvojím způsobem: (obr. 8-2)

a) na základě rozdílu mezi TR a TC

b) na základě rovnosti MR a MC

- zisk je maximální při takové výstupu, kdy je největší rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými N (největší svislá vzdálenost mezi křivkami TR a STC)

- protože dokonale konkurenční firma vychází při volbě výstupu z rovnosti MR = MC a protože pro ni jako pro firmu přebírající cenu platí rovnost mezních příjmů a ceny (MR=P), bude v krátkém období vyrábět výstup, jeho MC = P

Nabídka dokonale konkurenční firmy v krátkém období

→ postačující podmínka maximalizace zisku = funkce MC musí být rostoucí

→ křivka nabídky firmy v krátkém období je tvořena rostoucí částí křivky MC

- v případě, že budou TR < STC, se bude firma rozhodovat, zda výrobu zastavit, nebo pokračovat; v krátkém období je podstatné, že firma musí hradit FC, i když výstup bude nulový a kdyby přestala vyrábět, její ztráta by dosáhla výše FC; kdyby se rozhodla pokračovat ve výrobě a dosáhla celkového příjmu vyššího než VC, potom by mohla uhradit nejen celou výši VC, ale i část FC a ztráta by byla menší, než kdyby nevyráběla vůbec → při rozhodování se používá kritéria průměrných VC: pokud je cena jednotky produkce vyšší než průměrné VC na její výrobu, bude svou ztrátu firma minimalizovat pokračováním ve výrobě a naopak (kritickým bodem je vyrovnání ceny a průměrných VC)


Rozhodování firmy o výstupu v dlouhém období
→ vyjdeme z aplikace „zlatého pravidla“ a předpokládáme, že firma může změnit objem všech používaných vstupů

= optimální výstup firmy v dlouhém období je odvozen z rovnosti MR a dld MC; vliv má však ještě jedna zásadní skutečnost, tj. volný vstup/výstup firem z odvětví

- pokud budou firmy v odvětví realizovat ekonomický zisk, bude to impuls pro příchod dalších firem; větší počet firem v odvětví vyrobí větší objem výstupu, což se projeví růstem tržní nabídky a za jinak stejných okolností dojde k poklesu tržní ceny a zisku firem; příchod nových firem do odvětví bude trvat tak dlouho, dokud tržní cena neklesne na úroveň průměrných N a ekonomický zisk na nulu (analogický je opačný proces)

→ v dlouhém období tedy firma směřuje k vyrovnanosti TR a TC neboli k nulovému ekonomickému zisku

DOKONALÁ KONKURENCE

→ obecná východiska určení výstupu, při němž firma maximalizuje zisk

- firma maximalizující zisk podřizuje volbu vstupů i výstupů dosažení maximálního ekonomického užitku

- ekonomický zisk (π) je rozdílem mezi celkovými příjmy a celkovými N

π = TR – TC

π (Q) = TR(Q) – TC(Q) (tato výše výstupu determinuje TR i TC i eko zisk)

→ ekonomický zisk bude max při výrobě takového objemu produkce, kdy dodatečný přírůstek výstupu nepovede ke změně dodatečného zisku (tj. nutnou podmínkou optimálního výstupu, při jehož produkci firma max zisk, je položení první derivace funkce zisku rovnu nule a odtud: MR = MC

= zlaté pravidlo maximalizace zisku, tj. aby firma maximalizovala zisk, měla by zvolit takový výstup, aby se při jeho výrobě rovnaly mezní příjmy mezním N


Předpoklady modelu dokonalé konkurence

- na každém trhu existuje velký počet kupujících a prodávajících, z nichž žádný není natolik silný, aby mohl ovlivnit cenu nebo výstup odvětví

- všechny statky jsou homogenní

- na všechny trhy je volný vstup i výstup

- všichni výrobci a spotřebitelé mají dokonalé informace o cenách a množstvích směňovaných na trhu

- firmy usilují o maximalizaci zisku, spotřebitelé o maximalizaci užitku

Křivka TC v dld období tvoří spodní obal jednotlivých křivek TC v krátkém období

-proto se křivka LTC nazývá též „obalová křivka“ (podél obalové křivky LTC vyrábí firma měnící se výstup s minimálními dld celkovými N

- průměrné N jsou v krátkém i dlouhém období stejně vysoké při výrobě takové velikosti výstupu, při které použité množství fixního kapitálu umožňuje minimalizovat celkové N; množina bodů, pro které platí SAC = LAC pro měnící se úroveň výstupu, je označována jako obalová křivka LAC

- mezní N v krátkém i dlouhém období se rovnají při výrobě takového množství výstupu, při které množství fixního kapitálu umožňuje minimalizovat TC


PŘÍJMY FIRMY
= suma peněžních prostředků, které firmě plynou z realizace její produkce

- vývoj příjmů je ovlivněn charakterem trhu, na němž firma realizuje svou produkci (dokonale konkurenční trh x nedokonalá konkurence)


→ celkové příjmy (TR) = celková peněžní částka, kterou firma získá prodejem svých výrobků; velikost získáme vynásobením ceny za jednotku a prodaného množství

TR = P x Q

- znázornění závisí na typu konkurence.

a) v dokonalé konkurenci – křivka je funkcí pouze prodaného množství; jde o rostoucí polopřímku vycházející z počátku, její směrnice je stejná jako výše ceny (obr. 7-1)

b) v nedokonalé konkurenci – cena není konstantní, ale s růstem výstupu klesá a poptávková křivka je proto klesající; na konkrétní tvar křivky TR má vliv elasticita poptávky(obr.7-3)

Průměrné příjmy (AR)

= příjem plynoucí firmě z jedné prodané jednotky; vypočítáme vydělíme-li celkový příjem objemem produkce

AR = TR / Q = (P x Q) / Q = P

- křivka AR vyjadřuje souvislost mezi cenou a prodaným množstvím, je totožná s křivkou individuální poptávky, tzn. v podmínkách dokonalé konkurence je rovnoběžná s osou x ve výši odpovídající ceně, zatímco v nedokonalé konkurenci je klesající – obr. 7-5


→ mezní příjem (MR) = změna celkového příjmu v důsledku změny výstupu (prodejů) o jednotku

MR = dTR / dQ

- grafické znázornění je opět závislé na typu konkurence:

a) v dokonalé konkurenci jsou všechny firmy v odvětví identické a žádní z nich nemůže ovlivnit cenu, individuální poptávková křivka je rovnoběžná s osou x, potom plyne rovnost MR = P a grafickým znázorněním funkce MR je opět přímka rovnoběžná s osou x ve výši ceny

b) znakem nedokonalé konkurence je klesající individuální poptávková křivka, aby firma realizovala další jednotku výstupu, snižuje cenu → pak platí: MR <>

Průměrné FC :

FC připadající na jednotku výstupu (FC/Q resp. r/APK)

→ protože výše FC jsou konstantní, průměrné FC s růstem výstupu klesají

- průměrné VC (AVC) = VC na jednotku výstupu (VC/Q resp. w/APL)

→ křivka AVC má tvar písmene „U“

- vertikálním součtem křivek AFC a AVC pro každou velikost výstupu dostaneme křivku SAC, protože platí: SAC = AFC + AVC

→ jelikož AFC s růstem výstupu klesají, s rostoucím výstupem se přibližují hodnoty SAC a AVC


→ mezní N (SMC) = přírůstek celkových N vyvolaný zvětšením výstupu o jednotku

SMC = δ STC / δ Q = δ VC / δ Q
- protože v krátkém období se FC s růstem výstupu nemění, představují krd MC poměr pouze mezi změnou variabilních N a změnou výstupu



Náklady firmy v dlouhém období
→ všechny vstupy jsou variabilní

→ existují stejné druhy N:
-celkové (ale všechny variabilní)
-jednotkové (průměrné a mezní)