Daň z pozemků

– Předmětem daně jsou pozemky, které mohou poskytovat nějaký užitek. Jsou to tedy zejména
tyto pozemky:
1) Orná půda
2) Chmelnice, vinice, ovocné sady
3) Trvalé lesní porosty a rybníky
4) Stavební a ostatní pozemky


Daň ze staveb – Předmětem daně jsou stavby, které slouží k bydlení, rekreaci a podnikatelské činnosti bez ohledu na jejich stavebně technické vybavení a stáří. Daňovou povinnost má každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její sídlo, která vlastní nebo má zřízeno právo hospodaření ke stavbě nacházející se na území ČR.


Daň silniční – Předmětem silniční daně jsou vozidla opatřena státní poznávací značkou, která jsou používána k podnikatelské činnosti (vyjma vozidel jednostopých a tříkolových).


Daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí – Daňová povinnost vzniká při zdědění majetku, převzetí daru nebo převodu nemovitosti.


Daně k ochraně životního prostředí – zavedení těchto dní je experimentem, se kterým se uvažuje jako s nástrojem nepřímého ovlivňování ekonomiky. Prozatím existuje systém poplatků za znečištění vody, ovzduší a půdy při emisi škodlivin.

Druhy daní

Daň z přidané hodnoty – Jde o daň, která souvisí s prodejem a s po¨skytnutím zboží nebo služeb. Základem pro výpočet daně je přidaná hodnota. Daň z přidané hodnoty (DPH) obecně zatěžuje zboží, tedy vše co je předmětem obchodu. Jsou to tedy např. i polotovary určené k dalšímu zpracování v jiném podniku. Daň je tedy rozložena mezi všechny články procesu zhodnocování – od základní suroviny po produkt určený ke konečné spotřebě. Samotný princip výpočtu daně z přidané hodnoty je velmi jednoduchý. Podnik nakupuje potřebné suroviny a na dokladech o nákupu jsou uvedeny mimo jiné i jeho ceny bez daně z přidané hodnoty a příslušná daň.


Spotřební daň – Součástí daňové soustavy je v ČR i v jiných zemích spotřební daň, jejíž odvod souvisí s prodejem vyjmenovaného zboží. V ČR podléhá spotřební dani toto zboží:

· Uhlovodíková paliva a maziva

· Líh a destiláty

· Pivo

· Víno

· Tabák a tabákové výrobky


Plátci daní jsou v ČR právnické a fyzické osoby, které uvedené zboží vyrábějí vyvážení nebo dovážejí.


Daň z příjmů fyzických osob – Základem pro výpočet daně jsou příjmy, snížené o výdaje (náklady) na jejich dosažení a udržení a upravené o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek. Poplatníkem daně je každá fyzická osoba (včetně soukromých podnikatelů), pokud má zdanitelné příjmy. Za zaměstnance je povinen tuto daň odvádět zaměstnavatel, a to zálohově.

Dani podléhají příjmy:

1) Ze závislé činnosti a funkční požitky

2) Z podnikání a jiné samostatné výděleční činnosti

3) Z kapitálového majetku

4) Z pronájmu

5) Ostatní


Od základu daně se odčítají nezdanitelné položky:

1) Na poplatníka

2) Na vyživované dítě

3) Na manželk

4) Na poživatele plného či částeč. invalid. důchodu

5) Na dary do daného limitu


Daň z příjmů právnických osob – Poplatníky daně jsou všechny osoby mimo osoby fyzické. Předmětem daně pak jsou veškeré příjmy z činnosti právnických osob a z nakládání s veškerým majetkem. Základ daně vznikne tak, že se hospodářský výsledek před zdaněním upraví o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek.


Daně z nemovitostí – Tato daně patří mezi daně reálné a vztahují se tedy na existující vlastnický nebo uživatelský vztah k nemovitosti. V rámci daní z nemovitostí rozeznáváme daň z pozemků a daň ze staveb.

Poplatníci a plátci daní

Výše uvedenými principy zdanění se řídí stát jako příjemce daňových výnosů při tvorbě daňové soustavy. Poplatník daně je ten, komu daň snižuje jeho prostředky, které má k dispozici. (zaměstnanec). Plátce daně je ten, který skutečně daň do státního rozpočtu nebo do jiného určeného veřejného fondu platí (zaměstnavatel).


Přímé daně - dopadají na důchod fyzických a právnických osob přímo.

Důchod je z národohospodářského hlediska chápán:

· U fyzických osob, které podnikají (např. u soukromých podnikatelů), jako rozdíl mezi jejich příjmy a výdaji

· U právnických osob (např. u společností s ručením omezeným nebo u akciových společností) jako jejich hospodářský výsledek.


Nepřímé daně – dopadají na důchod fyzických nebo právnických osob nepřímo. Jedná se především o daně, které jsou spjaty s prodejem a poskytnutím zboží nebo služeb.

Reálné daně – se nevztahují k důchodům poplatníka, ale ke skutečnosti, která existuje nezávisle na tomto důchodu. Touto skutečností (realitou) může být např.

1) Vlastnický vztah - k movitému nebo nemovitému majetku

2) Uživatelský vztah - např. k půdě

3) Zaměstnavatelský vztah - vyjádřený počtem pracovníků, nebo objemem hrubých mezd.


Z toho, že poplatník je povinen odvést daň nezávisle na svém důchodu, vyplívá např. nezbytnost uhradit reálné daně, i když podnik vykáže ztrátu. Konkrétně daně jsou součástí daňového systému, který představuje kombinaci daní přímých, nepřímých a reálných.

Daňová soustava

Daňová soustava je vytvářena jako provázaný systém sestavený s cílem zabezpečit příjmy státního rozpočtu, popř. veřejných rozpočtů, vybíráním daní. Získané prostředky jsou pak používány na zabezpečení chodu státní správy a veřejného sektoru hospodářství. V moderním pojetí chápeme daně jako spoluúčast občanů a dalších ekonomických subjektů na státních veřejných výdajích. Daňová politika státu je součástí jeho hospodářské politiky.


Principy zdanění

Dnes uplatňované přístupy k vytváření daňové soustavy vycházejí z několika obecných principů. Především se uplatňuje princip daňové neutrality. Zdanění nemá ovlivňovat podnikatelské rozhodování. Zdanění ovšem je činitelem, který ovlivňuje rozhodování např. o tom, zda podnikat či nikoliv.

Princip daňové neutrality je doplněn principem univerzality. Cílem je to, aby zdanění platilo všeobecně, tedy prakticky pokud možno s co nejmenším počtem výjimek z daných pravidel. Hledisko příjmů státního rozpočtu (veřejných rozpočtů) je charakterizován principem dostatečné daňové výnosnosti. Jde o zabezpečení dostatečných, ale nikoliv přehnaných příjmů plynoucích z daní, tedy daňových výnosů.

Při stanovení výše daňového zatížení je nezbytné přihlížet k principu daňové pružnosti. Je jím vyjádřena nezbytnost přihlédnout nejen k výši daňových výnosů v daném roce, ale i v letech následujících. Měřítkem zde je tzv. daňová kvóta jako vztah mezi velikostí příjmů veřejných rozpočtů a hrubým domácím produktem (HDP). Další nutnou podmínkou při tvorbě daňové soustavy je dodržení principu daňové únosnosti. Posledním, avšak velmi důležitým principem je princip daňové spravovatelnosti. Daně, vybírané na základě platných zákonů a předpisů, nemusí být vždy zcela spravedlivé, musí však být spravovatelné.

Ve vztahu k prodeji hodnotíme výnosovou situaci ukazatelem

Zisk před zdaněním
Rentabilita tržeb = ------------------------------
Tržby


Finanční rentabilita – Ve vztahu ke schopnosti placení hodnotíme finanční stabilitu ukazateli
likvidity. Podnik musí za každých okolností dostát svým závazkům. Pro plynulý chod finančních operací je přitom nejdůležitější to, aby podnik byl vždy schopen uhradit své krátkodobé závazky. Schopnost dostát krátkodobým závazkům, která se souhrnně nazývá likvidita, má tedy zřejmě různou kvalitu. Likvidita je schopnost přeměnit majetek v peníze.


Finanční analýza umožňuje získat představu o výsledcích hospodaření podniku. Výnosová situace podniku se hodnotí na základě ukazatelů rentability kapitálu a rentability výnosů (tržeb), jeho finanční stability pak ukazateli likvidity a zadluženosti.

Vstupní údaje pro finanční analýzu získáváme z účetní evidence, souhrnné údaje jsou obsaženy především ve výsledovce a rozvaze.

Máme-li k dispozici souhrnné údaje, které podnik v návaznosti na účetnictví sestavuje pro přiznání k dani z příjmu a pro statické účely, musíme je pro finanční analýzu sestavit do potřebné formy. To se týká především výsledovky.

Hodnocení výsledků je založeno na ekonomickém srovnávání. Pomocí něho získáváme představu o změnách ekonomických proporcí proti minulému období nebo představu o uplynulém vývoji v časové řadě.


Rozvaha

Rozvaha představuje rekapitulaci aktiv a pasiv (majetku a kapitálu). Sestavuje se pro zjištění stavu ke konci účetního období. Údaje z rozvahy slouží pro hodnocení hospodaření podniku. Pro účetní uzávěrku, daňové a statické účely se rozvaha sestavuje vždy pro stav 31.12. běžného roku. Rozvaha obsahuje soubor údajů použitelných pro získání představy o majetkové a kapitálové struktuře podniku.

Ukazatele finanční analýzy

– analýzy finančního hospodaření podniku vychází z požadavku úspěšnosti
podnikání, které lze vyjádřit takto:
1) Efektivně dosahovat zisk (tzn. Sledovat a hodnotit výnosovou situaci podniku).
2) Průběžně udržovat finanční stabilitu podniku (zabezpečovat schopnost placení a finanční nezávislosti podniku).

Základními cíly analýzy je vystižně formulovat závěry na základě vypočítaných ukazatelů. Dále charakterizujeme ukazatele, které jsou nejčastěji používané při analýze finančního hospodaření podniku.
Výnosová situace – Ve vztahu ke kapitálu hodnotíme výnosovou situaci ukazateli výnosnosti, tj.
rentability kapitálu. Tyto ukazatele patří k nejdůležitějším charakteristikám úspěšnosti v podnikání. Schopnost kapitálu vytvářet zisk vyjadřuje ukazatel

Zisk před zdaněním
Rentability kapitálu = -----------------------------
pasiva

Dále nás bude jako podnikatele jistě zajímat zejména ukazatel

Zisk před zdaněním
Rentabilita vlastního kapitálu = ---------------------------------
Vlastní jmění

V zásadě existují dva způsoby srovnávání:

1) Mezipodnikové (prostorové) srovnávání

2) časové rozhraní


Vstupní údaje i výsledky výpočtů sestavujeme do přehledných tabulek. Výsledky doplníme komentářem. Komentář může být:
1) Konstatování

2) Interpretace

3) Doporučení

4) Závěry


Výsledovka – tento pojem se používá pro rekapitulaci výnosů, nákladů a výsledků hospodaření.

Sestavuje se za dané období pro hodnocení hospodaření podniku. Samotný pojem výsledovka je vžitým a často používaným alternativním pojmem k oficiálnímu názvu výkaz zisku a ztrát.

Do nákladů patří:

1) provozní náklady
2) Finanční náklady
3) Daně z příjmů + mimořádné náklady

Některé náklady nejsou výdaji: příkladem jsou zejména odpisy. Rozdíl mezi výnosy a náklady je hospodářský výsledek. Hospodářským výsledkem se rozumí účetní hospodářský výsledek.Kladný hospodářský výsledek je označován jako zisk, záporný hospodářský výsledek jako ztráta. Zisk se pak rozděluje: můžeme zněj vytvářet fondy a pak z nich postupně odčerpávat prostředky na různé účely. Důsledkem použití zisku (např. zmíněné sociální účely i na odměny společníkům) je snížení kapitálu: dojde k tzv. dekapitalizaci podniku.


Finanční analýza
Finanční analýzu (rozbor) zpracováváme proto, abychom získali představu o současném a budoucím stavu

podniku. Jde o to, abychom pomocí vhodně vybraných údajů zjistili, jak se vyvíjejí vzájemné vztahy (proporce). Zdrojem potřebných údajů o současném stavu podniku je především účetní evidence. Zdrojem údajů o budoucím stavu jsou údaje plánu. Předmětem finanční analýzy je komplexní hodnocení úspěšnosti podnikání z finančně ekonomických hledisek. Základním přístupem je srovnávání údajů a ukazatelů. Ukazatel u je poměrné číslo, které se obecně vypočítá jako:

A
u = ---------
B


Veličiny A, B v uvedeném vztahu jsou údaje, jejichž vzájemný poměr u chceme ukazatelem vyjádřit.

Vypočtený ukazatel je číslo, které má charakter koeficientu. Můžeme jej také vyjádřit v procentech tak, že hodnotu u násobíme stem. ( A = zisk, B = tržby)

Každý ukazatel charakterizuje nějakou ekonomickou proporci. Tím je dána jeho vypovídací schopnost. Výsledné hodnoty ukazatelů pak srovnáváme. Při srovnávání se opíráme o předem zvolenou srovnávací základnu. Zpravidla ji představují údaje v určitém roce nebo jejich časová řada, popř. údaje o variantě plánu.

Hotovost a hospodářský výsledek, jeho rozdělení

Při činnosti dochází v podniku ke spotřebě výrobních činitelů – práce, materiálu, opotřebení strojů, nástrojů, budov. Aby bylo možno vyjádřit souhrnnou spotřebu činitelů, musíme jejich spotřebu vyjádřit v penězích. Spotřebu výrobních činitelů na určitý účel, vyjádřenou v peněžních jednotkách, nazýváme náklady. Náklady se vždy vztahují k určitým výkonům, určitému účelu. Tím se odlišují od výdajů. Prodejem výrobků a poskytováním služeb, tedy prodejem svých výkonů, podnik dosahuje výnosů. Výnosy můžeme charakterizovat jako výkony podniku vyjádřené v peněžních jednotkách. Rozdíl mezi celkovými náklady a výnosy podniku za určité období představuje hospodářský výsledek.

Může mít formu:
1) Zisku, jestliže výnosy přesahují náklady

2) Ztráty, jestliže náklady převyšují výnosy


Své hospodaření sleduje podnik v účetnictví. Vztah mezi náklady a výnosy je zachycen ve finančním výkazu, který je podnik povinen sestavovat ke konci roku.


Aby podnik dobře hospodařil, snaží se o dosažení maximálních příjmů a minimálních výdajů. Pokud jsou během daného období příjmy větší než výdaje, vzniká kladný tok hotovosti. Pokud jsou během daného období příjmy menší než výdaje, vzniká záporný tok hotovosti. Účetní evidence zahrnuje nejen stav a pohyb příjmů a výdajů, ale i stav a pohyb výnosů a nákladů. Výnosy jsou peněžním vyjádřením výkonů podniku. Výkony jsou věcným výsledkem výrobních a jiných činností podniku. Náklady představují účelové vynaložení – spotřebu - jednotlivých druhů majetku podniku a cizích výkonů (cizích prací a služeb)

Plán tvorby zisku

– obsahuje údaje, které jsou shrnutím podkladů vyplývajících z analýzy a průzkumu
trhu na straně jedné a věcných i ekonomických předpokladů zabezpečení výroby na straně druhé.
Plán peněžních příjmů a výdajů – je shrnutím údajů o očekávaném pohybu peněžních prostředků,
tedy o peněžních tocích.
Požadavky na majetek – Součástí plánu jsou uvažované kapitálové výdaje, především:
1) Investice na pořízení HIM
- pro obnovu a technické zhodnocení
- pro rozvoj podniku
2) Výdaje na inovace výrobků
3) Ekologické výdaje
Potřeba finančních zdrojů – Zde se plán zaměřuje na možnosti obstarání potřebného kapitálu.
Ekonomické předpoklady – Podnik jako ekonomický systém je propojen s jeho ekonomickým okolím.
Perspektivní chování okolí podniku je významným činitelem, který ovlivňuje jeho rozvoj.

Finanční plánování je specificky zaměřená, kvalifikovaná činnost, jejímž výsledkem je takové řešení,
které zabezpečuje žádoucí výnosovou situaci a finanční stabilitu podniku na zvoleném časovém horizontu.
Finanční plánování se zaměřuje na vyjádření a hodnocení ekonomických důsledků realizace komplexu opatření, která mají v podniku uskutečnit v daném výhledu.
Pro řízení podniku má rovnocenný význam jak krátkodobé, tak i dlouhodobé finanční plánování. Oba typy plánování se vzájemně doplňují a jsou propojeny především plánováním hotovosti, které si klade za cíl udržovat solventnost a likviditu podniku.
Hodnocení podnikatelských záměrů je důležitou součástí dlouhodobého plánování. Zejména v této oblasti se používají specifické metody hodnocení, především výpočet doby návratnosti úvěru, testování výnosnosti pomocí výpočtu netto současné hodnoty peněžních toků a výpočet vnitřního výnosového procenta.
Komplex důsledků realizace všech plánovaných akcí se do tvorby zisku, očekávaného vývoje hotovosti a rozvahy nejúčelněji promítají za podpory speciálních počítačových programů.

Zakladatelský rozpočet

– ve finančním pánování představuje sestavení zakladatelského rozpočtu zvláštní
případ. Souhrnným výsledkem je rozvaha, která obsahuje základní údaje o struktuře majetku a kapitálu. Je především podkladem pro rozhodnutí o tom, zda je reálné obstarat potřebný kapitál a zda tedy vskutku můžeme zahájit podnikatelskou činnost.

Souhrnný finanční plán – Finanční dopady realizace podnikatelských záměrů a dalších rozhodnutí
managementu podniku, včetně organizačních a technických opatřeních, se promítají do souhrnného finančního plánu.
Souhrnný finanční plán se zpravidla zaměřuje na:
1) Odbyt a tržby
2) Výsledky hospodaření
3) Požadavky na majetek
4) Potřebu finančních zdrojů
5) Ekonomické předpoklady

Odbyt a tržby – Základním východiskem zde je výzkum trhu. Vzhledem k tomu, že v tržním
hospodářství je odhad budoucího vývoje odbytu a tržeb nejistý, používá se často intervalových odhadů, které vyjadřují horní (optimistickou) a dolní (pesimistickou) variantu očekávaných příjmů z prodeje.
Výsledky hospodaření – Do výsledků hospodaření se promítají všechny plánované činnosti podniku.
Výsledky hospodaření podniku se promítají do plánu tvorby zisku, plánu peněžních příjmů a výdajů a do plánované rozvahy.

Finanční pánování zahrnuje:

1) Stanovení finančních cílů podniku

2) Analýzu rozdílů mezi skutečným a cílovým (očekávaným) stavem

3) Souhrn opatření potřebných k dosažení cílů


Stejně jako při plánování všeobecně, rozeznáváme i při finančním plánování časový horizont, který je jeden rok. Je to nejdelší výhled v čase, který jsme předem určili. Podle toho rozeznáváme krátkodobé a dlouhodobé finanční plánování.

Krátkodobé finanční plánování – tím máme na mysli plánování s časovým horizontem několika

měsíců až jednoho roku. Krátkodobé finanční plánování souvisí zejména s běžnou hospodářskou činností podniku.

Dlouhodobé finanční plánování – se obvykle uplatňuje ve výhledu (na časovém horizontu) 2 až 5 let.

Existují však některé oblasti (např. plánování investic), kde se plánuje i s delším výhledem.

Souhrnný dlouhodobý finanční plán – vychází z uvažovaných projektů a dalších opatřeních, které hodlá podnik realizovat na zvoleném časovém horizontu.


Finanční plánování i již probranou finanční analýzu zabezpečuje finanční útvar, který se zaměřuje zpravidla na tyto činnosti:
1) Financování podniku

2) Finanční řízení

3) Finanční plánování

4) Účetnictví

5) Statistiku

Zdroje se také člení z hlediska času, po který je můžeme využívat. Rozeznáváme zdroje krátkodobé a dlouhodobé.

Kritériem pro členění z hlediska času je jeden rok.

Krátkodobé – zdroje financování může podnik získat i jako obchodní úvěr. Dodá-li našemu podniku jiný podnik (dodavatel) nějaký materiál, poskytuje nám tím v podstatě úvěr do té doby, dokud mu nezaplatíme. Zvláštním případem je zbožový úvěr – náklady na dodaný materiál nehradíme penězi, ale výrobky našeho podniku. Pokud jsou úvěry poskytovány v cizích měnách, hovoříme o devizových, popř. i o euroměnových úvěrech.

Úvěry Forma poskytnutí Formy splácení

1) Peněžní Peníze Peníze

2) Obchodní Zboží Peníze

3) Zbožové Zboží Zboží

4) Předplatné Peníze Zboží

5) Devizové a euroměnové Zahraniční peníze Zahraniční peníze


Finanční plánování a řízení – Plánování je proces formulace cílů a cest, kterými lze těchto cílů dosáhnout. Při finančním plánování promítáme možnosti financování a zhodnocování kapitálu do budoucnosti a posuzujeme, jak se projeví důsledky finančního a investičního rozhodování v hospodaření podniku. Výsledkem je finanční plán. Řeší v zásadě otázky „jak utratit peníze“. Finanční plánování pomáhá podniku vyhnout se chybám v budoucnosti.

Zdroje se také člení z hlediska času, po který je můžeme využívat. Rozeznáváme zdroje krátkodobé a dlouhodobé.

Kritériem pro členění z hlediska času je jeden rok.

Krátkodobé – zdroje financování může podnik získat i jako obchodní úvěr. Dodá-li našemu podniku jiný podnik (dodavatel) nějaký materiál, poskytuje nám tím v podstatě úvěr do té doby, dokud mu nezaplatíme. Zvláštním případem je zbožový úvěr – náklady na dodaný materiál nehradíme penězi, ale výrobky našeho podniku. Pokud jsou úvěry poskytovány v cizích měnách, hovoříme o devizových, popř. i o euroměnových úvěrech.



Úvěry Forma poskytnutí Formy slpácení

1) Peněžní Peníze Peníze

2) Obchodní Zboží Peníze

3) Zbožové Zboží Zboží

4) Předplatné Peníze Zboží

5) Devizové a euroměnové Zahraniční peníze Zahraniční peníze



Finanční plánování a řízení – Plánování je proces formulace cílů a cest, kterými lze těchto cílů dosáhnout. Při finančním plánování promítáme možnosti financování a zhodnocování kapitálu do budoucnosti a posuzujeme, jak se projeví důsledky finančního a investičního rozhodování v hospodaření podniku. Výsledkem je finanční plán. Řeší v zásadě otázky „jak utratit peníze“. Finanční plánování pomáhá podniku vyhnout se chybám v budoucnosti.

Finanční řízení podniku zahrnuje dvě skupiny činností, a to:

1) Účetnictví a kontrolu
2) Finanční strategii

Cílem první skupiny činností je formulovat závěry a návrhy opatření na základě pohledu do minulosti.
Předmětem těchto činností je vedení účetnictví, daňová agendy apod. Dosažené evidované výsledky hospodaření podniku jsou podkladem pro jejich finanční analýzu. Druhá skupina činností se zaměřuje především na investiční rozhodování podniku a usměrňování struktury kapitálu včetně rozdělování finančních zdrojů. Tyto činnosti představují především pohled do budoucnosti a jsou podkladem pro finanční plán.

Zdroje financování – Podnik jako ekonomický subjekt rozlišuje finanční prostředky podle jejich původu na
vlastní a cizí zdroje.
Financování z vlastních zdrojů zahrnuje:
1) Interní financování – provádí se využitím zisku po zdanění a odpisů
2) Financování pomocí kapitálových vkladů – vlastník
vkládá do podniku finanční prostředky, které nabývají podobu podílu ve společnosti s ručením omezeným nebo akcií v akciové společnosti.
Financování z cizích zdrojů zahrnuje:
1) Obchodní úvěry – vznikají v důsledku časového nesouladu mezi skutečným dodáním materiálu a placením dodávek.
2) Bankovní úvěry – kapitál poskytne peněžní ústav za sjednaných podmínek.

KB vytvářejí svoje zisky především z rozdílu mezi přijímanými úroky z poskytnutých úvěrů a mezi úroky vyplácenými svým klientům.

Tento rozdíl se nazývá bankovní rozpětí a slouží k poskytnutí nákladů banky a k tvorbě zisku. K ovlivnění činnosti KB musela ČNB vytvořit tzv. systém regulace. Jedním z těchto opatření je stanovení povinných nominálních rezerv, které musí banky udržovat.


Ostatní subjekty finančních trhů


Pojišťovny – mají svou dlouholetou tradici např. v oblasti životního, úrazového a jiného pojištění.

Faktoringové společnosti – zabývají se financováním obchodu, zejména zahraničního. (Faktoring – odkup krátkodobých pohledávek specializovanou zahraniční institucí od původního věřitele a to z převzetím všech nákladů tohoto původního věřitele).

Leasingové společnost – (v samostatné kapitole)

Úvěrová družstva (kampeličky) – přejímají vklady od svých členů a poskytují jim úvěry

Spořitelny – hlavní obsah činnosti mají v tzv. „Malém bankovnictví“ tj. přijímání drobných vkladů občanů a poskytování spořitelních úvěrů pro občany.

Hypotéční banky – poskytují úvěry na zástavu nemovitosti, stát dotuje občanům část úroků a úvěrů jako podporu bytové výstavby.

Stavební spořitelny – poskytují právnickým i fyzickým osobám úvěry na zlepšení bydlení či výstavbu nového bydlení s velmi výhodným úrokem.

Financování podniku

Při financování a finančním řízení podniku je třeba vyřešit tyto nejdůležitější problémy:

1) Do čeho má podnik investovat

2) Z čeho má podnik investovat

3) Kolik ze získaných přínosů ponechat v podniku


Na stranu aktiv zapisujeme stav různých druhů majetku v hodnotovém vyjádření (v Kč). Na pořízení majetku potřebujeme kapitál. Na stranu pasiv uvádíme, z jakých druhů kapitálu náš majetek pochází.


Význam financování a finančního řízení – Podstatou financování a finančního řízení je neustálé usměrňování co nejvýhodnější struktury kapitálu a majetku. Úspěšnost této činnosti spočívá v tom, jak dokážeme uvést do souladu tyto základní okolnosti:
1) Každý investor preferuje více peněz než méně

2) Každý investor preferuje méně rizika než více

3) Každý investor preferuje stejné množství peněz dnes spíše zítra


Faktor kvantity – ovlivňuje rozhodování tak, že dáváme přednost řešením, která nám slibují v daném období více finančních zdrojů.

Faktor rizika – nás ovlivňuje tím, že zvažujeme velikost očekávaných finančních zdrojů s ohledem na bezpečnost jejich získání.

Faktor času – nás zase ovlivňuje tak, že přihlížíme nejen k absolutní velikosti předpokládaných
finančních zdrojů, ale i jejich rozložení v čase.

Snahou finančních řízení podniku je zvyšování jeho finančních zdrojů, souhrnným ukazatelem pak je zvyšování tržní hodnoty firmy.

Bankovní soustava

Základem finančního systému tržní ekonomiky je bankovní soustava. Ta se z pravidla skládá z centrální banky a značného počtu komerčních bank a dalších specializovaných fin. institucí (leasingové společnost). Centrální (u nás ČNB) banka je instituce provádějící fin. operace vlády, která má výsadní právo emise bankovek (tisk bankovek), reguluje nabídku peněz, podmínky poskytování úvěrů a dozírá na činnost komerčních bank. Kromě toho se centrální banka zabývá i regulací měnových kurzů a spravuje měnové rezervy státu. Je sice zřizována vládou, ale její postavení je do značné míry na vládě nezávislé. Vztah mezi vládou a centrální bankou se v jednotlivých zemích liší. V některých je centrální banka povinna svou činnost koordinovat s vládou, v jiných je poměrně nezávislou institucí. Další činností CB je zajištění styku se zahraničními centrálními bankami a správa devizových rezerv.


Komerční banky


Cílem těchto bank je dosažení zisku, neprovádějí emisní činnost, mohou se specializovat jen na určitý druh bankovních operací.


KB vykonávají 3 typy operací:
1) Aktivní – poskytování úvěrů

2) Pasivní – přijímání vkladů a úvěrů příp. emisí vlastních akcií

3) Zprostředkovatelské – převody bankovních či depozitních peněz z účtu na účet a různé další služby zákazníkům.

1) Funkce peněz jako zúčtovací jednotky

1) – vyjadřuje schopnost peněz působit jako míra ocenění všech ostatních statků a služeb, aktiv a pasiv.

2) Funkce peněz jako uchovatele hodnot – vyplívá to z toho, že peníze pomáhají udržovat hodnoty v čase, nemusíme je vynakládat pouze na bezprostřední nákupy statků a služeb, můžeme si je rovněž odložit a nákupy odložit na později.


Související pojmy:
1) Měna – soustava peněz určitého státu

2) Měnová jednotka – základ každé měny (u nás 1 Kč)

3) Měnový kurz – je to poměr mezi měnovými jednotkami různých států

4) Valuty – cizí měny:
a) Konvertibilní – volně směnitelné
b) Vázané

5) Devizy – jsou pohledávky směnitelné na cizí měnu a v ní splatitelné

6) Kupní síla peněz – je dána množstvím zboží a služeb, které lze za dané peníze koupit.


Poptávka po penězích

Při zkoumání důvodů, které vedou ek. subjekty k držbě peněz zjistíme, že do popředí vstupují 3 základní motivy:

1) Transakční – je to přímo závislé na množství statků a služeb, jež ekonomika vytváří a jejich cíle (přesněji na vývoji cenové politiky)

2) Opatrností – je výsledkem snahy vytvořit si určitou peněžní zásobu pro případ neočekávaných událostí vyžadující určité fin. zdroje.

Finanční

– je to odrazem skutečnosti, že peníze představují pro ek. subjekty jednu z forem bohatství a že jejich držba je spojena s porovnáním s užitky, které přinášejí i jiné formy bohatství.


Poptávka po penězích je tedy souhrnem všech těchto tří druhů poptávek.


Nabídka peněz

V moderním tržním hospodářství je peněžní oběh založen na neplnohodnotných penězích s nuceným oběhem. Tyto peníze mají buť podobu papírového oběživa a mincí nebo zápisů na bankovních účtech nebo v pamětích počítačů. Akceptování peněz s nuceným oběhem ek. Subjekty je založena na autoritě vlády, která je vydává jako legální platidlo. Vývoj důvěry v peníze je však do značné míry závislý i na peněžní politice, kterou sleduje vláda a centrální banka. Nabídka peněz je závislá především na regulačních opatřeních vlády a centrální banky. Centrální banka přímo vytváří monetární bázi složenou z oběživa (mincí a papírových peněz) a z bankovních rezerv.

Celková nabídka peněz v ekonomice je tedy na jedné strane vytvářena centrální bankou, která determinuje monetární bázi a na druhé straně je však rozšiřována komerčními bankami. Nabídka peněz a poptávka po penězích určují společně úrokovou sazbu a vytvářejí rovnováhu na trhu peněz.

Peníze

Je to prostředek směny zboží a služeb za uznávanou jednotku, ve které jsou vyjadřovány ceny.

Nejprve byly tzv.:
1) Zbožové peníze (drahé kovy, zlato)
2) Papírové peníze
3) Kovové mince
4) Bankovní peníze (šeky, karty…)


Vznik peněz vytvořil podmínky pro nahrazení materiální výměny, založené na směňování statků v naturální podobě, peněžní směnou. Peněžní směna umožňuje efektní fungování trhů, a vede k vysoký, úsporám ekonomických zdrojů. Specifický charakter peněz je dán vlastnostmi, kterými se toto aktivum liší od ostatních: není volně reprodukovatelný statek a není možné jej bez omezení nahradit statkem jiným.

Peníze v tržním ekonomice plní 3 významné funkce:
1) Jsou prostředek směny
2) Jsou zúčtovací jednotkou
3) Jsou uchovatelem hodnot


1) Funkce peněz jako prostředek směny - vychází ze schopnosti peněz zprostředkovat směnné akty a je založena na obchodě všech ekonomických subjektů přijímat je k úhradě – závazků.

Tuto úlohu plní jednak:
a) Oběživa
b) Bankovní peníze

Jednotná měna pro Evropu

– Vzniká nová měna EURO. Do doby než se zavede nová měna platí měny jednotlivých států. Po roce 2002 se nebude za spořící konta nic platit. Pracující budou dostávat plat v EURO. Prostřednictvím EURO se dají lépe srovnávat ceny, lépe se nakupuje a ušetří se za poplatky při výměně peněz.

Evropská unie a ochrana živ. prostředí – Státy patřící k EU rozvíjí spol. měřítko k ochraně živ.
prostředí. Je třeba chránit živ. prostředí prostřednictvím spolupráce na evropské úrovni. Pro jednotlivé země je někdy obtížné chránit svou zemi osamoceně před zničením živ. prostředí. Vylepšení, už tak špatné situace, uskutečňuje evropská spolupráce. Jde například o zavedení čistších technologií, zpracovávání odpadních surovin, event. využití odpadu, odpadních plynů a vod.

Školství a EU – Maastrichtská smlouva umožňuje členským státům větší spolupráci jednotlivých školství. Např. program COMENIUS umožňuje, aby školy uzavíraly družební styky. Nebo zakládaly nové projekty pro podporu školství. Program LINGWA vytváří programy, které umožňují lidem veškerého věku a zaměstnání, zdokonalit se v jazycích a poznat tradice a zvyky, té které země.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)

– Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) pracuje od roku 1958. Je zaměřeno na volný obchod průmyslovým zbožím a na odstranění celních a obchodních překážek. Má čtyři členy: Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko a Island.

Evropská rada (ER) – byla založena v roce 1949 pro podporu hospodářské, sociální a kulturní spolupráce evropské demokracie. Nejvýznamnější je činnost Evropského soudního dvora pro lidská práva.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) – Vznikla jako koordinační organizace pro zavedení Marshallova plánu. (Hospodářská pomoc USA evropským zemím na obnovu jejich
hospodářství po skončení druhé světové války.) Poválečná vláda ČSR o tuto pomoc také jevila zájem, ale na přímí zásah SSSR byla nucena ji odmítnout (1948). OECD hraje významnou koordinační roli v oblasti rozvoje západních států. Snahou této organizace je integrovat hospodářské bloky Evropy, Severní Ameriky a Japonska.

Mezinárodní měnový fond (MMF) – MMF je mezinárodní vládní organizací, která vznikla v roce 1945. Jejím úkolem je především:
1) umožňovat vzájemné konzultace členských států o mezinárodních měnových a platebních otázkách

2) působit na udržení stability devizových kurzů

3) přispívat k vytvoření volné mnohostranné mezinárodní platební soustavy

4) poskytovat členským zemím devizové úvěry


Československo patřilo mezi zakládající státy, ale v roce 1954 vzhledem k vývoji politické situace z MMF vystoupilo. V současné době tato organizace sdružuje 154 států celého světa. V roce 1993 byla ČR znovu přijaty za řádného člena MMF.

Evropská unie (EU)

– jde o souhrnný název pro evropské integrační seskupení. Dnes má EU 15 členů: Belgie,
Itálie, Lucembursko, Holandsko, Německo (1958), Velká Británie, Irsko a Dánsko (1973), Řecko (1981), Španělsko a Portugalsko (1986),Rakousko, Švédsko a finsko (1995).

Evropská unie prošla i obdobími recese a stagnace. Dnes tvoří ekonomicky prosperující blok, který vytváří největší světový integrovaný trh pro 340 milionů lidí. Formální žádost o vstup do EU podaly již Turecko, Kypr, Malta a Maďarsko. Česká republika a Slovenská republika se k tomuto kroku chystají v roce 1995.

Až dosud byly základem této Evropy čtyři svobody:
1) politické svobody a záruky lidských práv
2) svoboda volného pohybu zboží a služeb
3) svoboda volného pohybu lidí a prac. sil
4) svoboda volného pohybu kapitálu


Jednotný trh představuje uplatnění čtyř svobod a odstranění posledních překážek, existujících v důsledku neochoty některých států vzdát se výsadního postavení. Od roku 1993 většina národních právních norem je podřízena ustanovením EU. Tento proces směřuje k vytvoření nového systému: Ekonomické a měnové unie (EMU). To neznamená jen společnou měnu a centrální banku, ale také společnou zahraniční politiku, ochranu i jednotný vnitřní trh.

Okolí národního hospodářství

Před čtyřiceti lety došlo k rozdělení Evropy na západní a východní a zároveň byl vytvořen systém hospodářských, vojenských, politických a kulturních institucích, které sloužily jednotlivých politickým blokům. Vlivem bouřlivých změn v Evropě od roku 1989 dochází k zásadním změnám v uspořádání Evropy a v dosud existujících organizacích Evropy.


1957 – Založení EWG (evropské hospodářské uskupení). Smlouva byla podepsána v Římě a účastnily se jí zástupci 6 států: Belgie, Německo, Francie, Itálie, Lucembursko.

1973 – Připojují se: Dánsko, Velká Británie, Irsko.

1979 – První přímé volby do evropského parlamentu.

1981 – Přistupuje Řecko.

1986 – Přistupuje Španělsko a Portugalsko. Evropské společenství se stává zcela ojedinělou organizací.

1987 – Přes velké potíže se pokračuje v budování EWG. Podepisují se nové dokumenty, které by měli odstranit hranice a cla a umožnily členský zemím volný pohyb osob, zboží a služeb.

1992 – Uzavírají se pravidla pro uskutečnění společné měny budoucí Evropy, a to v Maastrichtu v Holandsku.

1993 – Založení vnitřního trhu.

1995 – Přistupují Švédsko, Finsko a Rakousko.


Pravidla EU se týkají všech občanů Evropy v nejrůznějších oblastech. Jako obchod, průmysl, zemědělství…

Přehled státních orgánů ČR, které se zabývají organizací hospodářské činnosti státu:

Nejvyšší státní orgány:
1) zastupitelské orgány (parlament)
2) státní orgány, vláda ČR


Ústřední státní orgány:
1) odvětvové – jednotlivá ministerstva
2) účelové – statistický úřad, Nejvyšší kontrolní úřad


Místní státní orgány:
1) Okresní úřady
2) magistráty (radnice obecní zastupitelstva)


Hospodářské orgány:
1) jednotlivé subjekty podnikání bez ohledu na právní nebo vlastnické formy

Národohospodářské veličiny

– Základní národohospodářskou veličinou, která umožňuje mezinárodní srovnávání, je v celém světě používaný ukazatel hrubý domácí produkt. Zahrnuje finální produkci celého hospodářství vytvořenou za určité období na území určitého státu

Výpočet: HDP = C + I G + X – M

V některých státech dávají přednost ukazateli, který má název hrubý národní produkt. Je tvořen sumou všech cen finálních výrobků a služeb vyrobených pro trh za kalendářní rok výrobními činiteli ve vlastnictví občanů dané země nejen na území státu, ale i v zahraničí.

Odečteme-li od hrubého domácího produktu opotřebení investičního majetku (amortizaci), získáme čistý domácí produkt.

Odečteme-li opotřebení investičního majetku (amortizaci) od hrubého národního produktu, získáme čistý národní produkt.

Růst nebo pokles úrovně národního hospodářství se hodnotí podle vývoje podle tzv. reálného hrubého národního (domácího) produktu. Reálný produkt je vyjádřen ve stálých cenách určitého zvoleného roku. Hrubý národní (domácí) produkt vyjádřený v běžných cenách platných ve sledovaném roce, tzv. nominální hrubý národní (domácí) produkt, se zvyšuje vlivem růstu fyzického objemu finální produkce i vlivem růstu cen. Na výši tohoto ukazatele má tedy vliv také míra inflace. Výše inflace se posuzuje podle tempa růstu cenové hladiny.

Možnosti růstu hrubého domácího produktu:

1) Zvýšení zaměstnanosti

2) Zvýšení produktivity práce

3) Úspory obyvatelstva umožňující vyšší investice do nových technologií, a tím i hospodářský růst

Udržení stálého růstu hrubého národního (domácího) produktu a udržení nízké míry inflace je cílem hospodářské politiky státu.

Soustava národního hospodářství ČR - Od roku 1989 prošlo celé naše národní hospodářství převratnými změnami, jejichž smyslem bylo vytvoření podmínek pro normální fungování tržních mechanizmů běžných ve vyspělých západních ekonomikách.

Od roku 1989 se již uskutečnily: 1) zásadní legislativní změny v oblasti hospodářské politiky

2) cenová liberalizace (z 95% zrušení cenové regulace)

3) vytvoření nového daňového systému

4) odstátnění formou malé a velké privatizace

5) vstup cizího kapitálu do naší ekonomiky

6) zajištění měnové stability


Zbývá ještě:
1) úplná směnitelnost (konvertibilita) měny

2) vstup do EU

Národní hospodářství

Národní hospodářství tedy můžeme definovat jako souhrn činností hospodářského charakteru uskutečňovaných na území státu subjekty podnikání a občany.

Struktura národního hospodářství – Strukturou rozumíme jeho členění podle různých hledisek. Shrnutím podniků s podobnými výrobky nebo činnostmi vznikají hospodářská odvětví. Hospodářská odvětví se seskupují na základě podobných znaků do tzv. hospodářských sektorů.

Rozlišujeme tři hospodářské sektory: primární, sekundární a terciální.


Primární sektor – zahrnuje prvovýrobu, tj. obdělávání půdy, získávání surovin z přírody (zemědělství, lesnictví a těžební průmysl)

Sekundární sektor – tvoří zpracovatelský průmysl a stavebnictví. Je zaměřen především na výrobu hmotných statků.

Terciální sektor – zahrnuje všechny služby pro výrobu i obyvatelstvo


Výsledek reprodukčních procesů v národním hospodářství – základní funkcí hospodářství je uspokojování potřeb společnosti. Protože potřeby společnosti neustále rostou, musí část vytvořených užitných hodnot zabezpečovat rozšířenou reprodukci všech prvků v národním hospodářství. Fáze vývoje každého národního hospodářství schematicky znázorňuje obrázek.

Družstva

Družstva jsou společenstvím neuzavřeného počtu osob založenými za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních nebo jiných potřeb svých členů. Zákon stanoví, že obchodní jméno družstva musí obsahovat označení družstvo. Družstvo musí mít alespoň pět členů. Pokud jsou členy družstva alespoň dvě právnické osoby, nemusí být tato podmínka splněna. Podmínkou vzniku členství v družstvu je splacení členského vkladu určeného stanovami.

Základní normou, kterou se řídí činnost družstva, jsou stanovy družstva. O změně stanov rozhoduje členská schůze.


Členy družstva mohou být fyzické i právnické osoby.


Členství vzniká:
1) dnem vzniku družstva (zápisem do obchodního rejstříku)

2) za trvání družstva přijetím za člena na základě členské přihlášky

3) převodem členství

4) jiným způsobem stanoveným zákonem


Členství zaniká:
1) písemnou dohodou

2) vystoupením člena

3) vyloučením člena

4) zánikem družstva

5) smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby.

Zdroj kapitálu

- představují členské vklady, které tvoří základ základního jmění. Výši základního jmění určují stanovy, nejméně však musí činit 50 000, Kč při založení družstva. Při svém vzniku je družstvo povinno zřídit nedělitelný fond nejméně ve výši 10 % zapisovaného základního jmění.

Kompetence řízení – Vrcholným orgánem družstva je členská schůze. Schází se podle stanov, nejméně však jednou za rok. Výkonným orgánem družstva je představenstvo, které je statutárním orgánem družstva.

Ze svých členů volí předsedu, který řídí jednání představenstva. Stanovy však mohou určit, že běžnou činnost družstva řídí ředitel jmenovaný a odvolávaný představenstvem.Kontrolním orgánem družstva je kontrolní komise.

Ručení – Družstvo ručí za závazky svým majetkem. Členové za závazky družstva neručí.

Zánik a zrušení družstva – Družstvo zaniká výmazem z obchodního rejstříku.


Družstvo může být zrušeno:
1) usnesením členské schůze
2) vyhlášením konkurzu
3) rozhodnutím soudu
4) uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno
5) dosažením účelu, k němuž bylo družstvo zřízeno


Členská schůze se může usnést na sloučení, splynutí nebo rozdělení družstva. Jestliže členská schůze rozhodne o likvidaci družstva, jsou jmenováni likvidátoři a provede se vypořádání likvidačního zůstatku mezi členy družstva.

Živnosti se rozdělují podle předmětu činnosti na:

1) Živnosti obchodní

2) Živnosti výrobní

3) Živnosti poskytující služby


Zdroj kapitálu – podnikatel (živnostník) vkládá do podnikání svůj majetek – vlastní kapitál, který tvoří základní jmění. Může získat i cizí kapitál.

Kompetence řízení – podnikatel řídí svůj podnik zpravidla sám a sám také jedná navenek s třetími osobami.

Zánik podniku – nastane smrtí podnikatele, jestliže nepokračují přímí dědicové, zánikem právnické osoby, uplynutím doby, pokud byla stanovena, rozhodnutím živnostenského úřadu.


Postup při založení podniku – právní náležitosti
Ohlašovací živnost - se zakládá ohlášením živnostenskému úřadu. Fyzická osoba v ohlášení uvede jméno a příjmení, trvalé bydliště, rodné číslo, místo podnikání a údaj, zda jí soud nebo správní orgán uložil zákaz činnosti týkající se provozování živnosti. Ohlašuje-li novou živnost osoba zapsaná v obchodním rejstříku, připojí výpis z tohoto rejstříku tj. obchodní jméno, předmět podnikání, identifikační číslo organizace (IČO). Fyzická osoba je povinna připojit výpis z trestního rejstříku trestů (ne starší 6 měsíců) a u ohlašovací řemeslné a vázané živnosti doklad o odborné způsobilosti. Právnická osoba v ohlášení uvede obchodní jméno, sídlo, právní formu, jméno a bydliště osoby, která je statutárním orgánem, osobní údaje odpovědného zástupce, identifikační číslo organizace, předmět podnikání. Právnická osoba je povinna připojit výpis z rejstříku trestů svého odpovědného zástupce. Na základě těchto náležitostí živnostenský úřad vydá nejpozději do 15 dnů po ohlášení živnostenský list.

Koncesované živnosti - vznikají na základě žádosti o vydání koncese podané na živnostenský úřad.

Živnostenský úřad rozhodne o koncesi do 60 dnů od podání žádosti a vydá koncesní listinu.

Žadatel je povinen zaplatit stanovený poplatek. Živnostenský úřad zapíše podnikatele do živnostenského rejstříku.

Soukromé podniky – živnosti

Zakladatelem živnosti může být podle živnostenského zákona každý občan, který dosáhl 18 let věku, je způsobilý k právním úkonům a je bezúhonný. 6ivnost lze charakterizovat jako soustavnou činnost provozovanou podnikatelem samostatně, vlastním jménem, za účelem zisku a za podmínek stanovených zákonem.

Živnostenský zákon vylučuje z živnostenského podnikání některé činnosti:

1) Činnosti vyhrazené státu, nebo určené právnické osobě, např.: pošty

2) Využívání výsledků tvůrčí duševní činnosti jejich autory

3) Výkon povolání lékařů, veterinář, advokátů, komerčních právníků

4) Činnosti typicky podnikatelské, upravené zvláštními předpisy např.: zákonem o bankách: činnosti bank

5) Zprostředkování zaměstnání

6) Výchova a vzdělání na základních, středních, speciálních a vysokých školách.


Podnikatele, který může být jak právnická tak i fyzická osoba, opravňuje k podnikání ŽIVNOSTENSKÝ LIST nebo KONCESNÍ LISTINA.

Živnosti se proto rozdělují na ohlašovací a koncesované.

Mezi ohlašované živnosti patří takové, které lze provozovat na základě ohlášení živnostenskému úřadu. Tyto živnosti se dále rozdělují na:

1) Řemeslné, kde podmínkou provozování živnosti je odborná způsobilost získaná vyučením

2) Vázané, kde podmínkou provozování je jiná odborná způsobilost

3) Volné, kde podmínkou provozování není odborná způsobilost. Jedná se o takové živnosti, které nejsou uvedeny mezi předcházejícími.

Koncesované živnosti vyžadují splnění zvláštních podmínek. Mezi koncesované živnosti patří

například taxislužba, silniční motorová doprava, směnárny, pohřební služba.

Podnikatel je osoba -

- která zpravidla podnik zakládá a provozuje jeho činnost, tzn. Spojuje práci, kapitál a přírodní zdroje za účelem dosažení podnikatelského zisku prováděním výkonů pro uspokojování potřeb jiných osob. Nese přitom riziko, ztratí veškerý vynaložený kapitál. Touto osobou může být osoba fyzická nebo právnická.

Podnikatele lze charakterizovat těmito znaky:

1) Zajišťuje uspokojování potřeb jiných osob, tzn. Vyrábí statky nebo poskytuje služby pro trh.

2) Ve své činnosti do výroby neustále zavádí nové výrobky (služby), používá nové technologie, nové technické prostředky a hledá nové cesty zásobování, prodeje, dopravy. Říkáme, že podnikatel je vždy inovátor.

3) Trvale organizuje spojení výrobních činitelů podle toho, jak to vyžaduje druh a rozsah podnikání. Říkáme, že podnikatel je organizátor.

4) Ve snaze dosáhnout podnikatelského zisku přijímá riziko, že se při své činnosti setká s neúspěchem, popř. úplně ztratí vložené zdroje.


Podnikatelem podle obchodního zákoníku může být:

1) Osoba zapsaná v obchodním rejstříku

2) Osoba nezapsaná v obchodním rejstříku, která podniká na základě živnostenského oprávnění

3) Osoba která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů (např. lékař, advokát, notář).

4) Fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je registrována podle zvláštních předpisů.

Obchodní jméno

Podnik jedná samostatně pod svým obchodním jménem. Toto obchodní jméno se v praxi nazývá firma. Musí se lišit od jiných názvů, aby nemohlo dojít k záměně podniků. Při založení podniku se toto obchodní jméno zapisuje do obchodního nebo živnostenského rejstříku.

Podnik má výlučné a časově neomezené právo tento název užívat. Proti každému, kdo by nedovoleně užíval téhož obchodního jména nebo podobného jména, se může domáhat ochrany u soudu.


Obchodní jméno fyzické osoby – podnikatele – musí obsahovat jméno a příjmení podnikatele. Může obsahovat dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání. Tyto dodatky mohou být osobní nebo věcné. Příkladem osobního dodatku jsou akademické tituly nebo dodatky vyjadřující rodinný poměr(syn, mladší). Věcným dodatkem je bližší označení podnikatelské činnosti, například „krejčí“

Obchodní jméno právnické osoby - tvoří její název. Je odvozen zpravidla z předmětu podnikání. Musí obsahovat podle zákona i označení právní formy podnikání. Jde o obchodní jméno věcné.

Obchodní jméno - může být utvořeno i jako smíšené. Je v něm zastoupena jak složka osobní, tak i věcná.

Užívá se u veřejných obchodních společností nebo u společností s ručením omezeným.


Příklad:

· Jan Novák – obchodní jméno fyzické osoby – podnikatele

· Jan Novák mladší – obchodní jméno s osobním dodatkem

· Jan Novák opravy televizorů – obchodní jméno s věcným dodatkem

· Jan Novák starší, České Budějovice – obchod. jméno s uvedením dodatku a místa podnikání

· JITONA, akciová společnost – věcné obchodní jméno právnické osoby

· JITONA, a. s.

· JITONA, a. s., Soběslav – věcné obchod. jméno práv. osoby s uvedením místa podnikání

· NOVÁK – KONZOLTEX, spol. s r. o. – smíšené obchodní jméno právnické osoby

Nejzávažnější příčinou zrušení a zániku podniku je úpadek.

Zrušení podniku se může uskutečnit:
1) Bez likvidace
2) S likvidací


Ke zrušení podniku bez likvidace dochází tehdy, přichází-li majetek podniku na jiný podnik (nástupce). Ke zrušení podniku s likvidací dochází při faktickém zrušení podniku. U obchodních společností, státních podniků a družstev je jmenován likvidátor.

Úkolem likvidátora je:
1) Soustředit peněžní prostředky podniku
2) Dokončit běžný provoz
3) Vypořádat daně, poplatky, pohledávky a závazky
4) Zpeněžit majetek podniku co nejvýhodněji.

Jestliže je podnik v úpadku, zaniká na základě vyhlášení konkurzu nebo vyrovnání. Návrh na zahájení konkurzního řízení podává věřitel (zpravidla banka) nebo sám podnik u konkurzního soudu. Účastníky konkurzu jsou věřitelé a podnik. Vyrovnání se provádí podobně jako konkurz. Návrh podává soudu podnik, který je v úpadku, a zároveň nabídne způsob vyrovnání svých závazků.

Podnik a podnikání

Cílem podnikání je zhodnocení vloženého kapitálu tj. dosažení zisku.

Za výrobky a služby musí být získáno na trhu více peněz, než kolik jich bylo do činnosti vloženo. Tento získaný rozdíl představuje podnikatelský zisk.

Obchodní zákoník vymezuje podnikání jako soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Shodně vymezuje pojem podnikání i živnostenský zákon.

Současně musí být dodržen požadavek provozování činnosti pod vlastním obchodním jménem.

Fyzickou osobou je člověk – občan. Občan nabývá způsobilosti k právům a povinnostem (tzv. právní subjektivitu) narozením. Způsobilost k právním úkonům, která je nutným předpokladem podnikání, nabývá v plném rozsahu až dosažení zletilosti. Je to každý člověk.

Právnickou osobou je útvar vytvořený lidmi a považovaný podle zákona za samostatný subjekt práv a závazků. Je to firma.

Právnickými osobami jsou podle zákona:

- Sdružení fyzických nebo právnických osob( zejména obchodní spol. družstva, církve, pol. strany)

- Účelová sdružení majetku (nadace a státní fondy)

- Jednotky územní samosprávy (obce)

- Jiné subjekty, u kterých to stanoví zákon (státní podniky, banky, pojišťovny, burzy, rozpočtové a příspěvkové organizace). Patří sem i stát, pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů.

Cíle podniku – Soustavu cílů můžeme formulovat takto:

1) Zajištění dlouhodobé existence podniku

2) Zajištění rozvoje (růstu) podniku a zvyšování podílu na trhu

3) Trvalé zajištění pracovních míst pro pracovníky

4) Finanční cíl


Růst podniku – Po založení podniku je třeba zajistit jeho rozvoj. Znamená to neustále zajišťovat a rozšiřovat odbyt výrobků a služeb.

K tomu je zapotřebí:
1) Udržet zákazníky a získávat nové

2) Orientovat se podle požadavků trhu

3) Vyrábět kvalitní výrobky

4) Odlišovat se od konkurence

5) Snižovat náklady

6) Zdokonalovat organizaci podniku

7) Neustále sledovat a hodnotit finanční hospodaření podniku


Zánik podniku – Znamená zrušení právní subjektivity podniku výmazem z obchodního nebo živnostenského rejstříku. Zániku předchází zrušení podniku.

Ke zrušení podniku může dojít z mnoha důvodů:
1) Uplynutím doby, na kterou byl podnik založen

2) Splněním cíle, pro který byl založen

3) Rozhodnutím podnikatele o dobrovolném zrušení

4) Úmrtím podnikatele

5) Soudním rozhodnutím

6) Splynutím s jiným podnikem

7) Rozdělením

Založení podniku

Rozhodne-li se podnikatel založit podnik, musí zvažovat:

1) Jaké výrobky a v jakém množství bude vyrábět nebo jaké služby bude poskytovat

2) Jakou technologii zvolí a jaké hospodářské prostředky ke své činnosti bude potřebovat

3) Jak si zajistí potřebné finanční zdroje a výrobní činitele

4) S kým bude spolupracovat

5) Jaké budou jeho náklady, výnosy, jakého zisku chce dosáhnout

6) Jakou právní formu podnikání zvolí

7) Kde svůj podnik umístí


Podnikatelský záměr konkretizuje cíl podnikatelské činnosti, provádí rozbor trhu. Podnikatelský záměru může být zpracován na základě rozboru silných a slabých stránek zakládaného podniku. Stanovení koncepce rozvoje podniku se nazývá strategie. Obsahuje formulaci dlouhodobých cílů a cest k jejich dosažení. Na strategii navazuje politika podniku, tj. pravidla chování podniku v jednotlivých oblastech činnosti.


Zakladatelský rozpočet obsahuje:
1) Předpokládanou výši nákladů a výnosů

2) Výši kapitálu potřebného ke krytí hmotného a nehmotného investičního majetku a oběžného majetku.


Pro podnikání je třeba mít dostatek finančních zdrojů. Podnikatel musí zvážit, zda bude únosné získat potřebný majetek z vlastních zdrojů nebo z úvěru.

Založení živnosti

Ohlašovací živnost - se zakládá ohlášením živnostenskému úřadu. Fyzická osoba v ohlášení uvede jméno a příjmení, trvalé bydliště, rodné číslo, místo podnikání a údaj, zda jí soud nebo správní orgán uložil zákaz činnosti týkající se provozování živnosti. Ohlašuje-li novou živnost osoba zapsaná v obchodním rejstříku, připojí výpis z tohoto rejstříku tj. obchodní jméno, předmět podnikání, identifikační číslo organizace (IČO). Fyzická osoba je povinna připojit výpis z trestního rejstříku trestů (ne starší 6 měsíců) a u ohlašovací řemeslné a vázané živnosti doklad o odborné způsobilosti. Právnická osoba v ohlášení uvede obchodní jméno, sídlo, právní formu, jméno a bydliště osoby, která je statutárním orgánem, osobní údaje odpovědného zástupce, identifikační číslo organizace, předmět podnikání. Právnická osoba je povinna připojit výpis z rejstříku trestů svého odpovědného zástupce. Na základě těchto náležitostí živnostenský úřad vydá nejpozději do 15 dnů po ohlášení živnostenský list.

Koncesované živnosti - vznikají na základě žádosti o vydání koncese podané na živnostenský úřad.

Živnostenský úřad rozhodne o koncesi do 60 dnů od podání žádosti a vydá koncesní listinu.

Žadatel je povinen zaplatit stanovený poplatek. Živnostenský úřad zapíše podnikatele do živnostenského rejstříku.


Hospodaření, cíle a růst podniku

Hospodaření podniku – Při činnosti dochází v podniku ke spotřebě výrobních činitelů – práce, materiálu, opotřebení strojů. Aby bylo možno vyjádřit souhrnnou spotřebu činitelů, musíme jejich spotřebu vyjádřit v peněžních jednotkách. Spotřebu výrobních činitelů na určitý účel, vyjádřenou v peněžních jednotkách, nazýváme náklady. Náklady se vždy vztahují k určitým výkonům, určitému účelu. Tím se odlišují od výdajů. Prodejem výrobků a poskytováním služeb, tedy prodejem svých výkonů, podnik dosahuje výnosů. Výnosy můžeme charakterizovat jako výkony podniku vyjádřené v peněžních jednotkách. Rozdíl mezi celkovými náklady a výnosy podniku za určité období představuje hospodářský výsledek. Může mít formu:
1) Zisku, jestliže výnosy převyšují náklady

2) Ztráty, jestliže náklady převyšují výnosy.

Své hospodaření sleduje podnik v účetnictví. Vztah mezi náklady a výnosy je zachycen ve finančním výkazu, který je podnik povinen sestavovat ke konci roku. Výkaz má název výkaz zisků a ztrát.

Odměňování práce

Odměňování práce představuje ohodnocení výkonu formou mzdy nebo platu.

Plat – se užívá pro pevně stanovenou částku za měsíční výplatní období

Mzda - se užívá v případech, kdy výše odměny závisí na výkonu či odpracovaném čase, je proto pohyblivá.

Užívá se zejména u dělníků.

Časová mzda – se vypočítává podle odpravované doby.

Výpočet: Počet odpracovaných hodin x sazba za hodinu

Úkolová mzda – se počítá podle skutečně provedeného výkonu pracovníka.

Výpočet: Odměna za jednotku výkonu (úkolová mzda) x počet kvalitních jednotek

Úkolová mzda podle stanovené doby se počítá podle výkonové normy času:

Výpočet: Normový čas v hodinách x sazba za hodinu


Tyto základní formy mzdy jsou doplňovány různými formami pobídkové mzdy. Pokud se používá mzda s prémií, je pracovník odměňován základní mzdou časovou nebo úkolovou, ke které se připočítává prémie. Pravidla pro přiznání prémií a jejich výpočet stanoví vedení podniku v prémiovém řádu.

Podklady pro odměňování zaměstnanců jsou obsaženy ve mzdových předpisech a v evidenci o vykonané práci. Na základě zákonných předpisů si zpracovávají podniky vnitřní mzdové předpisy, podle kterých odměňují zaměstnance. Základem mzdových předpisů je tarifní soustava, která zahrnuje katalogy prací a stupnice mzdových tarifů.

Katalog prací

– obsahuje určení kvalifikovaných předpokladů v jednotlivých kvalifikačních stupních, tj.
zhodnocení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti typických pracovních činností.

Stupnice mzdových tarifů – vymezuje tarifní stupně a výši mzdových tarifů, tj. odměny za vymezenou časovou jednotku (hodiny nebo měsíce)


V souvislosti s odměňováním se v praxi používají další pojmy:
1) Mzda (plat) – v peněžní formě
2) Naturální mzda - má formu zboží nebo služeb
3) Hrubá mzda – představuje celkový výdělek zaměstnance před zdaněním
4) Čistá mzda – počítá se jako rozdíl hrubé mzdy, daně z příjmu fyzických osob, pojistného a sociálního zabezpečení a všeobecného zdravotního pojištění.
5) Tarifní mzda – kterou se rozumí nejnižší mzda podle zákonných předpisů
6) Smluvní mzda – tj. mzda dohodnutá individuálně mezi podnikatelem a zaměstnancem
7) Nominální mzda – tj. peněžní částka bez ohledu na to, co za ni lze koupit
8) Reálná mzda – tj. množství zboží nebo služeb, které lze za mzdu koupit

Personální činnost

Personální činnost podniku zahrnuje získávání pracovníků, rozmisťování, výběr pracovníků pro určité práce, evidenci pracovníků, péči o pracovníky do skončení prac. Poměru, tedy činnosti, které se týkají zajištění pracovníků potřebných k zabezpečení podnikových činností a plnění cílů podniku. Tuto činnost zajišťuje personální útvar.

Podnik zařazuje své pracovníky pro potřeby statistiky podle předepsané klasifikace zaměstnání.


Hlavní třídy kvalifikace zaměstnání:

1) Zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci

2) Vědečtí a odborní duševní pracovníci

3) Techničtí, zdravotničtí, pedafofičtí pracovníci a pracovníci v příbuzných oborech

4) Nižší administrativní pracovníci (úředníci)

5) Provozní pracovníci ve službách a obchodě

6) Kvalifikovaní dělníci v zemědělství, lesnictví a v příbuzných oborech

7) Řemeslníci a kvalifikovaní výrobci, zpracovatelé a opraváři

8) Obsluha strojů a zařízení

9) Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci

10) Osoby bez pracovního zařazení


Získávání pracovníků – potřebné zaměstnance získává podnik:
1) Výchovou vlastních učňů
2) Z volných zdrojů (absolventi středních a vysokých škol, ženy v domácnosti, uchazeči o zaměstnání, pracovníci měnící zaměstnání.)

Dohoda má písemnou formu a název pracovní smlouva.

Na jejím základě vzniká mezi podnikem a zaměstnancem pracovní poměr. Se zaměstnanci přijímanými pro výkon řídících funkcí uzavírá podnik zpravidla tzv. manažerskou smlouvu. Podnik spolupracuje při získávání zaměstnanců s úřady práce ve svém okrese. S novým zaměstnancem uzavírá podnik dohodu o druhu práce, místě konání práce, dnu nástupu do práce. Tato smlouva se jmenuje pracovní smlouva. Pracovní poměr může být uzavřen i na základě volby nebo jmenování.

Jmenováním - vzniká pracovní poměr u vedoucích pracovníků jmenovaných podle zvláštních předpisů, např. ředitele státního podniku jmenuje ministr, soudce jmenuje předsednictvo parlamentu ČR apod.

Volbou - vzniká pracovní poměr v případech stanovených zvláštními předpisy.


Při nástupu do práce musí být pracovník seznámen s pracovním řádem a s předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

Pracovní řád – obsahuje rozpracování ustanovení zákoníku práce podle zvláštních podmínek v organizaci.

Zákoník práce – je soubor právních norem upravujících pracovněprávní vztahy mezi občany a organizacemi.


Skončení pracovního poměru

Pracovní poměr končí z iniciativy pracovníka nebo organizace výpovědí, dohodou nebo okamžitým zrušením. Pracovní poměr uzavřený na dobu určitou končí uplynutím stanovené doby. Pracovní poměr zaniká smrtí pracovníka. Zaniká také dnem zániku organizace, pokud už před tím nedošlo k přechodu práv povinností z pracovněprávních vztahů nebo ke skončení pracovního poměru.

Dohoda - vyjadřuje souhlas obou stran, pracovníka i organizace, s ukončením pracovního poměru k určitému datu.

Výpověď - je jednostranné rozhodnutí o skončení pracovního poměru. Výpověď musí mít písemnou formu jinak je neplatná. Výpovědní lhůta je 2 měsíce.

Okamžité zrušení pracovního poměru – připadá v úvahu výjimečně. Musí být uvedeno písemně a musí být uveden jeho důvod. Důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru může být hrubé porušení pracovní kázně, odsouzení pracovníka k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok nebo zdravotní důvody.

Vztahy podniků k okolí

Žádný podnik nemůže plnit svou funkci sám a sobě, ale jen ve spolupráci s jinými činiteli vnějšího světa, které ovlivňují do značné míry chování k podniku. Tyto činitelé označujeme jako okolí podniku.

Rozlišujeme:
1) Přímá okolí – působí přímo na činnost podniku
2) Nepřímá okolí – působí na činnost podniku zprostředkovaně

Podle toho jaké vlivy okolí ovlivňuje rozlišujeme toto okolí na:
1) Přírodně technické – klima, nerostné bohatství, geografická poloha, úroveň infrastruktury
2) Hospodářské – je určeno zejména stavem a vývojem trhu
3) Sociálně kulturní – je vymezeno kulturní úrovní dané společnosti a jejími etickými normami
4) Politicko právní – ovlivňuje ho stát i řada mezinárodních institucí a jejich zákonů a jiných právních norem.



Vztahy podniků k obci

Každý podnik působí v určitém územním rámci, má vazby na základní územní jednotky, kterými jsou obce. Podnik poskytuje občanům obce významné pracovní příležitosti, za jejich práci jim vyplácí mzdu, kterou občané použijí na nákup zboží a služeb u jiných podnikatelských jednotek obce a tím přispívají k rozvoji obce celého regionu. Orgány obce zajišťují podmínky pro poskytování výše uvedených služeb. Podíl na dani z příjmu fyzických a právnických osob je jednou z nejvýznamnějších příjmových položek obecních rozpočtů.

Nevýhodou ovšem je značná nerovnoměrnost příjmů pro jednotlivé obce.

Ekologické vztahy – je v zájmu obcí aby vyžadovaly ze strany podniků dodržování všech ekologických pravidel a trvat důsledně na sankcích za jejich porušování, neboť z těchto sankcí plynou do obecní pokladny peníze.

Vztahy podniků k partnerům

Podnik spolupracuje při svých činnostech s řadou firem, které netvoří jeho konkurenci, ale na skladě kontraktu se na jeho aktivitách podílí. Jedná se o dodavatele, distributory, zprostředkovatele…

Dodavateli se rozume – firmy, které prodávají své produkty či poskytují služby, které podnik potřebuje pro plnění svých cílů. Podnik musí sledovat vlivy působící ze strany dodavatelů, zejména pak ceny, kvalitu, spolehlivost dodavatele a ostatní podmínky spojené s dodávkami, např.: servis, doprava, pružnost, náklady … Podcenění vlivů může mít dalekosáhlé následky pro podnik, neboť dojde-li k závislosti na jeho straně, může to podnik přivést do nečekaných problémů. Proto je vhodnější uzavírat dlouhodobé kontrakty s více dodavatelskými firmami a tím snižovat známé riziko.

Zprostředkovatelé – jsou osoby či firmy, které vyhledávají zákazníky. Projednávají s nimi možnost prodeje zboží, ale sami zboží nekupují. Své služby poskytují za tzv. provizi.

Dalšími subjekty - které mají určitý vztah k podniku mohou být firmy zabývající se fyzickou distribucí zboží.Jsou to veřejní dopravci zboží (silniční, vodní, železniční a letecká doprava) a firmy zabývající se skladováním zboží. V tržních ekonomikách jsou důležitými subjekty firmy poskytující marketingové služby, jedná se především o reklamní a poradenské agentury.

Další kategorie – z okolí podniku se kterou vstupuje podnik do kontaktu jsou zákazníci.

Prostředníkem

– mezi podnikem a zákazníkem na trhu spotřebního zboží je síť obchodních společností zabývající se velkoobchodním a maloobchodním prodejem tzv. odběratelé. Pro podnikatele je důležité, aby se jeho peníze zhodnocovali co nejrychleji a proto se podnik obrací na peněžní ústavy, které jsou dalším významným partnerem pro podnik.Peněžní ústavy vedou peněžní účty podnikatelů, poskytují úvěry, potřebné platby provádějí:
1) V hotovosti
2) Bez hotovostně

Platební styk je upraven „Všeobecnými obchodními podmínkami ČNB“

Placení v hotovosti - využívají podnikatelé při vyplacení mezd, prodeji zboží a poskytování služeb obyvatelstvu. K tomu využívají příjmových a výdajových pokladních dokladů, šeků, poštovních poukázek nebo pokladních složenek.Výhodou tohoto způsobu placení je, že věřitel má peníze k dispozici ihned a nepodstupuje riziko, že nedostane zaplaceno.


Bezhotovostní platební styk – se děje převodem peněz z účtu na účet, přičemž klient musí bance při uzavření smlouvy, zřízení a vedení účtu prokázat svou právní a faktickou existenci. O provedených platbách zasílá banka výpis z účtu.

Výrobní faktory

Zabezpečení dostatečného množství ekonom. Statků jsou nezbytné zdroje. Tyto zdroje se v průběhu činností, kterou zpravidla nazýváme výroba, přeměňují do podoby statku nebo služby. Zdroje potřebné k výrobě se nazývají výrobní faktory - činitelé. Jsou to:
1) Půda
2) Práce
3) Kapitál


1) Půda – je to primární výrobní faktor, je omezena kvantitativně, pouze úroveň o níž se postarala příroda a je neproduktovatelná, proto zde neexistuje monopol na straně nabídky půdy. Ekonomickým vyjádřením nabídky půdy je pozemková renta, která se platí za pronájem půdy.

Pozemková renta může být:
A) Absolutní – poptávka po pozemku jakékoliv kvality
B) Diferenční – poptávka po speciální jakosti půdy.


2) Práce – je každá lidská činnost, při které vznikají hmotné či nehmotné statky či služby. Ohodnocení za pracovní úkon by měl být přiměřené vynaloženému fyzickému a psychickému úsilí. Finančním ohodnocením za vykonanou práci říkáme mzda, která by měla být odpovídající tomu, aby pokryla nároky našich domácností. Svou pracovní sílu nabízíme na trhu práce, kde poptávku po práci tvoří firmy.


3) Kapitál – jsou to akumulované úspory, které za svůj život podnikatel nahromadil.

Dělíme na:
A) Reálný – slouží na nákup kapitálových statků např.: strojů a zařízení
B) Oběžný – peníze k nákupu, které obíhají
C) Fiktivní – akcie, dluhopisy


Podle oblasti působení máme:
1) Kapitál výrobní – kapitál z toho co prodáme (výrobky)
2) Kapitál obchodní – Obchodní firmy. Žijí z procent, které si přihodí k tomu co koupily.
3) Kapitál zápůjční – LICHVA, jsou to všechny banky, úroky

Trh a tržní kategorie

Trh je místo, kde se setkává nabídka s poptávkou a stanovují se ceny zboží a služeb.


Základní tržní kategorie:
1) Nabídka
2) Poptávka
3) Cena
4) Konkurence


1) Nabídka - je množství zboží a služeb se kterými přicházejí výrobci na trh za účelem prodeje

Dělí se na:
A) Individuální – jednoho výrobce
B) Dílčí – jednoho výrobku od více výrobců.
C) Celková (agregátní) – vše s čím přišli výrobci na trh za účelem prodeje.


2) Poptávka - je množství služeb a zboží pro, které přišli zákazníci na trh za účelem koupě

Dělí se na:
A) Individuální – je to poptávka jednoho zákazníka po různých druzích zboží.
B) Dílčí – je to poptávka více zákazníků po jednom zboží.
C) Celková (agregátní) – všechny koupě na trhu


3) Cena -je hodnotovým vyjádřením služby nebo zboží. Cena musí být rovnovážná v případě, že je spokojen jak zákazník tak i prodávající.


4) Konkurence - Může být mezi výrobci, kteří vyrábějí stejný výrobek, nebo mezi nabídkou a
poptávkou tzn.: „konkurence napříč trhem“.

Konkurence může být:
A) Dokonalá – neexistuje nikdy, neboť by výrobci museli mít naprosto stejné podmínky pro výrobu.
B) Nedokonalá – ta je vždy. Sem patří i monopoly.

Komunikace

Vzájemnému dorozumívání lidí říkáme komunikace. Komunikací tedy rozumíme výměnu informací ve formě řeči, obrázků, textu nebo údajů. Současný prudký rozvoj komunikační a telekomunikační techniky podstatně rozšířil a usnadnil průběh komunikace. Nejpřirozenější a nejrozšířenější formou komunikace je přímí rozhovor mezi lidmi, jejich vzájemné jednání.


Ústní dorozumívání

Rozhovor mezi lidmi má velkou výhodou v tom, že umožňuje si v krátkém čase vyměnit velké množství informací. Při vedení ústního jednání bychom měli dodržovat několik zásad:

1) Vědět přesně, co chceme říci (zejména při větším počtu účastníků rozhovoru)

2) Dívat se posluchačům do očí

3) Mluvit pomalu, kontrolovat tempo řeči

4) Mluvit zřetelně, jasně a nahlas

5) Mluvit v krátkých větách, přesně formulovat

6) Hovořit sebevědomě, ale ne povýšeně

7) Opakovat jen tehdy, je-li to nezbytné ke zvýraznění důležité myšlenky

8) Oponovat konstruktivně a zdvořile

9) Vyvarovat se monotoního i příliš hlasitého projevu, měnit tón hlasu

10) Používat přirovnání (např. z běžného života, z historie, sportu a literatury)

11) Vyprávět vlastní zážitky, zkušenosti, ale bez přikrášlování a přehánění)

12) Dokázat pozorně naslouchat partnerovi

13) Číselné údaje přednášet pomalu a zřetelně

14) Svůj projev dokumentovat názorně diagramy, grafy, tabulkami atd.

15) Používat humor a vtip, ale vyvarovat se jízlivostí, „opatřených“ vtipů atd.

16) Občas se odmlčet s cílem podnítit zájem posluchačů

17) Jednat pozitivně s cílem dospět k oboustranně přijatému závěru


Komunikace se může odehrávat formou telefonického rozhovoru. Konferenční zapojení přístrojů umožňuje, aby se hovoru zúčastnilo více lidí současně. Videotelefon najde široké využití především v různých oblastech obchodního styku.

Písemné dorozumívání

Písemné dorozumívání má oproti ústnímu řadu výhod:
1) Je propracovanější
2) Informace bývají zpracovány zpravidla dříve
3) Písemnost slouží současně jako doklad
4) Obsáhlejší a složitější materiály je možné si připravit v klidu předem, je dost času promyslet různé varianty řešení
5) Při zpracování informací nejsme ničím rušeni


Nejrozšířenější formou písemného dorozumění je obchodní dopis. Pro pozdější potřeby vhodné ponechat si kopii obchodního dopisu.

Formuláře – jsou předtištěné písemnosti, do nichž se určité údaje pouze vpisují.

Interní (vnitřní) sdělení – obsahuje pouze velmi krátké a zcela věcné informace předávané mezi
vnitřními jednotkami podniku.

Korespondenční lístek – slouží ke krátkým oznámením zákazníků, která nemají důvěrný charakter (např. zpráva o dokončené opravě přístroje)

Telegram – se používá k rychlím sdělením v písemné formě