Přenos, zpracování a uchování informací

Sdělující složka Forma informací Přijímací složka
Učitel Zadání příkladu Žák

Představenstvo Pozvánka na valnou hromadu Akcionáři

Banka Výpis z účtu Podnikatel

Mistr Výkres součástky Dělník

Podnikatel Daňové přiznání Finanční úřad



Průběh zpracování informací

Vstup---------------Zpracování---------------Výstup---------------Využití informací


Evidence je důležitým nástrojem sledování stavu a pohybu majetku a závazků a efektivním prostředkem kontroly a ochrany majetku podnikatele. Její součástí je:
1) Sběr (zjišťování)
2) Zpracování (třídění, výpočty)
3) Předávání (přenos)
4) Uchovávání informací

Formy informací

Předávané informace mají nejčastěji formu:
1) Řeči
2) Zvuku
3) Písemného záznamu
4) Značek
5) Světel


Druhy informací
Podle obsahu
Podle účelu
Ekonomické
Přikazovací
Technické
Poznávací
Právní
Ekologické
Demografické
Sociální

Ekonomické

– jsou to informace, které obsahují údaje o nákladech, výnosech, dluzích…
Technické – tyto informace obsahují údaje o tvaru a rozměru výrobku

Právní – těmito informacemi rozumíme veškeré informace o jevech a procesech spojených s právem

Ekologické – tyto informace nás informují o kvalitě životního prostředí, stavu vod, ovzduší a půdy, o možnostech jeho zlepšování nebo dopadech na zdraví lidí.

Demografické – informace vystihují věkovou strukturu obyvatelstva, jeho průměrný věk, pohlaví, hustotu osídlení.

Sociální – tyto informace nás informují o společenských jevech, vybavení domácností spotřebními předměty, úrovni vzdělanosti, příjmech a výdajích občanů, minimální mzdě, nezaměstnanosti aj.


Z hlediska účelu, k němuž jsou informace využívány, rozlišujeme:
1) Informace o úkolech a činnostech, které je nutno uskutečnit – informace přikazovací
2) Informace o výsledcích činností a důsledcích našich rozhodnutí – informace poznávací

Zajišťování informací

K uskutečňování všech činností potřebuje mít podnik zprávy (údaje) o důležitých jevech, které mají vliv na plnění jeho cílů. Tyto údaje rozšiřující poznatky o skutečnosti, která nás obklopuje, nazýváme informacemi. Bez informací nelze rozhodovat ani řídit.V podniku se uskutečňuje neustálý pohyb informací mezi složkami podniku, mezi podnikem a okolím. Tento pohyb nazýváme tok informací.


Požadavky na získávání informací

Je ovšem nutné vědět, které informace jsou v dané situaci nejdůležitější. Dále si musíme uvědomit, že i získávání informací bude něco stát. Musíme také přihlížet k tomu, zda máme informace zjišťovat jednorázově nebo pravidelně. Informace musí být k dispozici včas a ve srozumitelné formě.

Získávaná informace by měla být:
1) Objektivní
2) Určitá
3) Stručná
4) Včasná
5) Přístupná
6) Prokazatelná

Režimy s podmíněným osvobozením od cla a s ekonomickým účinkem:

Tranzit:

· Přímý – od jedné pohraniční celnice k druhé

· Nepřímý – Od vstupního celního úřadu k výstupního, jsou-li splněny podmínky, clo a daně se
nevyměřují

· Vnitřní – Např. Rozvadov – Praha, tj. od jednoho vnitrozemského celního úřadu k jinému
vnitrozemskému.


Celní přestupky a celní delikty

Celní předpisy poruší ten, kdo:
1) Nezákonně doveze nebo vyveze zboží
2) Uvede nesprávné údaje o zboží
3) Nedodrží podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu s podmíněným osvobozením
či ekonomickým účinkem
4) Padělá doklady o zboží
5) Přechovává zboží uniklé celnímu dohledu
6) Neuposlechne výzvy celního orgánu nebo jim brání při výkonu činnosti.

Ze zboží pocházející ze států:

1) s nimiž má ČR sjednanou doložku nejvyšších výhod, se vyměří clo podle sjednaných sazeb.

2) Na které se vztahuje preferenční clo, se vyměří podle zvláštních předpisů.

3) S nimiž byla sepsána dohoda o vzájemném osvobození zboží od cla se clo nevyměří.


Clo je splatné do 10 dnů poté co je účastníku oznámena jeho výše.


Celní postup

V rámci celní kontroly probíhá celní řízení, jehož účelem je rozhodnout zda se zboží propustí. Odbavení se může uskutečnit na celnici nebo v celním prostoru (celní prostory jsou místa železničních nádraží, přístavů, letišť). Celní řízení se zahajuje podáním celního prohlášení, kterým se navrhuje propuštění do příslušného režimu. Celní prohlášení vyplní deklarant (či jeho zástupce), tj. ten, kdo zboží dováží, vyváží nebo prováží.


Celní postup při vývozu – Písemný návrh se podává na předepsaném formuláři jednotná celní
deklarace(JCD) pro zboží, které má obchodní charakter. U zboží, které nemá obchodní charakter, se návrh na celní řízení podává ústně.

Celní postup při dovozu – I u dovozu se zahajuje celní řízení podáním „jednotné celní deklarace“
účastníkem. Celní odbavení může uskutečnit buď pohraniční celnice, nebo je – po kontrole na státní hranici postoupí tzv. celní průvodkou k odbavení celnici vnitrozemské.


Způsoby propuštění zboží – Zboží může být propuštěno do těchto celních režimů:

1) Do volného oběhu

2) Do režimu s podmíněným osvobozením od cla a režimu s ekonomickým účinkem

3) Do režimu dočasného použití

Celní kontrola

Celní kontrola je souhrnem úkonů celní správy, kterými zajišťují dodržování celního zákona. Podléhá jí všechno zboží a elektrická energie, a to:
1) Při dovozu
2) Při vývozu
3) Při průvozu

Při celní prohlídce se zjišťuje druh, množství a jiné skutečnosti o zboží, potřebné k posouzení, zda je dovoz, vývoz či průvoz v souladu s celními předpisy.

Celní závěrou - se rozumí zajištění zboží v dopravních prostředcích, kontejnerech, obalech a
místnostech plombou, pečetí nebo známkou tak, aby z nich nebylo možno zboží vyjmout nebo do nich něco vložit, aniž zůstanou viditelné stopy poškození.

Celní sazebník - jde o nejdůležitější prostředek celní politiky. Obsahuje seznam zboží a celních sazeb. V současnosti platí jednotně pro veškerý obchod i turistiku jeden celní sazebník obchodního zboží.

Celní sazby v procentech jsou dvojí:
1) Všeobecné (autonomní)
2) Smluvní


V současnosti se prakticky všechno zboží vyměřuje podle sazeb smluvních. Nárok státu na clo vzniká až okamžikem propuštění zboží do volného oběhu v tuzemsku.


Clo je splatné do 10 dnů poté co je účastníku oznámena jeho výše.

Celní předpisy

Celní politiku upravuje celní zákon ČNR č. 19/93 Sb. S účinností od 1.1.1993, který plně odpovídá přechodu na tržní ekonomiku, spolu s prováděcí vyhláškou ministerstva financí č. 92/93 Sb. Tento celní zákon přizpůsobuje naše celní předpisy evropským, zajišťuje ekonomickou ochranu státní hranice. Celní zákon upravuje celní kontrolu dovozu, vývozu a průvozu zboží, stanoví práva a povinnosti orgánů celní správy, jakož i fyzických a právnických osob při celní kontrole. Celnice jsou správci daně z přidané hodnoty při dovozu a mají povinnost spolu se clem vybírat i daně.


Celní území a celní pohraniční pásmo

Území ČR je jednotným celním územím. Celní pohraniční pásmo je územní pruh do vzdálenosti 25 km od státní hranice. Ostatní území je celním vnitrozemím. V zájmu rozvoje mezinárodní hospodářské spolupráce, zejména zahraničního obchodu jsou zřízena na území ČR svobodná celní pásma. Rozumí se jimi části území ČR, v nichž se zboží tam dovážené považuje z hlediska cla, jakoby se nacházelo na celním území, a tak nepodléhá obvyklé celní kontrole (např. FREE ZONE Pardubice, Zlín). Zboží se tedy propustí do těchto pásem bez cla (odtud i název „bezcelní zóny“).

2) Podle způsobu výpočtu celní sazby:

· Clo hodnotové - které se stanoví určitou procentní sazbou z tzv. celní hodnoty zboží.

· Clo specifické - které má stanovenou pevnou sazbu za jednotku množství (míru, hmotnost nebo kus).



3) Podle obchodně politického hlediska:

· Clo autonomní - určované nezávisle autonomním rozhodnutím určitého státu.

· Clo smluvní - určované smlouvou s jiným státem, resp. Skupinou států.


4) Podle účelu:

· Clo preferenční – poskytuje zvýhodnění celní sazby pouze některým zemím.

· Clo odvetné – stát jím zatěžuje dovoz zboží z určité země jako odvetu za opatření namířená proti jeho zájmům.

· Clo antidumpingové – clo vybírané z dováženého zboží, které je předmětem dumpingu (zahraniční zboží dovážené za cenu nižší než je obvyklá cena domácího konkurenčního zboží).

Celní unie
Celní unie je integrační seskupení vytvářející jednotné celní území, v němž jsou na rozdíl od oblastí volného obchodu nejen odstraněna cla v obchodu mezi členskými zeměmi, ale zaveden také společný celní sazebník vůči nečlenským zemím, vůči nimž se uplatňuje i společná obchodní politika.Nejznámějším příkladem celní unie je Evropská unie. Cílem této unie je jednotný trh s volným pohybem osob., s volným pohybem zboží, s volným pohybem služeb a s volným pohybem kapitálu. ČR usiluje o přijetí do EU. Podmínkou pro poskytování celních výhod je skutečnost, že zboží bylo vyrobeno v zemích EU.

Po rozdělení Československa byla vytvořena k 1.1.1993 celní unie mezi ČR a SR.

Na základě této dohody probíhá vzájemný obchod bez cla. V obchodě s ostatními státy vystupuje unie jako jeden celek s jednotnou obchodní politikou. Znamená to, že se uplatňuje stejná dovozní cla, stejné celní postupy, stejné technické, veterinární i jiné předpisy. Jde o formu ekonomické integrace.

· 1.3.1993 vstoupila v platnost tzv. dohoda CEFTA –středoevropské oblasti volného obchodu – ČR, SR, PR, MR

· 1.1.1994 pak dohoda o oblasti volného obchodu ČR – Republika Slovinsko,

· 1.1.1995 dohoda o volném obchodu s Rumunskem.


Výsledkem těchto seskupení je celá řada preferenčních sazeb. Podmínkou přiznání těchto preferencí je prokázat původ zboží v zemi, se kterou ČR uzavřela dohodu.


Světová obchodní organizace (WTO) – Od 1.1.1995 vstoupila v platnost Dohoda o Světové obchodní

organizaci (WTO), která nahrazuj dosavadní Všeobecnou dohodu o clech a obchodu (GATT). Je to mnoho stranná dohoda upravující podmínky mezinárodní směny, jejímž cílem je snížit cla a ostatní překážky mezinárodního obchodu cestou vzájemných dohod.

ČR se od 1.1.1991 začala zapojovat do Všeobecného systému preferencí EU. Jde o opatření, které bude zvýhodňovat některé druhy vyváženého zboží z ČR do zemí EU s tím, že na ně bude poskytovat celní slevy z dosud platných dovozních cel podle položky nejvyšších výhod.

Cla a celní politika

Každý stát pohybu zboží napomáhá – podporuje obchod a cestovní ruch, tím i devizové příjmy, ale zároveň musí zajistit jejich evidenci, kontrolu a chránit také ekonomické zájmy republiky. Tato činnosti tvoří náplň celní politiky. Zavádění jednotlivých cel jako státních dávek bylo dlouhodobým procesem. V jeho průběhu vzniklo mnoho druhů cel. Všem je však společné, že “překážejí obchodu“. Každé clo vede ke zdražení zboží. Této „zdražovací přirážky“ bylo pokaždé využíváno k pokrytí nákladů na správu státu.


Clo je dávka, kterou stát vybírá ve zboží při jeho přechodu přes hranice.

Význam cel:
1) Fiskální (daňový) – cla jsou důležitým příjmem státního rozpočtu
2) Obchodně politický – clo je jeden z hlavních nástrojů obchodní politiky každého státu 3) Cenotvorný – cla tvoří důležitou položky ceny zboží při jeho prodeji


Clo a jeho druhy

Cla se rozlišují podle různých hledisek:

1) Podle směru pohybu zboží:

· Clo dovozní - které se ukládá na zahraniční zboží při jeho dovozu. V ČR jsou v současnosti
vybírána jen cla dovozní.

· Clo vývozní - kterým se zatěžuje vývoz domácího zboží. Vyskytuje se jen výjimečně, poněvadž
státy mají zpravidla maximální zájem na podpoře vývozu.

Rizika v zahraničním obchodě

– Se zahraničněobchodní činností je spojeno mnoho rizik, která mohou ohrozit dobrý výsledek tohoto podnikání. Je proto v zájmu každého vývozce, aby takovým rizikům zabránil, zmenšil je nebo je přesunul mna jinou organizaci (např. na pojišťovnu). Mnohá rizika lze změnit nebo dokonce odstranit zlepšením vlastní obchodní politiky. V zemích s tržním hospodářstvím existují další možnosti odvracení rizik od vývozce. Jsou to různé státní podpory a záruky.


Uzavření kupní smlouvy, potvrzení objednávky – najde-li nabídka kladnou odezvu, zašle kupující prodávajícímu objednávku. Přijetí objednávky oznámí prodávající potvrzením objednávky nebo zasláním proforma faktury.

Další formou uzavření kupní smlouvy je:
1) Uzávěrková nota (list), která se vyskytuje při obchodech s burzovním zbožím.
2) Kontrakt, který se používá většinou o rozlehlejších obchodů.


Plnění kupní smlouvy – kupní smlouvou se vývozce zavazuje podle dohodnutých podmínek dodat dovozce zboží. Dovozce je povinen zboží převzít a zaplatit.


Příprava dovozního obchodu

Importní marketing (rozbor trhu) – jestliže podnikatel po rozboru situace na tuzemském trhu zjistí, že určité zboží chybí nebo jeho sortiment je nedostatečný, rozhodne se toto zboží dovézt ze zahraničí. Může se přitom rozhodnout pro dovoz přímý nebo dovoz nepřímý, tj. provedený přes specializovanou dovozní organizaci.

Uzavření kupní smlouvy

Poptávka – je obvykle první písemností při dovozech. Obsah poptávky je obdobný jako obsah kupní smlouvy.

Kupující v poptávce požaduje zaslání vzorků, prospektů, technických výkresů apod. Prodávající reaguje na poptávku nabídku.

Objednávka – je-li kontakt mezi prodávajícím a kupujícím již dlouhodobý, bývá objednávka prvním dokladem, na jehož základě je uzavírána kupní smlouva. Objednávka musí obsahovat všechny náležitosti kupní smlouvy. Závazným potvrzením objednávky ze strany prodávajícího vzniká kupní smlouva.

Financování dovozu – většinou zahrnuje dobu od zaplacení zboží vývozci až po získání finančních prostředků jeho prodejem v tuzemsku. Proto může dovozce, pokud nemá dostatečné vlastní prostředky, použít:
1) Dodavatelský úvěr
2) Bankovní úvěr
3) Leasing

Plnění kupní smlouvy – Povinností kupujícího, která je pro něj vyplívá z kupní smlouvy, je zboží převzít a zaplatit. Další povinností kupujícího je obstarat dovozní povolení (pokud je v zemi dovozu nutné) a zařídit proclení včetně zaplacení dovozního cla. Při přejímce zboží musí dovozce zboží zkontrolovat a v případě, že je zásilka poškozena, musí nechat dopravcem potvrdit zjištěné závady na zboží, aby mohl u pojišťovny uplatnit náhradu za vzniklou škodu.


Placení – Platby v zahraničním obchodě probíhají zpravidla bezhotovostní formou prostřednictvím bank.

(DEVIZI)

Příprava vývozní operace

Uvažuje-li podnik o exportní činnosti, musí nejdříve vyhodnotit své možnosti a schopnosti v těchto oblastech:
1) Personální a organizační zajištění vývozu
2) Výrobní program
3) Rozbor finanční situace


Navázání obchodního vztahu (volba partnera) – jestliže je firma v situaci, že je schopná vývozní obchodní činnosti, vybere si nejdříve vhodnou zemi – teritorium kam chce své= výrobky vyvážet. Podnik musí uskutečnit výběr trhu na základě systematických informací, které získá studiem trhů. Jsou to informace o možných odběratelích, konkurenci, dovozních předpisech, o složení a počtu obyvatelstva, o jeho kupní síle, kapacitě trhu.


Vývozní marketing (volba konkrétní obchodní politiky – jestliže se vývozce rozhodl, který výrobek a na který trh bude prodávat, musí přistoupit k další konkretizaci svých záměrů. Znamená to stanovit si obchodní politiku, která se týká zejména:
1) Zboží
2) Cen
3) Propagace

Uzavření kupní smlouvy

– prvním krokem při uzavírání kupní smlouvy je zaslání nabídky potenciálnímu zákazníkovi. Než tuto nabídku odešleme, je nutné získat o zákazníkovi určité informace. Zjišťujeme bonitu zákazníka, tj. výši zákazníka, kapitálu, platební morálku, možnost získat úvěr, obchodní pověst.


Nabídka – tedy působí jako přímí propagační prostředek, jehož činnost si nabízející musí uvědomovat. Každá nabídka je pro prodávajícího závazná.


Dohodnutí podmínek obchodu – při uzavírání kupní smlouvy je důležité, aby se partneři dohodli na podstatných záležitostech, ke kterým patří cena, dodací a platební podmínky.


Cena – je důležitou náležitostí kupní smlouvy. Její stanovení závisí na mnoha okolnostech.

Dodací podmínky – se vyjadřují tzv. dodací paritou, tvoří nedílnou součást každé kupní smlouvy,
protože určují přesně práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího při dodání zboží.

Platební podmínky – jsou jednou z nejdůležitějších náležitostí kupní smlouvy. Prodávající se snaží prosadit takovou platební podmínku, která mu zaručuje, že kupující zboží převezme a zaplatí. Kupující chce mít jistotu, že prodávající splní své závazky z kupní smlouvy.

Určení platebních podmínek je zejména určenu:
1) Druhem zboží
2) Situací na trhu
3) Vzájemnými vztahy partnerů

Příprava dovozního obchodu

Importní marketing (rozbor trhu) – jestliže podnikatel po rozboru situace na tuzemském trhu zjistí, že určité zboží chybí nebo jeho sortiment je nedostatečný, rozhodne se toto zboží dovézt ze zahraničí. Může se přitom rozhodnout pro dovoz přímý nebo dovoz nepřímý, tj. provedený přes specializovanou dovozní organizaci.


Uzavření kupní smlouvy

Poptávka – je obvykle první písemností při dovozech. Obsah poptávky je obdobný jako obsah kupní smlouvy.

Kupující v poptávce požaduje zaslání vzorků, prospektů, technických výkresů apod. Prodávající reaguje na poptávku nabídku.

Objednávka – je-li kontakt mezi prodávajícím a kupujícím již dlouhodobý, bývá objednávka prvním dokladem, na jehož základě je uzavírána kupní smlouva. Objednávka musí obsahovat všechny náležitosti kupní smlouvy. Závazným potvrzením objednávky ze strany prodávajícího vzniká kupní smlouva.


Financování dovozu – většinou zahrnuje dobu od zaplacení zboží vývozci až po získání finančních prostředků jeho prodejem v tuzemsku. Proto může dovozce, pokud nemá dostatečné vlastní prostředky, použít:
1) Dodavatelský úvěr
2) Bankovní úvěr
3) Leasing

Plnění kupní smlouvy – Povinností kupujícího, která je pro něj vyplívá z kupní smlouvy, je zboží převzít a zaplatit. Další povinností kupujícího je obstarat dovozní povolení (pokud je v zemi dovozu nutné) a zařídit proclení včetně zaplacení dovozního cla. Při přejímce zboží musí dovozce zboží zkontrolovat a v případě, že je zásilka poškozena, musí nechat dopravcem potvrdit zjištěné závady na zboží, aby mohl u pojišťovny uplatnit náhradu za vzniklou škodu.


Placení – Platby v zahraničním obchodě probíhají zpravidla bezhotovostní formou prostřednictvím bank.

(DEVIZI)

Rozlišujeme dvě formy dovozu -

1) Přímý dovoz – představuje přímé obchodní spojení mezi zahraničním výrobcem a tuzemským spotřebitelem bez použití obchodních mezičlánků, tj. prostředníků.

2) Nepřímý dovoz – tuzemský dovozce nakupuje pro tuzemského výrobce v zahraničí suroviny.


Reexport – reexportéři nakupují zboží v cizině a prodávají ho do třetí země.


Reexport může být -
1) Přímý – reexportér koupí zboží v cizí zemi, prodá ho a dá přepravit do jiné cizí země, aniž by zásilka vstoupila do země reexportéra.
2) Nepřímý – reexportér doveze v zahraničí nakoupené zboží do své země a odtud je vyveze do jiné země.


Dovozní (importní) obchody – To co je pro tuzemského vývozce exportním obchodním případem, představuje pro zahraničního importéra dovozní obchodní případ, a opačně. Každá dovozní obchodní operace je proto zároveň pro druhou stranu vývozní operací. Z toho tedy vyplívá, že průběh dovozního případu se obchodně odvíjí jako vývoz. Proto také u dovozců je nutno počítat s tím, že pro jejich úspěšnou realizaci je nutno mít velké množství odborných znalostí a zkušeností.

Dovozní obchod má tyto fáze –
1) Příprava dovozního obchodu: importní marketing, volba partnera
2) Uzavření kupní smlouvy: poptávka, objednávka, financ dovozu
3) Plnění kupní smlouvy: převzetí zboží, placení

Vývozní obchodní operace -

Příprava -
1) Vlastní připravenost k vývozu
2) Navázání obchodního vztahu (volba partnera)
3) Vývozní marketing


Uzavření kupní smlouvy –
1) Nabídka
2) Dohodnutí podmínek obchodu
3) uzavření smlouvy


Plnění kupní smlouvy -
1) Dodání zboží
2) Placení zboží


Český zahraniční obchod

Přírodní podmínky a geografická poloha naší země přímo vyžadují, abychom si v mezinárodní směně zajišťovali řadu surovin, materiálu a výrobků, které nemáme. V neposlední řadě musíme prostřednictvím mezinárodní směny zajistit i prostředky na úhradu řady mezinárodních služeb, ať už jde o dopravu, telekomunikace, bankovní služby nebo cestovní ruch. Naše hospodářství je chudé na suroviny a zdroje energie, vidíme, že vyvážet bychom měli především takové zboží, které na světovém trhu zhodnotí práci našich techniků, dělníků i obchodníků.


Teritoriální struktura – našeho zahraničního obchodu se v poslední době také velmi mění. Východoevropské země, na které jsme byli od konce druhé světové války stále více orientované, procházejí zásadními hospodářskými změnami obdobně jako my. Potýkají se přitom s velkými těžkostmi, takže i náš vzájemný obchod se značně omezil. Musíme hledat nové cesty pro pokračování vzájemné směny zboží v těch oblastech, kde to bude pro obě strany výhodné.

Zahraniční obchod

Význam zahraničního obchodu – Devizové prostředky můžeme získat na zahraničních trzích tím, že budeme naše zboží na tyto trhy vyvážet. Zahraniční obchod je proto důležitou součástí národního hospodářství. Představuje směnu zboží, která se uskutečňuje mezi jednotlivými zeměmi.


Formy zahraničního obchodu –
1) Export – vývoz
2) Import – dovoz
3) Reexport – vývoz dovozu


Export (vývoz) – je soubor činností, které jsou spojeny s prodejem zboží a služeb do zahraničí.

Rozlišujeme dvě formy vývozu -
1) Přímý vývoz – tuzemský výrobce zboží a zahraniční odběratel jsou v přímém obchodním spojení.
2) Nepřímý vývoz – mezi výrobce v tuzemsku a odběrateli v zahraničí vstupuje vývozce – prostředník, který zboží od výrobce na domácím trhu koupí a prodá je do zahraničí.


Dovoz (import) – zajišťuje pro tuzemské hospodářství suroviny a výrobky, kterých je v tuzemsku nedostatek anebo se nevyskytují vůbec a jsou potřebné pro uspokojování potřeb spotřebitelů. Stejně jako u vývozu může také u dovozu jít o dovoz hmotný a nehmotný.

Inflace

Ekonomika by měla udržet vysokou zaměstnanost a měla by být schopna nabízet dostatek pracovních příležitostí pro všechny kdo chtějí pracovat. V ekonomice však není dosažitelná plná zaměstnanost aniž by za tento stav ekonomika neplatila urychlením míry inflace. Za přirozenou je považována taková míra nezaměstnanosti při níž jsou trhy práce v rovnováze a tlaky na hladinu cen a mezd v NH vyrovnány. Přirozená míra nezaměstnanosti není optimální míra nezaměstnanosti. Jde však o nejnižší udržitelnou míru nezaměstnanosti, která je v tržní ekonomice dosažitelná.

Inflace je zvyšování celkové hladiny cen a služeb, statků v průběhu delšího období. Měříme jí pomocí cenových indexů.Nejpoužívanější je index spotřebitelských cen vyjadřující velikost změny výdajů domácnosti na nákup spotřebitelského koše statků a služeb proti zvolenému výchozímu roku. Mezi ekonomické indikátory, které vypovídají o tom je-li ekonomika zdravá nebo nemocná, patří míra inflace. Vyjadřujeme jí pomocí indexů.


r 91 r 92

I = ---------- = X1 I = ---------- = X2

r 90 r 90


Vysokou míru inflace se zhoršuje schopnost peněz plnit funkce míry hodnoty a uchovatele hodnoty.

Tři základní formy inflace –

1) Mírná (blíživá) – v rozsahu několika %

2) Pádivá (cválající) – desítky a stovky % ročně. Je-li spojena se značnými ekonomickými základy.

3) Hyperinflace – pohybuje se v tisících , desetitisících i miliónech % ročně a dochází při ní k naprosté dezorganizaci hospodářského života.


Příčiny inflace:
1) Inflace poptávková – je vyvolána poptávkou kdy si obyvatelstvo může za svou mzdu koupit více výrobků a služeb.
2) Inflace nabídková (nákladová) – plyne z růstu nákladů na zaplacení surovin, energie…


Zdroje inflačních tlaků:
1) Nepružnost mezd a cen směrem dolů
2) Špatná finanční a rozpočtová politika
3) Strukturální nerovnováha

2) Nedobrovolná

– počet nezaměstnaných je větší než počet volných pracovních míst


Řešení nezaměstnanosti:
1) Pasivní způsob – podpora v nezaměstnanosti
2) Aktivní způsob – rekvalifikace


Příčiny nezaměstnanosti v tržní ekonomice
Pokud by trh práce byl trhem dokonale konkurenčním, vedlo by pružné přizpůsobování mezd automaticky k likvidaci veškeré nedobrovolné nezaměstnanosti. Poptávka po práci, by totiž byla neustále vyrovnávána nabídkou práce, což znamená, že za tohoto stavu by v ekonomice mohla existovat pouze zaměstnanost dobrovolná. Skutečné trhy práce však takovou povahu nemají, jsou výrazně roztříštěny do nekonkurujících si skupin. Ideálně by měla ekonomika udržovat vysokou úroveň zaměstnanosti a měla by být schopna nabízet dostatek pracovních příležitostí pro všechny kdo chtějí pracovat. Ukázalo se však, že v tržní ekonomice není dlouhodobě dosažitelná plná zaměstnanost aniž by za tento stav ekonomika neplatila zrychlením míry inflace

Finanční majetek

– dlouhodobé povahy tvoří akcie, obligace, podílové cenné papíry, termínované vklady,
umělecká díla, a sbírky, budovy, pozemky, které podnik nakupuje za účelem obchodování a pronajímání. Do tohoto majetku podnik vkládá volný kapitál, který mu má přinést finanční výnos v podobě dividend, úroků, výnosů z pronájmu atd. Nejde tedy o majetek, který by podnikatel potřeboval k provádění své činnosti.


Investiční činnost – k získání potřebného hmotného a nehmotného investičního majetku, k uložení do cenných papírů, uložení do bank

Modernizace - hmotného investičního majetku znamená rozšíření vybavenosti a použitelnosti majetku.

Rekonstrukce – představuje takové zásahy do stavební a technologické části majetku, které mají za následek změnu účelu nebo technických parametrů.

Projekt – je souborné řešení nebo zařízení po stránce technické, architektonické a ekonomické.

Hmotný investiční majetek může podnik získat i pronájmem (leasingem). Rozlišujeme provozní leasing a finanční leasing.


Provozní leasing – představuje krátkodobý pronájem hmotného majetku. Podnik si najímá od jiných subjektů hmotný majetek na určitou dobu, která je kratší než doba životnosti majetku.

Finanční leasing – zajišťuje buď specializované podniky nebo výrobci zařízení, jako jsou strojní zařízení, lokomotivy, automobily, letadla. Leasingové společnosti se zaměřují na dlouhodobý
pronájem zpravidla movitého majetku.

Nezaměstnanost

Přináší mnoho negativních sociálních důsledků v podobě poklesu životní úrovně nezaměstnaného a jeho rodiny. Nepříjemnou stránkou je také ztráta kvalifikace a tím i možnosti opětovně najít zaměstnání. Zvláštní význam má nezaměstnanost u mládeže, která vychází ze škol a učilišť, neboť zhoršuje kvalitu její práce. Vede ke stresům, různým závislostem, kriminalitě i k sebevraždám.

Nezaměstnanost vzniká tehdy, když ekonomika nedokáže tvořit dostatečné množství pracovních příležitostí pro lidi, kteří chtějí pracovat. Hlavní příčinou je neschopnost trhu práce zajistit rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou po práci a to především z důvodu nepřiměřených metod. Firmy zase nejsou ochotné při existujících nominálních mzdách zaměstnávat. Vývoj nezaměstnanosti se měří pomocí míry nezaměstnanosti.


Počet nezam. Kteří aktivně hledají práci
Míra nezaměstnanosti = ------------------------------------------------- x 100
Ekonomicky aktivní obyvatelstvo


Nezaměstnanost dělíme:
1) Dobrovolná (přirozená) – počet nezaměstnaných je nižší nebo roven počtu volných pracovních míst a její hlavní formy jsou:
a) Frikční – neinformovanost o volných místech
b) Strukturální – profesní struktura neodpovídá nabídce volných pracovních míst
c) Sezónní – shodné s ročním obdobím
d) Kongurtuální – spojená s cyklickým vývojem ekonomiky

Investiční majetek

Investiční majetek představuje majetek dlouhodobé povahy, které podnik potřebuje k provozování své činnosti nebo tzv. finančním operacím. Zůstává v podniku po dobu delší než jeden rok.

Rozlišujeme:
1) Hmotný investiční majetek
2) Nehmotný investiční majetek
3) Finanční majetek


Hmotný investiční majetek – zahrnuje nemovitý, tj. majetek pevně spojený se zemí pevným základem (pozemky, stavby, budovy), a movitý majetek, tj. ostatní předměty s vyšší pořizovací cenou, než je hranice stanovená zákonem. Podle zákona o daních z příjmu fyzických a právních osob je dnes tato hranice vymezena částkou 20 000.- Kč. Doba upotřebitelnosti tohoto majetku musí být delší než jeden rok.


Hmotný investiční majetek jsou:
1) Pozemky, budovy, stavby, bez ohledu na pořizovací cenu
2) samostatné movité věci, jejichž ocenění je vyšší než 20 000.) Kč a doba upotřebitelnosti delší než jeden rok.
3) Pěstitelské celky trvalých porostů
4) Základní stádo
5) Otvírky nových lomů, pískoven a hnilišť

Nehmotný investiční majetek

– tvoří zvláštní složky majetku podniku, které přispívají k tvorbě podnikových výnosů a zisku tohoto majetku vyšší pořizovací cenu než 40 000.- Kč. Tyto složky majetku nemají hmotnou podobu a slouží podniku delší dobu než jeden rok. Typickým příkladem jsou patenty, licence, vydavatelská práva, autorská práva, vybavení počítače (software), know-how a goodwill. Pojmem know-how označujeme technicky nebo hospodářsky využitelné znalosti. Goodwill je hodnota představující postavení podniku ve vztahu ke konkurenčním firmám.

Tvoří ho z pravidla:
1) Pověst podniku
2) Klientela (úroveň zákazníků)
3) Řízení podniku (úroveň managementu)
4) Pozice na trhu
5) Kvalita výrobků
6) Reputace značky

Zákon o daních z příjmů rozděluje hmotný a nehmotný investiční majetek pro potřeby odpisování do pěti skupin a stanoví pro jednotlivé skupiny dobu odpisování takto:

Odpisová skupina Příklad majetku Doba odpisování
1 Osobní automobily, ruční nářadí software 4 roky
2 Jeřáby, traktory, inventář 8 let
3 Rypadla, těžní zařízení, tažná zvířata 15 let
4 Vedení trubní dálková, dřevěné budovy 30 let
5 Budovy, haly, stavby 45 let


pořizovací cena – zbytková hodnota majetku
Roční odpis = -------------------------------------------------------
Předpokládaná doba upotřebitelnosti

Oběžný majetek

Oběžný majetek tvoří ta část majetku podniku (hospodářských prostředků), která se používá zpravidla krátkodobě a většinou se jednorázově spotřebovává. Oběžný označujeme tento majetek, proto, že rychle mění svou formu, obrací se během krátkého období: peníze-------zásoby materiálu------výrobky-------pohledávky-----------peníze.

Podnik musí tedy zachovávat svou likviditu, tj. platební schopnost. Nejlikvidnější složkou majetku podniku jsou peníze a krátkodobé cenné papíry, jako jsou směnky a šeky. Některé složky oběžného majetku obíhají pomaleji a zůstávají v podniku delší dobu než jeden rok. Proto oběžný majetek členíme ještě z časového hlediska na oběžný majetek krátkodobý a dlouhodobý. Dlouhodobý majetek tvoří některé složky zásob pohledávek.


Zásoby dělíme na tyto složky:
1) Skladované materiálové zásoby
2) Nedokončená výroba, polotovary vlastní výroby
3) Výrobky
4) Zvířata
5) Skladované zboží


Do materiálových zásob patří:
1) Suroviny a základní materiál
2) Pomocné látky
3) Provozovací látky
4) Náhradní díly
5) Obaly
6) Drobný hmotný majetek


Nedokončená výroba. Podobný charakter mají polotovary vlastní výroby. Liší se od nedokončené výroby tím, že je na nich dokončena ucelená část výrobního procesu, mohou existovat a prodávat se samostatně.


Výrobky – jsou dokončené předměty vlastní výrobky určené k realizaci (prodeji) mimo podnik. Do zásob řadíme i zvířata.

Zboží – jsou předměty, které podnik nakupuje a beze změny je prodává svým zákazníkům.

Peněžní prostředky – vystupují ve formě hotových peněz nebo vkladů u peněžních ústavů.

Cenné papíry – jsou zvláštní listiny, které pro majitele představují pohledávku vůči tomu, kdo je
vystavil.

Pohledávky – jsou nároky podniku vůči třetím osobám.

Jednání jménem podniku

Každý podnik přichází při své činnosti do styku s vnějším světem. Jedná samostatně svým jménem jako právnická osoba. Zákonné předpisy stanoví, že podnik může jednat s třetími osobami buď sám nebo prostřednictvím zástupce (zmocněnce)

Podnikatel – fyzická osoba, který vlastní podnik jedná za podnik svým jménem. U většího podniku je takovým orgánem tzv. statutární orgán.

Statutárním orgánem může být: - buď jednotlivec, např. ředitel, jednatel společnosti
- nebo kolektiv (představenstvo, jednatelé, správní rada, výbor)

Zástupcem podniku může být vlastní pracovník podniku nebo cizí fyzická nebo právnická osoba.

Plnou moc uděluje podnikatel tomu, kdo má jednat jménem podniku a není k tomu běžně oprávněn tedy:
- pracovníkovi podniku
- občanovi
- jinému podniku (právnické osobě)


Plná moc je projev vůle, jímž podnikatel prohlašuje určitou osobu za svého zástupce – zmocněnce. Plná moc musí vždy označovat rozsah zmocnění. Je-li plná moc udělena pro určitý právní úkon nebo druh činnosti, označuje se jako plná moc zvláštní. Plnou moc může udělit pouze podnikatel sám nebo statutární orgán.

Plnou moc lze udělit:
- buď jedné osobě (jednotlivá plná moc)
- nebo více osobám společně (kolektivní plná moc)

Plná moc zaniká:

- provedením úkonu (byla-li omezena jen na určitý úkon)

- uplynutím času (byla-li omezena na určitou dobu)

- odvoláním (ze strany podniku)

- výpovědí (ze strany zmocněnce)

- smrtí zmocněnce

- zánikem podniku


Zvláštní formou plné moci je prokura. Prokura je nejširší plná moc udělovaná při provozu podnikové činnosti. Pracovník podniku – prokurista – je oprávněn ke všem úkonům, ke kterým při provozu podniku dochází i když by jinak bylo třeba plné moci. Prokurista má tedy stejné oprávnění jako podnikatel nebo statutární orgán. Prokurista jedná za podnik a podepisuje písemnosti tak, že k obchodnímu jménu podniku, za který jedná, připojuje svůj podpis s dodatkem označujícím prokuru: „prokurista“ nebo „p. p.“


1) Prokura musí být vždy udělena pouze podnikatelem – plná moc kýmkoliv

2) Plná moc se uděluje jak osobám fyzickým, tak právnickým – prokura pouze fyzickým osobám

3) Pokud to zákon neomezuje , je možno udělit plnou moc na jakýkoliv úkon nebo úkony. Prokuru lze udělit pouze na úkony vyplívající z provozu podniku.

4) Udělení prokury musí být zapsáno v obchodním rejstříku. Plná moc se nezapisuje.

5) Nositelem plné moci je zástupcem – zmocněncem, nositel prokury má označení prokurista.

6) Plná moc musí obsahovat rozsah zmocnění, prokura nemusí.

4) Podle příslušnosti k určitému odvětví rozlišujeme podniky:

- zemědělství, myslivost, lesní hospodářství

- dobývání nerostných surovin

- zpracovatelský průmysl

- stavebnictví

- obchod, oprava motorových vozidel a spotřebního zboží

- pohostinství a ubytování

- doprava, skladování, spoje

- peněžnictví a pojišťovnictví

- nemovitosti

- veřejná správa, obrana

- školství a zdravotnictví

- soukromé domácnosti s domácím personálem

- ostatní veřejné sociální a osobní služby


5) Zvláštním druhem podniku jsou tzv. JOINT VENTURES, neboli podniky, které jsou spojením našeho a zahraničního kapitálu. (ŠKODA – VOLKSWAGEN)

Druhy podniků

1) Podle výkonu dělíme podniky následovně:
- podniky těžební – které se zabývají těžbou surovin
- podniky zemědělské – které zabezpečují výrobu zemědělských výrobků
- podniky energetické – zabezpečují výrobu a rozvoj energie
- podniky zpracovatelské – vyrábějí výrobní činitele pro další výrobu


2) Do druhé skupiny řadíme podniky poskytující služby pro jiné podniky nebo pro obyvatelstvo a jeho majetek. Služby uspokojují potřeby svým průběhem a nedají se skladovat.

Služby se poskytují při:
- rozdělování a směně hmotných statků (skladování, doprava, obchod)
- zajišťování peněžních prostředků a hospodaření s nimi (peněžní a bankovní služby)
- údržbě a opravách výrobků
- zajišťování a ochraně majetku a osob (pojišťovací služby a zastupování u soudu)
- péči o zdraví, o duševní a fyzickou hygienu (zdrav. Péče, kadeřnictví, kultura, sport, zábava)
- ubytování a přepravě osob a informací, rekreaci a poznání
- výchově a vzdělání


3) Podle velikosti rozdělujeme podniky do skupin zpravidla podle počtu pracovníků. Rozlišujeme: - nejmenší podniky(do deseti pracovníků)
- malé podniky (několik desítek pracovníků)
- střední podniky (několik set pracovníků)
- velké podniky (nad pět set pracovníků)

Obchodní zákoník

Obchodní zákoník patří k nejdůležitějším právním předpisům, jejichž prostřednictvím se uskutečňuje přechod našeho hospodářství na tržní ekonomiku. Obchodní zákoník upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy mezi nimi a jiné vztahy, které s podnikáním souvisejí.


Podle obchodního zákoníku se řídí:
1) Závazkové vztahy, které vznikají mezi podnikateli a týkají se jejich podnikatelské činnosti.
2) Závazkové vztahy mezi státem nebo obcí a podnikateli, kteří svou podnikatelskou činností zabezpečují veřejné potřeby.
3) Závazkové vztahy, při kterých se smluvní strany písemně dohodly, že se budou řídit obchodním zákoníkem.


Závazkové vztahy, které jsou upraveny obchodním zákoníkem, se nazývají obchody.


Občanský zákoník

Obchodní zákoník některé vztahy související s podnikáním neupravuje. Nelze-li některé otázky související s podnikáním řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle občanského zákoníku. Novelizovaný občanský zákoník upravuje ty majetkové vztahy fyzických a právnických osob a majetkové vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami a státem, které nejsou upraveny v jiných zákonech. Některé vztahy se řídí jak obchodním, tak občanských zákoníkem. Občanský zákoník obsahuje jejich obecnou úpravu a v obchodním zákoníku jsou určité odchylky nebo specifika či doplňky.

Obchody mezi podnikateli se nejčastěji upravují kupními smlouvami nebo smlouvami o dílo.

Kupní smlouvou dochází k převodu vlastnictví k nějaké věci z prodávajícího na kupujícího proti zaplacení kupní ceny. Smlouvou o dílu se jeho zhotovitel zavazuje zhotovit nebo opravit nějakou věc za sjednanou cenu. Občanský zákoník upravuje výlučně kromě majetkových vztahů i další vztahy, například vztahy plynoucí z práva ochranu osobnosti.


Obchodní rejstřík
Obchodní rejstřík je zvláštní veřejná listina, do níž se zapisují podnikatelské subjekty. Obchodní rejstříky vedou tzv. rejstříkové soudy. Jsou jimi krajské soudy. Do obchodního rejstříku se zapisují podniky všech právních forem. Při zápisu do obchodního rejstříku přiděluje soud podniku identifikační číslo organizace (IČO). O zápisu do obchodního rejstříku vydá soud usnesení. Po ukončení činnosti se provede výmaz z obchodního rejstříku.

Placení dodávek

1) V hotovosti
2) Bezhotovostně

Závady při plnění kupních smluv, reklamace

Porušení smluvních povinností – Jestliže kupující nebo prodávající nesplní povinnosti, ke kterým se ve smlouvě zavázal, porušil právo a nese za plnění smlouvy odpovědnost.

Odpovědnosti dělíme do tří skupin:
1) Odpovědnost za prodlení
2) Odpovědnost za škodu
3) Odpovědnost za vady – vady právní a faktické.


Právní vady – jsou vady, které jsou spojeny s porušením práv třetí osoby.

Faktické vady – jsou vady skutečné.


Podle toho, kdy se vady dají zjistit, rozlišujeme:
1) Vady zjevné
2) Vady skryté


Reklamace – je dopis, ve kterém prodávajícímu oznámíme vady plnění.

Nároky z odpovědnosti za vady – Nároky kupujícího jsou různé podle toho, zda dodáním zboží je nebo není porušena smlouva podstatným způsobem.

Poptávka

Před uzavřením kupní smlouvy je třeba si vyjasnit tato otázky:
1) Co se má koupit
2) Kolik se má koupit
3) Kdy se má nakoupit


Jestliže známe odpovědi na tyto otázky, musíme se rozhodnout, s kým uzavřeme kupní smlouvu. O možnostech nákupu a o svých obchodních parterech musíme proto získat co nejvíce informací.


Tyto informace můžeme rozdělit do dvou skupin.

1) Informace o obchodních partnerech již existují – O obchodních partnerech, které známe a se kterými spolupracujeme, vedeme účelovou evidenci.

2) Informace o nových obchodních partnerech – Informace o nových obchodních partnerech se získávají nejčastěji formou poptávky, tj. výzvy k poskytnutí informací. Rozlišujeme dva druhy poptávky:
A) Obecná poptávka, při které se získávají informace formou prospektů, katalogů atd.
B) Speciální poptávka, při níž se získávají konkrétní informace.

Poptávka se může uskutečnit:
1) Ústně
2) Písemně

Nabídka
Nabídka je dopis adresovaný případnému zájemci, ve kterém se nabízí zboží nebo služba. Rozlišujeme nabídku vyžádanou a nevyžádanou.

Vyžádaná nabídka - je odpověď na předchozí poptávku.

Nevyžádaná nabídka – Prodávající rozesílá nabídky bez předcházející poptávky. Nabízí své výrobky nebo služby širokému okruhu možných zájemců, aby co nejvíce prodal.

Objednávka

Podnikatel uváží obsah nabídky. Vyhovují-li mu všechny podmínky. Odešle bez zbytečného zdržování objednávku. Objednávka zaslaná včas na základě závazné nabídky je závazná pro obě strany – kupujícího i prodávajícího.


Obsah objednávky – Objednávka musí obsahovat všechny podmínky uzavřené smlouvy.

Potvrzení objednávky – Prodávající vyřídí přijatou objednávku ihned nebo potvrdí, že objednávku dostal. Tím s zaváže, že dodá zboží.

Potvrzení může mít tato formy:
1) Vrácení potvrzené kopie objednávky
2) Individuální dopis


Dodávka


Podle objednávky se zboží připraví k odeslání – vytvoří se žádaný sortiment, zboží se zabalí do
spotřebitelských obalů a naloží na dopravní prostředek. Všechny tato činnosti se nazývají expedice. Doprava ke kupujícímu se uskutečňuje:
1) Vlastními dopravními prostředky kupujícího nebo prodávajícího.
2) Veřejným dopravcem - Při dodávce většího množství zboží


Zpráva o zásilce se nazývá návěstí. Pro kontrolu obsahu zásilky vyhotovuje prodávající dodací list. Obvyklým podkladem pro placením je vyúčtování je vyúčtování (faktura). Dokladem pro zaplacení zboží v hotovosti v obchodě je paragon.

Uzavírání a plnění kupních smluv

Uzavření kupní smlouvy – Návrh kuní smlouvy předkládá navrhovatel. Smlouva je uzavřena, jakmile se strany dohodnou alespoň o jejích podstatných náležitostech. Uzavřením kupní smlouvy vznikají oběma partnerům práva a povinnosti.

Kupní smlouva obsahuje -
1) Název a adresy obou smluvních stran
2) Povinnosti prodávajícího
3) Povinnosti kupujícího
4) Další ujednání – postup při reklamaci, porušení smlouvy podstatným způsobem
5) Místo a datum


V některých případech vznikají účastníkům smlouvy ještě před jejím uzavřením některá práva a povinnosti. V těchto případech mluvíme o tzv. předsmluvních povinnostech.

Kupní smlouvy se mohou uzavírat těmito formami -
1) Písemně
2) Ústně
3) Důsledným jednáním
4) Mlčení


Písemná forma – je nejčastější v hospodářské praxi. Kladem této formy je průkaznost.

Ústní forma – se používá hlavně u zboží denní spotřeby. Kladem této formy je rychlá a bezproblémová realizace prodeje.

Důsledné jednání – připadá v úvahu tehdy, jeli zcela jasný záměr prodat a koupit. Lze tedy poznat vůli jednajícího (např. nákup do košíčku v samoobsluze)

K uzavření kupní smlouvy mlčením dochází tehdy, když smluvní strana neodmítne výslovně plnění.

Povinnosti prodávajícího

Prodávající je povinen:
1) Prodat kupujícímu zboží
2) Předat doklady, které se ke zboží vztahují
3) umožnit kupujícímu, aby nabyl vlastnického práva v souladu se zákonem.


Dodání zboží se uskutečňuje dvojím způsobem:
1) Smlouva stanoví, že prodávající zboží odešle kupujícímu. V tomto případě povinnost dodat
zboží je splněna předáním zboží prvnímu dopravci.

2) Smlouva stanoví, že prodávající předá zboží kupujícímu na určitém místě nebo mu umožní,
aby zboží v tomto místě nakládal.

Doba dodání – je stanovena smlouvou. Může být určena:
1) Určitým dnem
2) Určitou lhůtou


Další povinností prodávajícího při dodání zboží je povinnost dodat zboží v množství, jakosti a
provedení, které určuje smlouva. Provedení a jakost určuje smlouva. Způsob balení je dán smlouvou. Prodávající je povinen předat kupujícímu doklady, které jsou nutné k převzetí a užívání zboží, dále i doklady stanovené ve smlouvě. Nejdůležitějším dokladem při převzetí zboží je dodací list. Pokud zboží dopravuje veřejným dopravcem, musí být vystaven příslušný přepravní doklad – průvodka, přepravní list, nákladní list. Dokladem o placení zboží je vyúčtování. Obsahuje stejné údaje jako dodací list. Vlastnické právo nabývá kupující nejčastěji předáním zboží.

Povinnosti kupujícího

Kupující je povinen:
1) zaplatit za zboží kupní cenu
2) převzít dodané zboží v souladu se smlouvou


Zaplacení kupní ceny – kupující je povinen zaplatit dohodnutou kupní cenu. Ve smlouvě může být stanovena tzv. cenová doložka. Obě strany se při určení výše ceny dohodnou, že její výše má být dodatečně upravena s přihlédnutím k výrobním nákladům.

Způsob placení kupní ceny a splatnosti je uveden ve smlouvě.

Vznik a změna kupní smlouvy

Vznik smlouvy – smlouva vzniká tehdy, jsou-li formulovány obsah a náležitosti smlouvy. Lze přesně vymezit okamžik vzniku smlouvy:
1) Okamžik přijetí návrhu, vzniká-li smlouva mezi přítomnými.
2) Okamžik doručení navrhovateli nebo na adresu uvedenou v návrhu
3) Okamžik, kdy strana, které byl návrh určen, se podle něj začala chovat.


Změna smlouvy – O změně smlouvy lze hovořit tehdy, jestliže dohoda smluvních stran neznamená zánik závazků a jejich nahrazení novými.

Zánik smlouvy – Zánik smlouvy znamená zánik povinností, které ze smlouvy vyplývají pro smluvní strany. K zániku povinností může dojít:
1) Splněním smlouvy
2) Dohodou stran
3) Odstoupením od smlouvy
4) Uplynutím doby

Kupní smlouvy

Smlouva je ujednání dvou nebo více stran o vzájemných právech a povinnostech. Kupní smlouva je prohlášení souhlasné vůle mezi prodávajícím a kupujícím o dodávce zboží za peníze. Aby vznikla kupní smlouva, musí být splněny tato podmínky:

1) Oboustrannost – právního aktu se musí zúčastnit dvě strany – prodávající a kupující

2) Souhlas vůle– s obsahem smlouvy musí projevit souhlas oba partneři.

3) Výkon prodávajícího – prodávající nabízí zboží

4) Výkon kupujícího – kupující odebírá zboží a předává prodávajícímu peníze. Tím se koupě liší od výměny, při které probíhá výměna jednoho zboží za jiné zboží v hmotné podobě.

5) Musí být uzavřena svobodně a vážně. Určitě a srozumitelně.

6) Možnost a povolenost – splnění kupní smlouvy musí být možné. Mapř. Nelze uzavřít kupní smlouvu s naším výrobcem ovoce na vypěstování jedné tuny banánů. Povolenost znamená, že prodej zboží nesmí být v rozporu se zákony nebo dobrými mravy. Mapř. Na prodej drog nelze uzavřít kupní smlouvu, protože prodej drog není zákonem povolen.


Kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) a převést na něj vlastnické právo k této věci. Kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Ve smlouvě musí být dohodnuta kupní cena nebo musí být stanoven způsob jejího dodatečného určení v době, kdy má být placena.

Plán zásobování

Na základě průzkumu trhu materiálů a propočtu potřeb podniku se sestavuje plán zásobování. Plán zásobování se sestavuje ve formě bilance materiálů na skladě:
1) Propočtu spotřeby materiálů

2) Propočtu velikosti zásob, které je třeba udržovat na skladě.

V bilanci se vždy porovnávají zdroje a potřeby. V plánu zásobování se tedy porovnávají zdroje materiálu s potřebou materiálu. Z bilance pak můžeme odvodit výpočet velikosti nákupu:


N = S + KZ – PZ


N – nákup; S – spotřeba; KZ – konečná zásoba; PZ – počáteční zásoba


Propočet velikosti spotřeby materiálu
Pro propočet spotřeby materiálu potřebujeme znát:
1) Normy spotřeby materiálu
2) Plánovaný objem produkce


Normy spotřeby materiálu na jednotku produkce propočítává podnik zpravidla pro ty druhy materiálových zásob, které se nejvíce podílejí na spotřebě. Pro ostatní druhy materiálu jejich spotřeba se stanoví odhadem.

Normy spotřeby materiálu určují optimální množství materiálu potřebného ke zhotovení výrobku nebo vykonání služby. Obdobný výzkum jako spotřeby materiálu mají technickohospodářské ukazatele. Jsou to zpravidla stanovy jako aritmetický průměr z norem spotřeby používaných v jednotlivých závodech podniku.

Propočet velikosti zásob materiálu

Většina podniků si musí k zajištění plynulé činnosti vytvářet určité zásoby materiálu. Musí je nakoupit, zaplatit a skladovat. S udržováním zásob jsou tady spojeny náklady na pořízení a skladování. Zásoby váží finanční zdroje, které jindy podniku mohou chybět. Zásoby materiálu je proto třeba udržet na takové výši, aby zabezpečily plynulou činnost podniku, a aby celkové náklady s nimi spojené byly co nejnižší. Zásobu, která splňuje tyto požadavky, označujeme jako zásobu optimálním. Optimální výši zásob by měla vyjadřovat norma zásob.

Běžná zásoba – má zajistit předpokládanou spotřebu v období mezi dvěmi dodávkami.

Dodávkový cyklus – je doba mezi dvěmi po sobě následujícími dodávkami.

Pojistná zásoba – vyrovnává případné odchylky v dodávkách nebo ve spotřebě.

Technická zásoba – vytváří se tam, kde je třeba materiál před výdejem do spotřeby upravit

Celková zásoba – je tvořena součtem těchto složek.


Normová zásoba se stanoví jako průměrná zásoba.


Z max. + Z min.
Z = ----------------------------
2

Řízení materiálových zásob

Řízením zásob rozumíme vývoje zásob tak, aby zajišťovaly plynulou činnost podniku s minimálními náklady na pořízení a skladování zásob. Nejčastěji používanou metodou řízení zásob je metoda ABC. Podobné propočty norem zásob jsou časově i nákladně náročné. Neprovádějí se proto u všech druhů materiálových zásob. Při použití metody ABC třídíme materiálové zásoby do tří skupin:

1) Skupina A – zahrnuje druhy jejichž hodnota přesahuje rozhodující podíl na hodnotě celkové roční spotřeby materiálu.

2) Skupina B – obsahuje ty druhy materiálu, u nichž lhůta mezi vyhotovením objednávky a jejím vyřízením je krátká.

3) Skupina C – sem se zařazuje zbytek druhů materiálu. Nakupují se podle požadavků útvarů podniku.

Evidence a rozbor materiálových zásob

Evidence materiálových zásob se vede na prvotních dokladech. Pro každý druh materiálu vystavuje podnik zpravidla skladní kartu. Materiálové zásoby pořizuje podnik pro zajištění své činnosti. Měl by s nimi proto nakládat co nejhospodárněji. Objem výkonu by tedy měl růst rychleji než objem zásob.

Souhrnným ukazatelem hospodaření se zásobami ve výrobním podniku je ukazatel vázanosti zásob na jednu korunu produkce. Množství produkce připadající na jednu korunu vázanou v zásobách.


__Z__

Q




PC x OS PC 2 x ( PC – OP)
O = ------------------ O = ------------ O = -------------------------

100 K K - n

Struktura materiálových zásob

Do materiálových zásob patří:
1) Suroviny a základní materiál
2) Pomocné látky
3) Provozovací látky
4) Náhradní díly
5) Obaly
6) Drobný hmotný majetek


Pomocné látky – jsou hmot, které přechází přímo do výrobku, netvoří však jeho podstatu (barvivo na látky, lak na nábytek)

Provozovací látky – jsou hmoty, které jsou zapotřebí pro provoz podniku jako celek (palivo, mazadla, oleje)

Náhradní díly – jsou předměty určené k uvedení hmotného majetku do původního stavu (ložiska, ventily)

Obaly – slouží k ochraně a dopravě nakoupeného materiálu, zboží a výrobků.

Drobný hmotný majetek – představuje drobné hmotné předměty, které slouží k činnosti podniku krátkou dobu nebo mají nižší cenu (nástroje, přístroje, pomůcky)

Zboží – jsou předměty, které podnik nakupuje za účelem prodeje.


Nákupní průzkum potřeb a volba dodavatele, kupní smlouvy

V tržní ekonomice plní zásobování aktivní funkci pomocí marketingu. Marketingový útvar se zabývá průzkumem trhu materiálů a surovin a na základě získaných poznatků ovlivňuje hlavní činnost podniku. Při nákupním průzkumu potřeb sleduje marketingový útvar stav a vývoj trhu surovin a materiálů. Marketingový útvar musí zajistit vhodné dodavatele, kteří mohou nejlépe uspokojit potřeby podniku.

Na základě jednání s vybranými dodavateli uzavírá podnik smlouvu o dodávce materiálu. Dodavatel oznamuje splnění smlouvy fakturou, kterou je podnik povinen zaplatit podle dohody nebo zákonných předpisů.

Zásobování

Zásobováním nazýváme činnosti, kterými podnik zajišťuje potřebný materiál pro svou činnost. Cílem zásobování je zajistit materiál v potřebném množství, druzích a kvalitě, za výhodné ceny a ve stanovené době.

OBĚŽNÝ MAJETEK
I) Zásoby
II) Cenné papíry
III) Pohledávky
IV) Peněžní prostředky


Skladování představuje činnosti, při nichž se hmotné statky soustřeďují na určitém místě a ve stanoveném množství a připravují se pro další činnosti: výdej do spotřeby u materiálových zásob, další zpracování dokončené výroby a polotovarů vlastní výroby a prodej výrobků. Při skladování musí být dodrženy určité podmínky, které vyplívají z povahy zásob. Materiálové zásoby skladuje podnik v nákupních skladech. Materiál přichází do podniku zpravidla od dodavatele, provádí tzv. odběr, potom příjemka materiálu a materiál se ukládá do skladu. Při převzetí materiálu na sklad vystavuje skladník, který materiál přebírá, příjemku, tj. doklad o převzetí materiálu na sklad. Materiál je evidován na skladní kartě. Výdej materiálu se uskutečňuje na základě požadavku dílny nebo jiného odebírajícího útvaru podle výdejky. Zásobovací činnost zajišťuje v podniku zásobovací útvar.


Zásobami jsou:
1) Materiálové zásoby
2) Nedokončená výroba
3) Polotovary vlastní výroby
4) Výrobky a zvířata
5) Zboží


OBĚŽNÝ MAJETEK
I) Zásoby
II) Cenné papíry
III) Pohledávky
IV) Peněžní prostředky

Burzovní operace

– Než se s cenným papírem, vydaným určitým emitentem, začne obchodovat, musí o to
emitent požádat. Jeho žádost schvaluje vedení burzy po přezkoumání burzovním výborem. Obchody na burze se řídí nabídkou a poptávkou. Akcie, ale i další obchodovatelné cenné papíry jsou na burze nabízeny a poptávány za tržní ceny na základě příkazů nakupujících a prodávajících. Makléř soustřeďuje příkazy ke koupi a prodeji a na jejich základě nich stanoví kurz. Kurz cenného papíru je jeho cena, při které se dosáhne největšího obratu. Kurzy cenných papírů platí pro určité období (určitý den) a postupně se mění podle nabídky a poptávky. Kurzy cenných papírů vybraných ekonomických subjektů se zaznamenávají. Tyto cenné papíry se pak označují jako kótované cenné papíry. Pro přehled vývoje kurzů cenných papírů na burze se používají různé souhrnné ukazatele. Jejich výpočet je zpravidla založen na průměru tržních cen akcií vybraných obchodních společností. Nejznámější z těchto ukazatelů je Dow-Jonesův index.

Při individuálním investování do cenných papírů tedy investor může zaznamenat zvýšení, ovšem na druhé straně i pokles jejich kurzu. Investor je tedy vystaven riziku. Proto se pro individuální investory postupně vytvořila možnost kolektivního investování, které bylo v ČR zahájeno ve velké kupónové privatizaci. Ekonomický subjekt vloží své peněžní prostředky do investičního či podílového fondu, který s nimi dále hospodaří. Investiční (popř. podílový) fond pak může vytvořit takovou strukturu cenných papírů, popř. i reálných investic, v níž jsou zastoupeny rizikovější i méně rizikové položky. Vytvořené portfolio pak zaručuje fondu, a tedy i zmíněným ekonomickým subjektům celkově bezpečnější výnosnost. Portfolio je soubor reálných a finančních investic. Fondy spravované investičními společnostmi lze podle jejich charakteru i podle dnes v ČR platné právní úpravy rozdělit na fondy:
1) Investiční

2) Podílové – uzavřené podílové fondy
- otevřené podílové fondy

Komerční banky a jejich druhy

– komerční banky využívají operací s penězi k dosahování zisku, který plyne především z rozdílu mezi úroky získanými z úvěrů a úroky vyplacenými z vkladů. V tržních ekonomikách existují komerční banky, které se více či méně specializují.

Můžeme pak rozeznávat:
1) Obchodní banky
2) Spořitelní banky (spořitelny)
3) Hypotekární banky
4) Investiční banky
5) Rozvojové banky
6) Komunální banky
7) Zemědělské banky
8) Konzorciální banky


Vedle toho existují bankovní holdingové společnosti zakládané průmyslovými podniky, s nimiž jsou velmi úzce spojeny, dále zahraniční banky, což jsou banky, které působí v zemi, kde není jejich hlavní sídlo, a mezinárodní banky, které zakládají skupiny zemí, aby podporovaly vzájemnou zahraničně obchodní, finanční a měnovou spolupráci.


Hospodaření komerčních bank – Výsledky činností banky se promítají do její rozvahy. Indikátorem úspěšnosti této činnosti je vlastní bankovní kapitál. Vlastní kapitál banky lze zvýšit i prodejem akcií, popř. zadržením výnosů (oddálení výplaty dividend). Hospodaření komerční banky ovlivňují bankovní operace.

Aktivní operace - se týkají použití kapitálu s cílem dosažení zisku a udržení nebo posílení likvidity.

Pasivní operace - jsou zaměřeny na shromažďování vlastního a svěřeného bankovního kapitálu.

Funkce komerčních bank, bankovní služby

– Funkci komerčních bank klient hodnotí především jako kvalitu poskytovaných bankovních služeb.

Patří k nim:
1) Přiměřenost kapitálu
2) Přiměřenost likvidity
3) Přiměřenost účetního a kontrolního systému
4) Odborná a morální způsobilost managementu banky
5) Další podmínky


Burzy
Burza je zvláštní druh trhu, na kterém se uskutečňují obchody s dlouhodobými cennými papíry. Burzy mají velký národohospodářský význam. Spočívá v tom, že vystupují jako prostředník mezi ekonomikou, která potřebuje finanční zdroje, a veřejností, ochotou investovat peníze.

Charakteristika a základní pojmy – Na burze cenných papírů jde v podstatě o soustřeďování, rozmisťování a přerozdělování dočasně volných peněžních prostředků. Za chybnou páku burzovních obchodů se však označují burzovní spekulace. Motivem zde je nejen nezbytnost výhodně umístit nebo získat peníze, ale i výrazné prvky hry, jejímž cílem je zvětšit existující vlastní majetek. Burza je zvláštním způsobem organizované shromáždění určitých osob, které se setkávají vždy v určitou dobu a na určitém místě. Tam obchodují podle daných pravidel s vymezenými druhy cenných papírů. Na burze tedy nemůže obchodovat každý. Může tam obchodovat pouze ten, kdo má složeny burzovní zkoušky, koupí si místo na burze a platí příslušné roční poplatky. Ostatní zájemci o obchodování na burze k tomu musí využít služeb pověřených osob. Zprostředkovatel obchodu s cennými papíry, který je oprávněn k přístupu na burzu, se nazývá makléř. Vystupuje jménem svých klientů a obchoduje na jejich účet.

Peněžní trh

– Předmětem obchodu je krátkodobý kapitál, který představují krátkodobé obchodovatelné cenné papíry se splatností zpravidla do jednoho roku. Peněžní trh si můžeme představit jako síť jednotlivých bank, prodejců, kupců a zprostředkovatelů jednotlivých obchodů. S obchodováním s cennými papíry souvisejí dva základní pojmy:
1) Nominální hodnota
2) Tržní hodnota


Nákup těchto cenných papírů je motivován očekávaným výnosem a vysokou likviditou. Předmětem peněžního trhu je také uspokojování potřeby zdrojů financování u fyzických osob a podnikatelů. Jde o krátkodobé úvěry (půjčky), opět s lhůtou splatnosti do jednoho roku. Zvláštní postavení má mezibankovní trh. Banka jako každý podnik řídí svojí likviditu. Do mezibankovních obchodů vstupuje a tyto obchody reguluje centrální banka (v ČR je to česká národní banka).


Kapitálový trh – Předmětem obchodu je dlouhodobý kapitál, který představují dlouhodobé cenné papíry se splatností nad jeden rok. Obchody se odehrávají na burze a na trzích obdobného charakteru (RM-systém). Nákup těchto cenných papírů je motivován očekávaným růstem jejich tržní hodnoty. Trh nově emitovaných cenných papírů se označuje jako primární trh. Obchody s již dříve emitovanými cennými papíry, kdy jde vlastně o jejich přerozdělování (redistribuci) mezi různé vlastníky, se pak označuje jako sekundární trh. Zvláštní postavení má trh zahraničního kapitálu, který se skládá z devizového trhu a z trhu drahých kovů. Trh drahých kovů představuje především trh zlata, stříbra a platiny. Tradiční měřicí jednotkou hmotnosti zlata je trojská unce, která se používá především v mezinárodním obchodu.

Bankovnictví a bankovní systém

Banka je v podstatě podnik, který se vyznačuje zvláštním zaměřením své činnosti. V nejjednodušším vymezením je banka instituce, která se zaměřuje na operace s penězi s cílem dosažení zisku. První banky byly zakládány skupinami směnárníků. Tyto osoby prováděly za úplatu operace s penězi. Podle dnešní terminologie prováděly tehdejší banky tři druhy operací: úvěrové, depozitní (vkladové) a směnárenské. Vedle těchto komerčních bank se začaly postupně objevovat centrální banky. Důvodem jejich zakládání byla potřeba vlády financovat své výdaje a potřeba sjednotit emisi hotovostních peněz v daném státě. Bankovní systém je souhrn všech bankovních institucí v daném státě a souhrn organizačních aj. vazeb mezi nimi.

Centrální bance je v moderních ekonomikách svěřena emise bankovek a mincí. Centrální banka současně uskutečňuje záměry hospodářské politiky, např. tím, že reguluje množství peněz v oběhu. Centrální banka také vystupuje ve vztahu k ostatním komerčním bankám jako orgán regulace a dozoru. Ostatní komerční banky podnikají s penězi v rámci, který je vymezen systémem regulace. Mezi komerční banky (peněžní ústavy) se zahrnují i spořitelny. Partnerem komerční banky je klient. Klientem může být fyzická i právnická osoba.

Peněžní vklady

- Dokladem o úsporných vkladem jsou vkladní knížky, jejichž různé druhy vystavují
banky a spořitelny. Dokladem o vlastnictví sporožirových, postžirových, popř. devizových a běžných účtů jsou příslušné smlouvy, uzavřené s bankou nebo spořitelnou. Dokladem o stavu peněz na účtu je výpis z účtu.

Depozitní certifikáty – jsou to cenné papíry vystavené bankami nebo spořitelnami. Potvrzuje se jimi, že byla uložena jistá suma peněz na stanovenou dobu a na určený úrok.

Dluhopisy – Dluhopis (dlužní úpis) je takový papír, s jehož držením je spojeno právo majitele
požadovat splacení dlužné částky v nominálních hodnotách a vyplácení výnosů (úroků)
z něj k určitému datu a povinnost subjektu, který dluhopis vydal, příslušné závazky splnit.

Akcie – jsou to cenné papíry, s nimiž jsou spojena práva akcionáře (majitele) podílet se na řízení
společnosti (podniku). Na zisku a na majetkovém zůstatku při zániku společnosti. Podíl na
zisku se nazývá dividenda.

Pojistky a renty – patří sem zejména různé nabízené formy pojištění při dožití určitého věku. Při
placení pojistného pak vznikají pojištěnému nároky, vyplývající z uzavřené pojistné smlouvy.

Směnky – je to zpravidla krátkodobý obchodovatelný cenný papír.

Finanční spoluúčast – Znamená, že se někdo svým majetkovým vkladem (penězi, nemovitostí,
autorským právem) zúčastňuje podnikatelské činnosti někoho jiného (např. určité firmy) za podíl na zisku i ztrátě, který je určený smlouvou.

Finanční trh

Finanční trh je zvláštní formou trh. Je to systém, který se vytvořil proto, aby bylo možno prodávat a kupovat krátkodobý i dlouhodobý kapitál výměnou za volné peněžní prostředky. Finanční trh také zabezpečuje přerozdělení již soustředěného kapitálu. Poptávka je na finančním trhu motivována především třemi obvykle se navzájem potlačujícími kritérii, kterými jsou výhodnost, bezpečnost a likvidita.

Výnosnost - se chápe jako očekávaná míra zisku (rentabilita) investice.

Bezpečnost – znamená z hlediska kupujícího pravděpodobnost udržení hodnoty investice alespoň na nominální výši. Opakem bezpečnosti je rizikovost jako pravděpodobnost neúspěchu nebo
ztráty.

Likvidita – pak představuje snadnou obchodovatelnost, tedy možnost získat zpět nejlikvidnější
prostředky (peníze) při prodeji.


Peněžní a kapitálový trh

Finanční trh se člení na peněžní trh, který se někdy označuje jako trh krátkodobých peněz, a na kapitálový trh, kde probíhá obchod s dlouhodobými hodnotami, např. s cennými papíry.


Cenné papíry – jsou listiny, které představují pohledávky vlastníků těchto listin (věřitelů) vůči jejich výstavcům (dlužníkům). Cenné papíry tak vystupují jako doklad o uskutečnění majetkové peněžní transakce. Jsou zbožím a jsou tedy zejména předmětem kapitálového trhu. Dále stručně charakterizujeme hlavní druhy cenných papírů.