FÁZE ROZHODOVÁNÍ
1. Definice problému = co má být rozhodnuto (o čem), formulace problému = koncepční lidé; správná formulace je velice důležitá, určuje následující vývoj
2. Stanovení cílů = co bude dosaženo; 2 druhy cílů:
a) které chceme dosáhnout
b) které budou dosaženy vždy, i když je nechceme;
Je třeba zabezpečit, aby dosažením určitého cíle nebyly zmařeny cíle jiné; ve správě jde o provázanost v jednotlivých sférách; je nutné dbát na dodržení zákonnosti; některé cíle jsou kvantifikovatelné, ve veřejné správě je ale většina cílů neměřitelná
3. Opatření = vymezování co musí být přijato, předpoklady pro přijetí rozhodnutí; opatření technická, právní, organizační…; musí se provádět v určitém sledu, navazují na sebe
4. Omezení = materiální = hmotné, finanční i právní (= zákazy); přicházejí z vnějšku = právní (oblast životního prostředí, bezpečnosti) X vnitřní (vybavenost, např. i lidmi). Špatný odhad zdrojů může vést ke zmaru celého rozhodnutí.
5. Rozhodnutí, stabilizující prvek = vydání aktu (v oblasti veřejné správy = vydání správního aktu); vyvrcholení celého procesu, formalizování aktu; musí být oficiálně sděleno. Rozhodnutí se týkají vztahu uvnitř X navenek orgánu; musí být sdělitelné = mít formu (nejen fyzická – papírová, ale i co je předepsáno v právním předpise; v oblasti veřejné správy je předepsaná forma pro rozhodnutí).
6. Provedení rozhodnutí – dobrovolné X nucené; některé akty z tohoto hlediska nelze provést, vždy musí být realizován (např. změna jména)
7. Kontrola realizace = jakým způsobem působí rozhodnutí na okolí + případné korekce. Kontrola rozhodnutí má funkci zpětné vazby.
Všechny kroky nemusí být vždy realizovány, nebo některé fáze mohou splývat v jednu.
Rozhodnutí lze členit:
1. Podle předmětu = v oblasti veřejné správy podle sféry správy, ve které se rozhoduje = živonostenská, vodoprávní, stavební apod.
2. Podle znaků rozhodování = příkaz, povolení, zákaz (licence, koncese); rozhoduje se, zda něco bude zakázáno nebo omezeno, povoleno = význam obecného zaměření správy.
3. Podle působení uvnitř X navenek systému = výstupní X interní rozhodnutí; interní = nejsou právní předpisy X výstupní = právní předpisy, akty; mohou směřovat k organizačním změnám X nedotýkají se organizačních změn.
4. Rozhodnutí programující X programovatelná; programující = u mimořádných nerutinních činností, výjimečné nebo první rozhodnutí; programovatelná = rutinní činnosti, realizace trvá; v oblasti veřejné správy by žádné rozhodnutí správně nemělo být rutinní.
5. Strategická, taktická, pružná (realizační) rozhodnutí; strategická = koncepční, zásadní, dlouhodobé (povolení nové stavby obchvatu dálnice); taktická = realizují strategická (vyvlastnění jednotlivých úseků pro stavbu); pružná = realizace, dokončovací akty (při stavbě)
6. Podle toho, zda jsou celková (komplexní) X dílčí (postupná = z jednotlivých úseků);
7. Sledování cíle rozhodnutí v podobě zisku X využití prostředků které jsou k dispozici (= ekonomové) X akty aplikace práva (= právníci, akty kterými se aplikuje právo); druhé dvě roviny se často střetávají, je třeba je sladit.
8. V jaké fázi rozhodovacího procesu se nacházíme = rozhodování přípravná; pomocná; meritorní = konečná, řeší určitou věc; realizační = vynucuje plnění povinností, např. v odvolacím řízení; kontrolní;
9. Rozhodnutí povinně vydané (= orgán musí rozhodnout) X orgán jej může vydat = na základě uvážení, např. u pořádkových deliktů.
V rozhodovacím procesu rozlišujeme racionální a nonracionální rozhodnutí. Racionální rozhodnutí = každý krok procesu zdůvodněn, nepřipouští se improvizace (= postup kterým se hledá optimální varianta); základní problém = rozhodování v sociálních oblastech = ne vždy lze odhadnout situace, výstup nelze vždy přesně měřit = špatné důsledky, racionální rozhodnutí v sociální oblasti je nerealizovatelné – (Simon) = omezená racionalita, nehledají se optimální, ale ještě uspokojivá rozhodnutí = odpovídající možnostem v čase, vybavení, nepožaduje se úplné nejsprávnější řešení, ale vyhovující, např. rychlejší. Nonracionální rozhodnutí = improvizuje se, rozhodnutí nejsou vždy zdůvodnitelná.
Racionalita je jiná z hlediska ekonomického (= sleduje se především kvantita) X právního (= sleduje se dodržování právních předpisů), dále hlediska politická = nejširší pohled u kterého by rozhodnutí měla být vždy racionální.
Kdo rozhoduje, měl by mít k dispozici údaje a informace (význam jen v relaci = ve vztahu). Údaj = každé sdělení které obsahuje charakteristiku hodnoty subjektu, cokoliv je řečeno. Informace = každé sdělení které přináší něco (význam) pro toho, kdo ji činí či přijímá, přináší nový údaj, přínos, rozvíjí znalost. Údaje a informace pak musí být zhodnoceny vzhledem k existujícímu a budoucímu stavu; podle toho kolik údajů a informací známe se dosahuje stavu, o kterém se hovoří = rozhodovací optimum je dosaženo, pokud jsou definovány cíle, s jistotou známe pořadí, ve kterém nastanou, známy jsou všechny alternativy a důsledky a jejich hodnota je nesporná.
Podle toho, jak se blížíme optimu, rozlišujeme 3 druhy rozhodnutí v podmínkách:
a) jistoty = rozhodovací optimum; kdo rozhoduje plně informován o změnách, které nastanou, pokud zvolí tu kterou variantu. Nevýhoda = nepoužitelné v oblasti sociální NIKDY (práce s lidmi); pouze laboratorní prostředí, modely.
b) rizika = známy jsou všechny alternativy – varianty voleb i důsledky, ale s jistotou nelze říci, který nastane; toto rozhodování je mimo oblast správy, např. koňské dostihy.
c) nejistoty = typické pro oblast správy, nikdy nelze shromáždit všechny podklady; modelově – podstupuje se malé riziko – vysoká míra pravděpodobnosti dosažení cíle X velké riziko s nízkou pravděpodobností dosažení cíle pokud chceme dosáhnout nějakého cíle; rozhodování v podmínkách rizika je časté v sociálních systémech, není tam vhodné podstupovat vysoké riziko; některá rozhodnutí jsou vysoce riziková, přesto musí být učiněna (oblast bezpečnosti); přirozená tendence lidí = spokojení se s méně hodnotným cílem + dosažení jistějšího výsledku, než hodně riskovat s nejistým výsledkem.
Nejtypičtější v sociálních systémech, kde chybí potřebné informace, nejsou známy varianty, které nastanou, absolutní nejistota. Pokud nejsou informace, snažíme se je získat, zkvalitnit; Subjektivní moment = znalosti, zkušenosti hrají důležitou roli = rozhodnutí na základě analogie předchozích zkušeností. Rozhodování v podmínkách rizika víme o možném nezdaru a bereme na sebe toto riziko, v podmínkách nejistoty nevíme že nezdar nastane.
Kromě informací působí na optimální rozhodování moment časový; čím kratší doba, tím větší šance učinění špatného rozhodnutí; dále vymezení působnosti = který orgán (člověk) rozhodne; otázka finančních a materiálních prostředků které jsou k dispozici; subjektivní momenty = člověk situaci zvládne, nebo ne, subjektivní stav rozhodovatele (člověk ve špatném psychickém, duševním, či fyzickém stavu může rozhodnout špatně). Tyto momenty jsou uvažovány jako pravidlo, nikoliv jako výjimka (především subjektivní).
Rozhodovací systémy = otevřené = komunikují s okolím X uzavřené. Veřejná správa – ideální by bylo, kdyby působila uzavřeně bez působní nonracionálních vlivů, což je utopie, nelze. Je třeba eliminovat vnější prvky, které by přímo bránily, narušovaly normální chod správy (lobby).
- poruchy v rozhodování: je třeba reagovat, odstraňovat je s ohledem na příčiny; nejlepší stav = předem je eliminovat, nepřipustit.
- kompenzace: s jistotou nastane stav, jsme připraveni a kompenzujeme důsledky.
- vyrovnání se s již nastalou situací: prostředky které vyrovnávají již nastalou odchylku.
Rozhodnutí je obvykle postupné = sekvenční (= jednotlivá rozhodnutí navazují, jsou dílčí, jedno ovlivňuje druhé, vytváří pro něj předpoklady); je důležité, že se stále mění podmínky, které mění rozhodnutí; z předchozího rozhodnutí získáme informace pro rozhodnutí následné = kladná stránka. každé předchozí rozhodnutí je informačním prvkem pro rozhodnutí následné.
Složitější je rozhodování v organizačních strukturách, než u jednotlivce.
- u jendotlivců je potencionál intelektuální, psychický, fyzický omezen.
- v organizačních strukturách rozhodnutí ruší omezení, která má jednotlivec, zvyšuje potenciál, ale struktura se skládá ze substruktur, mohou být konfliktní ve svých zájmech, jednotlivé části mají tendenci se přeceňovat a prosazovat své cíle podle svých zájmů – vznikají napětí, poruchy – při rozhodování se musí vymezit pravomoci a působnosti a koordinovat činnosti. Jeden z hlavních nástrojů zajištění rozhodování = stanovení dělby práce při zajišťování úkolů (např. okresní úřady: referáty, oddělení). Dělbu práce je třeba objektivizovat – stanovit, což činí organizační pravidla, která sama jsou vydána jako rozhodnutí.
Při rozhodování platí zásada, že každý člen organizace má informovat o své činnosti a záměrech a vedoucí při tom kontrolují nižší rozhodovací procesy. Charakteristické je, že rozhodnutí se tvoří jako hierarchický řetězec; ve vztazích státní správy dominují vertikální vztahy: nižší rozhodnutí = předpoklad pro rozhodnutí vyšších článků.
Pravidla v rozhodování stanoví působnost, postupy, formy, usměrňují a limitují rozhodnutí – redukuje se nejistota, zajišťuje se komplexnost; rozlišujeme pravidla interní X správní řád = organizační. Aby pravidla byla vydána, je třeba vysokého stupně znalosti rozhodovacího procesu. Pravidla nesmějí být příliš obecná ani příliš konkrétní (celé rozhodování se pak může zablokovat).
Je třeba uvažovat o tom, že rozhodování je sociální proces = rozhodují lidé, mohou mít různé sociální či kariérní zájmy. Je třeba vycházet z toho, že v sociálních poměrech je každá nová situace zcela unikátní. Je třeba brát v úvahu otázku zdrojů: při novém rozhodování jsou potřebné nové zdroje, uvažujeme, zda nové zdroje prosadit X získáme je přeseskupením (může se stát, že při špatném rozdělení budou později chybět). Je třeba si uvědomit, zda směřuje rozhodování ke změně stavu X udržení situace = ve správě častější. Při rozhodování ve veřejné správě je časté, že v něm dochází ke konfliktům = adresát nesdílí stejné stanovisko jako ten, kdo rozhodnutí učinil; konflikt je vždy vyřešen ve prospěch toho, kdo rozhodnutí učinil.
Žádné komentáře:
Okomentovat