VEŘEJNÁ SLUŽBA:
- klasické pojetí úřednictva veřejné služby doznalo změn po druhé světové válce – nový přístup = důraz na postavení úředníků jako služebníků společnosti (uzavřená kasta lidí, vzájemná solidarita, neprůhledné vztahy, stereotyp…); pojetí veřejné služby jako služby veřejnosti placené z peněz daňových poplatníků (dnes např. v Anglii, v ČR – zákon o policii: každý má právo obrátit se na policii s žádostí o pomoc a ta mu musí vyhovět);
Důležité pro uzákonění systému správa = služba je uzákonění veřejné služby – vyvození konkrétní odpovědnosti vůči konkrétním osobám.
ŘÍZENÍ ZDROJŮ VEŘEJNÉ SLUŽBY
- v minulosti byl systém narušen – důraz se kladl na kolegiální kolektivní řízení, pronikaly různé vlivy (politické, zájmové apod.); pro veřejnou správu není vhodný takový způsob řízení, lepší je 1 osoba;
Specifika řízení: má směřovat k dosahování maximálních výkonů a spokojenosti lidí ztotožnit lidi s úkoly instituce, ve které pracují; systém má být pružný, adaptabilní;
3 hlavní modely systémů řízení:
1. liberální: nevhodný pro veřejnou správu; vedoucí činitel neřídí, ale ponechává lidi rozhodovat, nezasahuje do jejich práce a rozhodování
2. demokratický = kooperativní: vedoucí se radí s kolektivem a dává mu možnost participace na řízení; deleguje pravomoci a odpovědnosti; vhodný systém pro veřejnou správu; dává možnost uspokojit potřeby lidí při účasti na řízení
3. autokratický: osoba = vládce, všichni plní její příkazy; různé varianty (partiarchátní, různé ostrost apod.)
Záleží na typu organizace, jaký model řízení se zvolí; ve veřejné správě se vytváří kombinace kooperativního a autokratického modelu, v poslední době pronikají i návyky podnikového managementu
Ve veřejné správě v řízení lidských zdrojů je typická potence mezilidských konfliktů – horizontálních i vertikálních; vznikají na různých stupních – bezprostřední nadřízený a podřízený, nadřízený o několik stupňů výše než podřízený; horizontální = střety mezi odborníky (technici, právníci, ekonomové); generační konflikty, heterosexuální apod.
Na tyto konflikty musí reagovat řídící pracovníci = musí umět jednat s lidmi a znát zákonitosti fungování veřejné správy; veřejná správa jako systém fungující z peněz daňových poplatníků – zájem aby byla maximálně výkonná.
Výkonnost = není hledisko kvantitativní (počet stránek ve spisu), ale hodnotí se podle kvality; nelze přenášet kritéria z výrobní sféry;
V oblasti personálních zdrojů je nutné otázku výkonnosti sledovat již při přijímání lidí do veřejné správy = lidé kteří jsou schopni odvést práci, ale také přizpůsobit se kolektivu (= sociální inteligence); během výkonu správy je třeba udržovat lidi v tempu různými prostředky – odměny (hmotné – např. i lepší vybavení či větší kancelář X nehmotné – např. slovní ocenění, vzdělávací kursy v zahraničí); je nutné uplatňovat i důsledné postihy; celý systém veřejné služby je vytvářen po desetiletí, ba i staletí, je závislý na celkovém kulturním prostředí a úrovni země.
ÚČINNOST VEŘEJNÉ SPRÁVY
Účinnost = hodnocení veřejné služby (= složitý objekt složitý úkol): veřejná správa má množství funkcí v nejrůznějších sférách (= mocenské i sociální); je apolitická, ale politikou je ovlivňována;
Účinnost = stupeň kvality činnosti vykonané orgánem veřejné správy (= splnění stanoveného úkolu); účinnost není hodnocení kvantity, ale kvality = jak bylo něco vykonáno; s ohledem na zdroje, racionalitu, hospodárnost apod.; správa může vyprodukovat množství aktů a přesto může být absolutně neúčinná, protože akt nikam nesměřuje; ve správě se účinnost nehodnotí podle množství vložených prostředků, ale je důležité jejich využívání;
Na účinnost mají vliv také vnější, zejména politické vlivy: např. v ČR až 60% práce legislativních odbor ministerstev jde z tohoto důvodu „do koše“ (= brání v účinnosti správě);
Hodnocení = porovnání vložených prostředků a dosažených výsledků; v oblasti veřejné správy = hmotné, lidské a technické prostředky; výsledek = kvalita fungování veřejné správy; hodnocení provádíme podle určitých kritérií (efektivnost, hospodárnost, účinnost apod. - viz níže);
Účinnost sledujeme ze dvou pohledů:
1. vnitřní: jak správa funguje = jak uvnitř zajišťuje své úkoly; projevuje se různými rozhodovacími procesy – jak rychle se informace a impulsy dostávají z vyššího na nižší stupeň, jak je rychlá reakce správy na podněty z jiné organizační složky apod.; = sleduje se, jak fungují organizační vazby, struktury, jak se osvědčují interpersonální vazby atd.
2. vnější: jak správa funguje navenek = vůči adresátům; sleduje se vztah mezi subjekty = vykonavateli a adresáty; vydání aktu = jak rychle, jak dobře; nelze kvantifikovat!, důležité je, o jaké akty se jedná; základní kritérium hodnocení = bezproblémový chod správy + spokojenost adresátů.
Tyto dvě roviny nejsou od sebe oddělené, není možné je separovat, ale souvisí spolu; dobré X špatné fungování správy uvnitř se projeví i navenek a naopak; v oblasti správní vědy se věnuje pozornost zejména otázce vnitřní účinnosti.
Politické hodnocené účinnosti správy: stanoví se kritéria podle kterých se hodnocení provádí; v zásadě jsou kritéria formulována – stanovena z vnějšku (Parlament, tisk, veřejnost); naplněním kritérií hodnocení se zjišťuje, zda správa jako celek je úspěšná; všechna kritéria by měla být na stejné úrovni = stejný význam (kritéria hlavní, vedlejší, obecná); usiluje se o dosažení maximální validity při hodnocení; nebezpečí snížení validity hodnocení:
1. haló efekt = hodnocení podle prvního dojmu (sympatie, antipatie)
2. shovívavost X přísnost – přehlížení chyb X maximalizování i drobných nedostatků
3. průměrování – nahlížení na celek, když jednotlivé složky pracují odlišně dobře; nepostihuje se špatná složka; nebezpečí zaostávání;
JEDNOTLIVÁ KRITÉRIA HODNOCENÍ
1. odbornost: při rozhodování i při organizaci = momenty těsně související (špatně organizovaná správa nemůže dobře rozhodovat; vyplývá z vnitřní organizace i z vnějších kritérií (např. politických)
2. efektivnost: převzato z oborů technických, resp. ekonomických; poměr mezi vloženými prostředky a výstupem; v oblasti veřejné správy se takto efektivnost nedá omezovat = nejen kvantitativní hodnocení; rozlišuje se efektivnost:
a) vnitřní = jak je správa uspořádána, schopnost adaptování se na vnější podmínky a nové úkoly
b) vnější = schopnost působení na adresáty řízení = fyzické a právnické osoby; společenská efektivnost
Obě tyto roviny spolu opět souvisí; úkol správní vědy = včas upozornit na poruchy, např. na potřebu nového uspořádání struktur; výhoda = provedení bez nákladů;
3. pohotovost: je dána faktem, že každé rozhodnutí směřuje k cíli, musí být učiněno v určitém časovém limitu; splnění jednoho cíle často podmiňuje další např. dokončení dalších cílů, navazují na sebe; každé rozhodnutí je časově limitováno:
a) pozitivně = vykonavatelé správy vědí co, kdy a jak mají vykonat
b) negativně = rozhodnutí nemá být přijímáno v příliš krátké době; vždy je třeba včas vědět, že něco bude řešeno (existují i právní kritéria, např. ve Správním řádu je určena lhůta na vydání rozhodnutí 30 X 60 dní); na časovost mohou působit i negativní politické vlivy = Parlament přijme pozdě rozhodnutí, jímž ukládá něco správě v určitém časovém limitu vykonat málo času
4. hospodárnost: využití prostředků, zdrojů; důležitá otázka; = řádné nakládání s věcnými prostředky, lidským potenciálem, časem; zvyšování racionality, odbornosti, pohotovosti; správa nemá klást nároky na další prostředky; hospodárnost nemusí znamenat pouze snížení výdajů: zvýšení výdajů do správy může být velmi hospodárné (modernizace – zvýšení výkonu); měření hospodárnosti:
a) pevně stanovené prostředky, zdroje požadavek dosažení maximálního užitku
b) pevně stanovený cíl požadavek jeho dosažení s minimem nákladů
šetrnost („subkritérium“) = hodnotí se minimalizace nákladů (zjednodušení správních procesů, zjednodušení systému podání – elektronický podpis = snížení počtu papírů)
Při hodnocení hospodárnosti je třeba zjišťovat stav v konkrétních jednotlivých složkách = neprůměrovat!
5. cílevědomost: každý systém správy se snaží dosahovat určitého cíle – směruje tam jeho aktivita jako celku i jednotlivých komponentů; sleduje se rozpornost jednotlivých cílů: racionalita, pohotovost X nákladnost, hospodárnost
6. účelnost: souvisí s cílevědomostí, projevuje se v tom, zda dosažený výsledek je v souladu či se přibližuje vytýčenému cíli: činnost je stanovena určitými pravidly (=je organizovaná a jsou stanovené prostředky kterými je uskutečňovaná); účelné jednání není vždy hospodárné X naplňování určitého účelu do budoucna je účelné (např. oblast životního prostředí); co je účelné, nemusí být efektivní
7. přiměřenost: vztah mezi použitými prostředky a výsledky, slouží k posouzení, zda postup odpovídá účelu, zda splnění účelu bylo potřebné a přiměřené; určuje a zároveň limituje použité prostředky (= zda nebude dosaženo opačného efektu); sleduje se také, zda použité prostředky ještě slouží k dosažení cíle (typické u silových složek – policie = co je přiměřené k dosažení efektu; např. nasazení počtu policistů při akcích: 1 policista na 3 demonstranty)
Všechna tato kritéria ústí v hodnocení produktivnosti = v oblasti sprány není uvažována kvantitativně, ale hodnotí se, jak správa plní své poslání, jak zabezpečuje výkon veřejné moci a uspokojuje požadavky adresátů veřejné správy.
Žádné komentáře:
Okomentovat