V 60. letech se Phillipsova křivka stala významným nástrojem neokeynesiánské ekonomie a jejích
doporučení hospodářské politice. Známá je např. verze Phillipsovy křivky, kterou sestrojili pro ekonomiku USA
ekonomové P. Samuelson a R. Solow (obr. 13.3), podle níž se mělo stability cenové hladiny dosáhnout při 5,5%
míře nezaměstnanosti. Tato verze zašla až tak daleko, že Phillipsova křivka začala být považována za menu pro
volbu hospodářské politiky. Zdálo se, že vláda má možnost volby mezi jistou mírou inflace a jistou mírou
nezaměstnanosti a že Phillipsova křivka je v čase neměnná a relativně plochá. Někteří keynesiánci se domnívali,
že pokud je míra nezaměstnanosti příliš vysoká vzhledem k plné zaměstnanosti, mohla by být snížena
mechanismem stimulace agregátní poptávky. Nákladem snížení míry nezaměstnanosti je pak růst míry inflace.
Rozsah inflačních nákladů zaměstnanosti je určen sklonem Phillipsovy křivky. Čím je strmější, tím je pokles
nezaměstnanosti vyvážen vyšší inflací.
Žádné komentáře:
Okomentovat