Směrnice

– mezní míra substituce mezi současnou a budoucí spotřebou – udívá o kolik jednotek může spotřebitel zvýšit svou budoucí spotřebu statku, jestliže sníží svou současnou spotřebu o jednu jednotku při konstantním příjmu a cenách.

Změna reálné úrokové sazby (přerušovaná čára na obr. 2), její zvýšení, sníží současnou hodnotu příjmu spotřebitele (bod J´ je blíže k počátku) a zvýší budoucí hodnotu (bod H´ je dále od počátku).


Optimum spotřebitele
Je místo dotyku indiferenční křivky a linie tržních příležitostí (omezení spotřebitele).obr.3. v bodě A současný příjem vynaloží na současnou spotřebu, očekávaný příjem na budoucí spotřebu, nepůjčuje si, ani nepůjčuje., dosahuje užitku na IK U0.pokud omezí svou současnou spotřebu a převede část svého příjmu do budoucnosti, dosáhne v bodě E vyššího užitku než v A. V bodě E je směrnice nejvyšší dosažitelné IK shodná se směrnicí linie tržních příležitostí. t = r. mezní míra časových preferencí se rovná reálné úrokové míře.

Rozhodnutí spotřebitele o výši současné a budoucí spotřeby závisí na:

- mezní míře jeho časových preferencí (určují tvar IK)

- velikosti reálné úrokové míry (určuje směrnici linie tržních příležitostí)

- velikosti současného a budoucího příjmu spotřebitele a výši cen statku C v obou obdobích (určuje polohu výchozího bodu A).


mezičasový výběr – Fischer – zohledňuje čas. Tvoří hranici mezi mikro a makro. Přijmeme-li předpoklad, že všichni spotřebitelé se v čase chovají stejně.

- když spotřebu odkládají a spoří – zkoumáme, jak to ovlivní kapitálový trh, investování, agregátní poptávku

- když spotřebovávají více – jak to ovlivní monetární politiku, agregátní poptávku