Podmínky pro dosažení celkové rovnováhy:

a) mezní míra technické substituce každého výrobního faktoru za každý jiný výrobní faktor by měla být stejná pro všechny statky,

b) mezní míra substituce každého statku za každý jiný statek by měla být stejná pro všechny spotřebitele,

c) společná mezní míra substituce by se měla rovnat společné mezní míře transformace pro všechny páry statků.


Dosažení všeobecné rovnováhy

Složitou ekonomiku vede do bodu celkové rovnováhy cenový systém, a to přesto, že se firmy pouze snaží maximalizovat své zisky a spotřebitelé maximalizují svůj užitek vzhledem ke svému příjmu. Všeobecná rovnováha nastává v okamžiku, kdy se spotřebitelé i výrobci setkávají se stejnými cenami a přijímají je. Firmy porovnávají relativní ceny s relativními mezními náklady výroby a spotřebitelé porovnávají relativní ceny s relativními mezními užitky obou produktů.

Bod rovnováhy odpovídá jak maximalizaci zisku konkurenčních firem, tak maximalizaci užitku spotřebitelů. Leží na křivce hranice výrobních možností, představuje plnou zaměstnanost na trhu práce a plné využití kapitálu. Množství dvou statků, které firmy chtějí vyrábět, je právě tím množstvím, které spotřebitelé při těchto cenách chtějí spotřebovávat. V tomto případě jde tedy o rovnováhu na všech trzích – tedy celkovou rovnováhu.

Monopolní síla, informační bariéry, externality a veřejné statky – překážky pro dokonalou efektivní alokaci.

Efektivní alokace – kdy není možné přerozdělení, které by někomu polepšilo, aniž by poškodilo kohokoli jiného

Spravedlivá alokace – je spojena se spravedlivým rozdělováním příjmů a bohatství.

Teorie společenského blahobytu – je zaměřena na nalezení těch alokací, které jsou současně efektivní i spravedlivé.