A) neoklasický přístup – hodnotí makroek. důsledky deficitu negativně a odmítá je
B) keynesiánský přístup – hodnotí důsledky aktivního deficitu pozitivně a někdy ho doporučuje
Od dob klasické politické ekonomie až do pol. 20. století byl základem ekonomické teorie požadavek vyrovnanosti státního rozpočtu. To se změnilo díky J.M.Keynesovi – prosazoval myšlenku o přirozenosti a ekonomické výhodnosti deficitu státního rozpočtu. Předpokládal, že deficitní financování zvýší skutečný růst na potencionální úroveň a tak povzbudí kapitálové investice, což následně povede k růstu HDP. Tato politika začala být kritizována v 70. letech.
Klasická teorie odmítá RD a vládní stimulace agregátní poptávky, protože prý nemohou vést k vyššímu výstupu a vyšší zaměstnanosti, naopak to vede k růstu inflace. Míra nezaměstnanosti sama směřuje ke své přirozené míře a ekonomika je neustále na své potencionální úrovni, případně se do ní rychle vrací. Dalším argumentem proti keynesiánské teorii ze strany monetaristické teorie je vztah mezi deficitem rozpočtu vyvolaným jednorázovými zásahy státu a omezením výdajů a investic. Deficitní rozpočet vede k veřejnému dluhu, který je pokryt půjčkami na peněžním trhu, kvůli tomu roste poptávka po úvěrech a rostou úrokové sazby. To vede k poklesu soukromých výdajů a výdajů výrobců, což působí snížení potenciálního tempa ek. růstu.
Žádné komentáře:
Okomentovat