Poměrně brzy začali keynesiánští ekonomové chápat Phillipsovu křivku jako zobrazení kauzální závislosti
mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace (obr. 13.2). Tento kauzální vztah vede od míry nezaměstanosti k
míře mzdové inflace a poté k míře cenové inflace. Vychází se z předpokladu, že mzdy jsou významnou částí
nákladů a že cenová hladina proto roste souběžně s růstem mezd, přičemž rozdíl v tempu růstu cenové hladiny a
mezd závisí od tempa růstu produktivity práce.
S. Weintraub doplnil Phillipsovu křivku o rovnici, která vyjadřuje vztah mezi mírou růstu nominálních mezd
a mírou růstu cen. Tato rovnice vychází z předpokladu, že firmy tvoří ceny na základě cenové přirážky, tzn., že
cena je stanovena na základě průměrných mzdových nákladů, ke kterým je připočtena určitá konstantní
procentní přirážka (cena je např. určena jako 130 % mzdových nákladů). Je-li P cenová hladina, k průměrná
cenová přirážka (stanovená jako reciproká hodnota podílu mezd Z na rozdělování národního důchodu k = 1/Z),
H průměrná produktivita práce a W průměrná úroveň nominálních mezd, pak můžeme rovnici zapsat do tvaru:
P = k . W/H (2)
Rovnice říká, že nemění-li se k, bude se cenová hladina měnit proporcionálně v závislosti na růstu
produktivity práce. Pokud roste např. produktivita práce tempem 2 % ročně, povede růst mezd ve výši 8 % ke
zvýšení cen ve výši 6 %. Pro míru inflace potom můžeme zjednodušeně vytvořit rovnici:
= w - h (3)
kde je míra inflace, w je míra růstu průměrné nominální mzdové sazby, h je míra růstu produktivity práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat