Myšlenku permanentně klesající Phillipsovy křivky napadl již v roce 1967 v American Economic Review M.
Friedman2). Nabídl vlastní interpretaci Phillipsovy křivky, která je založena na dvou jím formulovaných
koncepcích: na hypotéze přirozené míry nezaměstnanosti a na principu adaptivních očekávání ohledně míry
inflace.
1) Neokeynesiánská ekonomie zpočátku reagovala tak, že opustila požadavek na plnou zaměstanost, za udržitelnou míru
nezaměstnanosti začala být považována i úroveň 3 - 5 %. E. Phelps a A. Greenspan se např. domnívali, že vlivem reálných
procesů se křivka posunula doprava a že vyšším mírám nezaměstnanosti odpovídají vyšší míry inflace.
2) Kontroverze mezi monetaristy a keynesiánci (fiskalisty) ohledně substitučního vztahu mezi inflací a nezaměstnaností
(Friedman vs. Tobin & Modigliani) byla jednou z prvních vážných kontroverzí mezi těmito dvěma tábory makroekonomické
teorie. Později se kontroverze mezi těmito křídly makroekonomické teorie rozvinuly i v dalších oblastech, nicméně ekonomy
nelze jednoduše zařadit do jednoho či druhého tábora. Jsou monetaristé, kteří se dívají na samotného Friedmana jako na
keynesiánce a naopak někteří keynesiánci považují třeba Modiglianiho spíše za monetaristu.
Žádné komentáře:
Okomentovat