Vrcholným obdobím praktické realizace tohoto keynesiánského pojetí fiskální politiky byla 60. a 70. léta.
Mnoho ekonomů v té době věřilo, že prostřednictvím vhodné koordinace aktivní fiskální politiky a monetární
politiky lze značně omezit ztráty GDP z nevyužitých kapacit a zmírnit cyklické výkyvy ekonomiky. Tato aktivní
keynesiánská politika bývá označována jako politika jemného dolaďování (fine tuning).
Politika zvyšování státních výdajů a snižování daňových sazeb se výrazně podílela na dlouhodobě vysoké
míře růstu mnoha západních ekonomik. Pro politiky byla expanzivní fiskální politika velmi přitažlivá a proto ji
často prosazovali. Pro stejné politiky byla již méně přitažlivá restriktivní fiskální politika a na její prosazování
často naopak zapomínali. Následky jsou zřejmé - trvalý deficit státního rozpočtu a růst státního dluhu.
Tyto skutečnosti spolu s růstem otevřenosti ekonomik, přechodem k systému volných devizových kursů a
rostoucí globalizací finančních trhů, výrazně snížily účinnost diskreční politiky a vedly k opětovnému
přehodnocení její úlohy. Dnes si většina ekonomů uvědomuje, že aktivní fiskální politika nemá v dlouhém
období příliš velký vliv na reálný důchod a zaměstnanost a má do značné míry nepříznivé přerozdělovací účinky.
Žádné komentáře:
Okomentovat