(1) změna autonomní spotřeby C0 o jednotku vyvolá změnu celkových zamýšlených autonomních výdajů E0P také
o jednu jednotku v tomtéž směru,
(2) změna zamýšlených investic IP o jednotku změní celkové zamýšlené autonomní výdaje E0P o jednu jednotku v
tomtéž směru,
(3) změna státních výdajů G o jednotku změní celkové zamýšlené autonomní výdaje E0P také o jednotku v tomtéž
směru,
(4) změna autonomních daní T0 o jednotku změní celkové zamýšlené autonomní výdaje E0P o mpc krát jedna
peněžní jednotka v opačném směru.
Výslednou změnu rovnovážného důchodu určíme tak, že rovnici (21), která popisuje změnu zamýšlených
agregátních výdajů (E0P), spojíme s multiplikátorem z rovnice (14):
dY = (dC0 - mpc.dT0 + dIp + dG)/(1 - mpc) nebo dY = (dC0 - mpc.dT0 + dIp + dG)/mps (22)
Z této rovnice vyplývá jedna důležitá skutečnost. Vidíme, že dC0, dIp a dG jsou násobeny přímo multiplikátorem
k = 1/(1 - mpc) = 1/mps, zatímco dT0 je násoben zlomkem kt = -mpc/(1 - mpc) = -mpc/mps. Tento zlomek, který
budeme nazývat daňový multiplikátor (zde jde konkrétně o multiplikátor autonomních daní), má nižší hodnotu
než multiplikátor autonomních výdajů. To znamená, že multiplikovaný účinek změny daňových příjmů státu je
menší než multiplikovaný účinek změny autonomních spotřebních, investičních nebo státních výdajů. Příčinou je
to, že např. růst investic představuje jako celek injekci do výdajového toku, zatímco v případě poklesu daní o
stejnou částku tomu tak není. Snížení daní zvyšuje disponibilní důchod o určitou částku, přičemž část z této
částky je uspořena a pouze zbývající část je určena na výdaje a představuje injekci do výdajového toku.
Žádné komentáře:
Okomentovat