Fungování Brettonwoodského systému

Fungování Brettonwoodského systému mělo pro členské země velký význam. Odstranilo značnou část
nejistoty z mezinárodního obchodu a mezinárodního investování, čímž došlo k podpoření jejich růstu k
prospěchu všech. Ekonomická i oficiální pravidla navíc přispěla k větší disciplíně v hospodářských politikách
členských zemí.
Devizové kursy však nebyly zcela pevné, byly přizpůsobitelné v případě trvalé a základní nerovnováhy.
Problém je však v tom, že během 25 let fungování systému nebylo definováno, co je to dočasná nerovnováha a
co je to trvalá a základní nerovnováha. To velmi vyhovovalo vládám mnoha členských zemí, které se často do
posledního okamžiku bránily nevyhnutelné devalvaci své měny (politici často spatřují v devalvaci své měny
vlastní politickou prohru). Většina vlád nebyla kromě toho ochotna koordinovat svou monetární politiku s
ostatními vládami, což je nutná podmínka pro fungování systému pevných devizových kursů.
Neochota vlád devalvovat či revalvovat svou měnu a nekoordinovanost monetárních politik vedly k
pravidelným kursovým krizím. Tyto krize se odehrávaly ve formě bitev mezi centrálními bankami a
spekulujícími devizovými dealery. Obecně nebyly změny devizových kursů příliš časté, zato však dosti velké,
většinou vyhráli spekulanti a centrální banky někdy utrpěly značné ztráty. Zkušenosti Brettonwoodského
systému dokazují, že v dlouhém období jsou všechny kursy plovoucí. Z 21 hlavních průmyslových zemí
nezměnily v období 1946-1971 svoji kursovou paritu jen USA a Japonsko, 12 zemí devalvovalo svou měnu o
více než 30 % oproti USD, 4 země naopak revalvovaly oproti USD a 4 země přešly v průběhu roku 1971 na
floating.