Slibované příjmy státního rozpočtu:

Řádné - opakující se, víme o nich, že budou
Mimořádné – mohou nastat jednou a pak nikdy, nebo se můžou opakovat, ale my víme, že jsou mimořádné a nemusí nastat.

Pravidelné příjmy státního rozpočtu:

Daně

• Daň je opakující se neúčelová platba do veřejných rozpočtů. To, že je neúčelová, znamená, že za to, že platíme daně, nemůžeme chtít nějakou konkrétní protihodnotu. Z ekonomického pohledu tady chybí klasický princip ekvivalence. Daně jsou vybírány vždy na základě zákona.
  Daňová soustava. I když to někdy vypadá nahodile, tak to není.  K 1.1.1993 byl přijatý systém provázaných daňových zákonů, kdy se odstranily některé daně z minulého režimu (např. daň z obratu – jinak pokrývala ekonomickou aktivitu, byla i v zemích s tržním hospodářstvím, ale v druhé polovině 20.století se začala odstraňovat). Zavedla se daň z přidané hodnoty, která je moderní a postihuje jen to nově vyrobené, protože daň z obratu postihovala i to, co se přehazovalo z jedné strany na druhou.
  Dále tady jsou ekologické daně (zakotvené v zákoně, ale nebyl uplatňován) a příjmové daně.
  Daňová filozofie – měla být taková, že z přímých daní by mělo být pouze jedno zdanění.
• Daňový plátce – pošťák“, který to za daňového poplatníka jenom odvede na finanční úřad/daňové pokladny
• Daňový poplatník – ten, kdo utrpí újmu a daň platí z vlastních peněz

U přímých daní by mělo být jasné, kdo je daňový plátce a kdo daňový poplatník – měli by ty osoby splývat, aby tu byla motivační funkce, efektivnost a spravedlnost. Takže přímé daně jsou placeny jedním subjektem, který je daňovým poplatníkem a zároveň i daňovým plátcem. Je přímo jasné z jakého titulu, se ta konkrétní daň platí a měla by být jednoduše spočítatelná. Přímá daň je typicky daň z příjmu fyzických a právnických osob. Tento systém byl zakotven k 1.1.1993, ale tehdy nebyla jednotná daň pro všechny osoby – daňová spravedlnost byla promítnuta do daně z příjmu fyzických osob, kde daňová sazba nebyla jedna jako je teď (15%), ale byla stupňovitá (progresivní). Čím víc osoba vydělala, tím větší procentuální daňovou sazbu musela odvést.
Při výpočtu daně z příjmu se v současnosti spočítají všechny dílčí příjmy té osoby. Předtím se zvlášť počítala daň z příjmu z pracovní činnosti, z literární činnosti, z prodeje zemědělských přebytků apod.

Nepřímě daně jsou daně, kde se liší daňový plátce a daňový poplatník. Ty daně jsou většinou vícestupňové. V úloze daňového plátce může vystupovat víc subjektů. Patří sem DPH, spotřební daně a tzv. typologické daně. Může docházet i ke kumulaci těchto daní dohromady. Většinou jsou tyto daně odváděny zálohově.
U přímých daní nedochází ke kumulaci (např. u daně z příjmu vím, že zaplatím například darovací daň, dříve i daň z dědictví apod.), ale u daní nepřímých ke kumulaci docházet může a často i dochází (např. když tankuju do auta benzín, tak platím DPH i spotřební daň).

Spotřební daně jsou u nás uvaleny na tabák, tabákové výrobky, alkohol a uhlovodíková maziva a paliva. Na tyto produkty je zároveň uvalena i DPH.
Ekologická daň – například na hnědé uhlí (a platí se tu i DPH, taktéž se to kumuluje).

Odlišnost daňového poplatníka a daňového plátce už komplikuje transparentnost a může docházet k daňovým únikům, což u přímých daní není.
Např. DPH – kým se zboží dostane ke konečnému spotřebiteli, který to DPH v ceně zaplatí, tak předtím už někdo tu daň vypočítal a zálohově odvedl do státního rozpočtu. Předtím, než k nám zboží doputovalo, tak prošlo několika podnikatelskými subjekty, které to zboží postupně vyrobili (surovina, polotovar, konečný výrobek, občas i obchodní prostředník). Tyto subjekty se podívaly, jaká byla cena na vstupu, něco se zbožím udělaly (přidaly k němu hodnotu), a potom tu cenu porovnaly s cenou na výstupu. Například vstupní cena byla 100,-, výstupní 200,-, tudíž subjekt zaplatí zálohu DPH z toho, co přidal (ze 100,-). Jenže ta zaplacená daň je jenom záloha, protože další subjekt, který to od něho koupí, mu zaplatí i tu daň.
Proto se říká, že DPH je v řetězci subjektů neutrální, protože nakonec dopadá na konečného spotřebitele. Když se zvyšuje DPH, tak se zvyšuje i konečná cena zboží, takže může být méně prodejné, nebo neprodejné.

Daň z nemovitostí – nejde do státního rozpočtu, ale primárně do obecních rozpočtů.

Tyto daně jdou do příjmové stránky státního rozpočtu:

• Daň z příjmu fyzických a daň z příjmu právnických osob
• Daň z přidané hodnoty
• Spotřební daň

Tvoří základní příjem státního rozpočtu.
Nejsou úplně k dispozici vládě. Ve výdajové části se v rámci přerozdělení daní různé typy daní v různém poměru dává obcím (správní/finanční právo – zákon o rozpočtovém určení daní; na TNH netřeba).
Kdy má prvenství jaká daň, závisí na hospodářském cyklu.
Jestli je ekonomika v konjunktuře, nebo dosahuje vrcholu, tak má prvenství daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmu právnických osob (z právního hlediska je to jedna daň z příjmu a rozděluje se to na daň z příjmu PO a FO). Neříká se daň ze zisku, nebo podnikatelské daně – např. OSVČ platí daň z příjmu FO.
DPH – dopadá na všechno, „nejoblíbenější“ daň, když nejsou finance -> zvýší se. Touto daní provádíme funkce redistribuční, nebo sociální (na něco bude DPH nižší).
Ve vztahu k EU nepřímé daně ještě harmonizovány nebyly, přímé daně se neharmonizují. Nařízení dopadají na nepřímé daně, ale jenom rámcově (jaké skupiny výrobků mají být v základní sazbě a rozpětí základní sazby). Nařízením EU nemůže být všechno ve snížené sazbě, jsou určeny komodity, ale výška, nebo rozpětí sazby určeno není – to je na nás.
Sice záleží na tom, jaká je koupěschopnost obyvatelstva, ale výnos z DPH pořád naplní pokladnu.
Spotřební daně – jestliže ekonomika roste, tak se zvyšuje díky dopravní obslužnosti spotřeba uhlovodíkových paliv a maziv.

Převodní daně – zpoplatňují převody majetku. Daně dědické (dnes už de facto nejsou), daň darovací, daň z převodu nemovitostí.

„Ekologická daň“ – stát měl iluzi, že při zpoplatnění určitých dopravních komodit, se budeme chovat ekologicky

Silniční daň – (ne dálniční poplatek!) – platí ji podnikatelské subjekty, když při své činnosti používají automobil.

Systém těchto daní dovoluje usměrňovat spotřebitele – co chceme, aby lidé používali víc (ekologické výrobky apod.), tak na to snížíme daňovou sazbu. Naopak, spotřebu čeho chceme snížit, tak tam zvýšíme daňové zatížení.

Důležitá je otázka spravedlnosti daní – jaký ekonomický subjekt by měl/neměl daně platit. Pokud je nějaký subjekt od daní osvobozen, proč to tak je? Může být tady např. důvod pobídkový, sociální, apod.
Obvykle se naskýtá otázka, jestli jsou spravedlivější přímé, nebo nepřímé daně. Někdo bude tvrdit, že spravedlivé jsou daně nepřímé, protože všichni platíme stejně. Na druhou stranu tato teze může být zpochybněna tím, že pro nízkopříjmové skupiny občanů je rovná sazba daně vysoká položka a víc zatíží jejich rozpočet, než rozpočet vysokopříjmových skupin občanů. Tahle daňová spravedlnost ve smyslu stejná daň na stejný výrobek může být zpochybněna. Proto se objevuje návrh, že některé typy výrobků, kterých spotřeba se objevuje u vysokopříjmových skupin by měla být zdaněna vyšší sazbou DPH, případně by na ně měla být uvalena ještě další dodateční daň (daň z luxusu, např. na některá auta apod.).
Otázka spravedlnosti daní přímých. Jeden názor říká, že spravedlivá daň je ta, kdy všichni platí stejně. Tento názor by chtěl zavádět buďto rovnou daň, nebo rovnou daňovou sazbu. Rovná daň by znamenala, že všichni platí stejně v absolutní sumě (např. každý, kdo vydělá za rok více než 60 000, zaplatí na dani 5 000,-). Rovná daňová sazba, které je v procentech a znamená, že každý zaplatí stejné procento ze svého příjmu – daň z příjmu fyzických osob ve výši 15%. Jde o daň lineární – rostoucí, která by mohla splňovat kritérium sociální spravedlivosti.