Z hlediska investora a postaty jeho rizika je nezávislý rating jakousi berličkou, o niž se může opřít při posuzování rizika své investice. Má všechny důvody domnívat se, že míru tohoto rizika odráží pravdivě, a platit tedy ratingovým agenturám za jejich publikace.
Na druhou stranu obsahuje každá z nich upozornění, že rating je pouze nezávislé mínění a nikoli návod k investování. Své riziko tedy investor nese sám.
Z hlediska emitenta ovlivňuje rating především:
- cenu, kterou může na trhu dosáhnout, na niž ale mají vliv i jiné faktory;
- trh, na který je možné vstoupit (v úvodu kapitoly jsme se dozvěděli o existenci omezení při vstupu na veřejné trhy v Japonsku a USA, daného minimální úrovní ratingu emitenta);
- rámec investorů (opět opakování: některé instituce, jako např. penzijní fondy v USA či v Japonsku, podléhají velmi striktním zákonným či vnitřním omezením při investování peněz svých klientů, která bývají definována nejnižší přípustnou hranicí ratingu);
- transakce, které je možné dělat (při nízkém ratingu může emitent jen obtížně hledat protistranu pro některé typy operací, jako např. swap, nebo pro něj může taková transakce celou operaci neúměrně zdražit).
Věří-li emitent, že se v budoucnu bude jeho rating zlepšovat, je pro něj racionální strategií půjčovat si s kratší splatností a refinancovat se později.
Zdroj:
Procházka, P.: Mezinárodní bankovnictví, BIVŠ, Praha 1996, s.122;
Žádné komentáře:
Okomentovat