Bankovní soustava a měnová politika
S měnovou politikou velice těsně souvisí bankovní soustava, která prostřednictvím úvěrových operací ovlivňuje měnový vývoj a zajišťuje bankovní služby pro jednotlivé ekonomické subjekty.
Bankovní soustava představuje souhrn všech bankovních institucí v daném státě a uspořádání vztahů mezi nimi.
V jednotlivých státech se mohou bankovní soustavy lišit svojí strukturou, organizací i činností. Přes určitá specifika však existují základní složky bankovních soustav:
• centrální emisní banka,
• soustava obchodních (komerčních) bank a ostatních peněžních ústavů.
a) Centrální (emisní) banka
Vyvinuly se z obchodních bank nebo byly jako emisní banky založeny a v současné době jsou ve většině zemích státní institucí.
V současné době jsou vrcholným subjektem měnové politiky. Významnou úlohu hraje i vztah centrální banky k ostatním peněžním ústavů a ke státu. Účinnost měnové politiky je závislá i na míře její samostatnosti.
Cíle měnové politiky prosazuje centrální banka přes kontrolu nabídky peněz, kdy využívá celou řadu nástrojů: diskontní politiku, operace na volném trhu, politiku povinných minimálních rezerv, reeskontní kontingenty apod.
Emisní banka je centrální bankou státu a plní v bankovním systému některé nezastupitelné funkce:
• emituje bankovky a tím ovlivňuje měnový vývoj,
• jako banka bank vede účty ostatních bank, na kterých udržují své likvidní rezervy, poskytuje jim úvěry a vykonává nad nimi bankovní dohled,
• jako banka státu vede a spravuje účty státních orgánů a v případě potřeb poskytuje státu úvěr, disponuje obvykle měnovými rezervami státu a řídí úvěrové operace se zahraničím.
Kromě toho plní celou řadu dalších úkolů, které vyplývají ze specifických potřeb jednotlivých národních ekonomik.
Naší centrální emisní bankou je Česká národní banka, jejíž působnost upravuje zákon České národní rady č. 6/1993 Sb., o České národní bance, který nabyl účinnosti 1.1.1993 a který byl již novelizován.
Česká národní banka (ČNB) je ústřední bankou České republiky a jejím hlavním úkolem je zabezpečovat stabilitu naší měny. Při zabezpečování tohoto cíle je ČNB nezávislá na pokynech vlády. Má výhradní právo vydávat bankovky a mince. Vede účty státního rozpočtu, státních fondů a státních finančních aktiv a pasiv, pokud ministerstvo financí ČR tímto úkolem nepověří jinou banku. Na základě rozhodnutí bankovní rady může ČNB poskytnout státu krátkodobý úvěr. ČNB vede účty bank a poboček zahraničních bank a přijímá jejich vklady a může jim poskytovat krátkodobý úvěr. Vykonává nad nimi bankovní dohled.
ČNB předkládá vládě ČR návrhy zákonných úprav v oblasti měny, peněžního oběhu, platebního styku a zákonných úprav, týkajících se působnosti a postavení ústřední banky. Ve spolupráci s ministerstvem financí pak i zákonné úpravy devizového hospodářství a oblasti bankovnictví.
Jako reprezentant ČR zastupuje stát v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance.
Nejvyšším orgánem ČNB je sedmičlenná bankovní rada v jejímž čele stojí guvernér, která určuje měnovou politiku, nástroje jejího uskutečňování a rozhoduje o zásadních měnově-politických opatřeních ČNB.
b) Obchodní banky
Tvoří hlavní článek bankovního systému, protože provádějí veškeré bankovní operace mimo emise peněz. Základem jejich činnosti je poskytovat služby podnikatelské sféře a obyvatelstvu za účelem zisku.
Lze je členit podle různých hledisek, např. podle vlastnické formy, podle zaměření jejich činnosti apod.
Obchodní banky obecně provádějí bankovní obchody a poskytují peněžní služby. Mohou však obchodovat jen s penězi, které mají reálně k dispozici. Získávají je jako vklady od občanů, podniků, jiných obchodních bank a dalších subjektů nebo úvěrem od centrální banky. Jak vlastní, tak svěřené peněžní prostředky musí používat tak, aby byly schopné splnit vždy své závazky.
Postavení obchodních bank v České republice upravuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, který byl již několikrát novelizován.
MONETÁRNÍ POLITIKA
Cenová stabilita a zaměstnanost jsou konečné cíle stabilizační monetární politiky státu. Monetární politika je nesleduje bezprostředně. Státní orgány regulují přímo nástroji monetární politiky množství peněz v ekonomice a vývoj úrokových sazeb. Působením na tyto veličiny se snaží dosáhnout konečných cílů stabilizační politiky.
Monetární čili peněžní a úvěrová politika je činností státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, na regulaci úrokových měr a podmínek úvěru.
Monetární politika je určena k regulaci tržní ekonomiky. Když bude hospodářství řízeno na základě příkazů, ztrácí samozřejmě monetární politika svůj smysl. Nemůže být využívána vůbec nebo jen formálně.
Aby mohla být monetární politika použita, musí proto být rozvinut tržní mechanismus a v rámci něj zejména:
• peněžní trh a trh peněz,
• úvěrový systém a trh kapitálu.
Tyto dva předpoklady však nestačí. Státní orgány musí mít možnost vstupovat na trh peněz i kapitálu. Vystupují na těchto trzích jako jeden z jejich účastníků. Proto třetím předpokladem monetární politiky je institucionální – centrální banka se musí nalézat ve státním vlastnictví. Funkce centrální banky jsou následující: provádí finanční operace vlády, emituje bankovky, poskytuje úvěry obchodním bankám, spravuje měnové rezervy a zejména reguluje činnosti obchodních bank.
K předpokladům monetární politiky tudíž patří rozvinutý trh peněz a kapitálu a převedení emise peněz do výlučné pravomoci státní centrální banky.
Nástroje monetární politiky
Pokud ekonomika splňuje uvedené podmínky a zároveň předpokládáme, že rychlost obratu peněz je konstantní, mají státní orgány možnost využívat řadu nástrojů monetární politiky. Nástroje lze rozdělit na přímé (administrativní) a nepřímé (tržně orientované).
Přímé (administrativní) nástroje
1) Regulace investičního úvěru – v případě, že se nějaký zájemce obrátí na banku se žádostí o investiční úvěr, pak jestliže rozsah požadovaného úvěru překračuje státem určenou mez, musí žadatel předložit bance souhlas státních orgánů. Nemá-li povolení státních orgánů, banka mu nesmí investiční úvěr poskytnout.
2) Regulace spotřebního úvěru – je další formou přímých monetárních nástrojů. Při prodeji na splátky mohou státní orgány stanovit např. maximální dobu splatnosti úvěru. Je ovšem na bance, aby rozhodla, zda vůbec poskytne žadateli spotřební úvěr a za jakých podmínek.
3) Další přímé nástroje – např. státní orgány mohou požadovat od bank měsíční zprávy o úvěrech poskytnutý nad stanovený limit, mohou určit bankám úvěrové stropy, stanovit maximálně přípustné rozpětí mezi diskontní sazbou a úroky, které obchodní banky požadují od svých klientů, apod.
Nepřímé (tržně orientované) nástroje
1) Politika povinných minimální rezerv
Státní orgány stanoví v případě použití tohoto nástroje bankám povinnost, aby část svých aktiv uložily na bezúročném běžném účtu u centrální banky. Aktiva mohou být uložena v hotovosti, ale i v jiných formách. Výše uložených rezerv není určena absolutní částkou, ale v podobě míry rezerv – jako procento z depozit. Míra bývá stanovena selektivně – čím jsou depozita likvidnější, tím vyšší částku aktiv vyžaduje centrální banka blokovat v rezervách. Zvýšení míry rezerv sníží nabídku úvěrů ze strany obchodních bank, protože povinná míra rezerv má nepřímo úvěrný vliv na objem nabídky peněz.
2) Operace na volném trhu
V tomto případě centrální banka nakupuje nebo prodává státní cenné papíry. Nabízí-li centrální banka na trhu státní cenné papíry, vstupuje do konkurence s ostatními zájemci o volné peněžní zdroje. Při daném množství peněz lze očekávat, že se zostří konkurence na straně poptávky po penězích. Výsledkem bude ovšem růst jejich ceny, tj. úrokových sazeb.
3) Diskontní politika
Diskontní politika má úzkou souvislost s emisní funkcí centrální banky. Obchodní banky mohou u centrální banky získat dodatečné peněžní prostředky v podobě úvěrů. Tuto poptávku obchodních bank reguluje centrální banka výší požadovaných úroků. Diskontní sazba je tudíž úroková sazba, za níž poskytuje úvěry bankám obchodním.
Žádné komentáře:
Okomentovat