Peníze a měna
Peníze jsou hmotným nositelem finančních vztahů. Například finančním vztahem mezi státem a podnikem je daň. Aby se tento vztah uskutečnil, musí podnik zaplatit státu určitou sumu peněz a tím splnit svojí daňovou povinnost. Peníze neustále přijímají a vydávají všechny ekonomické subjekty – stát, obyvatelstvo, podniky i banky.
Peníze jsou specifickým zbožím s určitou hodnotou, ve které všeobecně ostatní zboží vyjadřují svoji hodnotu ve všech státech. Jsou univerzálním zbožím, které je směnitelné za všechny druhy ostatního zboží.
Peníze představují všeobecný ekvivalent a jako ekonomická kategorie jsou stejné ve všech státech a plní určité funkce.
V tržní ekonomice plní peníze tyto základní funkce:
• jsou mírou hodnoty, protože slouží jako univerzální prostředek k vyjadřování cen ostatního zboží,
• jsou oběživem a prostředkem směny při prodeji zboží,
• plní funkci míry úspor a prostředku akumulace,
• jsou platidlem a tím je možné vyrovnávat platební závazky bez hotových peněz,
• mají funkci světových peněz, pokud se uplatňují v mezinárodním platebním styku jednotlivých zemí.
Peníze neplnily své funkce ve své obecné podobě, ale potřeby peněžního oběhu si vynucovaly úpravu jejich podoby, vydávání, stahování a vlastního oběhu tak, aby byla zajištěna plynulost směny i ostatních plateb. Stát proto upravoval formu peněz a organizoval peněžní oběh.
Peníze začaly plnit své funkce jako historicky konkrétní, státem uspořádaná peněžní soustava – měna.
Na počátku byla platnost organizace peněžní soustavy omezena především na území státu a měny vystupovaly především jako národní forma peněz.
Měnu tak lze chápat jako národní formu peněz, jako konkrétní peníze určitého státu.
S rozvojem mezinárodního oběhu zboží a internacionalizace výroby začal být peněžní oběh upravován i na mezinárodní úrovni a vedle národních měn vznikají i měny mezinárodní, schopné plnit funkci světových peněz.
Měnou rozumíme právně upravované peníze, obíhající uvnitř určitého státního útvaru nebo seskupení států, tj. státem uznané, regulované a garantované peníze.
Měnovou jednotkou rozumíme konkrétní základní částku určité měny, která je označena názvem a je vnitřně členěná.
Peníze v rozvinuté společnosti vystupují jako konkrétní národní peníze, jako měna určená státem.
V jednotlivých peněžních operacích vystupují peníze vždy ve své státní podobě bez ohledu na to, zda jde o vnitrostátní nebo mezistátní peněžní transakce (USD, Kč).
V této souvislosti se rozeznává měna domácí a zahraniční měna.
Zahraniční (cizí) měna se člení na:
1. valuty - které představují oběživo, tzn. bankovky a mince cizích států. Jde o hotovostní zahraniční peníze.
2. devizy - které představují bezhotovostní peníze. Jde v podstatě o platební dokumenty, které jsou vyjádřeny v cizí měně a používají se v mezinárodním styku (šeky, směnky, akreditivy).
Pravidla oběhu domácí měny a její vztah k zahraničním měnám jsou upraveny zákonodárstvím příslušného státu.
Vymezení měny určitého státu obvykle stanoví měnový zákon, který zpravidla upravuje:
1. název peněžní jednotky a jejích zlomků (např. česká koruna a haléře, USD a centy).
2. vztah peněžní jednotky k drahým kovům, tzv. měnová parita. Jde o formální vztah, protože v současnosti již v žádném státě neexistuje směnitelnost za měnový kov.
3. určení hodnot, ve kterých se peněžní jednotka emituje (vydává) do oběhu, např. 10, 20, 50, 100, 200, 1000, 5000. Zároveň je nutné stanovit v jaké formě se oběživo emituje, zda ve formě papírových peněz nebo plnohodnotných či neplnohodnotných mincích.
4. Způsob vydávání peněz do oběhu a stahování z oběhu, způsob zajištění stability měny, měnové kompetence.
5. Vztah peněžní jednotky domácí měny k zahraničním měnám, neboli devizový kurz.
Měnový systém má v každé zemi své specifické rysy. Některé principy uplatňované v měnových systémech jednotlivých zemí jsou společné.
Soustava platidel v určitém státu tvoří z formálního hlediska měnovou soustavu.
Žádné komentáře:
Okomentovat