Měna a měnové soustavy
Měnovou neboli peněžní soustavou rozumíme způsob vydávání a oběhu peněz, platný v určité zemi, který je upravený zákonem.
Jednotlivé peněžní soustavy se od sebe v řadě rysů liší, ale v jejich uspořádání, fungování i v historickém vývoji jsou určité zákonitosti.
Historicky je možné rozlišit tři nejdůležitější druhy měnových soustav:
1) metalické (kovové) měnové soustavy,
2) úvěrové měnové soustavy,
3) papírové měnové soustavy.
1) Metalická měnová soustava
Metalická měnová soustava je taková měnová soustava, kde v zemi obíhá jako zákonné platidlo jen kov ve formě kovových peněz, obyčejně z drahých kovů.
V každé metalické měnové soustavě se musí určit:
- měnový kov,
- peněžní jednotka,
- způsob ražení mincí.
Měnovým kovem nazýváme ten drahý kov, který je v příslušné zemi základem pro ražení mincí. Jako měnový kov vystupovalo v historickém vývoji nejčastěji zlato a stříbro.
Měnové zákonodárství muselo určit, zda slouží jako základ ražení jen jeden kov nebo více druhů kovů a jaký bude jejich vzájemný poměr, jak mají obíhat mince z více kovů.
Peněžní jednotkou se rozumí množství zlata nebo stříbra, které tvoří obsah měnové jednotky příslušné země.
Způsob ražení mincí upravuje systém, kterým se mince vydávají do oběhu.
Podle vztahu vnitřní (substanciální) hodnoty mince k hodnotě, která je na ní vyznačena, rozlišujeme:
• plnohodnotné mince,
• neplnohodnotné mince.
Plnohodnotné nazýváme takové mince, kde hodnota drahého kovu, ze kterého jsou vyrobené, odpovídá hodnotě na ní vyražené. Hodnota plnohodnotné mince nevyplývá je ze zákonodárných ustanovení státu, ale přímo ze substance, ze které jsou vyrobené.
Neplnohodnotné mince jsou takové, jejichž reálná (substanciální) hodnota je nižší než hodnota na nich vyznačená.
Neplnohodnotnými se mince stávají tím, že se při delším používání opotřebovávají, ztrácejí na váze nebo tím, že stát vědomě vydává do oběhu neplnohodnotné mince z laciných kovů, jejichž substanciální hodnota neodpovídá hodnotě na nich vyznačené. Je to zejména u mincí nižší hodnoty, kde by ražení z drahých kovů bylo obtížné.
Na rozdíl od plnohodnotných mincí musely mít neplnohodnotné mince zákonně upravený oběh.
V historickém vývoji se vyskytly tyto metalické měnové soustavy:
a) monometalismus,
• zlatý,
• stříbrný,
b) bimetalismus.
a) Monometalismus je taková měnová soustava, při které v určitém státu hraje úlohu všeobecného ekvivalentu jeden kov –zlato nebo stříbro – v oběhu se nacházejí jen mince z příslušného drahého kovu nebo náhražky, které jsou směnitelné za drahý kov. Podle toho, který drahý kov plní funkci všeobecného ekvivalentu, rozlišujeme zlatý a stříbrný monometalismus.
Největší význam v dějinách měl zlatý monometalismus, který vznikl v Anglii koncem 18. století a koncem 19. století se stal převládajícím typem měny.
Zlatý monometalismus se vyskytoval v těchto formách:
1) standard zlaté mince,
2) standard zlatého slitku,
3) standard zlaté devizy,
4) standard bretton-woodského typu.
Principům zlatého monometalismu nejlépe odpovídá standard zlaté mince, který spočíval na těchto nejdůležitějších zásadách:
- existuje volné ražení mincí při pevně určeném a neměnném obsahu peněžní jednotky,
- obíhající náhražky peněz jsou volně směnitelné za zlato podle hodnoty, která je na nich vyznačena,
- existuje neomezený pohyb zlata (vývoz a dovoz) mezi jednotlivými státy.
Zachování těchto zásad zabezpečuje relativně stabilní oběh peněz. Při jejich důsledném dodržování nemůže dojít ke znehodnocení obíhajících peněz a množství skutečně obíhajících peněz se pružně přizpůsobuje potřebám peněžního oběhu.
Standard zlaté mince byl měnovým systémem vyspělých zemí v době před 1. sv. válkou. Světová válka způsobila ekonomický rozvrat, což znemožnilo uplatnění tohoto systému v poválečném období, které bylo zejména v západoevropských zemích poznamenáno silnou inflací. Ani po odstranění následků poválečné inflace se nepodařilo obnovit standard zlaté mince předválečného typu.
Začaly se používat nové typy měnových soustav, při kterých se původní principy zlatého monometalismu uplatňují jen v omezené míře a to:
- standard zlatého slitku, kdy předložené bankovky byly směnitelné jen za zlato v prutech,
- standard zlaté devizy, kdy bankovky nebyly přímo směnitelné za zlato, ale pouze za valuty jiných států, které byly za zlato směnitelné.
V průběhu velké hospodářské krize v 30. letech zrušily všechny vyspělé země směnitelnost bankovek za zlato. Tím končí zlatý monometalismus ve své původní formě.
Po 2. světové válce vzniká tzv. bretton-woodská měnová soustava vycházející z koncepce tzv. vedoucí měny, která měla být i nadále přímo svázána se zlatem. Ostatní měny byly spojeny se zlatem jen prostřednictvím této měny.
Za vedoucí měnu byl určen americký dolar. USA se zavázaly směňovat zahraničním emisním bankám libovolné množství předložených USD za zlato při pevném kurzu 35 USD za 1 trojskou unci zlata. V roce 1971 USA jednostranně zastavily směnu USD za zlato a tím bylo zrušeno ustanovení bretton-woodské měnové soustavy, definitivně končí zlatý monometalismus.
Další monometalickou měnovou soustavou byl stříbrný monometalismus, což je měnová soustava, ve které funkci měnového kovu plní stříbro.
b) Bimetalismus je taková měnová soustava, ve které jako všeobecný ekvivalent vystupují dva kovy – zlato a stříbro – které mají v peněžním vyjádření rovnocenné postavení.
Podle toho, jakým způsobem je upravený vzájemný vztah zlata a stříbra, rozlišujeme:
- paralelní měnu, při které není stanoven zákonný směnný poměr mezi zlatem a stříbrem,
- dvojitou měnu, kde je tento poměr stanoven zákonem.
2) Úvěrová měnová soustava
Úvěrová měnová soustava je založena na výlučném nebo převážném oběhu úvěrových peněz – bankovek.
Bankovky jsou vlastně směnky centrálních bank, které slouží jako úvěrové peníze a jsou volně směnitelné za zlato nebo stříbro. Bankovky mají charakter úvěrových peněz.
Oběh bankovek se historicky vyvinul z metalických měnových soustav a sehrál významnou úlohu především v tom, že osvobodil peněžní oběh od vázanosti na růst těžby drahých kovů.
Přechod na oběh bankovek umožnil přizpůsobovat množství peněz skutečným potřebám peněžního oběhu bez ohledu na množství měnového kovu, který byl k dispozici.
Ze směnitelnosti obíhajících bankovek za drahé kovy vyplývá, že oběh bankovek není vlastně samostatnou měnovou soustavou, ale že je odvozený od metalických měnových soustav.
Bankovky se dostávaly do oběhu tím, že emisní banka reeskontovala obchodní směnky, které jí postoupily komerční banky.
S procesem koncentrace úvěrových operací u bank souvisí i využití úvěrových peněz při rozšíření procesu bezhotovostního zúčtování vzájemných úvěrových pohledávek a závazků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. To umožňuje postupně přecházet k bezhotovostnímu placení.
Úvěrové peníze přinesly do mechanismu fungování peněžních soustav nové prvky. Šlo zejména o to, že:
- velikost jejich emise nebyla vázána na možnosti těžby nebo dovozu měnového kovu, ale na velikosti úvěru, tvorbu úvěrových zdrojů, vytvářených úměrně tvorbě společenského zbožního a peněžního kapitálu,
- velikost hodnoty, kterou úvěrové peníze představovaly, nebyla skutečně odvozována od množství měnového kovu, ale od hodnoty zboží, na které byl úvěr poskytnut.
Postupné vytlačování měnového kovu z jeho peněžních funkcí úvěrovými penězi a postupné rušení jejich směnitelnosti i vazby objemu jejich emise na množství zlata nacházejícího se v zemi nebo v emitujících bankách vedlo zároveň k likvidaci živelně působících regulátorů množství peněz v oběhu.
Mechanismus úvěrové emise peněz ale není tak dokonalý, aby množství vydaných úvěrových peněz vydaných do oběhu bylo automaticky v souladu s potřebami zákona peněžního oběhu. Rozpory úvěrové emise peněz vedou k tomu, že je do oběhu vydáváno spíše jejich nadměrné množství.
Pokud existovala směnitelnost úvěrových peněz – bankovek – za měnový kov, jejich případné přebytky byly automaticky stahovány z oběhu tím, že je jejich majitelé vyměňovali za měnový kov. To nutilo banky k tomu, aby úvěrovou emisi regulovaly podle množství měnového kovu, kterým disponovaly.
Zrušením směnitelnosti úvěrových peněz za měnový kov mizí živelný regulátor množství úvěrových peněz a je nutné přikročit ke státní regulaci množství peněz v oběhu.
Vytlačením zlata z oběhu a zrušením směnitelnosti nabyly úvěrové peníze postupně charakter papírových peněz.
3) Papírová měnová soustava
U této soustavy jsou základem peněžního oběhu papírové peníze volně nesměnitelné za měnový kov.
Možnost vzniku papírových peněz je dána tím, že při zprostředkování směny nemusí vystupovat peníze s vnitřní hodnotou. Do popředí vystupuje jejich funkční poslání.
Po právní stránce mohou mít papírové peníze formu:
• státovek, představující zvláštní druh úvěrových peněz vydávaných státem,
• nesměnitelných bankovek,
• neplnohodnotných mincí, které mají podobný ekonomický charakter jako papírové peníze.
V této peněžní soustavě mají papírové peníze ve většině případů formu nesměnitelných bankovek, které vydává centrální emisní banka.
Současné měnové systémy představují řízené papírové měnové soustavy úvěrového charakteru. Pro ně je typické, že peníze nejsou směnitelné za měnový kov, jsou vydávány do oběhu na základě úvěrových operací a fungování peněz je přímo řízeno státem nebo jím pověřenou centrální emisní bankou. Mají nucený oběh.
Mechanismus vydávání peněz do oběhu a stahování peněz z oběhu
V současných podmínkách se peníze dostávají do oběhu téměř výlučně úvěrováním obchodních bank nebo státu emisní bankou.
Klasickou cestou vydávání peněz do oběhu v podmínkách strukturované bankovní soustavy je reeskont směnek, předložených obchodními bankami centrální bance.
Reeskontem směnky emisní banka poskytuje obchodní bance protihodnotu směnky po odečtení tzv. diskontní sazby za období, které uplyne do její splatnosti.
Reeskontem směnky vytváří emisní banka nové peníze, které tímto aktem vydává do oběhu. Ekonomickou podstatou reeskontu je vydávání úvěrových peněz do oběhu, jejichž hmotným ekvivalentem je dodávka zboží nebo služeb na základě které byla směnka vystavena. Nově vytvořené peníze se z oběhu stahují tehdy, když emisní banka v den splatnosti směnku zinkasuje.
Měnová a úvěrová politika
Měnová politika představuje systém opatření v oblasti měny, kterými se mají prosadit záměry vydavatele peněz.
S měnovou politikou úzce souvisí úvěrová politika, tj. systém opatření, kterými se mají prosadit záměry poskytovatele úvěru.
Měnová a úvěrová politika byly od sebe oddělené v období oběhu plnohodnotných peněz.
Měnovou politiku uskutečňoval stát, který vydával peníze do oběhu, úvěrovou politiku uskutečňovaly banky. Základní změna nastala po vzniku bankovek jako úvěrových peněz, které vytlačily z oběhu plnohodnotné peníze. Úvěrová a měnová politika se začaly sbližovat.
Jedním ze základních problémů, které musí měnová politika řešit je otázka přiměřenosti množství peněz vydávaných do oběhu pro zabezpečení potřeb národního hospodářství. Vzhledem k úvěrovému charakteru současných peněz se tento problém mění v dnešních podmínkách na problém úvěrové politiky, na problém množství úvěrů, které je vzhledem k potřebám ekonomiky přiměřené.
Žádné komentáře:
Okomentovat