Z toho vyvodil, že pokud byl Spann přesvědčen o tom, že pojem celku v sobě zahrnuje všechny mimokausální pojmy a vylučuje kausální metodu, musí to být důsledkem toho, že do celku zahrnuje pojmové znaky, které k němu nepatří. A vzhledem k významu pojmu celek ve Spannově metodě se na tento problém soustředil. Zdůraznil, že v definici pojmu celek je obsažen jak pojem normy, tak pojem účelu. To ale znamená, že celek je zde současně pojmem teleologickým i normativním, což je vyloučeno. V argumentaci postupoval v souladu s Englišem a jeho odmítnutím neudržitelnosti chápání normy v povšechném smyslu „býti má“.
Vyšel z rozboru Spannova tvrzení, že části celku jsou prostředkem pro celek, slouží celku. Poukázal na to, že pokud části slouží jako prostředky celku, pak je celek účelem, jemuž slouží. I v tomto případě jde o záměnu celku se zdrojem sounáležitostí prostředků (tj. částí). Pouze ten může být účelem. U Spanna došlo k záměně celků vůbec a teleologických celků. Části teleologických celků slouží určitému účelu, ale u celků kausálních, normativních a logických to neplatí (tělesa sluneční soustavy nejsou prostředkem účelu, ale sluneční soustava je celkem). Mezi cizorodé prvky ve Spannově pojetí celku patří např. sečlenění ve smyslu uspořádání článků.
Žádné komentáře:
Okomentovat