(udržováním nízkých úrokových. měr), fiskální politikou (progresivní zdanění důchodů). Bylo-li to v zájmu zaměstnanosti nebránil se Keynes ani deficitům. Možnosti měnové politiky jsou ale kvůli spekulačnímu motivu omezené – pokud úroková míra klesne pod určitou normální úroveň budou spekulanti předpokládat že půjde nahoru a díky tomu poroste spekulační poptávka po penězích případně až do nekonečna - vznikne past na likviditu.
transmisní mechanismus:
Keynes a neoklasická ekonomie:
- odmítá Sayův zákon trhu (podle K. nefunguje automatická přeměna úspor v investice), - peníze jsou uchovatel hodnot (jedna z forem aktiv, u neoklasiků jsou hlavně transakční prostředek).
- klasici podcenili problém agregátní poptávky.
- neoklasická kvantitativní teorie peněz nepodává ucelenou informaci o roli peněz v ekonomice.
- úrok považoval Keynes za čistě peněžní jev spojený s preferencí likvidity. Preference likvidity (dávání přednosti penězům před jinými aktivy)je spojena se 4 motivy: motiv důchodový, podnikání, opatrnostní a spekulační.
- odmítá pružné vyrovnávání S a D na trhu práce na základě pružných mezd (na trhu práce je nepružnost mezd směrem dolů - vzniká nedobrovolná nezaměstnanost – díky nedostatečné AD).
Vývoj: po 2. svět. válce se vyvinuly 4 proudy Keynesovy ekonomie: neokeynesiánství, postkeynesiánství, novokeynesiánství a nerovnovážné keynesiánství. Vznikly též 2 interpretace Keynese: v USA – neokeynesiánství (později novok.) a v GB – britské postkeynesiánství.
Žádné komentáře:
Okomentovat