Organizační formy vyučování dělíme podle různých kritérií:
• podle vztahu k osobnosti studenta (výuka individuální, skupinová, hromadná, ...);
• podle charakteru výukového prostředí a organizace práce (výuka ve třídě, v knihovně, exkurze, domácí úlohy, ...);
• podle délky trvání výuky (vyučovací hodina, dvouhodina, ...);
• podle míry povinnosti (povinné, nepovinné, volitelné, ...);
• atd.
Učitel volí organizační formu v závislosti na:
• cíli své práce;
• charakteru látky;
• připravenosti a specifických potřebách studentů i jejich individuálních zvláštnostech;
• možnostech, které má v dané škole k dispozici.
Klasifikace organizačních forem výuky
A. Podle vztahu k osobnosti studenta
• výuka hromadná, kolektivní (práce učitele s celou třídou, různé typy vyučovacích hodin - motivační, výkladová, opakovací, zkoušecí, kombinovaného typu; samostatná práce studentů, ...);
• výuka skupinová (skupinové vyučování);
• výuka individuální (každý student má svého učitele);
• výuka individualizovaná (každý student pracuje podle svého programu, učitel tuto práci řídí; diferenciace).
B. Podle charakteru výukového prostředí a organizace práce
• výuka ve třídě (klasická třída s lavicemi, tabulí a další didaktickou technikou);
• výuka v odborné učebně (v knihovně, v počítačové učebně, v laboratoři, ...);
• výuka ve školní dílně či na pozemku (např. učební praxe);
• vycházka a exkurze (rozmanité náměty - muzeum, knihovny, firmy apod.);
• samostatná práce studentů (domácí úkoly, ročníkové práce, projekty, studentské soutěže).
C. Podle délky trvání
• základní výuková jednotka (klasická vyučovací hodina; zpravidla 45 minut);
• vícehodinová výuková jednotka (práce v terénu, v knihovně, školení, kurzy, vysokoškolské přednášky a semináře; např. 90 nebo 180 minut);
• zkrácená výuková jednotka (např. krátká instruktáž před exkurzí).
3. Samostatná práce studentů
Aby smíšená hodina neměla stereotypní charakter, musí být posilována studentova aktivita - metoda problémového výkladu, heuristická metoda a také samostatná práce studentů. Vedle povahy výukové metody (sebevzdělávání - autodidakce) je to i organizační forma vyučování, co umožňuje učiteli vytvářet variabilně aktivizační charakter výuky.
Rysy samostatné práce:
• určitý stupeň nezávislosti na cizím ovlivňování;
• schopnost řešit nové úkoly, nové situace;
• používání vědomostí a dovedností v nových podmínkách;
• překonávání potíží a překážek;
• vlastní úsilí je nejdůležitější;
• těžiště ve fixační a aplikační fázi výuky, pro pokročilejší studenty zdroj nových informací při respektování zásady přiměřenosti.
Formy samostatné práce
• práce s učebnicí, pracovním sešitem, tabulkami, počítačem, doporučenou nebo vyhledanou literaturou, internetem;
• samostatné pozorování dějů včetně zpracování získaných poznatků;
• samostatná experimentální činnost včetně zpracování získaných poznatků;
• samostatné studium.
Postup při práci s učebnicí
• četba textu a jeho prostá reprodukce;
• četba textu a odpovědi na otázky;
• četba textu a vyhledání hlavních myšlenek;
• četba dvou různě koncipovaných obsahů a jejich srovnání;
• vysvětlení závěrů obsažených v textu;
• strukturní analýza a systematizace poznatků;
• vlastní stanovisko k obsahu, hodnocení;
• samostatné závěry, kritický přístup, rozvinutí myšlenek.
4. Skupinová výuka
Práce studentů ve skupinách umožňuje, na rozdíl od tradiční hromadné výuky, spolupráci studentů, jejich diferenciaci a individualizaci, aniž se narušují cíle demokratické školy.
Rysy skupinové výuky
• 3-5 členné pracovní skupiny studentů - skupiny stálé, variabilní, homogenní, heterogenní; partnerská skupina (předstupeň);
• společná práce všech členů skupiny;
• podstatou jsou sociální vztahy mezi studenty - tyto vztahy vyžadují řízení v sociálním vývoji studentů při dlouhodobé spolupráci členů skupiny;
• řešení stejného úkolu nebo různých úkolů;
• důležitá je role vedoucího skupiny.
Fáze skupinové výuky
• úvodní fáze: v rámci hromadné práce rozhovor k úkolům, způsobu práce; přidělení úkolu jednotlivým skupinám učitelem;
• práce ve skupinách: rozdělení práce ve skupině podle zájmu a schopností;
• závěrečná fáze: v rámci hromadné práce třídy posouzení výsledků, zhodnocení.
Struktura vyučovací hodiny při skupinové práci - možná varianta
• zahájení (běžné, oznámení programu);
• navození hlavního úkolu vyučovací hodiny - vytvoření problémové situace, motivace;
• formulace úkolu skupinám - zadání (různé způsoby), instrukce, vymezení času;
• samostatná práce ve skupinách, učitel sleduje;
• závěrečná společná diskuse - prezentace výsledků;
• zhodnocení práce skupin;
• systematizace poznatků, doplnění, zápis.
Možnosti ve výuce
• skupinové pokusy (pozorování, popis, vysvětlení);
• diskuse demonstračního pokusu;
• řešení náročnějších úloh včetně úloh problémových;
• příprava referátu - např. na téma využití v praxi;
• probírání nového učiva - práce s učebnicí podle návodu.
5. Exkurze
Exkurze je organizační formou výuky, která probíhá zpravidla v mimoškolním prostředí a má přímý vztah k obsahu výuky. Převládá v ní názorná metoda a je zaměřena na přímé pozorování probíhajících jevů a procesů a na setkání s praktiky a odborníky určitého oboru.
Rysy exkurze
• předvádění a pozorování objektu výuky v praxi - dovednost pozorování, dovednost rozpoznávání znaků jevů;
• lepší porozumění probraným pojmům;
• konfrontace teorie a praxe, motivace;
• východisko pro další výklad.
Rozdělení exkurzí
• tematická - exkurze zaměřená na jedno právě probírané téma;
• komplexní - exkurze, při níž se studenti seznámí s problematikou celého předmětu či oboru (podnik, knihovna, ...);
• exkurze do přírody, na výstavy, do muzeí, výroby, apod.;
• úvodní (před tematickým celkem);
• závěrečná (po tematickém celku).
Zásady pro přípravu a uskutečnění exkurze
• výběr objektu v souladu s obsahem učiva, stanovení cíle, obsahu, rozsahu a organizace, zadání úkolů;
• vyučovací hodina věnovaná přípravě exkurze včetně pokynů, pravidla chování, pravidla bezpečnosti práce;
• přiměřená doba exkurze;
• zhodnocení exkurze;
• plánování v tematickém plánu.
6. Fáze výuky
MOTIVACE
• vnitřní (silný impuls pro učební postoje studenta)
• vnější (učením jsou uspokojovány jiné potřeby, původně s učením nesouvisející)
Druhy motivace
• interakce mezi učitelem studentem;
• aktualizace vhodných potřeb;
• využívání působení odměn a trestů;
• životní orientace studentovy osobnosti.
EXPOZICE
• zprostředkování nových poznatků studentům;
• vytváření pojmů;
• vznik formálních vědomostí;
• vytváření základů a východisek dovedností a návyků.
Expozice zahrnuje všechny způsoby a postupy, jimiž si studenti pod vedením učitele (řízení) osvojují učivo.
FIXACE
• upevňování osvojených vědomostí, dovedností, návyků, postojů a přesvědčení (versus živelné poznávání);
• nejčastěji se uskutečňuje formou opakování a cvičení;
• křivka zapomínání, zpětná vazba.
Základní druhy opakování
• prvotní - provádí se v plném rozsahu jako při jeho expozici, a to ihned po probrání učiva;
• průběžné - výběrově se zaměřuje na obtížné partie učiva nebo na individuální nedostatky;
• zobecňující - postihuje větší celky učiva, vyčleňuje podstatné učivo a zdůrazňuje mezipředmětové vztahy;
• problémové - vyžaduje nadhled nad učivem, bývá spojeno s aplikací poznatků.
Realizaci fixačních přístupů ve výuce napomáhá psychologický přístup k učení, respektování zákonitostí paměti, křivky zapomínání, zákonů motivace apod.
DIAGNÓZA
• soustavné sledování studentovy práce pomocí zpětné vazby;
• zkoušení, prověřování, hodnocení.
Druhy diagnostikování
• průběžné;
• frontální;
• individuální;
• skupinové;
• kolokvijní;
• testování;
• strojové.
Formy diagnostikování
• ústní;
• písemné;
• grafické;
• pohybové;
• kombinované.
APLIKACE
• používání získaných vědomostí, dovedností, ... v praxi;
• vyvrcholení výuky v teoretické či praktické rovině.
Z gnozeologického hlediska praxe představuje poslední stupeň poznávacího procesu.
Žádné komentáře:
Okomentovat