- vjem-zobrazuje obraz předmětu jako celku,tedy výsledek vnímání
- počitek-obraz některého jednotlivého znaku vnímaného předmětu (např. barva, vůně,…)
Podnět je vnější nebo vnitřní podmínka, která může přes receptory působit na nervový systém organismu. Podnět musí být charakterizovatelný ve fyzikálních parametrech, musí být přijatelný receptorickým povrchem organismu, musí vyvolat odpověď organismu, nebo stimulovat nějakou akci či chování.
Senzorické procesy jsou činnosti, jejichž hlavní funkcí je recepce (příjem podnětů), tj. přijímání a rozlišování různých hodnot jednotlivých senzorických vlastností. Senzorická vlastnost je taková vlastnost podnětu, která může měnit jeho hodnotu beze změny hodnot jiných vlastností.
Různé senzorické vlastnosti podnětů jsou zachycovány různými receptory člověka, např. jasnost světla je podnětem pro receptory sítnice oka, ale není podnětem pro receptory čichového epitelu. Tedy jednotlivé receptory jsou specializovány na příjem jedné nebo několika blízkých senzorických vlastností.
Receptor je vlastním přijímačem senzorických vlastností. Tvoří vstupní část senzorického systému, který je označován i termínem analyzátor. To je označení anatomicko fyziologického zařízení, které se skládá ze tří částí, receptoru, dostředivého nervu a příslušného centra v mozku. Sám receptor je systémem s jedním informačním vstupem a jedním výstupem. Je tvořen zakončením výběžku nervové buňky a je přizpůsoben pro příjem určité senzorické vlastnosti. Informační vstup tvoří ta část receptoru, která pod vlivem působících podnětů ( tj. změn hodnot senzorické vlastnosti, pro kterou je daný receptor specializován ) mění svůj stav. Výstupem je nervové vlákno, spojující receptor s obvodovým neuronem. Stav vlákna, který vzniká pod vlivem podnětu, je v podstatě stejný pro všechny receptory, je to přítomnost nebo nepřítomnost nervového impulsu. Na různé hodnoty senzorické vlastnosti, která působí na receptor, reaguje receptor různou frekvencí nervových impulsů vysílaných vláknem do neuronu.
Základní vlastností senzorických orgánů je citlivost. Každý receptor má citlivost vymezenou, reaguje na specifický druh energie v jistém rozmezí. Jeho informační kapacita je závislá na tom,jaký je rozsah energie, na niž reaguje, a na rozdílu dvou různých intenzit podnětů, které stačí vyvolat dvě různé reakce. Hranice intenzity podnětu, na níž již nebo ještě reagují receptory, označujeme jako absolutní prahy. Dolní počitkový práh je nejmenší množství energie, které je schopno vyvolat reakci ve formě nervového impulsu. Horní počitkový práh je největší množství energie, při němž ještě receptor specificky reaguje. Při dalším růstu intenzity podnětu reaguje receptor už nespecificky. Rozdílový práh je nejmenším rozdílem mezi dvěma intenzitami podnětů, který je schopen vyvolat dvě odlišné reakce.
Jestliže stejný podnět působí na receptor delší dobu, dochází ke snížení citlivosti. Tento jev se označuje jako smyslová adaptace. Absolutní i rozdílové prahy jsou obecné konstanty, ale jednotlivci se liší citlivostí receptorů v závislosti na genetickém vybavení, životních zkušenostech, cviku, věku, únavě, poruchách receptoru atd.
Počitek vzniká jako jednoduchý prožitek při působení podnětu na receptor, je nedělitelným elementem vnímání. Počitku je podložen fyzikální nebo chemický podnět, který působí na receptory, z nich je pak veden jako nervový impuls do mozku a projevuje se jako psychický jev. Fenomenologicky se počitek označuje jako již dále nerozložitelný obsah vědomí. Jeho kvalita je různá podle příslušných smyslových orgánů. Počitek obsahuje informaci o kvalitě a kvantitě vyvolávajícího podnětu. Kvalita (modalita) počitku vychází ze smyslového kanálu, jehož kortikální konec je vzrušen, informace o kvantitě (intenzita) je zakódována v časovém vzorci nervového vzrušení.
Smyslové orgány dělíme:
- podle charakteristiky podnětu (co je podnětem, zda působí z dálky nebo dotykem s receptorem)
- podle umístění receptorů (zda jsou na povrchu těla nebo uvnitř organismu)
- podle charakteristiky počitku (jaké počitky vznikají činností receptoru)
Podle zmíněných kritérií rozlišujeme tyto základní smyslové orgány (resp. receptory):
1) vnější (exteroreceptory)- přinášejí informace z vnějšího prostředí
a) dálkové (telereceptory)- receptor zrakový, sluchový, čichový
b) dotykové (kontaktoreceptory)- chuťový, tlakový, tepelný aj.
2) vnitřní (interoreceptory)- informují o stavu organismu
a) proprioreceptory- dotyk, rovnováha, poloha
b) visceroreceptory- trávení, dýchání, krevní oběh aj.
Signály, které přicházejí do mozku z různých smyslových orgánů,se rychle kombinují. Např. se dívám na tvář člověka a pozoruji jeho úsměv,smutné oči atd., a současně vnímám jeho hlas a slova.To vše si spojíme v celkový obraz, tj. v celkový vjem toho člověka. Podle tohoto vjemu s tím člověkem jednáme.
Vlastnosti vnímání
Vnímání každého jedince je ovlivňováno individualitou a i danými společenskými podmínkami. Člověk vnímá hlavně to, co je pro něj nápadné, zajímavé, potřebné k jeho činnosti. Vnímání je tedy výběrové, záměrné nebo bezděčné. Záměrné cílevědomé vnímání je pozorování.
Obecné vlastnosti vnímání:
- předmětnost- jevy se vztahují ke skutečným předmětům a jevům
- celostnost- předměty a jevy jsou postihovány jako celek. Ve vjemovém poli vystupují některé části do popředí, což se nazývá figurou. Vše ostatní, co je vnímáno méně jasně, je pozadím.
- strukturnost- souvisí s celostností, vjemy nejsou mechanickou sumou elementů, ale jsou novými strukturami s novými vlastnostmi (např. vnímání melodie se nerozděluje na vjemy jednotlivých tónů)
- konstantnost- předměty kolem nás chápeme jako tytéž i přesto, že se podmínky jejich vnímání mění
Lidé mohou patřit k různým typům vnímání a pozorování. Analytický typ má tendenci rozkládat vnímané na části a detaily. Syntetický typ tíhne k celostnímu odražení skutečnosti, k obecnějšímu pojetí, pomíjí detaily. Nejžádoucí je analytickosyntetický typ vnímání, který spojuje klady obou výše uvedených typů.
Vnímání času
Můžeme sledovat ze tří hledisek: vnímání délky časového intervalu, vnímání časové následnosti, orientace v čase. Při vnímání času se uplatňuje do určité míry pravidelná rytmicita některých fyziologických funkcí, pamětní zaznamenávání sledu událostí.
Subjektivní prožívání časového toku záleží na věku, na vztahu člověka k činnosti, kterou zrovna vykonává. Je známé, že čas vyplněný intenzivní činností se zdá krátký v přítomnosti, ale později ve vzpomínkách dlouhý a naopak. Čím zajímavější činnost vykonáváme, zdá se nám, že tím rychleji plyne čas. Upíráme-li se na nějakou budoucí událost, zdá se nám současnost dlouhá, tedy není-li vyplněna důležitou aktivitou.
Poruchy vnímání
Vnímání nám vždy neuskutečňuje přesné zprávy o okolním světě. Tato nedokonalost vnímání může mít dvě příčiny:
1) poruchy smyslových orgánů
- krátkozrakost, dalekozrakost, barvoslepost, nedoslýchavost, ztráta čichu
2) poruchy duševního dění
- iluze- zkreslení vjemu.Vzniká často v úzkosti
- halucinace- člověk „vidí“ předmět, který není přítomen, „slyší“ hlasy, které se neozývají. Vyskytují se u těžkých duševních poruch, ale i při vysoké horečce
Lipská laboratoř
Byla zřízena jako první psychologická laboratoř v roce 1879 W. Wundtem. Objevuje se tu tzv. psychofyzický paralelismus, který tvrdí, že psychické procesy probíhají paralelně s tělesnými, avšak kauzálně s nimi nesouvisí.
Elementová psychologie
Pokládá za základ všeho počitek, v něm se zobrazuje některá vlastnost předmětu. Vjemy považuje za jednotky vyššího řádu. Vjemy vznikají v mozkové kůře tak, že jednoduché počitky se skládají ve vyšší celky. Někdy se skládají počitky jednoho smyslu, např. zrakové a vzniká zrakový vjem. Jindy zase vzniká vjem asociací počitků, které přicházejí do mozku z různých čidel. Jak ale vysvětluje pouhou asociací počitků, že univerzum, ve kterém člověk žije má svůj řád a zákonitost? Tvrdí, že uspořádání univerza se děje podvědomou inteligencí (Helmotz) nebo že je dáno v naší nervové soustavě (Hering).
Vnímání podobnosti mezi objekty- dva názory:
- pocit přechodu- pokusné osoby srovnávají např. časové úsečky nikoli podle absolutních délek, ale na základě vedlejších dojmů (očekávání, překvapení)
- kinestetický výklad- počitky podobnosti a vztahů jsou vůbec v podstatě počitky kinestetické. Dochází k nim, když byla utlumena úplná motorická reakce
Nejpádnějším argumentem proti elementové psychologii vnímání je, že nedbá celistvé osobnosti a její aktivity.
Tvarová psychologie
Je největší odpůrkyní elementové psychologie. Základním pojmem, z něhož vychází je pojem tvar (Gestalt), ten je původním datem vědomí. Odmítá počitky. Přiklání se k názoru, že fyzickým tvarům odpovídají konfigurace v nervové soustavě a těm zase vjemové tvary či útvary (Gestalten). Souhra mezi fyzikálním, fyziologickým a duševním děním je ovládána zákonem izomorfismu. Vjemové struktury jsou vrozené a dané.
Tvar má charakter celistvosti.Charakteristické znaky částí nevytvářejí celek, ale naopak celek vtiskuje svůj ráz částem.
Důležitý pojem pole, v němž se ocitá jedinec a jehož základem je homeostáza, tj. rovnováha mezi jedincem a jeho prostředím. Pole má vybízivý charakter, tj. apeluje na jedince a vede ho k jednání.
Vnímáním se projevuje tendence k „dobré formě“ tedy k pregnantnosti. Nedokonalé, neukončené, nesymetrické formy jsou vnímány jako struktury dokonalé. (př. neúplný kruh je vnímán jako uzavřený)
Uvnitř každé konfigurace, jež se jeví jako figura a pozadí, se uplatňují zákony organizace. Pole je organizací sil.
Hlavní argument odpůrců tvarové teorie je její postoj ke struktuře. Podle tvarové psychologie jsou struktury hotové, dané a v podstatě neměnné.
Kognitivní psychologie
Tento pojem se dá chápat jako psychologický směr rozvíjející se v posledních čtyřech desetiletích nebo jako širší směrově nevyhraněná orientace na poznávací procesy.
Jako psychologický směr vychází z neobehaviorismu.
Poznávací procesy jsou chápány jako procesy zpracování informací. Ve výzkumu se často využívá počítačových simulačních modelů. V centru pozornosti stojí mentální reprezentace, jejíž základní nástroje jsou obrazy a slova (znaky) a uplatňuje se zde imaginace nebo kódování. Kognitivní psychologové se zabývali výzkumem vnímání, myšlení, paměti.. U kognitivní psychologie je kladně přijímán zřetel na informační stránku poznávacích procesů.
Literatura:
-ZÁKLADY PSYCHOLOGIE: MARIE VÁGNEROVÁ, KAROLINUM, PRAHA, 2004
-ÚVOD DO OBECNÉ PSYCHOLOGIE: FRANTIŠEK JIRÁNEK, JAN SOUČEK, SPN, 1991
-ÚVOD DO PSYCHOLOGIE: DOBROMILA TRPIŠOVSKÁ, PEDAG. FAKULTA UJEP V ÚSTÍ N. LABEM, 1996
-ÚVOD DO PSYCHOLOGIE: KAREL PAULÍK, HELENA ZÁŠKODNÁ, OSTRVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ, 1993
-ZÁKLADY PSYCHOLOGIE: MILAN NAKONEČNÝ, ACADEMIA, PRAHA, 1998
Žádné komentáře:
Okomentovat