Jednou ze základních otázek tohoto oboru je, v jakém poměru je vývoj určován zděděnými vlastnostmi (vlohami) a vnějšími vlivy (prostředím).
17. století
John Locke- odmítal tehdy platný názor, že děti jsou malý dospělý, kteří přicházejí na svět
plně vybaveni schopnostmi a znalostmi a které mají pouze vyrůst, aby se
vrozené vlastnosti projevily. Věřil, že dětská mysl je TABULA RASA. Píší se na
na ní zkušenosti dítěte. Vše získáváme prostřednictvím smyslů. Naše znalosti
jsou zprostředkované zkušenostmi, nejsou dány předem.
J.L. je tedy hlavním zastáncem vlivu prostředí. Všechny znaky jsou výsledkem procesů učení, jak vědomých (škola,..), tak nevědomých ( učení se chodit,..)
19. století
Charles Darwin- zdůrazňoval biologický základ lidského vývoje, neustále zdůrazňoval
pojem dědičnost.
Ch.D. a ostatní se domnívali, že průběh vývoje lze vysvětlit jen na základě zděděných daností, protože všechny znaky jsou už součástí genetické výbavy a pouze se rozvíjejí v procesu zrání.
V současné době se toto už jeví jako pseudo-problém, neboť převládá názor, že psychický vývoj se uskutečňuje jako souhrn vnitřních podmínek, kterými se modifikují vnější vlivy. Tedy jak dědičnost, tak i prostředí jsou jen aspekty jednoho a toho samého procesu vývoje. Organismus nemůže žít bez prostředí a naopak.
Vývojová psychologie tedy usiluje o poznání souvislostí a pravidel vývoje proměn v jednotlivých oblastech lidské psychiky a porozumění jejím mechanismům.
Endogenní (biologické) determinanty
Rozhodující roli dědičnosti v psychickém vývoji prosazovaly teorie z přelomu
19.-20. století. Člověk přichází na svět s hotovým programem na základě dědičně získaných vloh.
Zděděné mohou být biologické vlohy- genotyp i psychické vlastnosti, které vytvářejí tzv. fenotyp. Genetické informace jsou přenášeny z rodičů na potomka. Informace, podle nichž se realizuji dědičně podmíněné dispozice jsou uloženy v struktuře DNA. Některé vlastnosti jsou tvořeny jedním genem, jiné kombinací 2 a více. Velkou roli pak hrají mutace, které mohou být pozitivní, ale i negativní.
Dědičnost hraje zřejmě větší roly v oblasti somatické, ale i některé psychické vlastnosti se dají podědit, např. inteligence, sklony k depresím, alkoholismu, psychické deviace, ale i ostýchavost či pocity úzkosti.
Dědičné dispozice vytvářejí předpoklady k tvorbě zkušeností.
Není jednoduché rozlišit pojmy dědičnost a vrozenost. Je obtížné určit, které dispozice jedince jsou získané během prenatálního vývoje (jde o choroby v těhotenství, úrazy, fyzické a chemické vlivy).
Mezi vrozené vlastnosti však patří instinkt. Ten vyjadřuje vrozené, biologicky účelné vzorce chování, které zajišťují uspokojení základních potřeb (např. hlad, pocit nebezpečí ale i sexuální aktivita)
Vrozenou vlastností jsou i archetypy- archetypické chování- kde jde o prezentaci kolektivního nevědomí (podle Junga). Archetypy představují symboly nebo pojmy, které vybaví v každém podobnou, již zažitou skutečnost.
Instinkty a archetypy jsou vrozené vzorce chování a jsou nejvýraznějším projevem vazby psychiky na její biologické kořeny.
Exogenní (vnější) determinanty
Prostřednictvím životního prostředí jedinec získává zkušenosti z přírodními, sociálními a kulturními jevy. Tyto podněty pro psychický vývoj mají nejrozmanitější podobu např. materiální, ekonomické, kulturně-sociální, ideové, morální. Nejsilnějším podnětem je však působení ostatních lidí, neboť ti přenášejí na jedince- dítě společenské tradice, vědomosti, názory, zvyky , postoje,… Jejich prostřednictvím od narození vtiskují buď pozitivní či negativní stopu.
Prostředí ovlivňuje jedince individuálně specifickým způsobem, které závisí na kvalitě, intenzitě a délce trvání vlivu. Samozřejmě také na dědičných předpokladech, které jsou jím stimulovány.
Pro psychický vývoj jsou nejvýznamnější sociálně-kulturní vlivy. Sociální zkušenosti se získávají vždy v rámci nějakého kulturního prostředí. Jde o proces socializace, tedy rozvíjení těch vlastností, kteří umožňují integraci jedince do společnosti. Tyto vlivy působí na všechny členy společnosti, kteří si osvojují normy, hodnoty, způsoby uvažování a jednání, které jsou v dané společnosti pozitivně hodnoceni. Z toho důvodu se jednotlivé skupiny (společnosti) liší. Mnohé kulturní normy jsou zakotveny v psaných zákonech, jiné v nepsaných zvyklostech a mravních zásadách- v podobě obyčejů, módy či tabu (tabu incestu, nekrofilie).
Psychika je také ovlivněna historickými událostmi, především válkami, politickými zvraty ( u nás po Sametové revoluci vznikají nové demografické skupiny), hospodářskými krizemi. Všechny tyto změny přinášejí změny v lidské mentalitě, jejich postojích a způsobu chování.
Větší sociální skupina
- vytváří určité sociálně-kulturní vzorce, určuje ty vlastnosti, které mají větší hodnotu.
- Jedná se o sociální vrstvy, etnika, národy,…
- Působí zprostředkovaně na malé sociální skupiny prostřednictvím institucí s pravidly
či médii.
Malé sociální skupiny
- Vymezeny přímým kontaktem, osobním významem, strukturou a vymezením
jednotlivých rolí.
- členství - výběrové (parta, sportovní oddíl)
- nevýběrové (narodíte se do ní- rodina)
- Rodina- vychovává jedince, rozvíjí jeho psychické vlastnosti i celou osobnost,
jedinec se učí sociální komunikaci, utváří si hodnoty.
Rodinná výchova je podmíněna dědičností. Je výsledkem aktivit rodičů,
závisí na jejich celkové úrovni a chování.
» Dítě vnímá a posuzuje svět podobně jako ostatní členové rodiny. Mají pud
napodobování- kdy jim tak rodina předává duchovní produkty kultury
(prostřednictvím písní, pohádek,…)
Faktory výchovy a vzdělání
Jde o jednoznačně cílevědomé, plánovité a záměrné působení společnosti na formování osobnosti dítěte.
Přímé působení- bezprostřední působení, cílem působení učitelů je formovat jedince do vytyčeného ideálu.
Nepřímé působení- vytváření podmínek pro výchovu, pro pěstování zručnosti, aktivit a zájmů.
Faktory vlastní aktivity a sebevzdělání
Každý jedinec má různé reakce na vnější podněty z hlediska jeho věkových a individuálních schopnosti. Dítě se až do období puberty snaží být jako rodiče, pak se naopak chce co nejvíc odlišit. K tomu často používá svých vrstevníku- party, …
Použitá literatura:
Atkinson, Rita. Psychologie. Portál, Praha 2003
Vágnerová, Marie. Vývojová psychologie. Portál, Praha 2000
Kuric, Josef. Ontogenetická psychologie. Akademické nakl. CERM, 2001
Nakonečný, Milan. Základy psychologie. Academia
Nakonečný, Milan. Psychologie téměř pro každého. Academia 2004
Nakonečný, Milan. Úvod do psychologie. Academia 2003
Žádné komentáře:
Okomentovat