Psychické jevy jsou zároveň jevy biologickými. Je tu oboustranný vztah psychiky a bioligických faktorů; biologické faktory působí na psychiku a zároveň psychika ovlivňuje biologické procesy.
II. Stavba a činnost nervové soustavy
Nervová soustava zprostředkovává reakce organismu na změnu vnějšího i vnitřního prostředí. Je schopna nejen přijímat informace, ale také je analyzovat v CNS a odpovídat na ně převedením zpracované informace (vzruchu) na výkonné orgány. Takový převod nazýváme reflex.
Základní stavební jednotkou nervového systému je specializovaný typ buňky – neuron. Rozlišujeme dva typy neuronů – lokální (malé buňky komunikující pouze se sousedními neurony) a makroneurony. Ty přenášejí nervové vzruchy na velké vzdálenosti. Z buněčného těla makroneuronu vystupuje množství krátkých výčnělků, které nazýváme dendrity, a jeden štíhlý trubicovitý výběžek, nazývaný axon. Stimulace dendritů a buněčného těla vede ke vzniku nervového impulsu chemické podstaty, který se šíří po celé délce axonu. Senzorické neurony předávají signály od receptorů do mozku a páteřní míchy, ke svalům a žlázám. Svazek dlouhých axonů, přináležející stovkám až tisícům neuronů, tvoří nerv. Přerušení axonů způsobuje ochrnutí.
Nervový systém → centrální NS → mozek
→ mícha
→ periferní NS → somatický systém
→ autonomní systém
Periferní NS:
۰ somatický nervový systém = nervy, které do míchy a mozku vedou vzruchy ze svalů, kloubů, kůže a nervy, jež přenášejí z centra povely k činnosti kosterním svalům
۰ autonomní nervový systém – řídí žlázy a svalstvo vnitřních orgánů; funguje nezávisle na vůli a vědomí člověka. Součástí autonomního NS jsou sympatický a parasympatický NS, které působí ve složité antagonistické souhře. Sympatikus je aktivní během stavu vzrušení, parasympatikus ve stavu klidu.
Centrální NS:
۰ mozek – tvořen řadou funkčně specializovaných oblastí. Skládá se ze tří částí: jádra, lymbického systému a velkého mozku. Jádrem mozku je prodloužená mícha (zodpovědná např. za dýchání, spánek), mozeček (slouží ke koordinaci pohybů), thalamus (zprostředkovává reakce na různé podněty) a hypothalamus (důležitý pro emotivitu a udržování homeostázy). Hlavní řídící část mozku se nazývá mozková kůra. Je silně zprohýbána. Je to orgán rozumu a vůle, hlavní „sídlo lidství“ v člověku. Mozek se skládá ze dvou polokoulí – hemisfér, z nichž každá má jinou funkci. V levé hemisféře je uloženo centrum řeči, logiky, vědy, paměť na jména, slova, orientace v myšlenkách, chápání napsaného, fakta, jazykové dovednosti (čtení, psaní), objektivita, schopnost analýzy. V pravé hemisféře hudba, tanec, intuice, chápání výrazů tváře, tón hlasu, umění, paměť na tváře, tvary, orientace v prostoru, zážitky, snění (a nápady), subjektivita, schopnost syntézy.
۰ mícha – na úrovni páteřní míchy je organizována řada automaticky probíhajících vrozených reakcí označovaných jako reflexy (např. patellární reflex = vymrštění lýtka).
S nervovým systémem spolupracuje endokrynní systém (systém žláz s vnitřní sekrecí). Produkuje hormony, jejichž molekukly se dostávají do krevního oběhu a vykazují různé vlivy na organismus. Hladiny hormonů mají vliv na chování a duševní vývoj člověka. Existuje úzký vztah mezi hormony a psychikou, např. hormon adrenalin, vylučovaný nadledvinkami, ovlivňuje, kromě jiného, agresivní chování; avšak také určité způsoby chování vedou ke zvýšené produkci určitých hormonů. Je-li člověk např. rozzlobený, agresivní, vyplavuje se adrenalin, noradrenalin a testosteron. Vyměšování hormonů žlázami s vnitřní sekrecí je kontrolováno mozkem a tzv. neurohumorální regulace činnosti organismu spočívá v součinnosti žláz s vnitřní sekrecí hormonů a mozku a týká se i chování.
III. Ovlivnění biologických procesů psychikou
Některé procesy, které poznáváme jako psychické, jsou příčinou těch, jež poznáváme metodami fyziologie.
Je známo, že silné hnutí mysli vyvolá zrudnutí nebo zblednutí, horečku, průjem a četné jiné fyziologické změny tělesných funkcí. Jsou také známy funkční poruchy, které mají psychické příčiny – bolesti hlavy, břicha, … Jde-li o změny trvalejší a zejména následují-li jako důsledek psychických dějů i změny anatomicky prokazatelné, mluvíme o psycho- somatických poruchách (např. žaludeční vředy).
Psychická činnost má vliv na mozkovou tkáň. Mozek lze trénovat. Při jeho činnosti roste počet a kvalita synapsí a naopak. Lze předpokládat, že tímto způsobem rostou (popř. klesají) jak některé schopnosti, tak i dispozice k nejrůznějším žádoucím prožitkům.
V. Dědičnost, biologická individualita
Dědičný potenciál jedince je přenášen chromozomy a geny a má vliv na jeho psychické a tělesné vlastnosti. Většina vlastností člověka je polygenních (jsou určovány působením mnoha genů). Geny určují hranice potenciálu jednotlivce, ale to, co se s tímto potenciálem stane, závisí na vlivu prostředí. Dědičnost lze studovat např. selektivním pářením zvířat či studiem dvojčat.
Biologická individualita jedince je příčinou individuálních psychických rozdílů. Rozdíly jsou z části dány geneticky, dědičně. To se projeví jako různá míra osobních předpokladů pro rozvoj určitého způsobu prožívání a jednání, jež se dědí z generace na genaraci. Biologická individualita je rovněž dána i nejrůznějšími vlivy, které působí během života jedince.
VI. Instinkty a učení
Instinkty lze chápat jako vrozené, biologicky účelné a druhově specifické způsoby chování, které živočišnému individuu umožňují adaptovat se základním životním situacím od počátku svého života. Jsou vyvolány určitými klíčovými podněty a probíhají jako řetěz na sebe navazujících aktivit. U vývojově vyšších živočichů dochází ke spojování instinktů a učení. Existují tři skupiny instinktivního chování: instinkty spojené s tendencí po zachování života individua, instinkty spojené s tendencí po zachování druhu a instinkty spojené s tendencí ke sdružování a zachování společenství. I člověk disponuje řadou aktivit, které mají instinktivní (pudový) základ (např. tendence k obraně, mateřský pud). K instinktivním reakcím se člověk uchyluje zejména v situacích ohrožení života. V takových situacích, kdy dochází ke ztrátě racionální kontroly chování (např. úleková reakce, panická reakce).
Učení je proces a zároveň dispozice, je v podstatě synonymním výrazem využívání zkušenosti. Učení, tj. vytváření chování či změny v chování, je založené na využití zkušenosti a probíhá jako mechanismus podmiňování. Podmiňováním se vytvářejí asociace. Produktem podmiňování jsou zvyky
Žádné komentáře:
Okomentovat