„Ani prostor, ani čas

„Ani prostor, ani čas si nemůžeme představiti jinak než zásadně nekonečný… Užívaje zmíněných pojmů či představ prostoru a času, jakož i zákona kausálního, dospíváme k dalšímu základnímu pojmu, tj. skutečnosti či existenci ve smyslu ontologickém (přírodovědeckém). Skutečným je to a jen to, co – jako účinek – bylo způsobeno určitou příčinou a tím právě uskutečněno… Kde není prostoru a času, není myslitelné ani dění podle zákona kausálního, a není tudíž ani skutečnosti. Je tedy skutečnost takto pojatá pojmem výhradně přírodovědeckým“ (1994, s. 13). „Vedle tohoto světa jaký jest, tj. tedy přírody v nejširším smyslu (natura), může býti lidskému intelektu ještě jiný předmět „dán“ jakožto úkol poznávání“ (1994, s. 14). Toto ilustroval pomocí pojmů, které jsou lidskému intelektu stejně (podobně) vrozené jako představy a pojmy o čase, o prostoru, příčině a účinku. Těmito pojmy jsou např. povinnost, normy, viny, tresty aj. „Pojmy ty se nevyskytují ve světě, jaký jest, tj. v přírodě, nýbrž ve světě, který jako předmět našeho poznávání lze postaviti jako svět, jaký má býti, vedle světa jaký jest (přírody). Takovým způsobem dospívá filosofie kritického idealismu ke svému základnímu noetickému dualismu: na jedné straně svět přírody, jejž poznáváme methodou přírodovědeckou čili kausální, na druhé straně svět norem, tedy toho, co má býti“ (1994, s. 14). Weyr zdůrazňoval, že normativní hledisko je lidskému intelektu stejně vrozeno jako hledisko kausální a můžeme mu být i bližší a přístupnější, čímž nepochybně bylo před nástupem přírodních věd v oblasti poznávání.