Odtud odvozoval pojetí normologie a teleologie

Odtud odvozoval pojetí normologie a teleologie, když zdůrazňoval: „Normologickým (normativním) nazýváme poznání, které má za předmět normy, tj. výrazy něčeho, co býti má… Normu nelze však chápati pouze jako výraz něčeho, co býti má (postoj normologický či normativní), nýbrž je možno spatřovati v ní i výraz něčeho, co jest chtěno. Tímto způsobem pohlíží na ní postoj teleologický čili účelový“ (1994, s. 15). Ten kdo normu tvoří (normotvorný činitel), spatřuje v normě především prostředek, jímž může být dosaženo určitého účinku, který je cílem normotvůrce. Teleologický postoj byl, podle Weyra, stanoviskem činitele normotvorného, naopak normologický postoj (normativní postoj) stanoviskem činitele, kterému norma ukládá povinnost (činitel povinnostní). Na rozdíl od činitele normotvorného, kterému se norma jeví jako výraz toho co jest chtěno, jeví se norma povinnostnímu činiteli jako to, co býti má. Od postoje těchto dvou subjektů odlišoval Weyr pozici činitele, jehož funkce spočívá v poznávání, tj. v tvoření poznatků. Tento subjekt chce pouze poznávat a není k ničemu povinován. Musí si pouze uvědomit svůj noetický postoj, tedy metodu, se kterou přistupuje k poznávání, aby se nedopustil nepřípustného synkretismu různých poznávacích metod. Z těchto východisek pak Weyr vyvodil závěr, že: „Teleologického hlediska používá se zejména ve vědách, jejichž předmětem poznávání jest vědomé účelové jednání lidské, tj. tedy ve vědách hospodářských. Příslušnou methodologii, resp. noetiku tohoto druhu poznávání vybudoval u nás Karel Engliš. Normologie, teleologie a ontologie tvoří jakousi trojčlennost methodologickou, ve které však mají normologie a teleologie navzájem k sobě blíže než k ontologii“ (1994, str. 15 – 16).