7) Veřejná správa

ORGANIZAČNÍ VÝSTAVBA VEŘEJNÉ SPRÁVY


ORGANIZACE – pojetí:

1. řád, pořádek, stav, uspořádání organizovanosti
2. instituce – výsledek organizovanosti, cíleně uspořádaný prvek
3. struktura - vnitřní složení, vztahy
4. činnost – organizování, vytvoření systému struktury – vydávání právních předpisů, resp. interních norem

Formální organizace = stanovené (normované) pozice, komunikační vztahy vynutitelné běžnými právními prostředky; typickým příkladem formální organizace je veřejná správa;
Neformální organizace = není předepsán systém komunikace = vztahy právně neupravené, právně nejsou vynutitelné; různé „kroužky“ pracovníků, vytvoří se vždy, není možné je „zničit“ (spíše je využít, než proti nim bojovat); ovlivňují formální organizaci; může dojít k zablokování činnosti, škodit


Organizace ve smyslu organizačně - systémovém
- pokrývá území celého státu, vnitřní členění, vertikální uspořádání (především státní správa);
- veřejná správa tvoří 1 systém subsystémy – např. obvodní úřady jsou samostatnou organizační složkou, ale jsou součástí systému státní správy – tedy veřejné správy;
- organizace správy je výsledkem použití organizačního principu = technická doporučení = neideová, nehodnotící opatření, ani dobrá, ani špatná, samy o sobě nic neříkají

Principy:
- teritoriální – preferuje vytváření orgánů podle území (územní orgány správy, samosprávy)

- odvětvový – vytváření orgánů podle věcných působností (ministerstva, celní úřady; kombinace s teritoriálním principem)

- funkční princip – budování průřezových orgánů – komise na úrovni vlády v oblasti informačního systému
centralizace – určuje do jaké míry jsou soustředěny pravomoci do vyšších stupňů a naopak - jak na území celého státu, tak na úrovni orgánů; rozhodování soustředěno do centra, na nižší složky delegované pravomoci;

- systém vylučující samosprávu (úplná centralizace) – centrum rozhoduje o všem, místní složky pouze plní úkoly; centrum soustřeďuje informace; především u větších celků, kde je zapotřebí rychlosti a jednoduchosti rozhodování

- tradičně v evropských zemích; policie a armáda; vhodné na nejvyšších stupních koncepční rozhodnutí, kontrola, na nižších stupních = realizace
☺ rychle, jednotně lez přenášet informace, pokyny; neprojevují se místní vlivy; jednotnost (jedna koncepce)

- rozhodování nebere ohled na místní potřeby (pragocentrismus); zranitelnost toku informací (slepé centrum); ODS – 39 samosprávných celků - neefektivní
decentralizace = do jaké míry jsou přeneseny pravomoci z center na místní úroveň; limity – zachování systému; souvislost se zřizováním samosprávy, stát se zbavuje určitých činností; demokratický stát X není: nevyskytuje se decentralizace

- nelze stavět centralizaci a decentralizaci proti sobě;
☺ schopnost postihnout místní problémy, přihlédnutí k místním poměrům

- pomalé a nejednotné rozhodování; limity, omezení – mohou vést k zániku tělesa = rub a líc téhož

Koncentrace – na kolik z prostorového hlediska došlo k dělení pravomocí; vertikální = na kolik došlo k soustředění (rozdělení) orgánu na nižší složky; horizontální = soustředění nebo rozdělení mezi více orgánů
Centralizace = vertikální koncentrace; realizace úkolů nižšími složkami; některé činnosti musí být centralizované, například obrana
Dekoncentrace = možný zásah vyšší složky do nižšího aktu (není v decentralizaci); prostorové rozložení orgánů; vertikální dekoncentrace = interní akt, nakolik došlo k rozdělení činností orgánu na nižší složky; horizontální dekoncentrace = nakolik na této úrovni jsou rozděleny pravomoci;
Decentralizace = přenesení působnosti
Delegace – delegování = svěřování činnosti fyzickým X právnickým osobám, které ji následně vykonávají na vlastní účet; provádí se přímo zákonem či na jeho základě
Vertikální dekoncentrace X decentralizace = v decentralizaci nemůže vyšší složka zasahovat do činnosti nižší, vztah nižší – vyšší neexistuje X dekoncentrace = platí podřízenost
Další principy - podle obsazení:
- monokratický – rozhoduje 1 subjekt, spíše u státní správy (ministerstva)

- kolegiální – stanovení pravidel, hlasuje se, spíše u samosprávy

podle toho jak je orgán vytvořen:
- volební = volba, státní správa

- jmenovací = jmenováním – samospráva (většinou)

volební X kolegiální; jmenovací X monokratický:
volba principů, nelze ponechat jen na veřejné správě – rozhodování se činí prostřednictvím tzv. organizačních aktů (= právní akty X interní); kdo je vydává, má organizační moc:
a) externí organizační moc = stojí vně správy
b) interní organizační moc = přednosta obvodního úřadu, rady obce; Parlament = extrémní organizační moc; vláda – může organizovat orgány státní správy = širší pojetí X užší pojetí = podřízené ministerstvo X nejširší pojetí = Parlament, může činit cokoliv
Jak bude orgán řízen stanoví zákon; vztahy uvnitř orgánu zákon upravovat nemusí, stačí zákonná moc – zmocnění; důležitá je proporce těchto aktů: zákony příliš detailní X příliš obecné (v ČR častá novelizace destabilizace), je třeba vyvarovat se extrémů


Organizační modely:
1. hierarchický model (byrokratický) - nejstarší, nerozšířenější, nejosvědčenější; princip vertikálních vztahů, pravomoci soustředěny u vyšších složek, dělba práce, značný stupeň specializace; státní správa; velmi často kritizován (byrokratický)
☺ stabilita celého systému – kontinuita pracovních postupů a jejich depersonifikace (není důležité, kdo místo zastává, ale že existuje); je jasně vymezeno, kdo vykonává jakou práci - specializace; stanovení formálních objektivních pravidel pro rozhodování, vysoká míra právní jistoty, rovnost před zákonem ideál, ale záleží na okolnostech
koncentrace, hierarchické vertikální uspořádání, vysoká dělba práceneobjektivnost a špatné šíření informací – špatné nebo pomalé rozhodování; nepřizpůsobování se měnícím se poměrům; možnosti konfliktů mezi odborníky (osobnosti); nemožnost horizontální komunikace; vedoucí se zabývá vším, musí činit veškerá rozhodnutí, nemá čas na koncepční práci – přesun na podřízené složky, ale musí je kontrolovat


Existují 3 varianty tohoto modelu:
1. liniová: založené na nadřízenosti a podřízenosti; jednoliniová (přesný vztah) X víceliniová (podřízený je podřízen více nadřízeným); jednotnost řízení, ale nesmí být v příliš velkém rozpětí;

2. štábní: štábní útvar = poradní, soustřeďuje odborníky; nehodnotí, ale radí; vhodné jen pro ústřední složky

3. pružná: vysoká flexibilita a efektivnost; pro vyřešení komplexního strategického úkolu
X místa v systému:
a) liniová – činí se zde rozhodnutí ve vertikálních vztazích (rozhodnutí obecního úřadu)
b) štábní – poskytují rady, expertizy, školení, odpovídají za odbornou úroveň
c) pomocná – zajišťují služby, slouží ostatním, fakticky mohou být vlivná)
d) vlastní – sami vedoucí funkcionáři si je vytvoří
e) dodaná zákonem – musí být, protože to stanovuje zákon

Vztahy:
Přímé řízení (vedoucí – podřízený)
Funkční řízení = nižší složka přejímá úkoly, rozhodnutí od různých vyšších
Koncentrované řízení = specializované složky, sjednocují organizování, samy jednotlivě příkazy vydávat nemohou.

2. Participační model – delegování pravomoci; dává pocit důležitosti, samostatnosti nižší složky se podílejí na rozhodování a řízení; ve státní správě jen omezeně

3. Konzultativní model – víceoborové odborné problémy – nemůže řídit jen jeden člověk nebo odborníci pouze jednoho resortu: vytváření týmů, komisí; dočasné X trvalé; fakticky má velký vliv na rozhodnutí (odborné autority)
Rozpětí řízení = možnost někoho ovládnout, efektivně řídit, určitý počet, stupeň; v dnešní době existují spíše ploché struktury;
Žádný model se nevyskytuje v čisté podobě, určujeme podle převažujících rysů.



ROZHODOVÁNÍ

= volný nenáhodný výběr více alternativ, které jsou reálně k dispozici;
alternativy = 2 X varianta = více možností
Dynamický proces, vyvrcholením je přijetí rozhodnutí; člověk je činí buď sám za sebe, nebo v organizovaných strukturách (dotýká se nejen toho, kdo rozhodnutí činí, ale působí i navenek);

V oblasti veřejné správy je typické, že je vydáváno jménem subjektu veřejné správy; stálost rozhodování; je vynutitelné legálně stanovenými prostředky; je v zájmu někoho jiného, než kdo jej učinil; princip koncentrace, centralizace a hierarchického rozhodování – nižší stupeň je vázán rozhodnutími vyššího a akty nižší mají menší právní sílu, než vyšší;

Rozhodnutí:
a) formální = povolaná osoba k učinění rozhodnutí, např. ministři; vždy nese odpovědnost
b) faktické (materiální) = větší váha rozhodnutí nižší složky

Rozhodovací systém = subjekty které formálně rozhodují, ale ve skutečnosti je třeba zařadit vše, co rozhodnutí skutečně ovlivňuje (lobby); okamžik, kdy je rozhodnutí činěno (nejméně populární rozhodnutí v polovině volebního období, populární před volbami); jsou důležité cíle a úkoly, vstupní informace a pravidla pro rozhodování: uzavřené X otevřené.

Odpovědnost

Odpovědnost
nejobecněji lze vyjádřit jako povinnost za něco ručit, v případě manažerů za plnění úloh příslušejících do náplně činnosti jimi řízených útvarů, stanovených cílů apod., může být doplněna o hmotnou odpovědnost, tzn. Ručení za svěřené hmotné a/nebo finanční prostředky, popř. může jít i o odpovědnost právní – tzn. Ručení za následky vlastního jednání, ta se může týkat pracovníka (např. daňového poradce) nebo i organizace jako celku

Působnost, kompetence
okruh aktivit, pro které byla příslušným článkem řízení uložena oprávnění a povinnosti

Delegování
přenesení a fixování určitého přesně vymezeného rozsahu pravomocí a odpovědností na jinou osobu, útvar

Centralizace
soustřeďování kompetencí do „jedněch rukou“, způsob vykonávání moci, řízení, kontroly z jednoho centra

Decentralizace
rozdělení moci, rozhodování, činností a přenášení práv, povinností, odpovědností a oprávnění na nižší složky

Řízení a správa společností
nejobecněji vztah mezi akcionáři, statutárními orgány, vrcholovým managementem a ostatními finančně zainteresovanými skupinami

Průběh podnikání

1) Před podnikáním je třeba prostudovat příslušné zákony (Ústava, daňové zákony, obchodní zákoník, občanský zákoník,…).


2) Vytvoříme urč. typ firmy.

3) Firma musí být zapsána u Živnostenského úřadu nebo u Obchodního soudu.

4) Pokud firmu zakládá více společníků, je třeba písemně sepsat vztahy mezi společníky.

5) U obchodní společnosti se sepíše tzv. společenská smlouva.

6) Pokud má firma dostatek vlastního kapitálu, může začít ihned podnikat. Pokud jí chybí kapitál vlastní, může si podnikatel opatřit kapitál cizí – úvěr (bankovní, obchodní), tichý společník, leasing.

7) Pokud máme kapitál, připravujeme výrobu  vymýšlíme CO, KDE, PRO KOHO



Čtyři skupiny výrobků

1) dojná kráva – přináší největší zisk

2) hvězda (star) – výrobek je na vzestupu

3) otazník – nevíme, jak se osvědčí

4) pes – propadák



Zajišťování výroby

1) Pokud si firma stanoví, v jaké oblasti bude podnikat, musí si opatřit 3 činitele výroby – materiál, stroje + budovy, PS. Nejdůležitější činností je vl. výroba. Při ní vznikají náklady. Firma se snaží, aby byly co nejnižší. Pokud vyrobíme, je třeba co nejrychleji prodat. Prodeji říkáme odbyt.

2) Za prodané výrobky odběratelé v urč. termínu (14 dní) zaplatí  splatnost faktur. Peníze se dostávají na účet u peněžního ústavu. Tyto peníze podnikatel opět použije na výrobu.

3) Cílem firmy je vyrobit a prodat  zisk.

4) Členění zisku – daně státu, rozvoj firmy, odměny zaměstnancům, podíly ze zisku pro majitele.

Organizace firmy

a) vertikální vztahy: podnik  provoz  dílna (dílna je 1. stupněm)

b) horizontální – jednotlivé stupně mají ještě své aparáty, ředitelé jsou na stejné úrovni

CENTRALIZACE

- "americký přístup"

- většina rozhodnutí se uskutečňuje ve vedení firmy

- výhodou je rychlost, nevýhoda: rozhodnutí může být špatné

DECENTRALIZACE

- firma je rozdělena na menší samostatné jednotky, které mají své úkoly, prostředky, se kterými hospodaří, mohou se rozhodovat samostatně

- nyní převažuje tento přístup

- dvoustupňové, max. 3stupňové systémy – přístup dle Japonců

FORMÁLNÍ VZTAHY

- jsou vymezeny zákony nebo předpisy

- musí se dodržovat

NEFORMÁLNÍ VZTAHY

- jsou založeny na vzájemných sympatiích a antipatiích, na citech

- vycházejí z povahových vlastností lidí (zájmy, koníčky, typ práce, věk)