I. republika
vznik 28.10.1918, první přijatý zákon = recepční norma, převzetí všech dosavadních právních předpisů a orgánů, které existovaly;
Nový prvek = národní výbor: po roce 1918 převzal moc, v první fázi se stal hlavním orgánem moci, podřídil si veřejnou správu – komplexní zákonodárný i výkonný orgán; vychází zákon o zřízení ústředních orgánů = ministerstva; konstituován nejvyšší soud; vznikají další národní výbory vedle hlavního – okresní, městské, zprvu fungovaly bezproblémově, postupně si ale nárokovaly i jiné pravomoci a výsledkem bylo, že jim vláda poděkovala a koncem roku 1918 je rozpustila; zachoval se pouze národní výbor v Praze – rekonstrukce a rozšíření – prozatímní revoluční národní shromáždění; poslední akt NV v Praze před rekonstrukcí = prozatímní ústava; vláda byla orgán nařizovací a výkonný, zprvu volená Parlamentem, posléze jmenovaná presidentem republiky, byl zaveden princip odpovědnosti vlády Parlamentu, ústřední orgány = ministerstva + zakládaly se další orgány (zásobovací);
Politická (= státní) správa se zprvu nezměnila (ni personálně), ke změnám došlo v oblasti samosprávy: zrušena zákonodárná moc zemských sněmů, prozatímní řešení = místo sněmu zemská komise, potom zemský správní výbor (až do roku 1928);
Změny na Moravě a ve Slezsku:
- prozatímní orgány až do roku 1928;
- okresní samospráva: zrušena okresní zastupitelstva - nahrazena okresními správními komisemi (desetiletý provizorní stav)
- na úrovni obcí dvě radikální změny: reforma volebního práva v roce 1919 = poprvé všeobecné, rovné, přímé a tajné (i pro ženy) a současně změny ve struktuře obce (které platí dodnes): obecní zastupitelstvo = volené, obecní rada, starosta (ty volí zastupitelstvo), komise; rada = orgán usnášecí i výkonný v oblasti hlavní i přenesené působnosti; komise = iniciativní kontrolní orgány, zřizovala je obec; obec má i nadále vlastní a přenesenou působnost, sféra přenesené působnosti se stále zvětšuje
V této době vzniklo první velkoměsto – Praha; připojení všech sousedních obcí k Praze; v 60. letech 19. století zrušeny hradby, město se rozrůstalo (Žižkov); zákonem o Velké Praze - administrativní připojení okolních obcí (1/2 mil. obyvatel), podobné kroky se činily i v Brně.
Ostatní úrovně – kromě obcí – nezbytnost reformy, provizorium bylo nefunkční; reforma měla plnit několik funkcí:
1. integrovat republiku (různé národnosti – minority, které měly různé separatistické tendence, např. Němci v roce 1918 chtěli odpojit pohraničí)
2. správa měla být demokratizována, zvýšena efektivnost činností + poměr mezi státní správou a samosprávou – 2 koncepce (politické odlišnosti): koncepce velkých celků a koncepce malých celků;
Zvítězily menší celky – zákon č. 126, kterým se upravila správa na území, byl přijat současně s ústavou (28. února 1920), pojednávala o moci vládní a výkonné, kterou vykonával president, vláda a ministerstva (dnešní ústava z této vychází);
President: správní moc v úzkém rozsahu (jmenování, vrchní velitel ozbrojených sil); ke všem svým aktům potřeboval kontrasignaci; vláda: největší okruh výkonu; ministerstva: vlastní výkon správy, v čele stáli ministři; další ústřední úřady: statistický, bytová péče, pozemkový úřad, NKÚ také zařazen mezi správní úřady;
Územní správu vykonávaly (podle 126/1920 Sb.) župy = vykonávaly vše, co dosud zemské úřady, sněmy a výbory, v čele župy stál župan (označení župa = hledal neněmecký slovanský termín); obvody a sídla župních úřadů byla dána ze zákona; pod župami byly okresy; okresní úřady – vnitřní (správa která do té doby náležela hejtmanům (změněn na okresního náčelníka, který byl podřízen županovi);
Složení župy: župan, župní zastupitelstvo, výbor, komise; župní zastupitelstvo bylo voleno na 6 let, působnost ve sféře hospodářství, normotvorné + zčásti správní a soudní; ze svého středu volilo župní výbor, jehož předsedou byl župan; dále zřizovalo výbory a komise (některé dílčí záležitosti); župní úřady podléhaly MV (to je mohlo rozpustit);
Zřízení župních zemských svazků (funkce hospodářská + správní), které trochu přerůstaly působnost žup;
Okresní zastupitelstva: náčelník – výbor – komise; výbor byl volený, v jeho čele stál okresní náčelník; funkce hospodářská, správní, soudnictví, poradní atd.; vlastní výkon správy: okresní úřad v čele s okresním náčelníkem, řídil správu, zastupoval okres navenek; okresní výbor mohlo rozpustit MV a vyhlásit nové volby;
Vedle zákona č. 126 z roku 1920 byly vydávány i další zákony (volební právo, správní soudnictví atd.), jejichž hlavním cílem byla unifikace.
Úprava profesní správy a samosprávy = převzetí systému z Rakouska + pokračování; profesní komory: notářská, obchodní atd. + vznik nových – inženýrská, zvěrolékařská; systém povinného členství, samosprávný princip, vysoká prestiž komor; zachována také samospráva vysokoškolská - universita v Praze, Brně, Příbrami a Olomouci; po vzniku republiky vznikly i další školy, které také dosáhly samosprávu;
Župní zákon byl z části zaveden na Slovensku, v Českých zemích nikdy – tam fungovalo provisorium; správa se neunifikovala, ale existovalo několik systémů (Podkarpatská Rus – vojenská administrativa; Slovensko – župní zákon; Čechy – bývalý zemský systém); v oblasti obcí nedošlo ve 20. letech k žádné změně, neustálé potýkání se s otázku finanční – zadluženost; rozdělený nejednotný systém správy existuje až do roku 1927 (příprava reformy) – nový zákon o územní správě (formálně právně novela zákona z roku 1920) = vrátil se systém z období Rakouské monarchie, rozšířený i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi;
Nadále se republika dělila na země a okresy (všechny územní celky se stále pohybovaly: župy, země, kraje, jediným smysluplným celkem byly právě okresy); změna – spojení Moravy a Slezska v zemi Moravskoslezskou; typická dvojkolejná správa, předchozí systém: v jednom orgánu (župě) propojená státní správa i samospráva, nyní organizačně rozděleno na dva celky:
země:
• státní správa – zemské úřady v čele se zemským presidentem (jmenoval ho president republiky);
• samospráva – zemské zastupitelstvo (2/3 voleny, 1/3 jmenována), 6-ti leté funkční období, zastupitelstvo ze svého středu volilo zemský výbor, předsedal mu zemský president, dále volilo zemské komise (bděly nad cestami, podniky atd.);
působnost zastupitelstva: hospodářská, správní, normotvorná atd.;
zemský výbor měl za úkol připravovat návrhy pro jednání zastupitelstva, dozírat nad hospodařením okresu, nad rozpočtem;
nejdůležitější postavení měl president – zastupoval navenek;
vlastní výkon státní správy zajišťoval zemský úřad
okresy:
• státní správa – okresní úřady v čele s okresním hejtmanem (jmenoval ho ministr vnitra)
• samospráva – okresní zastupitelstvo (2/3 volené, 1/3 jmenována ministrem vnitra), v čele s okresním hejtmanem (jmenovaný ministrem vnitra) postavení zastupitelstva bylo obdobné, volilo okresní výbor (postavení jako výbor zemský); správu vykonával okresní hejtman a okresní úřad
(o volby do zemský orgánů byl nulový zájem, neexistovaly regionální zájmy, lidé k zemím neměly vztah (k obcím a parlamentu spíše ano); samospráva na obou úrovních byla organizačně rozdělena; státní správa fungovala obdobně.
Tento systém správy fungoval od roku 1928 dalších 10 let bez problémů, ke změně došlo až v souvislosti s druhou republikou.
září 1938 – Mnichovská dohoda , pohraniční území zabrána ve prospěch Německa, Polska a Maďarska; přijetí zákona o autonomii Slovenské krajiny (nikdy nevyšlo česky – podle Slováků krajina nelze přeložit jako země), chtěli větší než jen zemskou autonomii; autonomie přešla i na Podkarpatskou Rus;
změna ve Federaci – všude sněmy, vlády a společný byl pouze president;
zavedení zmocňovacího zákonodárství: president + vláda měli právo přijímat i ústavní zákony svými nařízeními a dekrety;
Územní správa: zbylá území okresů, které byly převzaty do jiných států byla přiřazena k sousedním okresům, byla rozpuštěna okresní zastupitelstva a nahradily je komise; totéž na úrovni zemí; počátkem roku 1939 zřízení instituce obecních tajemníků, kteří měli pomáhat ve výkonu přenesené působnosti obcí;
15.3.1939 president Hácha a ministr zahraničních věcí pozváni do Berlína – požadavek na připojení torza republiky k Německu – zánik Československa, rozdělení na část Protektorát Čechy a Morava (stav Protektorátu opsán z protektorátu Marocko-Francouzského), Podkarpatská Ukrajina přešla pod Maďarsko, Slovensko – samostatný štát;
16.3. výnos Hitlera o zřízení Protektorátu, prohlášen za součást říše, němečtí příslušníci se stali občany Německa, ostatní měli rovnou – protektorátní příslušnost; český vyslanec protektorátu – Chvalkovský;
V první fázi vývoje protektorátu byly české země okupovány – vojenská správa, kterou řídil velitel armád, dozírali na činnost okresních úřadů; za měsíc po zřízení Protektorátu byla zřízena pozice protektora = zastupoval říšské zájmy, dbal na dodržování směrnic Hitlera, zastupoval ho státní tajemník; protektor potvrzoval ministry protektorátní vlády, podával námitky proti jejich aktům, mohl měnit protektorátní právo;
místní územní správu vykonávali vrchní zemští radové (celky = oberlandáty – pokrývaly vždy území několika okresů) – řídili správu kterou převzala Říše + dozor nad protektorátní správou; 1942 zrušeny, nahrazeny vedoucími okresními hejtmany (měli podobné postavení); nižší politická správa byla v zemích zachována, zemská politická správa byla závislá na okupační správě;
Změny v samosprávě: odvolání starostů, rozpuštění zastupitelstev a jejich nahrazení německými komisemi; zemská i okresní samospráva byly postupně zlikvidovány;
1941 – Heidrich, zastupující říšský protektor přišel s úkolem stabilizovat území Čech; zrušena vláda, dále trvala jen ministerstva, v čele každého ministerstva stál německý státní tajemník; Heidrichova správní reforma: zřízení instituce správy z příkazu říše (vše je německé a něco může být propůjčeno autonomním orgánům, původní statut autonomie zmizel)
1942 – atentát na Heidricha; jeho zástupce státní tajemník K.H.Frank; správa fungovala dále, ale se stále většími problémy;
1944 – zmizely poslední zbytky obecní samosprávy – do obcí jmenováni úředničtí vedoucí.
Zobrazují se příspěvky se štítkemstátní správa. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemstátní správa. Zobrazit všechny příspěvky
4) Veřejná správa
HISTORIE VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY V ČR
(= z organizačního hlediska)
1. STÁTNÍ SPRÁVA
A. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA
Základy moderní veřejné správy = počátky v polovině 18. století (osvícenecký absolutismus): „pečovatelský stát“ (= policejní stát od slova policie, v původním smyslu obec, veřejné záležitosti, správa – řecky politea);
Tento policejní stát byl charakteristický tím, že v jeho čele stál panovník = pozice osvíceného monarchy, který nejlépe věděl, co je pro poddané nejlepší = určoval pravidla; zasahoval do nejrůznějších sociálních procesů (= ekonomické, edukační, hygienická úroveň, všeobecné vzdělání, kontrolovací orgán = správa, zavádění všeho v masové míře);
Současně se správa začíná specializovat, rozděluje se na jednotlivé obory správy (zahraniční, fiskální, vojenské, soudní, vše ostatní = bez souvislostí = vnitřní správa = od toho ministerstvo vnitra); mizí specielní správa vrchnostenská a vzniká jednotná; postup akceleroval po roce 1848, ale základy moderních reforem mají kořeny ještě o 50 let dříve – Tereziánská, Josefínská doba;
Rebelie v březnu 1848 – Vídeň, Praha – vydáno císařské nejvyšší rozhodnutí o reorganizaci orgánů ústřední státní správy; dosavadní dikasteria, přezvána na ministerstva (války, financí, zahraničních věcí, postupně přibývala další) v čele s ministry = nejnižší správní úředníci, byli jmenováni panovníkem, ale kolektivně odpovídali nejvyšším zastupitelským orgánům;
tento stav trval stejně dlouho, jako revoluce: v srpnu 1850 byla kolegiální odpovědnost zrušena a nadále ministři se zodpovídali pouze panovníkovi, vláda jako kolegiální orgán zmizela; ministři byli vázáni tím, co císař nařídil (František Josef I.);
V dalším vývoji ministerstva byla zachována až do naší doby, jejich počet se postupně zvyšoval;
B. ÚZEMNÍ SPRÁVA
Reforma se prováděla od roku 1849, revoluce byla zvládnuta; v březnu byla vydána ústava „Březnová“ (Oktrojovaná, Stadionova; byla vydána bez souhlasu Sněmu); na to navázalo v červnu císařské rozhodnutí (více v duchu liberálně demokratickém), státní správa (= správa politická) = všeobecná se zřizovala na úrovni zemí, krajů, okresů = třístupňová;
Tím se dosáhlo vysokého stupně centralizace – základní výkon byl úrovni zemí, ale hlavní pravomoc měly kraje – s vazbou na ministerstva (kraje jsou menší a slabší = snáze ovládnutelné, ministři komunikovali s kraji a země neměly velký význam = záchrana jednoty monarchie); na úrovni zemí byly místodržitelské úřady v čele s místodržitelstvím, úkolem bylo zastupovat panovníka na zemském sněmu, řídit policii = spojovací článek mezi kraji a panovníkem, ale kraje byly důležitější;
Tento stav netrval příliš dlouho – do reformy Alexandra Bacha (ministr vnitra): posílil význam zemí a omezil význam krajů; 1855 reorganizace, místodržitelství bylo přímo podřízeno MV a ve specializovaných oblastech vždy příslušnému ministerstvu; působnost místodržitelství = dodržování zákonů, řízení policie apod.
Kraje: původně byly podřízeny ústředním orgánům = krajské vlády a krajští presidenti, zprvu rozsáhlé jednotky, některé kraje = země; reformou v roce 1855 byly kraje oslabeny, posílen byl význam místodržitelství; zůstala působnost v oblasti daňové; byly změněny názvy: v čele kraje stál nově krajský představený (namísto dřívějšího krajského presidenta); kraje nadále zůstaly zachovány, klesaly však na významu a postupně byly rušeny (v Čechách koncem 60. let);
Okresy: = základní články, byly zřízeny reformou v roce 1849; správu v okresech vykonávaly okresní hejtmanství v čele s okresními hejtmany; v období do roku 1855 byla správa rozdělena na soudní a správní agendu = zvláštní soudní okresy (kde fungovaly soudy) a správní okresy (kde fungovaly okresních úřady) – tato správní okresní hejtmanství vykonávala většinu správní agendy = rozhodnutí, evidence, sociální péče atd.; od roku 1851 vznikaly také „smíšené okresy“ = správa + soudnictví, agendu vykonával tentýž orgán; reformou v roce 1855 byl učiněn krok zpět: spojení výkonné i soudní moci do jednoho orgánu; rozsah činnosti správních – okresních úřadů se dále rozšířil, šlo o formální změny; okresy byly jediným správním celkem, který od roku 1849 až do současnosti nebyl nikdy zrušen;
2. SAMOSPRÁVA
V roce 1848 bylo zrušeno poddanství (i správa, soudnictví nad poddanými) a objevila se idea, že obec se musí vyvázat ze vztahů vrchnostenských i ze závislosti na státní moci: obce = celky s přirozeným právem samy s spravovat = území a lidé, kteří v obci žijí, mají tam svůj majetek, hospodaří tam = kořeny samosprávy, dodnes nepřekonaná idea;
V této době se objevila i další myšlenka národnostně - politická (v té době německá), Češi se rozrůstali a v samosprávné rovině chtěli samostatnost (= ochrana proti německým zájmům) – upevňování představ o českém národě, státě, obrození (celá desetiletí trvalo například ovládnutí radnic); v tomto smyslu byla samospráva proklamována v roce 1848 a zakotvena v roce 1849 ve Stadionově ústavě;
Obce byly místního a dále i obce vyššího druhu = kraje a okresy; již v této době se začala rozlišovat působnost obcí na vlastní = přirozenou (= samosprávná korporace) a na přenesenou = svěřená státem, kterou obec vykonává místo státu; tento stav funguje i v dnešní době;
Místní obce byly vytvářeny na základě katastrálních obcí, které vznikly za Josefa II. (rozdělení státu podle katastrů pro berní účely); místní obce politického okresu tvořily okresní obec; souhrn krajů okresních obcí = obec krajská;
Orgány obcí – další vývoj: všude stáli v čele starostové, zastupitelstva, případně výbory; zájem státu nebyl obce vyššího stupně (= okresní, krajské) aktivovat, aktivovaly se pouze obce místní;
Reforma podle Oktrojované ústavy z 1849 = prozatímní stav, pokusy o náhradu vždy selhaly – vyšší obce nebyly aktivovány; na nejnižší úrovni docházelo k četným zásahům: orgány obcí musely být potvrzovány okresním úřadem, usnesení obce byla přezkoumatelná okresními orgány, neprováděly se volby; teprve na sklonku Bachovského režimu bylo vytvořeno nové zřízení = zřízení institutu obce = domovského práva; rozvoj samosprávy území i zájmových celků (vysokoškolské, samospráva advokátů, vznik obchodně živnostenských komor);
3. DALŠÍ VÝVOJ V ÚSTŘEDNÍ SPRÁVĚ
50. – 60. léta – politické, vojenské, hospodářské problémy Rakouska, Bach byl odvolán z funkce ministra vnitra a byl povýšen do šlechtického stavu – baron, vyslán do Vatikánu; konec absolutistické éry;
Začíná doba konstitučně liberální (od října 1860, podpis říjnového diplomu), vychází ústavy Schmerlingovy = soustava zákonů upravující základní stránky;
Vedle dvoukomorového parlamentu se obnovila vláda jako kolektivní orgán; z hlediska instituce představovaly vládu v zemích zemské sněmy a zemské výbory;
1862 vychází rámcový zákon obecní; 1866 Rakousko-Pruský spor, bitva u Hradce Králové, poražena rakouská armáda – mír mezi Rakouskem a Německem, ztráta vlivu Rakouska v Evropě, ztráta i vlivu uvnitř monarchie; v roce 1867 se Rakousko změnilo v tzv. dualistickou monarchii: existovala vláda Uherská (+ Slovensko, Rumunsko, Předlitavsko) se společným panovníkem, společná obrana, zahraničí, finance ve společných věcech (nemělo společný sněm); v Rakousku začala éra obrody, rozvoje liberalismu, definitivní přeměna v konstituční monarchii, celkový duchovní, hospodářský a národnostní rozkvět;
Organizace Předlitavska: základem je Prosincová ústava z roku 1867 = série zákonů (o soudu, zastupitelstvu…), dnešní Rakouská ústava z ní vychází, například v zákoně o základních právech občanů; v červenci byl přijat zákon o odpovědnosti ministrů = podřízeni a odpovědni Parlamentu; každý akt panovníka musel podepsat odpovědný ministr; na nejvyšší úrovni vláda = ministři resortů (tendence specializace resortů, vedle nich byli ještě ministři – krajani = zastupovali jednotlivé národy – „bez portfeje“; po přijetí prosincové ústavy – v dalším roce proběhla reforma územní správy, stav potom trval 80 let.
Organizace politické správy: země (= historické země = administrativní jednoty) + okresy; v čele správy stál zemský místodržitel, jeho úřad = místodržitelství = výkon záležitostí, které na nejvyšší úrovni vykonávala jednotlivá ministerstva; také byla odvolací instancí od rozhodnutí okresních úřadů; v resortních věcech podřízena příslušnému ministerstvu, ve všeobecných věcech podřízena ministerstvu vnitra;
Základ územní správy = stále okresy v čele s okresním hejtmanstvím s hejtmanem; definitivní rozdělení správní a soudní agendy; opatření, které umožňovalo rychle vyřizovat soudní otázky na nejnižší úrovni = zrychlení spravedlnosti, soudní okresy byly menší, než okresy politické, což umožňovalo rychlost; v čele okresních hejtmanství stáli hejtmani, odpovědni císaři; okresy = první instance, nejdůležitější část výkonu státní správy;
Stabilizace poměrů zaměstnanců (státní zaměstnanci) = specifický statut, definitiva = osoba, která byla přijata do zaměstnaneckého poměru nemůže být propuštěna, vyjma důvodů stanovených zákonem; důraz na odbornost, nezávislost, nezaujatost; postupně vydávány zvláštní zákony, definitivní úprava v roce 1914 – úprava veškerých úředníků státu = věrni svému úřadu; vznik republiky v roce 1918 – státní úředníci pracovali v úřadu pro republiku, zajištěn trvalý příjem (ne vysoký, ale jistý, jistota zabezpečení v penzi); tento systém převzala první republika, zrušen v roce 1948.
D. DALŠÍ VÝVOJ V SAMOSPRÁVĚ
Samospráva u nás byla zakotvena (dříve než státní správa) v roce 1862 rámcovým říšským obecným zákonem + každá jednotlivá země vydávala své vlastní obecní zákony; obec chápána jako přirozený základ státu, samostatná jednotka (obyvatelstvo, území, samospráva);
Obce = veřejnoprávní korporace se subjektivitou, měly svůj základ v obyvatelích, kteří se rozlišili na příslušníky (= měli domovské právo v obci), společníky (= měli v obci majetek – platili daně) a přespolní (= všichni ostatní); příslušníci a společníci = občané obce, pouze oni měli právo sociální a z části i politické; příslušníci a společníci mohli v obci volit, ale existoval majetkový census (= pouze pokud měli majetek); občanství obce zakládalo právo na pobyt v této obci; tento význam obce se postupně vytrácel (občanství obce bylo zrušeno v roce 1918);
Zachovalo se rozdělení působnosti obce na vlastní a přenesenou; orgány obce: starosta, obecní výbor (= nejširší plénum) a obecní představenstvo (= užší plénum); v oblasti samosprávné byla působnost obce nekontrolovatelná, dohlíželo se pouze na zákonnost;
Zákon předpokládal zřízení orgánů na vyšších úrovních (= okresních), ale ty měly malý význam, někde nebyly ani zřízeny.
Země: samosprávu tvořily zemské sněmy a zemské výbory; zemské sněmy byly voleny v kuriích (kurie měla např. města), výkon činnosti zákonodárné ve věcech, kde ji nevykonával říšský sněm; působnost správní ve věcech vyhrazených (hospodářských, personálních); vývojem význam zemských sněmů klesal a upevňovala se centralizace;
V této době se dovršil systém dvojkolejné správy = symetrická; ústřední orgány zemské státní správy a samosprávy, okresní správa a samospráva a na úrovni obcí státní správa a samospráva spojena v jeden orgán; dovršil se systém zájmové samosprávy (advokacie, lékaři, lékárníci); tento systém ve státní správě i v samosprávě zůstal zachován s různými odchylkami do roku 1948.
(= z organizačního hlediska)
1. STÁTNÍ SPRÁVA
A. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA
Základy moderní veřejné správy = počátky v polovině 18. století (osvícenecký absolutismus): „pečovatelský stát“ (= policejní stát od slova policie, v původním smyslu obec, veřejné záležitosti, správa – řecky politea);
Tento policejní stát byl charakteristický tím, že v jeho čele stál panovník = pozice osvíceného monarchy, který nejlépe věděl, co je pro poddané nejlepší = určoval pravidla; zasahoval do nejrůznějších sociálních procesů (= ekonomické, edukační, hygienická úroveň, všeobecné vzdělání, kontrolovací orgán = správa, zavádění všeho v masové míře);
Současně se správa začíná specializovat, rozděluje se na jednotlivé obory správy (zahraniční, fiskální, vojenské, soudní, vše ostatní = bez souvislostí = vnitřní správa = od toho ministerstvo vnitra); mizí specielní správa vrchnostenská a vzniká jednotná; postup akceleroval po roce 1848, ale základy moderních reforem mají kořeny ještě o 50 let dříve – Tereziánská, Josefínská doba;
Rebelie v březnu 1848 – Vídeň, Praha – vydáno císařské nejvyšší rozhodnutí o reorganizaci orgánů ústřední státní správy; dosavadní dikasteria, přezvána na ministerstva (války, financí, zahraničních věcí, postupně přibývala další) v čele s ministry = nejnižší správní úředníci, byli jmenováni panovníkem, ale kolektivně odpovídali nejvyšším zastupitelským orgánům;
tento stav trval stejně dlouho, jako revoluce: v srpnu 1850 byla kolegiální odpovědnost zrušena a nadále ministři se zodpovídali pouze panovníkovi, vláda jako kolegiální orgán zmizela; ministři byli vázáni tím, co císař nařídil (František Josef I.);
V dalším vývoji ministerstva byla zachována až do naší doby, jejich počet se postupně zvyšoval;
B. ÚZEMNÍ SPRÁVA
Reforma se prováděla od roku 1849, revoluce byla zvládnuta; v březnu byla vydána ústava „Březnová“ (Oktrojovaná, Stadionova; byla vydána bez souhlasu Sněmu); na to navázalo v červnu císařské rozhodnutí (více v duchu liberálně demokratickém), státní správa (= správa politická) = všeobecná se zřizovala na úrovni zemí, krajů, okresů = třístupňová;
Tím se dosáhlo vysokého stupně centralizace – základní výkon byl úrovni zemí, ale hlavní pravomoc měly kraje – s vazbou na ministerstva (kraje jsou menší a slabší = snáze ovládnutelné, ministři komunikovali s kraji a země neměly velký význam = záchrana jednoty monarchie); na úrovni zemí byly místodržitelské úřady v čele s místodržitelstvím, úkolem bylo zastupovat panovníka na zemském sněmu, řídit policii = spojovací článek mezi kraji a panovníkem, ale kraje byly důležitější;
Tento stav netrval příliš dlouho – do reformy Alexandra Bacha (ministr vnitra): posílil význam zemí a omezil význam krajů; 1855 reorganizace, místodržitelství bylo přímo podřízeno MV a ve specializovaných oblastech vždy příslušnému ministerstvu; působnost místodržitelství = dodržování zákonů, řízení policie apod.
Kraje: původně byly podřízeny ústředním orgánům = krajské vlády a krajští presidenti, zprvu rozsáhlé jednotky, některé kraje = země; reformou v roce 1855 byly kraje oslabeny, posílen byl význam místodržitelství; zůstala působnost v oblasti daňové; byly změněny názvy: v čele kraje stál nově krajský představený (namísto dřívějšího krajského presidenta); kraje nadále zůstaly zachovány, klesaly však na významu a postupně byly rušeny (v Čechách koncem 60. let);
Okresy: = základní články, byly zřízeny reformou v roce 1849; správu v okresech vykonávaly okresní hejtmanství v čele s okresními hejtmany; v období do roku 1855 byla správa rozdělena na soudní a správní agendu = zvláštní soudní okresy (kde fungovaly soudy) a správní okresy (kde fungovaly okresních úřady) – tato správní okresní hejtmanství vykonávala většinu správní agendy = rozhodnutí, evidence, sociální péče atd.; od roku 1851 vznikaly také „smíšené okresy“ = správa + soudnictví, agendu vykonával tentýž orgán; reformou v roce 1855 byl učiněn krok zpět: spojení výkonné i soudní moci do jednoho orgánu; rozsah činnosti správních – okresních úřadů se dále rozšířil, šlo o formální změny; okresy byly jediným správním celkem, který od roku 1849 až do současnosti nebyl nikdy zrušen;
2. SAMOSPRÁVA
V roce 1848 bylo zrušeno poddanství (i správa, soudnictví nad poddanými) a objevila se idea, že obec se musí vyvázat ze vztahů vrchnostenských i ze závislosti na státní moci: obce = celky s přirozeným právem samy s spravovat = území a lidé, kteří v obci žijí, mají tam svůj majetek, hospodaří tam = kořeny samosprávy, dodnes nepřekonaná idea;
V této době se objevila i další myšlenka národnostně - politická (v té době německá), Češi se rozrůstali a v samosprávné rovině chtěli samostatnost (= ochrana proti německým zájmům) – upevňování představ o českém národě, státě, obrození (celá desetiletí trvalo například ovládnutí radnic); v tomto smyslu byla samospráva proklamována v roce 1848 a zakotvena v roce 1849 ve Stadionově ústavě;
Obce byly místního a dále i obce vyššího druhu = kraje a okresy; již v této době se začala rozlišovat působnost obcí na vlastní = přirozenou (= samosprávná korporace) a na přenesenou = svěřená státem, kterou obec vykonává místo státu; tento stav funguje i v dnešní době;
Místní obce byly vytvářeny na základě katastrálních obcí, které vznikly za Josefa II. (rozdělení státu podle katastrů pro berní účely); místní obce politického okresu tvořily okresní obec; souhrn krajů okresních obcí = obec krajská;
Orgány obcí – další vývoj: všude stáli v čele starostové, zastupitelstva, případně výbory; zájem státu nebyl obce vyššího stupně (= okresní, krajské) aktivovat, aktivovaly se pouze obce místní;
Reforma podle Oktrojované ústavy z 1849 = prozatímní stav, pokusy o náhradu vždy selhaly – vyšší obce nebyly aktivovány; na nejnižší úrovni docházelo k četným zásahům: orgány obcí musely být potvrzovány okresním úřadem, usnesení obce byla přezkoumatelná okresními orgány, neprováděly se volby; teprve na sklonku Bachovského režimu bylo vytvořeno nové zřízení = zřízení institutu obce = domovského práva; rozvoj samosprávy území i zájmových celků (vysokoškolské, samospráva advokátů, vznik obchodně živnostenských komor);
3. DALŠÍ VÝVOJ V ÚSTŘEDNÍ SPRÁVĚ
50. – 60. léta – politické, vojenské, hospodářské problémy Rakouska, Bach byl odvolán z funkce ministra vnitra a byl povýšen do šlechtického stavu – baron, vyslán do Vatikánu; konec absolutistické éry;
Začíná doba konstitučně liberální (od října 1860, podpis říjnového diplomu), vychází ústavy Schmerlingovy = soustava zákonů upravující základní stránky;
Vedle dvoukomorového parlamentu se obnovila vláda jako kolektivní orgán; z hlediska instituce představovaly vládu v zemích zemské sněmy a zemské výbory;
1862 vychází rámcový zákon obecní; 1866 Rakousko-Pruský spor, bitva u Hradce Králové, poražena rakouská armáda – mír mezi Rakouskem a Německem, ztráta vlivu Rakouska v Evropě, ztráta i vlivu uvnitř monarchie; v roce 1867 se Rakousko změnilo v tzv. dualistickou monarchii: existovala vláda Uherská (+ Slovensko, Rumunsko, Předlitavsko) se společným panovníkem, společná obrana, zahraničí, finance ve společných věcech (nemělo společný sněm); v Rakousku začala éra obrody, rozvoje liberalismu, definitivní přeměna v konstituční monarchii, celkový duchovní, hospodářský a národnostní rozkvět;
Organizace Předlitavska: základem je Prosincová ústava z roku 1867 = série zákonů (o soudu, zastupitelstvu…), dnešní Rakouská ústava z ní vychází, například v zákoně o základních právech občanů; v červenci byl přijat zákon o odpovědnosti ministrů = podřízeni a odpovědni Parlamentu; každý akt panovníka musel podepsat odpovědný ministr; na nejvyšší úrovni vláda = ministři resortů (tendence specializace resortů, vedle nich byli ještě ministři – krajani = zastupovali jednotlivé národy – „bez portfeje“; po přijetí prosincové ústavy – v dalším roce proběhla reforma územní správy, stav potom trval 80 let.
Organizace politické správy: země (= historické země = administrativní jednoty) + okresy; v čele správy stál zemský místodržitel, jeho úřad = místodržitelství = výkon záležitostí, které na nejvyšší úrovni vykonávala jednotlivá ministerstva; také byla odvolací instancí od rozhodnutí okresních úřadů; v resortních věcech podřízena příslušnému ministerstvu, ve všeobecných věcech podřízena ministerstvu vnitra;
Základ územní správy = stále okresy v čele s okresním hejtmanstvím s hejtmanem; definitivní rozdělení správní a soudní agendy; opatření, které umožňovalo rychle vyřizovat soudní otázky na nejnižší úrovni = zrychlení spravedlnosti, soudní okresy byly menší, než okresy politické, což umožňovalo rychlost; v čele okresních hejtmanství stáli hejtmani, odpovědni císaři; okresy = první instance, nejdůležitější část výkonu státní správy;
Stabilizace poměrů zaměstnanců (státní zaměstnanci) = specifický statut, definitiva = osoba, která byla přijata do zaměstnaneckého poměru nemůže být propuštěna, vyjma důvodů stanovených zákonem; důraz na odbornost, nezávislost, nezaujatost; postupně vydávány zvláštní zákony, definitivní úprava v roce 1914 – úprava veškerých úředníků státu = věrni svému úřadu; vznik republiky v roce 1918 – státní úředníci pracovali v úřadu pro republiku, zajištěn trvalý příjem (ne vysoký, ale jistý, jistota zabezpečení v penzi); tento systém převzala první republika, zrušen v roce 1948.
D. DALŠÍ VÝVOJ V SAMOSPRÁVĚ
Samospráva u nás byla zakotvena (dříve než státní správa) v roce 1862 rámcovým říšským obecným zákonem + každá jednotlivá země vydávala své vlastní obecní zákony; obec chápána jako přirozený základ státu, samostatná jednotka (obyvatelstvo, území, samospráva);
Obce = veřejnoprávní korporace se subjektivitou, měly svůj základ v obyvatelích, kteří se rozlišili na příslušníky (= měli domovské právo v obci), společníky (= měli v obci majetek – platili daně) a přespolní (= všichni ostatní); příslušníci a společníci = občané obce, pouze oni měli právo sociální a z části i politické; příslušníci a společníci mohli v obci volit, ale existoval majetkový census (= pouze pokud měli majetek); občanství obce zakládalo právo na pobyt v této obci; tento význam obce se postupně vytrácel (občanství obce bylo zrušeno v roce 1918);
Zachovalo se rozdělení působnosti obce na vlastní a přenesenou; orgány obce: starosta, obecní výbor (= nejširší plénum) a obecní představenstvo (= užší plénum); v oblasti samosprávné byla působnost obce nekontrolovatelná, dohlíželo se pouze na zákonnost;
Zákon předpokládal zřízení orgánů na vyšších úrovních (= okresních), ale ty měly malý význam, někde nebyly ani zřízeny.
Země: samosprávu tvořily zemské sněmy a zemské výbory; zemské sněmy byly voleny v kuriích (kurie měla např. města), výkon činnosti zákonodárné ve věcech, kde ji nevykonával říšský sněm; působnost správní ve věcech vyhrazených (hospodářských, personálních); vývojem význam zemských sněmů klesal a upevňovala se centralizace;
V této době se dovršil systém dvojkolejné správy = symetrická; ústřední orgány zemské státní správy a samosprávy, okresní správa a samospráva a na úrovni obcí státní správa a samospráva spojena v jeden orgán; dovršil se systém zájmové samosprávy (advokacie, lékaři, lékárníci); tento systém ve státní správě i v samosprávě zůstal zachován s různými odchylkami do roku 1948.
1)Veřejná správa
Správa = záměrná systematická činnost, realizovaná v organizovaných celcích za účelem udržet (obnovit) stav (dle plánu) (= funkce správy); liší se od řízení = činnost směřující ke změně stavu
Smysl organizační = kdo (které orgány) správu vykonává; vztah nadřízenosti a podřízenosti; ve vnitřních vztazích může správa také řídit (např. změna organizační struktury, řízení pracovníků).
Správu dělíme:
a) soukromá = podniková správa - jiná oblast předmětu; může zavazovat pouze osoby, které jsou v členském (zaměstnaneckém) vztahu, např. správa politické strany
b) veřejná = např. státní správa
Veřejná správa Soukromá správa
Akty se řídí pouze tím, co zákon dovoluje, přikazuje Co zákon přímo nezakazuje, je dovoleno
(= akty mohou být mimo zákon, ne proti)
Správa veřejných záležitostí ve veřejn. zájmu Správa soukromých záležitostí v soukr. zájmu
Vztah k právu: vázanost právem je intenzivnější, než u soukromé správy
- může vydávat právní akty (regulace chování fyzických a právnických subjektů i v případě, že tyto subjekty nejsou ve vztahu ke správě, která akty vydává – policista) - svými vydávanými akty zavazuje jen své členy, zaměstnance
- veškeré vydávané akty musí být v souladu s právem (na rozdíl od soukromé správy) a pouze v oblasti která je právem regulovaná
Tendence přenášet určité úkoly ze státních na některé soukromé subjekty (soukromé základní školy, přesuny zprostředkování práce na soukromé agentury) – rozdíly mezi veřejnou a soukromou správou se postupně stírají
Právní akty vydávané veřejnou správou:
a) individuální (konkrétní): rozhoduje se o konkrétních osobách a konkrétních případech
b) normativní = právní akt zavazující neurčený počet subjektů (např. také interně)
Krom právních aktů jsou vydávány v oblasti veřejné správy i neprávní akty = organizační, evidenční, statistické apod.
Aby veřejná správa fungovala, musí mít k dispozici orgány veřejné správy = subjekty veřejné správy – úřady, např. obec = vykonavatel). Úřad má pravomoc a působnost (působnost je často zaměňována s kompetencí, což je ŠPATNĚ).
Pravomoc = zákonem vymezené prostředky které zákon svěřuje orgánům, aby mohly vykonávat působnost (např. pravomoc vydávat předpisy).
Působnost = určena okruhem záležitostí, společenských vztahů, v nichž lze vykonávat pravomoc; dělíme je do skupin:
• věcná = určuje v jakých věcech orgán může rozhodovat (např. stavební úřady, finanční úřady); je nejdůležitější, její nedodržení mívá nejtěžší následky (závažnost aktu); také označována jako reálná
• místní = územní, teritoriální = určuje působnost z územního hlediska (např. na území obce či okresu, ministerstvo = na území státu)
• časová = výjimečná; omezení od – do, kdy orgán může fungovat
• osobní = na které osoby se správa vztahu (např. na vojáky)
Příslušnost orgánu veřejné správy = dána určením pravomoci a působnosti v konkr. případě
Funkční příslušnost = který konkrétní orgán, složka funkci vykonává
Vymezení orgánu veřejné správy = orgán který má vlastní pravomoc a působnost a není součástí jiného orgánu (složitá otázka v ČR, např. orgány obce – obec celek X orgány)
Dimenze státní správy (pohledy):
a) funkční (materiální, věcný); funkce státní správy: některé typické (dozorčí činnost, sankce), jiné vykonávají i jiné orgány veřejné moci. Vedle správy existuje i moc zákonodárná a moc soudní. Veřejná správa vykonává činnosti iniciační (podněty), organizační a kontrolní. Dále může veřejná správa vydávat právní akty (normativní – nemůže vydávat např. soudní moc, konkrétní); funkční pojetí: správa je vymezena činností, kterou vykonává
b) organizační (institucionální) = kdo vykonává správu (= které orgány které činnosti); Správa je součástí moci výkonné, ale výkonná je širší; Správu vykonává řada různých orgánů – některé výlučně, některé také m.j.; např. NKÚ také vykonává správu tím, že dává pokuty, totéž ČNB (dozor, pokuty = také činnosti, převažující činnost je jiná).
Orgán veřejné správy je ten, který není orgánem moci zákonodárné, výkonné… = negativní vymezení; označujeme tak orgán, jehož převažující většina činnosti je správní činnost. Někdy je toto označení vymezeno také v právních předpisech. Přestože orgán označíme jako orgán veřejné správy, neznamená to, že veškerá jeho činnost je správní činnost (technické úkony, zaměstnavatel…)
Členění veřejné správy:
a) státní správa; vždy povaha veřejné správy; základní druh veřejné správy (vychází ze suverenity státu, stát musí správu vykonávat); státní správa je základním druhem, je odvozena od volených orgánů (podřízená); ve své činnosti realizuje normativní akty a státní politiku v závislosti na složení volených orgánů (= státní správa je závislá např. na usnesení Parlamentu)
Vymezení státní správy (- moc zákonodárná, soudní a výkonná): vymezuje se zásadně negativně: státní správa = co není mocí zákonod., soudní a vládní – vše ostatní je správa; Vláda = vládnutí není správou, ale vláda vykonává také (omezeně) správu;
Vztah k Parlamentu: správa je vázána na zákony; zákon určuje oprávnění i organizaci státní správy (zákonem se zřizují i ruší například okresní úřady); správa se podílí na výkonu činnosti Parlamentu = připravuje zákony (návrhy zákonů)
Brzdící mechanismy: president může rozpustit Poslaneckou sněmovnu
Vztah k soudní moci: soudy jsou státní správě nadřízené tím, že mohou přezkoumávat akty moci soudní = posuzují zákonnost aktů správy. Současně správa spravuje soudy po stránce technické a materiální, vydává závazné předpisy pro soudy.
Vztah k vládě – vláda stojí v čele výkonné moci, prostřednictvím ministerstev může zasahovat do činností jednotlivých resortů. Správa zajišťuje – vykonává činnost vlády.
Pro orgány státní správy je typická realizace vztahů vertikálních = nadřízenosti a podřízenosti; typické je omezení autonomie rozhodování. Pro státní správu je charakteristická vázanost obecně závaznými právními předpisy i interními normativními akty, individuálními pokyny (dáno hierarchií)
Omezení autonomie rozhodování (rozhodování o právech a povinnostech) – akty jsou přezkoumatelné vyšším – nadřízeným orgánem, případně soudy.
b) samospráva je charakteristická existencí korporace jejíž členové si sami spravují své záležitosti. Korporace (samosprávné) jsou charakteristické těmito rysy:
- orgány které vykonávají činnost jsou podřízeny nějakému tělesu = základnímu orgánu
- orgány jsou ustavovány volbou; základní orgán je volen nejširší členskou základnou
- rozhodování samosprávy orgánů je zpravidla demokratické (= hlasování)
- v samosprávě X od státní správy neexistují vertikální vztahy = není nadřízenost a podřízenost; není zde nižší a vyšší složka (obec nepodléhá kraji)
- rozhodnutí samosprávy je většinou konečné
- samosprávné orgány se řídí ve svojí činnosti pouze právními předpisy, nejsou vázány interně individuálními akty (MŠMT nemůže zavazovat vysoké školy)
Státní správa plní především dvě hlavní funkce:
a) aplikace zákonů, rozhodování o individuálních právních poměrech
b) provádění státní politiky, sledování státních zájmů
X
Samospráva spravuje především záležitosti konkrétního územního samosprávného celku, vyjadřuje jeho zájmy – v činnosti samosprávy jsou činnosti, které svojí povahou nejsou správními činnostmi (např. hospodaření s majetkem)
Smysl organizační = kdo (které orgány) správu vykonává; vztah nadřízenosti a podřízenosti; ve vnitřních vztazích může správa také řídit (např. změna organizační struktury, řízení pracovníků).
Správu dělíme:
a) soukromá = podniková správa - jiná oblast předmětu; může zavazovat pouze osoby, které jsou v členském (zaměstnaneckém) vztahu, např. správa politické strany
b) veřejná = např. státní správa
Veřejná správa Soukromá správa
Akty se řídí pouze tím, co zákon dovoluje, přikazuje Co zákon přímo nezakazuje, je dovoleno
(= akty mohou být mimo zákon, ne proti)
Správa veřejných záležitostí ve veřejn. zájmu Správa soukromých záležitostí v soukr. zájmu
Vztah k právu: vázanost právem je intenzivnější, než u soukromé správy
- může vydávat právní akty (regulace chování fyzických a právnických subjektů i v případě, že tyto subjekty nejsou ve vztahu ke správě, která akty vydává – policista) - svými vydávanými akty zavazuje jen své členy, zaměstnance
- veškeré vydávané akty musí být v souladu s právem (na rozdíl od soukromé správy) a pouze v oblasti která je právem regulovaná
Tendence přenášet určité úkoly ze státních na některé soukromé subjekty (soukromé základní školy, přesuny zprostředkování práce na soukromé agentury) – rozdíly mezi veřejnou a soukromou správou se postupně stírají
Právní akty vydávané veřejnou správou:
a) individuální (konkrétní): rozhoduje se o konkrétních osobách a konkrétních případech
b) normativní = právní akt zavazující neurčený počet subjektů (např. také interně)
Krom právních aktů jsou vydávány v oblasti veřejné správy i neprávní akty = organizační, evidenční, statistické apod.
Aby veřejná správa fungovala, musí mít k dispozici orgány veřejné správy = subjekty veřejné správy – úřady, např. obec = vykonavatel). Úřad má pravomoc a působnost (působnost je často zaměňována s kompetencí, což je ŠPATNĚ).
Pravomoc = zákonem vymezené prostředky které zákon svěřuje orgánům, aby mohly vykonávat působnost (např. pravomoc vydávat předpisy).
Působnost = určena okruhem záležitostí, společenských vztahů, v nichž lze vykonávat pravomoc; dělíme je do skupin:
• věcná = určuje v jakých věcech orgán může rozhodovat (např. stavební úřady, finanční úřady); je nejdůležitější, její nedodržení mívá nejtěžší následky (závažnost aktu); také označována jako reálná
• místní = územní, teritoriální = určuje působnost z územního hlediska (např. na území obce či okresu, ministerstvo = na území státu)
• časová = výjimečná; omezení od – do, kdy orgán může fungovat
• osobní = na které osoby se správa vztahu (např. na vojáky)
Příslušnost orgánu veřejné správy = dána určením pravomoci a působnosti v konkr. případě
Funkční příslušnost = který konkrétní orgán, složka funkci vykonává
Vymezení orgánu veřejné správy = orgán který má vlastní pravomoc a působnost a není součástí jiného orgánu (složitá otázka v ČR, např. orgány obce – obec celek X orgány)
Dimenze státní správy (pohledy):
a) funkční (materiální, věcný); funkce státní správy: některé typické (dozorčí činnost, sankce), jiné vykonávají i jiné orgány veřejné moci. Vedle správy existuje i moc zákonodárná a moc soudní. Veřejná správa vykonává činnosti iniciační (podněty), organizační a kontrolní. Dále může veřejná správa vydávat právní akty (normativní – nemůže vydávat např. soudní moc, konkrétní); funkční pojetí: správa je vymezena činností, kterou vykonává
b) organizační (institucionální) = kdo vykonává správu (= které orgány které činnosti); Správa je součástí moci výkonné, ale výkonná je širší; Správu vykonává řada různých orgánů – některé výlučně, některé také m.j.; např. NKÚ také vykonává správu tím, že dává pokuty, totéž ČNB (dozor, pokuty = také činnosti, převažující činnost je jiná).
Orgán veřejné správy je ten, který není orgánem moci zákonodárné, výkonné… = negativní vymezení; označujeme tak orgán, jehož převažující většina činnosti je správní činnost. Někdy je toto označení vymezeno také v právních předpisech. Přestože orgán označíme jako orgán veřejné správy, neznamená to, že veškerá jeho činnost je správní činnost (technické úkony, zaměstnavatel…)
Členění veřejné správy:
a) státní správa; vždy povaha veřejné správy; základní druh veřejné správy (vychází ze suverenity státu, stát musí správu vykonávat); státní správa je základním druhem, je odvozena od volených orgánů (podřízená); ve své činnosti realizuje normativní akty a státní politiku v závislosti na složení volených orgánů (= státní správa je závislá např. na usnesení Parlamentu)
Vymezení státní správy (- moc zákonodárná, soudní a výkonná): vymezuje se zásadně negativně: státní správa = co není mocí zákonod., soudní a vládní – vše ostatní je správa; Vláda = vládnutí není správou, ale vláda vykonává také (omezeně) správu;
Vztah k Parlamentu: správa je vázána na zákony; zákon určuje oprávnění i organizaci státní správy (zákonem se zřizují i ruší například okresní úřady); správa se podílí na výkonu činnosti Parlamentu = připravuje zákony (návrhy zákonů)
Brzdící mechanismy: president může rozpustit Poslaneckou sněmovnu
Vztah k soudní moci: soudy jsou státní správě nadřízené tím, že mohou přezkoumávat akty moci soudní = posuzují zákonnost aktů správy. Současně správa spravuje soudy po stránce technické a materiální, vydává závazné předpisy pro soudy.
Vztah k vládě – vláda stojí v čele výkonné moci, prostřednictvím ministerstev může zasahovat do činností jednotlivých resortů. Správa zajišťuje – vykonává činnost vlády.
Pro orgány státní správy je typická realizace vztahů vertikálních = nadřízenosti a podřízenosti; typické je omezení autonomie rozhodování. Pro státní správu je charakteristická vázanost obecně závaznými právními předpisy i interními normativními akty, individuálními pokyny (dáno hierarchií)
Omezení autonomie rozhodování (rozhodování o právech a povinnostech) – akty jsou přezkoumatelné vyšším – nadřízeným orgánem, případně soudy.
b) samospráva je charakteristická existencí korporace jejíž členové si sami spravují své záležitosti. Korporace (samosprávné) jsou charakteristické těmito rysy:
- orgány které vykonávají činnost jsou podřízeny nějakému tělesu = základnímu orgánu
- orgány jsou ustavovány volbou; základní orgán je volen nejširší členskou základnou
- rozhodování samosprávy orgánů je zpravidla demokratické (= hlasování)
- v samosprávě X od státní správy neexistují vertikální vztahy = není nadřízenost a podřízenost; není zde nižší a vyšší složka (obec nepodléhá kraji)
- rozhodnutí samosprávy je většinou konečné
- samosprávné orgány se řídí ve svojí činnosti pouze právními předpisy, nejsou vázány interně individuálními akty (MŠMT nemůže zavazovat vysoké školy)
Státní správa plní především dvě hlavní funkce:
a) aplikace zákonů, rozhodování o individuálních právních poměrech
b) provádění státní politiky, sledování státních zájmů
X
Samospráva spravuje především záležitosti konkrétního územního samosprávného celku, vyjadřuje jeho zájmy – v činnosti samosprávy jsou činnosti, které svojí povahou nejsou správními činnostmi (např. hospodaření s majetkem)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)