Pro volbu spotřebitele je klíčová teorie užitku.
1) Každý statek musí být použitelný pro spotřebitele (objektivní užitečnost), ale musí mít i subjektivní užitek (např. vzhled)
2) Cíl – záleží na cíli, kterého chce spotřebitel dosáhnout, neboť na základě cíle si spotřebitel kupuje statky
3) Užitek ze statku se mění se spotřebou toho statku
Kardinalistické pojetí užitku
- říká, že užitek je možno vyjadřovat a lze ho i měřit
Celkový užitek – množství statku, které se spotřebovává, ale by byly uspokojeny celkové potřeby
Mezní užitek (MU) – vyjadřuje změnu celkového užitku (TU), jestliže se změní poptávané množství o jednotku. Každá další spotřebovaná jednotka statku zvyšuje užitek statku tím, že zvyšuje míru nasycenosti (uspokojení) jeho potřeby. Čím vyšší je míra nasycenosti množství spotřeby statku, tím méně je tato jednotka vzácnější v relaci ke každé předchozí spotřebované jednotky.
Individuální cena poptávky je rovna meznímu užitku statku oceněnému v peněžních jednotkách.
Ordinalistická teorie užitku
- vychází z předpokladu problematičnosti měření užitku,
- tvrdí, že můžeme vytvářet vzájemné vztahy mezi statky z hlediska jejich užitečnosti a utvářet tak preferenční stupnice
Volba spotřebního koše v ordinalistické teorii
Volba spotřebního koše je jednak výběrem sortimentu statků s různými kvalitativními vlastnostmi, jednak výběrek kombinací množství těchto statků z množiny možných kombinací dle preference spotřebitele a z ní zvolené dostupné kombinace dle rozpočtových omezení spotřebitele jeho důchodem a tržními cenami statků.
Ordinalistická teorie používá určitá východiska – axiómy – která vymezují pravidla ordinalistického (pořadového) uspořádání množiny možných kombinací podle preferenčních relací. Jde o 5 axiómů:
- axióm úplnosti preferencí (žádný statek nepřináší nulový užitek – každý přináší větší nebo menší užitek),
- axióm tranzitivnosti preferencí (přenos zjištěných relací jedné dvojice kombinací na další různé dvojice kombinací),
- axióm „větší množství je lepší než menší“,
- axióm konvexity indiferentních kombinací na dané hladině užitku,
- axióm kontinuity přechodu od jedné křivky indiference k druhé.
Při volbě spotřebního koše se snaží spotřebitelé maximalizovat svůj užitek, ale přitom jsou omezeni rozpočtem – volí optimální kombinaci.
V dvouvýrobkovém modelu volby spotřebního koše existují některé základní modely funkce užitku.
a) Model s omezenou substitucí statků – funkce užitku má v tomto případě tvar . Ze vzorce je patrné, že kdyby množství jednoho statku bylo nulové, byl by užitek kombinace nulový. Proto žádný statek nelze zaměnit druhým statkem neomezeně. (např. potraviny x oděvy – musí být obojí)
b) Model s neomezenou substitucí obou statků – funkce užitku v tomto případě má tvar . Tento model připouští neomezenou záměnu obou statků, proto v některých kombinacích může být jen jeden ze statků.
c) Model s omezenou substitucí statku 1 (nezbytného) a neomezenou substitucí statku 2 (zbytného) – funkce užitku má v tomto případě tvar . Jak vyplývá z této rovnice, je-li množství nezbytného statku q1=0, bude celkový užitek záporný, což rozhodně není cílem spotřebitele. Proto nezbytný statek nesmí chybět v žádné kombinaci.
Jak bylo řečeno výše, nemůže spotřebitel maximalizovat pouze svůj užitek volbou kombinace statků. Bohužel je omezen svými rozpočtovými možnostmi, nebo-li je omezen svým peněžním důchodem a tržními cenami statků. Za této situace se snaží maximalizovat svůj užitek.
Závěrem tedy řekneme, že při daných preferencích spotřebitele, charakterizovaných mapou indiferentních křivek, a při daných rozpočtových omezeních, charakterizovaných přímkou rozpočtových možností, probíhá volba optimální kombinace podle kritéria maximalizace celkového užitku spotřebního koše.
Optimální kombinace přitom musí splnit dvě podmínky:
- musí ležet na přímce rozpočtových možností
- musí být současně zvolena z množiny indiferentních křivek, dostupných rozpočtovým omezením, ta indiferentních křivka a ta kombinace na ní ležící, která poskytne co největší celkový užitek.
Spotřebitel je v rovnováze, pokud poměry mezních užitků statků k tržním cenám jsou si rovny. V tomto případě spotřebitel maximalizuje užitek spotřebního koše a nemá pak při daném důchodu a tržních cenách žádný důvod ke změně kombinace statků.
V případě změny reálného důchodu spotřebitele dochází k posunu rozpočtové linie, a proto spotřebitel nachází optimum na jiné indiferentní křivce s vyšším užitkem. V případě změny ceny některého statku lze celkový efekt ze změny ceny 1 ze statků lze rozložit na důchodový efekt a na substituční efekt. Celkový efekt se projeví ve změnách množství statků neboli ve změnách poptávky po statcích spotřebního koše.
Individuální funkce poptávky spotřebitele po statcích
Funkce individuální poptávky je v podstatě funkcí mezního užitku. Odborněji řečeno, je funkce individuální poptávky po jednom statku při volbě spotřebního koše určena účinkem změny tržní ceny statku jako nezávisle proměnné na změny v jeho množství jako závisle proměnné v optimální kombinaci při dané funkci užitku, daném důchodu, daných tržních cenách ostatních statků a při konstantním množství ostatních statků.
Individuální poptávka se tedy formuje z výše popsaných modelů.
V případě modelu omezené substituce je funkce poptávky po statku q1 určena vztahem . Uvědomme si tedy, že funkce užitku v tomto modelu byla popsána vztahem a rozpočtové omezení spotřebitele je dáno vztahem . Jestliže spotřebitel maximalizuje užitek a je v rovnováze, platí vztah . Když si z tohoto vztahu vyjádříme buď q1 nebo q2 a dosadíme do rovnice rozpočtového omezení spotřebitele, tedy a opět vyjádříme q1 nebo q2 dostaneme vzorec individuální poptávky po statku q1: . Pro q2 je funkce individuální poptávky . Stejný způsob vyjádření individuální poptávky po statku se používá i v modelu neomezené substituce a modelu omezené substituce 1 statku a neomezené substituce druhého statku.
V modelu neomezené substituce je pak funkce poptávky po
a v modelu omezené substituce statku 1 a neomezené substituce statku 2 je funkce individuální poptávky popsána vztahy
Teorie poptávky spotřebitele vychází z předpokladu, že chování jednotlivých spotřebitelských subjektů působí přímo na chování všech spotřebitelských subjektů na trzích dílčích statků. Tržní poptávka všech spotřebitelských subjektů po určitém statku je pak chápána jako prostý součet individuálních poptávkových funkcí jednotlivých subjektů.
Žádné komentáře:
Okomentovat