Kapitál
- pojem kapitál má v ekonomické teorii různých význam proto, že jde o výrobní faktory, jejichž forma je různá, mají však některé společné vlastnosti
- obecně lze definovat kapitál jako tržní hodnotu, která je vynaložena v přítomné době za účelem získání toku důchodů (zisků) v budoucí době
Formy kapitálu
a) reálný kapitál neboli kapitálové statky
b) peněžní kapitál, zpravidla soustřeďovaný v bankovních institucích v podobě vkladů a jimi používaný jako zúročené půjčky neboli úvěry
c) cenné papíry, které jsou na rozdíl od úvěru prodejné na trzích cenných papírů
Reálný kapitál neboli kapitálové statky
- reálný kapitál tvoří výrobní faktory, které jsou samy vyráběny a slouží v procesu výroby k výrobě finálních statků
- tvoří je výrobní zařízení závodů (stroj a ostatní zařízení), provozní budovy a inventář (vybavení budov), zásoby na skladech (hotových výrobků, surovin a materiálu)
- existence reálného kapitálu je podmíněna charakterem výroby statků – výroba finálních statků je nepřímou výrobou neboli výrobou oklikou
- nepřímá výroba neboli výroba oklikou znamená, že část disponibilních zdrojů v přítomném čase není použita k výrobě finálních statků a služeb (zejména pro běžnou , přítomnou spotřebu obyvatelstva), ale je použita k výrobě reálného kapitálu, který v dalším, budoucím období bude sloužit k budoucí výrobě finálních statků (k budoucí spotřebě)
- smysl výroby oklikou je naplněn tehdy, když vytvořený reálný kapitál, vzniklý odložením neboli úsporou části běžné spotřeby, povede k vyšší efektivnosti výroby budoucích statků, ke zvýšení přírůstku produkce, tím i ke zvýšení budoucí spotřeby
- z výše uvedeného plyne, že rozhodování o tvorbě reálného kapitálu je spojeno s obětí neboli s úsporou části běžné spotřeby ve prospěch jejího budoucího růstu; obsahuje v sobě momenty časové preference, které plynou z tzv. nepřímé výroby (výroby oklikou) a jsou spojeny s prémií za úsporu, tj. úrokem
Peněžní kapitál
- úspory domácností a nebankovních firem se soustřeďují ve speciálních institucích (bankách) ve formě vkladů
- tyto úspory jsou bankami využívány k nabídce v podobě tvorby zúročených půjček (úvěrů)
- bankovní firmy se řídí ziskem jako rozdílem mezi vyplacenými úroky z vkladů a přijatými úroky z úvěrů i z jiných služeb
- existence úroků je i v tomto případě prémií (odměnou) za časovou preferenci
- je jednak prémií za zřeknutí se části běžné spotřeby či výhod ve prospěch vkladů z úspor a je spolu s tím též prémií za poskytnutí peněžních vkladů bankami v přítomné době v podobě úvěrů k tvorbě reálného kapitálu nebankovním subjektům
- nebankovní subjekty získají výhodu tím, že nemusejí čekat na budoucí čas, v němž si vytvoří vlastní úspory
Cenné papíry
- soustřeďování a používání peněžních úspor domácností a firem nemusí probíhat prostřednictvím peněžních institucí jako vklady a úvěry, ale též cestou emise (vydávání) obligací (prodejných dluhopisů) a akcií (spoluvlastnických práv)
- hospodářské subjekty, které je vydávají (emitenti), mohou jimi financovat nákupy reálného kapitálu
- na rozdíl od vkladů a úvěrů jde o cenné papíry, které jsou obchodovatelné
- dlužní závazky firem v podobě obligací jsou zcizitelné na trhu obligací prostřednictví koupě a prodeje na základě mechanismu nabídky, poptávky a tržní ceny
- spoluvlastnická práva firem v podobě akcií jsou zcizitelná na trhu akcií stejným mechanismem
- i zde existují výnosy plynoucí z časové preference v podstatě odložením běžné spotřeby či běžných výnosů ve prospěch budoucích výnosů CP na straně jedné, nebo z disponování peněžními zdroji získanými z prodeje cenných papírů k obchodní aktivitě v běžné době namísto čekání na budoucí shromáždění vlastních úspor na straně druhé
- CP tvoří alternativy, tj. náklady příležitosti dlouhodobého rozhodování jak ve vztahu k peněžními kapitálu tak i ve vztahu k reálnému kapitálu
- tento vztah je vzájemný, neboť výnosy reálného kapitálu (vnitřní úrok) a z peněžního kapitálu (úrok z vkladů a úvěrů) tvoří zpětně alternativy-tj. náklady příležitosti k výnosům CP
Trhy kapitálu jsou úzce propojeny. Vytváří se různá struktura úrokových výnosů, které se navzájem ovlivňují, jsou si navzájem alternativními náklady (náklady ze ztracené výhody)
Zdroje tvorby reálného kapitálu z hlediska jedné firmy
• vlastní zdroje firmy – jsou tvořeny z úspor firem z vlastních zdrojů, jde o dva základní zdroje:
a) z ročních odpisů
– z již zaměstnávaného reálného kapitálu (ze strojů, zařízení a budov), které jsou závislé na době životnosti zařízení ve smyslu fyzického opotřebení nebo (zpravidla) morálního opotřebení
– odpisy jsou soustřeďovány po dobu životnosti reálného kapitálu do fondů, kterým se říká amortizační fondy, které slouží k obnově vyřazeného reálného kapitálu
b) z části zisku firmy, která tvoří nerozdělený roční zisk
- shromažďování nerozděleného zisku se nazývá akumulací reálného kapitálu
- v absolutní podobě lze soustřeďování nerozděleného zisku (na účtech či v pokladnách) nazvat akumulačním fondem firmy – z něho je hrazeno rozšiřování reálného kapitálu o nové nástroje, zařízení a provozní budovy, o dodatečný kapitál
• cizí zdroje firmy – tvoří jednak úvěry jako půjčené peněžní prostředky cizích firem (zpravidla bank) na úrok, jednak emise obligací firmou a jejich prodej cizím subjektům se zúročením a emise akcií, zajišťující cizím subjektům – kupcům – spoluvlastnické právo a nárok na část rozdělované zisku firmy (dividendy).
Použití vlastních a cizích zdrojů k opatření si reálného kapitálu říkáme INVESTOVÁNÍ. Částkám použitým na nákup reálného kapitálu říkáme investice. Pokud investice slouží k obnově reálného kapitálu náhradou za vyřazený, jde o obnovovací neboli restituční investici (Ir). Pokud investice je použita k rozšíření reálného kapitálu resp. k jeho zkvalitnění, jde o čistou investici neboli investici netto (IN). Obnovovací investice a investice netto tvoří tzv. hrubé investice, investice brutto (IB).
Společné vlastnosti kapitálových forem
- volba kapitálu má některé společné vlastnosti:
• Všechny kapitálové formy vznikly tvorbou úspor a jejich přeměnou v investici za účelem získání toků zisků v budoucích obdobích
• Součástí zisků všech forem kapitálových investic je úrok jako „odměna“ resp. „náklad“ plynoucí z hodnocení preference času budoucího toku zisků; preference času může být chápána ve dvojím významu:
- zřeknutí se běžné výhody, zpravidla běžné spotřeby statků a služeb ve prospěch tvorby úspor – investice – za účelem získání budoucího toku zisků; v tomto smyslu je úrok cenou úspor, která je „odměnou za zdrženlivost“
- využití úspor, vytvořených některými subjekty; subjekty, které využívají cizích úspor, tím získávají možnost použít je v přítomné době k investicím, aniž by museli čekat na vlastní budoucí úspory. I v tomto smyslu je úrok cenou úspor, která je „platbou za netrpělivost“ placenou investory tvůrcům úspor (náklad)
• Úspory použité k tvorbě různých forem kapitálových investic mají obvykle formu peněžních úspor. Universální kupní síla peněz umožňuje jejich umístění mezi různé sféry užití kapitálu (různá odvětví) a mezi různé formy kapitálu (reálný a finanční kapitál). Alternativní náklady jako náklady ztracených příležitosti, měřené ztrátou hodnoty výhod zamítnutých alternativ, mají při rozhodování o umístění (alokaci) kapitálu určující úlohu.
• Rozhodování o alokaci a výši kapitálových investic vychází obvykle z porovnávání tržní ceny jednotky investic s oceněním přítomné hodnoty budoucího toku zisků úrokovou mírou jako cenou jednotky časové preference (cenou jednotky úspor). K ocenění přítomné hodnoty budoucího toku zisků z investic se používají různé metody, nejčastěji metody diskontování budoucího toku zisků
Teorie úroku jako platby (odměny) za službu kapitálu
- obecná úloha úroku jako odměny resp. platby plynoucí z preference času:
a) statek může být kupcem placen výrobci v čase t a spotřebován kupcem (dodán výrobcem) v čase t+1
- jde o případ „zdrženlivosti“ kupce a „netrpělivosti“ výrobce
- v tomto případě bude statek koupen kupcem za cenu nižší o úrokovou srážku r než tržní cena statku:
P- = P . (1/1+ r)
b) statek může být výrobce dodán a kupcem spotřebován v čase t, ale placen kupcem až v čase (t+1)
- jde o případ „netrpělivosti“ kupce a „zdrženlivosti“ výrobce
- v tomto případě bude statek koupen za cenu vyšší než tržní cena o přirážku úroku r:
P+ = P . (1+ r)
- v obou případech je úrok r jako prémie za časovou preferenci vztažen k jednotce období – je nazýván úrokovou mírou
Teorie úroku a úrokové míry v klasické ekonomii
- klasická teorie úroku vychází ze dvou předpokladů:
a) úspory v ekonomice slouží k vytváření reálného kapitálu, jsou zdrojem investic
- proto v ekonomice existuje rovnost úspor (S) a investic (I)
- poptávka po investicích je poptávkou po úsporách
b) úspory a investice jsou závislé na úrokové míře (i), neboť úrok je cenou úspor
- čím vyšší je úroková míra („odměna“ za jednotku úspor), tím větší je nabídka úspor
- čím vyšší je úroková míra („platba“ za jednotku úspor), tím nižší je poptávka po úsporách, tím i po investicích
- úroková míra je pak tržní cenou jednotky úspor za jednotku času, která vzniká na trhu úspor vlivem nabídky úspor a poptávky po investicích (= poptávky po úsporách)
- funkcí úrokové míry v tržní ekonomice je vyrovnávat nabídku úspor s poptávkou po investicích (po úsporách): S(i) = I (i)
Keynesova teorie úroku a úrokové míry
- vychází z předpokladu, že úspory a investice nejsou určovány úrokovou mírou, ale jsou určovány jinými, navzájem odlišnými, vlivy
- úspory jsou tvořeny jako pasivní přebytek důchodů subjektů nad spotřebními výdaji, investiční poptávka firem je závislá na stavu ekonomiky - proto nemusí v tržní ekonomice docházet k vyrovnávání nabídky úspor s poptávkou po investicích: S≠I
- funkcí úrokové míry je vyrovnávat poptávku po penězích s nabídkou peněz na peněžním trhu
Soudobé teorie úroku a úrokové míry
- soudobé teorie úroku a úrokové míry jsou víceméně syntézou klasické a Keynesovy teorie
- klasická teorie je považována za teorii úroku a úrokové míry platnou v dlouhém období, neboť dříve či později musí docházet k vyrovnávání nabídky úspor s poptávkou po investicích
- Keynesova teorie úroku a úrokové míry je pak považována za teorii platnou v krátkém období, neboť v krátkém období nemusí docházet z různých příčin k vyrovnávání nabídky úspor s poptávkou po investicích, ale musí být vyrovnávána poptávka po penězích s nabídkou peněz
- úroková míra plní krátkodobě funkcí tržní rovnovážné ceny peněz na peněžním (bankovním) trhu
- úroková míra v dlouhém období plní funkci ceny úspor, vyrovnávající nabídku úspor s poptávkou po investicích
tags for english: best home equity loans, equity loans
Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny
14. CHARAKTERIZUJTE NEDOKONALOU KONKURENCI, JEJÍ JEDNOTLIVÉ FORMY A PODMÍNKY KRÁTKODOBÉ A DLOUHODOBÉ ROVNOVÁHY FIRMY V JEDNOTLIVÝCH TYPECH NEDOKONALÉ
CHARAKTERISTIKA NEDOKONALÉ KONKURENCE (Mikro od str. 149)
vyplývá z nedodržení jednotlivých podmínek dokonalé konkurence:
- omezený počet firem = přirozená monopolizace - velké firmy v odvětvích s rostoucími výnosy z rozsahu výroby (↓ AC, MC) – hutní, strojní, chemický průmysl, veřejné služby
- omezení vstupu nových firem do odvětví – plyne z:
o vlastnictví přírodních zdrojů (minerální prameny, naleziště přírodních bohatství)
o velký kapitál k založení firmy včetně vstupních nákladů (reklamních)
o administrativní překážky určené legislativními normami státu vydanými vládou, parlamentem a vládními institucemi: patentové zákony, licence a celní omezení
o dohody a úmluvy firem – o cenách, odbytu, rozdělení trhu kvótami a regionálně , tzv. kartelové dohody a úmluvy
- heterogenní statky (služby) vlivem vzniklých rozdílů v preferencích spotřebitelů vzhledem k výr. a sl. jednotlivých firem – mezi diferencovanými statky existuje omezená substituce = výrobky různých firem nejsou plně srovnatelné → spotřebitel má rozdílné preference → rozpad celkové poptávky na dílčí poptávky
o preference:
- prostorová – rozdílná vzdálenost místa prodeje od spotřebitele
- časové – vhodná délka doby prodeje statku či služby
rychlost vykonané služby či statku
- věcné – preference odlišností ve vlastnostech st. či sl. při uchování základních funkčních vlastností výrobku: vzhled, tvar, barva, vůně
- osobní – vztah spotřebitelů k osobám reprezentujícím firmu
MONOPOL
- v odvětví jedna firma - v odvětví nejsou konkurenční firmy, bere se v úvahu pouze poptávka kupců
- homogenní nezastupitelný statek či služba (nemá substituty)
- vlivem různých překážek je znemožněn vstup nových firem do odvětví
- typy – technický – vznikne jako výsledek příznivých technických podmínek → velká firma → rostoucí výnosy z rozsahu výroby
– administrativní – ze zásahu vlády, dané zákonem (patenty, licence)
- maximalizace zisku – MR=MC – Cournotův bod – průsečík v podmínkách monopolu s vlastnostmi P>MC při MR=MC
- nabídka monopolu – dle funkce očekávané celkové tržní poptávky a očekávaného příjmu při dané funkci celkových nákladů
Dlouhé období
- neexistence vstupu nových firem do odvětví vede ke stírání rozdílů v chování monopolu v krátkém a středně dlouhém období,
- typické pro monopol (=velkou firmu s rostoucími výnosy z rozsahu) = přirozený monopol
- je snižování AC a MC jako důsledek dlouhodobě degresivní funkce celkových nákladů
- vlivem růstu kapacity tržní poptávky se posune poptávková funkce vpravo
→ na základě toho bude uchována existence P>MC a zpravidla i existence ekonomických zisků (P>AC) jako důsledek monopolní podmínky MR=MC
MONOPOLISTICKÁ KONKURENCE
- vytvoření různých preferencí spotřebitele ve vztahu k produktu či službě jednotlivých firem – celková poptávka se rozpadá na dílčí podle jednotlivých firem – každá firma může ovlivňovat tržní cenu na svém segmentu trhu změnami své nabídky
- relativně velký počet výrobců, menších a středních firem, které mají jen velmi malý vliv na celkový trh odvětví – poptávka po výr. není nekonečně pružná (dolů skloněná křivka), vysoká substituce statků, musí brát v úvahu konkurence – polypolní chování (firma změnami spolupůsobí)
- volný vstup/výstup firem do/z odvětví
Modely chování firmy na monopolistickém trhu:
1. Model tržního chování firem se vstupy firem
- krátké období – firma se chová jako čistý monopol, nebere v úvahu existenci konkurentů tzn. MR=MC – firmy realizují ekonomický zisk P>MC>AC, to podnítí firmy ke vstupu do odvětví v dlouhém období do chvíle kdy se P=AC>ACmin – bod dotyku:MR=MC>P=AC → dlouhodobá rovnováha = tangenciální – platí v ní: P=AC>ACmin při MR=MC>P=AC
- dlouhé období – vlivem vstupu firem do odvětví se chování firmy přibližuje dokonalé konkurenci
2. Model cenové konkurence
- ve výchozím období každá z firem vychází ze své očekávané funkce poptávky při volbě P a Q (aniž by znala P a Q konkurenta),
- maximalizuje zisk dle MR=MC,
- na chování firmy působí dvě odlišné poptávkové funkce:
a) funkce očekávané poptávky – s vyšší cenovou pružností s určitým počtem zákazníků, podle které se volí P a Q
b) funkce skutečné poptávky – s nižší cenovou pružností a nižším počtem kupujících, která obsahuje vliv konkurenčních firem na záměry firmy
- firma musí opravit svou funkci poptávky – korekce očekávané funkce poptávky:
• firma sníží svůj odhad počtu zákazníků – snižuje se parametr a
• firma koriguje očekávanou cenovou pružnost poptávky změnami parametru b – změnami sklonu funkce
→ důsledek bude, že očekávaná funkce poptávky se rovná skutečné funkci poptávky firmy (projeví se vliv konkurence) – MR=MC rovnováha firmy vyvolaná účinkem konkurence
- vstupy nových firem vytvoří potom tangenciální rovnováhu firem
- cenové přizpůsobení – může vést k P=AC
3. Model prostorové diferenciace
- předpokladem je homogenní produkt
- prodavači nabízejí kupcům, kteří nežijí v prodejním centru - kupci platí tržní cenu+rozdílné dopravní náklady: N=n1+n2, Pn=P+t*n, P1+t1*n1=P2+t2*n2
- konkurenční hranice – vymezuje prostor, ve kterém je pro kupce výhodné kupovat statek od 1. nebo 2. prodavače
OLIGOPOL
- existence několika málo velkých firem v odvětví
- omezený vstup nových firem z různých důvodů: vysoké náklady na zavedení nové firmy, patentová omezení, preference spotřebitelů v relaci k existujícím firmám, úmluvy a dohody existujících firem
- možnost každé firmy činit reálné odhady o reakcích a akcích konkurentů
- homogenní statky → homogenní oligopol
- heterogenní statky → heterogenní oligopol
Modely oligopolního chování
• založeny na vzájemných vztazích dvou firem (duopol)
• vycházejí ze shodné reakce obou firem
1. Cournotův předpoklad blízký polypolnímu chování – firma plánuje množství odbytu při očekávané tržní ceně, přitom očekává, že na změnu množství odbytu nebude konkurent reagovat (a také, že sama nebude reagovat na změnu množství konkurenta)
2. Bowleyho předpoklad – firma plánuje množství odbytu při očekávané tržní ceně P1, přitom očekává reakci konkurenta na změnu jejího množství Q1, firma sama bude také reagovat na změnu Q2 konkurenta
3. Bertrandův a Edgeworthův předpoklad – firma plánuje tržní cenu P1 s očekávaným množstvím odbytu Q1, očekává, že konkurent nebude reagovat cenou P2 na změnu P1, sama nebude reagovat na změnu P2 změnou P1
4. firma plánuje tržní cenu P1 při očekávaném množství Q1, očekává, že konkurent na změnu ceny bude reagovat, sama bude stejně reagovat na změnu ceny konkurenta
a) změna ceny P2 konkurenta = změna ceny P1 (∂P2 / ∂P1 > 0)
b) Chamberlinův předpoklad – konkurující firmy budou kopírovat tržní ceny konkurenta a dosazovat je do funkcí své očekávané poptávky (∂P2/∂P1=∂P1/∂P2=1)
c) Sweezyho předpoklad – firma očekává, že konkurence nebude reagovat na zvýšení její tržní ceny, ale bude reagovat na snížení její tržní ceny snížením
(∂P2 / ∂P1 = 0 P1 > P1A
∂P2 / ∂P1 > 0 P1 < mr =" MC" ha =" stav," cena =" průměrné" koluze =" tajná" dohody =" většinou" firmou =" vzniká" mc =" MR" lem =" skupina" p =" AR"> AC
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty
vyplývá z nedodržení jednotlivých podmínek dokonalé konkurence:
- omezený počet firem = přirozená monopolizace - velké firmy v odvětvích s rostoucími výnosy z rozsahu výroby (↓ AC, MC) – hutní, strojní, chemický průmysl, veřejné služby
- omezení vstupu nových firem do odvětví – plyne z:
o vlastnictví přírodních zdrojů (minerální prameny, naleziště přírodních bohatství)
o velký kapitál k založení firmy včetně vstupních nákladů (reklamních)
o administrativní překážky určené legislativními normami státu vydanými vládou, parlamentem a vládními institucemi: patentové zákony, licence a celní omezení
o dohody a úmluvy firem – o cenách, odbytu, rozdělení trhu kvótami a regionálně , tzv. kartelové dohody a úmluvy
- heterogenní statky (služby) vlivem vzniklých rozdílů v preferencích spotřebitelů vzhledem k výr. a sl. jednotlivých firem – mezi diferencovanými statky existuje omezená substituce = výrobky různých firem nejsou plně srovnatelné → spotřebitel má rozdílné preference → rozpad celkové poptávky na dílčí poptávky
o preference:
- prostorová – rozdílná vzdálenost místa prodeje od spotřebitele
- časové – vhodná délka doby prodeje statku či služby
rychlost vykonané služby či statku
- věcné – preference odlišností ve vlastnostech st. či sl. při uchování základních funkčních vlastností výrobku: vzhled, tvar, barva, vůně
- osobní – vztah spotřebitelů k osobám reprezentujícím firmu
MONOPOL
- v odvětví jedna firma - v odvětví nejsou konkurenční firmy, bere se v úvahu pouze poptávka kupců
- homogenní nezastupitelný statek či služba (nemá substituty)
- vlivem různých překážek je znemožněn vstup nových firem do odvětví
- typy – technický – vznikne jako výsledek příznivých technických podmínek → velká firma → rostoucí výnosy z rozsahu výroby
– administrativní – ze zásahu vlády, dané zákonem (patenty, licence)
- maximalizace zisku – MR=MC – Cournotův bod – průsečík v podmínkách monopolu s vlastnostmi P>MC při MR=MC
- nabídka monopolu – dle funkce očekávané celkové tržní poptávky a očekávaného příjmu při dané funkci celkových nákladů
Dlouhé období
- neexistence vstupu nových firem do odvětví vede ke stírání rozdílů v chování monopolu v krátkém a středně dlouhém období,
- typické pro monopol (=velkou firmu s rostoucími výnosy z rozsahu) = přirozený monopol
- je snižování AC a MC jako důsledek dlouhodobě degresivní funkce celkových nákladů
- vlivem růstu kapacity tržní poptávky se posune poptávková funkce vpravo
→ na základě toho bude uchována existence P>MC a zpravidla i existence ekonomických zisků (P>AC) jako důsledek monopolní podmínky MR=MC
MONOPOLISTICKÁ KONKURENCE
- vytvoření různých preferencí spotřebitele ve vztahu k produktu či službě jednotlivých firem – celková poptávka se rozpadá na dílčí podle jednotlivých firem – každá firma může ovlivňovat tržní cenu na svém segmentu trhu změnami své nabídky
- relativně velký počet výrobců, menších a středních firem, které mají jen velmi malý vliv na celkový trh odvětví – poptávka po výr. není nekonečně pružná (dolů skloněná křivka), vysoká substituce statků, musí brát v úvahu konkurence – polypolní chování (firma změnami spolupůsobí)
- volný vstup/výstup firem do/z odvětví
Modely chování firmy na monopolistickém trhu:
1. Model tržního chování firem se vstupy firem
- krátké období – firma se chová jako čistý monopol, nebere v úvahu existenci konkurentů tzn. MR=MC – firmy realizují ekonomický zisk P>MC>AC, to podnítí firmy ke vstupu do odvětví v dlouhém období do chvíle kdy se P=AC>ACmin – bod dotyku:MR=MC>P=AC → dlouhodobá rovnováha = tangenciální – platí v ní: P=AC>ACmin při MR=MC>P=AC
- dlouhé období – vlivem vstupu firem do odvětví se chování firmy přibližuje dokonalé konkurenci
2. Model cenové konkurence
- ve výchozím období každá z firem vychází ze své očekávané funkce poptávky při volbě P a Q (aniž by znala P a Q konkurenta),
- maximalizuje zisk dle MR=MC,
- na chování firmy působí dvě odlišné poptávkové funkce:
a) funkce očekávané poptávky – s vyšší cenovou pružností s určitým počtem zákazníků, podle které se volí P a Q
b) funkce skutečné poptávky – s nižší cenovou pružností a nižším počtem kupujících, která obsahuje vliv konkurenčních firem na záměry firmy
- firma musí opravit svou funkci poptávky – korekce očekávané funkce poptávky:
• firma sníží svůj odhad počtu zákazníků – snižuje se parametr a
• firma koriguje očekávanou cenovou pružnost poptávky změnami parametru b – změnami sklonu funkce
→ důsledek bude, že očekávaná funkce poptávky se rovná skutečné funkci poptávky firmy (projeví se vliv konkurence) – MR=MC rovnováha firmy vyvolaná účinkem konkurence
- vstupy nových firem vytvoří potom tangenciální rovnováhu firem
- cenové přizpůsobení – může vést k P=AC
3. Model prostorové diferenciace
- předpokladem je homogenní produkt
- prodavači nabízejí kupcům, kteří nežijí v prodejním centru - kupci platí tržní cenu+rozdílné dopravní náklady: N=n1+n2, Pn=P+t*n, P1+t1*n1=P2+t2*n2
- konkurenční hranice – vymezuje prostor, ve kterém je pro kupce výhodné kupovat statek od 1. nebo 2. prodavače
OLIGOPOL
- existence několika málo velkých firem v odvětví
- omezený vstup nových firem z různých důvodů: vysoké náklady na zavedení nové firmy, patentová omezení, preference spotřebitelů v relaci k existujícím firmám, úmluvy a dohody existujících firem
- možnost každé firmy činit reálné odhady o reakcích a akcích konkurentů
- homogenní statky → homogenní oligopol
- heterogenní statky → heterogenní oligopol
Modely oligopolního chování
• založeny na vzájemných vztazích dvou firem (duopol)
• vycházejí ze shodné reakce obou firem
1. Cournotův předpoklad blízký polypolnímu chování – firma plánuje množství odbytu při očekávané tržní ceně, přitom očekává, že na změnu množství odbytu nebude konkurent reagovat (a také, že sama nebude reagovat na změnu množství konkurenta)
2. Bowleyho předpoklad – firma plánuje množství odbytu při očekávané tržní ceně P1, přitom očekává reakci konkurenta na změnu jejího množství Q1, firma sama bude také reagovat na změnu Q2 konkurenta
3. Bertrandův a Edgeworthův předpoklad – firma plánuje tržní cenu P1 s očekávaným množstvím odbytu Q1, očekává, že konkurent nebude reagovat cenou P2 na změnu P1, sama nebude reagovat na změnu P2 změnou P1
4. firma plánuje tržní cenu P1 při očekávaném množství Q1, očekává, že konkurent na změnu ceny bude reagovat, sama bude stejně reagovat na změnu ceny konkurenta
a) změna ceny P2 konkurenta = změna ceny P1 (∂P2 / ∂P1 > 0)
b) Chamberlinův předpoklad – konkurující firmy budou kopírovat tržní ceny konkurenta a dosazovat je do funkcí své očekávané poptávky (∂P2/∂P1=∂P1/∂P2=1)
c) Sweezyho předpoklad – firma očekává, že konkurence nebude reagovat na zvýšení její tržní ceny, ale bude reagovat na snížení její tržní ceny snížením
(∂P2 / ∂P1 = 0 P1 > P1A
∂P2 / ∂P1 > 0 P1 < mr =" MC" ha =" stav," cena =" průměrné" koluze =" tajná" dohody =" většinou" firmou =" vzniká" mc =" MR" lem =" skupina" p =" AR"> AC
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty
13. CHARAKTERIZUJTE TRH DOKONALÉ KONKURENCE, POSTAVENÍ FIRMY NA TOMTO TRHU A SROVNEJTE S POSTAVENÍM MONOPOLU.
CHARAKTERISTIKA DOKONALÉ KONKURENCE (Mikro od str. 135)
- v odvětví existuje velký počet firem s nízkou, zhruba stejnou, koncentrací výroby,
- firmy produkují homogenní produkt,
- všichni účastníci trhu jsou dokonale informováni o situaci na trhu s možností pružné reakce výrobců a kupujících na změněné podmínky, poptávka po produktu jedné firmy je tedy dokonale pružná a na trhu se vytváří jednotná cena,
- existuje volný vstup/výstup firmy do/z firmy, výroba je málo kapitálově náročná.
PŘÍJMOVÁ FUNKCE FIRMY
- celkový příjem (R) závisí na ceně(P), za kterou svůj produkt prodává a na množství (Q) realizovaného produktu → R = P * Q
- tržní cena je určena zvenčí trhu jako daná konstanta
- množství produktu je proměnnou, se kterou může firma operovat
- průměrný příjem (AR) je příjem, který firma dosahuje z jedné jednotky produktu: AR = R/Q → R = P*Q → AR = P*Q / Q = P → AR = P
- mezní příjem (MR) vyjadřuje změnu příjmu firmy, kterou vyvolá změna množství produktu o jednotku:
MR = ∆R / ∆Q → ∆R = P * ∆Q (P= konst.) → MR = P * ∆Q / ∆Q = P
KRÁTKÉ OBDOBÍ
- firma může měnit rozsah pouze variabilních výrobních faktorů (suroviny, energie, práce)
- rozsah výrobního zařízení (výrobní kapacity) firmy se nemění
- v důsledku toho výnosy z faktorů klesají a mezní náklady a průměrné náklady jsou od určitého množství produktu rostoucí
- není možný vstup/výstup firem do/z odvětví
Zisk firmy a jeho maximalizace
- cílovou funkcí firmy je zisk (л), který je kvantitativně rozdílem mezi celkovým příjmem a celkovými náklady: л = R – C = P*Q – C(Q)
- pásmo ziskovosti firmy – firma dosahuje zisku, je-li rozdíl mezi příjmy a náklady větší nebo je-li rovný nule: P*Q – C(Q) ≥ 0 → P ≥ ACmin (P=ACmin – firma nabízí se ziskem; P
- minimální a maximální Q – je-li nabízené množství uvnitř intervalu, firma dosahuje ekonomického zisku (s rostoucí cenou se ziskový prostor rozšiřuje)
Maximalizace zisku firmy
- firma hledá optimum: takové množství produktu (Q*), při kterém je zisk maximální.
- maximum ziskové funkce je při množství produktu, při němž je prvá derivace rovná nule:
∂л / ∂Q = P - ∂C / ∂Q = 0 → P = ∂C / ∂Q → P = MC
- optimálním množstvím produktu je to množství, při kterém se MR = MC a protože v dokonalé konkurenci platí P = MR, platí pro bod optima, že P = MC
Nabídková funkce firmy
- vyjadřuje vztah funkční závislosti očekávané ceny a nabízejícího množství – funkcí nabídky firmy je tedy funkce mezních nákladů MC,
- je odvozena z rostoucí části funkce mezních nákladů za určitých předpokladů:
o v odvětví existuje dokonalá konkurence
o jedná se o krátké období, ve kterém obvykle působí zákon klesajících výnosů
o firma maximalizuje celkový zisk
STŘEDNĚ DLOUHÉ OBDOBÍ
- možnost vstupu/výstupu nových firem do/z odvětví
- možnost firem měnit rozsah všech používaných výrobních faktorů, což se projevuje výnosy z rozsahu výroby
Vstup/výstup firem do/z odvětví
- východiskem pro nalezení podmínky rovnováhy je cílová funkce firmy – zisk
- jestliže firmy v krátkém období dosahují ekonomického zisku, je to stimul pro vstup nových firem do tohoto odvětví, tento stimul existuje do doby, dokud se tržní cena P nesníží na úroveň minimálních průměrných nákladů v odvětví → vytvoří se cena P2=ACmin = podmínka rovnováhy – zisk je nulový (dosahuje pouze normálního zisku) → výstup firem z odvětví. (Vstup firem do odvětví a výstup z něho redukuje ekonomické zisky na nulu a vede i k redukci ekonomických ztrát. Průměrné firmy dosahují pouze normální zisky.)
VÝHODY DOKONALÉ KONKURENCE
- v krátkém období firmy pružně, podle svých funkcí mezních nákladů, reagují na změny tržní situace v odvětví,
- tendence ceny ve středně dlouhém období vyrovnávat se s minimálními průměrnými náklady vede k tomu, že produkty jsou vyráběny s nejnižšími náklady; zisková motivace navíc stimuluje firmy náklady snižovat,
- důsledkem ziskové motivace je efektivní alokace (rozdělení) výrobních zdrojů mezi odvětví; do odvětví, ve kterých se dosahuje ekonomického zisku, se přesunují zdroje z odvětví, ve kterých převažuje ztrátová výroba; protože podmínkou ziskovosti je P ≥ ACmin a cena je určená vztahem nabídky a poptávky, přemisťují se zdroje podle vztahu nabídky a poptávky na trhu.
- v odvětví existuje velký počet firem s nízkou, zhruba stejnou, koncentrací výroby,
- firmy produkují homogenní produkt,
- všichni účastníci trhu jsou dokonale informováni o situaci na trhu s možností pružné reakce výrobců a kupujících na změněné podmínky, poptávka po produktu jedné firmy je tedy dokonale pružná a na trhu se vytváří jednotná cena,
- existuje volný vstup/výstup firmy do/z firmy, výroba je málo kapitálově náročná.
PŘÍJMOVÁ FUNKCE FIRMY
- celkový příjem (R) závisí na ceně(P), za kterou svůj produkt prodává a na množství (Q) realizovaného produktu → R = P * Q
- tržní cena je určena zvenčí trhu jako daná konstanta
- množství produktu je proměnnou, se kterou může firma operovat
- průměrný příjem (AR) je příjem, který firma dosahuje z jedné jednotky produktu: AR = R/Q → R = P*Q → AR = P*Q / Q = P → AR = P
- mezní příjem (MR) vyjadřuje změnu příjmu firmy, kterou vyvolá změna množství produktu o jednotku:
MR = ∆R / ∆Q → ∆R = P * ∆Q (P= konst.) → MR = P * ∆Q / ∆Q = P
KRÁTKÉ OBDOBÍ
- firma může měnit rozsah pouze variabilních výrobních faktorů (suroviny, energie, práce)
- rozsah výrobního zařízení (výrobní kapacity) firmy se nemění
- v důsledku toho výnosy z faktorů klesají a mezní náklady a průměrné náklady jsou od určitého množství produktu rostoucí
- není možný vstup/výstup firem do/z odvětví
Zisk firmy a jeho maximalizace
- cílovou funkcí firmy je zisk (л), který je kvantitativně rozdílem mezi celkovým příjmem a celkovými náklady: л = R – C = P*Q – C(Q)
- pásmo ziskovosti firmy – firma dosahuje zisku, je-li rozdíl mezi příjmy a náklady větší nebo je-li rovný nule: P*Q – C(Q) ≥ 0 → P ≥ ACmin (P=ACmin – firma nabízí se ziskem; P
- minimální a maximální Q – je-li nabízené množství uvnitř intervalu, firma dosahuje ekonomického zisku (s rostoucí cenou se ziskový prostor rozšiřuje)
Maximalizace zisku firmy
- firma hledá optimum: takové množství produktu (Q*), při kterém je zisk maximální.
- maximum ziskové funkce je při množství produktu, při němž je prvá derivace rovná nule:
∂л / ∂Q = P - ∂C / ∂Q = 0 → P = ∂C / ∂Q → P = MC
- optimálním množstvím produktu je to množství, při kterém se MR = MC a protože v dokonalé konkurenci platí P = MR, platí pro bod optima, že P = MC
Nabídková funkce firmy
- vyjadřuje vztah funkční závislosti očekávané ceny a nabízejícího množství – funkcí nabídky firmy je tedy funkce mezních nákladů MC,
- je odvozena z rostoucí části funkce mezních nákladů za určitých předpokladů:
o v odvětví existuje dokonalá konkurence
o jedná se o krátké období, ve kterém obvykle působí zákon klesajících výnosů
o firma maximalizuje celkový zisk
STŘEDNĚ DLOUHÉ OBDOBÍ
- možnost vstupu/výstupu nových firem do/z odvětví
- možnost firem měnit rozsah všech používaných výrobních faktorů, což se projevuje výnosy z rozsahu výroby
Vstup/výstup firem do/z odvětví
- východiskem pro nalezení podmínky rovnováhy je cílová funkce firmy – zisk
- jestliže firmy v krátkém období dosahují ekonomického zisku, je to stimul pro vstup nových firem do tohoto odvětví, tento stimul existuje do doby, dokud se tržní cena P nesníží na úroveň minimálních průměrných nákladů v odvětví → vytvoří se cena P2=ACmin = podmínka rovnováhy – zisk je nulový (dosahuje pouze normálního zisku) → výstup firem z odvětví. (Vstup firem do odvětví a výstup z něho redukuje ekonomické zisky na nulu a vede i k redukci ekonomických ztrát. Průměrné firmy dosahují pouze normální zisky.)
VÝHODY DOKONALÉ KONKURENCE
- v krátkém období firmy pružně, podle svých funkcí mezních nákladů, reagují na změny tržní situace v odvětví,
- tendence ceny ve středně dlouhém období vyrovnávat se s minimálními průměrnými náklady vede k tomu, že produkty jsou vyráběny s nejnižšími náklady; zisková motivace navíc stimuluje firmy náklady snižovat,
- důsledkem ziskové motivace je efektivní alokace (rozdělení) výrobních zdrojů mezi odvětví; do odvětví, ve kterých se dosahuje ekonomického zisku, se přesunují zdroje z odvětví, ve kterých převažuje ztrátová výroba; protože podmínkou ziskovosti je P ≥ ACmin a cena je určená vztahem nabídky a poptávky, přemisťují se zdroje podle vztahu nabídky a poptávky na trhu.
12. Charakterizujte teorii produkce a teorii nákladů a jejich základní kategorie a vysvětlete jejich vzájemný vztah
Produkce resp. produkční funkce je vztah mezi vyrobeným množstvím produkce (Q) a výrobními faktory použitými na tuto produkci. Proto se obecně produkční funkce zapisuje vztahem Q = f (F1,F2,……Fn), kde F jsou výrobní faktory. Pokud se zamyslíme, co jsou výrobní faktory, zjistíme, že to jsou: půda, práce, kapitál a know-how.
Průběh funkce je charakterizován změnami množství statku v závislosti na změnách množství jednoho faktoru, při konstantním množství ostatních faktorů. Změny jsou vyjádřeny funkcemi průměrného a mezního produktu faktoru.
Průměrný produkt faktoru (AP) je množství faktorem vyrobeného produktu na jednotku množství spotřebovaného faktoru. . Průměrný produkt měří průměrnou výkonnost faktoru tzv. průměrnou produktivitu.
Mezní produkt faktoru (MP) je charakterizován jako přírůstek množství vyrobeného produktu na poslední jednotku přírůstku množství spotřebovaného faktoru při konstantním množství ostatních faktorů. . Mezní produkt měří mezní výkonnost poslední jednotky přírůstku faktoru, tzv. mezní produktivitu faktoru.
Celkový produkt (TP) nebo-li Q je celkové množství produkce vyrobené při použití určitého množství výrobních faktorů.
Produkční funkce dle průběhu průměrných a mezních produktů tvoří 4 typy závislostí množství Q na množství faktoru Fi (Xi), ostatní faktory konstantní.
Lineární produkční funkce – roste-li množství faktoru X (ostatní faktory konstantní) může množství produktu Q (TP) růst proporcionálně k růstu množství X. Pak platí funkce , kde a = parametr proporcionality změny Q na jednotku změn X. Jak je vidět, v případě lineární produkční funkce platí MP = AP
Progresivně rostoucí produkční funkce – je charakterizována tím, že růst množství faktoru povede k rychlejšímu růstu množství produktu v relaci k růstu faktoru. Produkční funkce je pak popsána vztahem . Jestliže si ze vzorce produkce vyjádříme AP a MP dostaneme vztah . Proto bude platit, že MPX>APX pro každé množství X.
Degresivně rostoucí produkční funkce – je charakterizována tím, že růst množství faktoru vede k menšímu růstu množství produktu v relaci k růstu faktoru. Produkční funkce je pak dána vztahem
Progresivně – degresivní produkční funkce – tento tvar je prakticky nejčastější. V krátkém období, kdy se mění pouze variabilní faktory (množství práce, surovin, energie, materiálu), zatímco jiné faktory (výrobní kapacity firem, tj. stav strojů, zařízení, provozních objektů) jsou konstantní, je typická progresivně – degresivní produkční funkce. Příkladem takovéto funkce je například produkční funkce zapsaná rovnicí .
Bod, kdy se progresivní funkce mění na degresivní nazýváme inflexním bodem. Progresivně – degresivní tvar produkčních funkcí ukazuje, že dříve nebo později při růstu množství faktoru, za předpokladu, že ostatní faktory jsou konstantní, vznikne tendence ke klesající produktivitě faktoru, neboli ke klesajícím výnosům faktu, s klesajícími průměrnými a mezními produkty faktoru, ačkoli množství produktu roste.
V produkční funkci existuje substituce mezi výrobními faktory. Množství faktoru Xi můžeš být nahrazeno množstvím jiného faktoru Xj, aniž by se množství vyráběného produktu Q změnilo. Všechny možné substituční kombinace mezi množstvím dvou faktorů výroby, jimiž se vyrobí stejné množství produktu, leží na křivce, která se nazývá izokvanta.
Produkční funkce ve středně dlouhém období – Při dané úrovni techniky lze předpokládat, že v delším období se všechny faktory mění proporcionálně, čili předpokládá se substituce faktorů. Mějme produkční funkci ve tvaru (modifikovaná CD funkce). V tomto středně dlouhém období pak dojde ke zvýšení množství použitých výrobních faktorů a-krát.
Pokud bude součet parametrů , bude ; Q vzroste krát více zatímco faktory vzrostou a-krát. Množství produktu poroste rychleji než množství faktorů vlivem výnosů z rozsahu. Půjde o odvětví s rostoucími výnosy z rozsahu.
Pokud součet parametrů alfa + beta bude roven 1, jedná se o odvětví s konstantními výnosy z rozsahu. V případě, že součet parametrů alfa a beta bude menší než 1, jde o odvětví s klesajícími výnosy z rozsahu, nebo-li množství produktu růstem velikosti firmy poroste pomaleji než množství faktorů (vlivem klesajících výnosů z rozsahu).
Produkční funkce v dlouhém období – technický pokrok zvýší produktivitu každé jednotky faktorů při jakémkoliv jejich množství. Vytvoří tendenci k dlouhodobě rostoucím AP a MP. Jakmile se nová úroveň techniky stane konstantní (vstřebání výsledků nového technického pokroku) může opět vzniknout období, v němž budou působit klesající výnosy faktorů na nové technické základně.
Nákladové funkce firmy
Ekonomické náklady na výrobu firmy lze definovat jako peněžní výdaje firmy na spotřebované výrobní faktory, potřebné k vyrobení určitého množství produktu (explicitní náklady) plus normální zisk firmy (implicitní náklady). Peněžní výdaj na spotřebované výrobní faktory je pak určen jednak množstvím spotřebovaných faktorů v naturálních jednotkách, jednak tržními cenami těchto faktorů. Nákladová funkce má pak tvar: .
Náklady lze pak členit podle různých hledisek, zejména pak:
a) podle toho, zda jde o náklady plynoucí z použití věcných výrobních faktorů, tzv. materiálové náklady, nebo práce, tzv. pracovní náklady.
b) Podle toho, zda jsou závislé na množství vyráběného produktu (VC), nebo zda existují i když je množství produktu nulové (FC).
Variabilní náklady (VC) – obsahují ty nákladové složky, které se při změnách množství produktu mění. Při růstu množství produktu roste též množství VC. Jde o materiálové náklady a pracovní náklady.
Fixní náklady (FC) – zahrnují ty nákladové složky, které jsou – v krátkém období – konstaní, nezávislé na změnách v množství produktu. Patří sem:
- odpisy (z materiálových nákladů)
- nájemné, platby a poplatky, které plynou ze smluvních závazků firmy případně z legislativních norem veřejné správy (pevné daně), splátky z půjček
- platy a mzdy některých kategorií kmenových zaměstnanců firmy
- normální zisk – implicitní náklad firmy určený hodnotou ztraceného zisku ze zamítnutých alternativ (úrok z kapitálu, přirážka za riziko příp. odměna za podnikatelskou aktivitu).
Celkové náklady (TC) – součet variabilních a fixních nákladů firmy. TC = VC + FC
Průběh funkce celkových nákladů a jejich nákladových složek (FC a VC) lze – podobně jako u produkčních funkcí – charakterizovat průměrnými a mezními náklady na jednotku množství produktu.
Průměrný celkový náklad (AC) – celkový náklad na jednotku produktu.
Mezní náklad – je definován přírůstkem celkového nákladu na poslední jednotku přírůstku množství produktu. Matematicky je charakterizován u spojité funkce celkových nákladů její prvou derivací. .
Vztah mezi produktem a náklady
Mezi průměrným a mezním nákladem variabilního faktoru a průměrným a mezním produktem faktoru existuje inversní vztah. Průměrné a mezní technologické náklady faktoru jsou inverzními funkcemi průměrných a mezních produktů faktorů, pokud tato inverzní funkce existuje, což je zpravidla pro kladné Q a kladné X splněno.
Lineární produkční funkce faktoru má inversní lineární funkci technologického nákladu
Lineární produkční funkce faktoru je určena relací . Funkce technologického nákladu faktoru jako inversní produkční funkce má relaci .
Progresivně rostoucí produkční funkce má inversní degresivně rostoucí funkci technologických nákladů
Degresivně rostoucí produkční funkce má inversní progresivně rostoucí funkci technologického nákladu faktoru
Progresivně degresivní produkční funkce má inversní degresivně progresivní funkci technologického nákladu
Při konstantních výnosech z rozsahu a konstancích průměrných a mezních produktech budou mít inverzní nákladové funkce konstantní průměrné a mezní náklady.
Při klesajících výnosech z rozsahu a klesajících AP a MP, budou mít inverzní nákladové funkce rostoucí AC a MC, přičemž MC poroste rychleji než AC.
Při rostoucích výnosech z rozsahu a rostoucích AP a MP, budou mít inversní nákladové funkce klesající AC a MC, přičemž MC bude klesat rychleji než AC.
V dlouhém období má technický pokrok vliv na růst AP a MP a tím pádem bude dlouhodobě působit na snižování hodnoty AC a MC faktorů, při rychlejším poklesu MC ve srovnání s AC.
Průběh funkce je charakterizován změnami množství statku v závislosti na změnách množství jednoho faktoru, při konstantním množství ostatních faktorů. Změny jsou vyjádřeny funkcemi průměrného a mezního produktu faktoru.
Průměrný produkt faktoru (AP) je množství faktorem vyrobeného produktu na jednotku množství spotřebovaného faktoru. . Průměrný produkt měří průměrnou výkonnost faktoru tzv. průměrnou produktivitu.
Mezní produkt faktoru (MP) je charakterizován jako přírůstek množství vyrobeného produktu na poslední jednotku přírůstku množství spotřebovaného faktoru při konstantním množství ostatních faktorů. . Mezní produkt měří mezní výkonnost poslední jednotky přírůstku faktoru, tzv. mezní produktivitu faktoru.
Celkový produkt (TP) nebo-li Q je celkové množství produkce vyrobené při použití určitého množství výrobních faktorů.
Produkční funkce dle průběhu průměrných a mezních produktů tvoří 4 typy závislostí množství Q na množství faktoru Fi (Xi), ostatní faktory konstantní.
Lineární produkční funkce – roste-li množství faktoru X (ostatní faktory konstantní) může množství produktu Q (TP) růst proporcionálně k růstu množství X. Pak platí funkce , kde a = parametr proporcionality změny Q na jednotku změn X. Jak je vidět, v případě lineární produkční funkce platí MP = AP
Progresivně rostoucí produkční funkce – je charakterizována tím, že růst množství faktoru povede k rychlejšímu růstu množství produktu v relaci k růstu faktoru. Produkční funkce je pak popsána vztahem . Jestliže si ze vzorce produkce vyjádříme AP a MP dostaneme vztah . Proto bude platit, že MPX>APX pro každé množství X.
Degresivně rostoucí produkční funkce – je charakterizována tím, že růst množství faktoru vede k menšímu růstu množství produktu v relaci k růstu faktoru. Produkční funkce je pak dána vztahem
Progresivně – degresivní produkční funkce – tento tvar je prakticky nejčastější. V krátkém období, kdy se mění pouze variabilní faktory (množství práce, surovin, energie, materiálu), zatímco jiné faktory (výrobní kapacity firem, tj. stav strojů, zařízení, provozních objektů) jsou konstantní, je typická progresivně – degresivní produkční funkce. Příkladem takovéto funkce je například produkční funkce zapsaná rovnicí .
Bod, kdy se progresivní funkce mění na degresivní nazýváme inflexním bodem. Progresivně – degresivní tvar produkčních funkcí ukazuje, že dříve nebo později při růstu množství faktoru, za předpokladu, že ostatní faktory jsou konstantní, vznikne tendence ke klesající produktivitě faktoru, neboli ke klesajícím výnosům faktu, s klesajícími průměrnými a mezními produkty faktoru, ačkoli množství produktu roste.
V produkční funkci existuje substituce mezi výrobními faktory. Množství faktoru Xi můžeš být nahrazeno množstvím jiného faktoru Xj, aniž by se množství vyráběného produktu Q změnilo. Všechny možné substituční kombinace mezi množstvím dvou faktorů výroby, jimiž se vyrobí stejné množství produktu, leží na křivce, která se nazývá izokvanta.
Produkční funkce ve středně dlouhém období – Při dané úrovni techniky lze předpokládat, že v delším období se všechny faktory mění proporcionálně, čili předpokládá se substituce faktorů. Mějme produkční funkci ve tvaru (modifikovaná CD funkce). V tomto středně dlouhém období pak dojde ke zvýšení množství použitých výrobních faktorů a-krát.
Pokud bude součet parametrů , bude ; Q vzroste krát více zatímco faktory vzrostou a-krát. Množství produktu poroste rychleji než množství faktorů vlivem výnosů z rozsahu. Půjde o odvětví s rostoucími výnosy z rozsahu.
Pokud součet parametrů alfa + beta bude roven 1, jedná se o odvětví s konstantními výnosy z rozsahu. V případě, že součet parametrů alfa a beta bude menší než 1, jde o odvětví s klesajícími výnosy z rozsahu, nebo-li množství produktu růstem velikosti firmy poroste pomaleji než množství faktorů (vlivem klesajících výnosů z rozsahu).
Produkční funkce v dlouhém období – technický pokrok zvýší produktivitu každé jednotky faktorů při jakémkoliv jejich množství. Vytvoří tendenci k dlouhodobě rostoucím AP a MP. Jakmile se nová úroveň techniky stane konstantní (vstřebání výsledků nového technického pokroku) může opět vzniknout období, v němž budou působit klesající výnosy faktorů na nové technické základně.
Nákladové funkce firmy
Ekonomické náklady na výrobu firmy lze definovat jako peněžní výdaje firmy na spotřebované výrobní faktory, potřebné k vyrobení určitého množství produktu (explicitní náklady) plus normální zisk firmy (implicitní náklady). Peněžní výdaj na spotřebované výrobní faktory je pak určen jednak množstvím spotřebovaných faktorů v naturálních jednotkách, jednak tržními cenami těchto faktorů. Nákladová funkce má pak tvar: .
Náklady lze pak členit podle různých hledisek, zejména pak:
a) podle toho, zda jde o náklady plynoucí z použití věcných výrobních faktorů, tzv. materiálové náklady, nebo práce, tzv. pracovní náklady.
b) Podle toho, zda jsou závislé na množství vyráběného produktu (VC), nebo zda existují i když je množství produktu nulové (FC).
Variabilní náklady (VC) – obsahují ty nákladové složky, které se při změnách množství produktu mění. Při růstu množství produktu roste též množství VC. Jde o materiálové náklady a pracovní náklady.
Fixní náklady (FC) – zahrnují ty nákladové složky, které jsou – v krátkém období – konstaní, nezávislé na změnách v množství produktu. Patří sem:
- odpisy (z materiálových nákladů)
- nájemné, platby a poplatky, které plynou ze smluvních závazků firmy případně z legislativních norem veřejné správy (pevné daně), splátky z půjček
- platy a mzdy některých kategorií kmenových zaměstnanců firmy
- normální zisk – implicitní náklad firmy určený hodnotou ztraceného zisku ze zamítnutých alternativ (úrok z kapitálu, přirážka za riziko příp. odměna za podnikatelskou aktivitu).
Celkové náklady (TC) – součet variabilních a fixních nákladů firmy. TC = VC + FC
Průběh funkce celkových nákladů a jejich nákladových složek (FC a VC) lze – podobně jako u produkčních funkcí – charakterizovat průměrnými a mezními náklady na jednotku množství produktu.
Průměrný celkový náklad (AC) – celkový náklad na jednotku produktu.
Mezní náklad – je definován přírůstkem celkového nákladu na poslední jednotku přírůstku množství produktu. Matematicky je charakterizován u spojité funkce celkových nákladů její prvou derivací. .
Vztah mezi produktem a náklady
Mezi průměrným a mezním nákladem variabilního faktoru a průměrným a mezním produktem faktoru existuje inversní vztah. Průměrné a mezní technologické náklady faktoru jsou inverzními funkcemi průměrných a mezních produktů faktorů, pokud tato inverzní funkce existuje, což je zpravidla pro kladné Q a kladné X splněno.
Lineární produkční funkce faktoru má inversní lineární funkci technologického nákladu
Lineární produkční funkce faktoru je určena relací . Funkce technologického nákladu faktoru jako inversní produkční funkce má relaci .
Progresivně rostoucí produkční funkce má inversní degresivně rostoucí funkci technologických nákladů
Degresivně rostoucí produkční funkce má inversní progresivně rostoucí funkci technologického nákladu faktoru
Progresivně degresivní produkční funkce má inversní degresivně progresivní funkci technologického nákladu
Při konstantních výnosech z rozsahu a konstancích průměrných a mezních produktech budou mít inverzní nákladové funkce konstantní průměrné a mezní náklady.
Při klesajících výnosech z rozsahu a klesajících AP a MP, budou mít inverzní nákladové funkce rostoucí AC a MC, přičemž MC poroste rychleji než AC.
Při rostoucích výnosech z rozsahu a rostoucích AP a MP, budou mít inversní nákladové funkce klesající AC a MC, přičemž MC bude klesat rychleji než AC.
V dlouhém období má technický pokrok vliv na růst AP a MP a tím pádem bude dlouhodobě působit na snižování hodnoty AC a MC faktorů, při rychlejším poklesu MC ve srovnání s AC.
11. Charakterizujte chování spotřebitele a vysvětlete formování individuální a tržní poptávky
Pro volbu spotřebitele je klíčová teorie užitku.
1) Každý statek musí být použitelný pro spotřebitele (objektivní užitečnost), ale musí mít i subjektivní užitek (např. vzhled)
2) Cíl – záleží na cíli, kterého chce spotřebitel dosáhnout, neboť na základě cíle si spotřebitel kupuje statky
3) Užitek ze statku se mění se spotřebou toho statku
Kardinalistické pojetí užitku
- říká, že užitek je možno vyjadřovat a lze ho i měřit
Celkový užitek – množství statku, které se spotřebovává, ale by byly uspokojeny celkové potřeby
Mezní užitek (MU) – vyjadřuje změnu celkového užitku (TU), jestliže se změní poptávané množství o jednotku. Každá další spotřebovaná jednotka statku zvyšuje užitek statku tím, že zvyšuje míru nasycenosti (uspokojení) jeho potřeby. Čím vyšší je míra nasycenosti množství spotřeby statku, tím méně je tato jednotka vzácnější v relaci ke každé předchozí spotřebované jednotky.
Individuální cena poptávky je rovna meznímu užitku statku oceněnému v peněžních jednotkách.
Ordinalistická teorie užitku
- vychází z předpokladu problematičnosti měření užitku,
- tvrdí, že můžeme vytvářet vzájemné vztahy mezi statky z hlediska jejich užitečnosti a utvářet tak preferenční stupnice
Volba spotřebního koše v ordinalistické teorii
Volba spotřebního koše je jednak výběrem sortimentu statků s různými kvalitativními vlastnostmi, jednak výběrek kombinací množství těchto statků z množiny možných kombinací dle preference spotřebitele a z ní zvolené dostupné kombinace dle rozpočtových omezení spotřebitele jeho důchodem a tržními cenami statků.
Ordinalistická teorie používá určitá východiska – axiómy – která vymezují pravidla ordinalistického (pořadového) uspořádání množiny možných kombinací podle preferenčních relací. Jde o 5 axiómů:
- axióm úplnosti preferencí (žádný statek nepřináší nulový užitek – každý přináší větší nebo menší užitek),
- axióm tranzitivnosti preferencí (přenos zjištěných relací jedné dvojice kombinací na další různé dvojice kombinací),
- axióm „větší množství je lepší než menší“,
- axióm konvexity indiferentních kombinací na dané hladině užitku,
- axióm kontinuity přechodu od jedné křivky indiference k druhé.
Při volbě spotřebního koše se snaží spotřebitelé maximalizovat svůj užitek, ale přitom jsou omezeni rozpočtem – volí optimální kombinaci.
V dvouvýrobkovém modelu volby spotřebního koše existují některé základní modely funkce užitku.
a) Model s omezenou substitucí statků – funkce užitku má v tomto případě tvar . Ze vzorce je patrné, že kdyby množství jednoho statku bylo nulové, byl by užitek kombinace nulový. Proto žádný statek nelze zaměnit druhým statkem neomezeně. (např. potraviny x oděvy – musí být obojí)
b) Model s neomezenou substitucí obou statků – funkce užitku v tomto případě má tvar . Tento model připouští neomezenou záměnu obou statků, proto v některých kombinacích může být jen jeden ze statků.
c) Model s omezenou substitucí statku 1 (nezbytného) a neomezenou substitucí statku 2 (zbytného) – funkce užitku má v tomto případě tvar . Jak vyplývá z této rovnice, je-li množství nezbytného statku q1=0, bude celkový užitek záporný, což rozhodně není cílem spotřebitele. Proto nezbytný statek nesmí chybět v žádné kombinaci.
Jak bylo řečeno výše, nemůže spotřebitel maximalizovat pouze svůj užitek volbou kombinace statků. Bohužel je omezen svými rozpočtovými možnostmi, nebo-li je omezen svým peněžním důchodem a tržními cenami statků. Za této situace se snaží maximalizovat svůj užitek.
Závěrem tedy řekneme, že při daných preferencích spotřebitele, charakterizovaných mapou indiferentních křivek, a při daných rozpočtových omezeních, charakterizovaných přímkou rozpočtových možností, probíhá volba optimální kombinace podle kritéria maximalizace celkového užitku spotřebního koše.
Optimální kombinace přitom musí splnit dvě podmínky:
- musí ležet na přímce rozpočtových možností
- musí být současně zvolena z množiny indiferentních křivek, dostupných rozpočtovým omezením, ta indiferentních křivka a ta kombinace na ní ležící, která poskytne co největší celkový užitek.
Spotřebitel je v rovnováze, pokud poměry mezních užitků statků k tržním cenám jsou si rovny. V tomto případě spotřebitel maximalizuje užitek spotřebního koše a nemá pak při daném důchodu a tržních cenách žádný důvod ke změně kombinace statků.
V případě změny reálného důchodu spotřebitele dochází k posunu rozpočtové linie, a proto spotřebitel nachází optimum na jiné indiferentní křivce s vyšším užitkem. V případě změny ceny některého statku lze celkový efekt ze změny ceny 1 ze statků lze rozložit na důchodový efekt a na substituční efekt. Celkový efekt se projeví ve změnách množství statků neboli ve změnách poptávky po statcích spotřebního koše.
Individuální funkce poptávky spotřebitele po statcích
Funkce individuální poptávky je v podstatě funkcí mezního užitku. Odborněji řečeno, je funkce individuální poptávky po jednom statku při volbě spotřebního koše určena účinkem změny tržní ceny statku jako nezávisle proměnné na změny v jeho množství jako závisle proměnné v optimální kombinaci při dané funkci užitku, daném důchodu, daných tržních cenách ostatních statků a při konstantním množství ostatních statků.
Individuální poptávka se tedy formuje z výše popsaných modelů.
V případě modelu omezené substituce je funkce poptávky po statku q1 určena vztahem . Uvědomme si tedy, že funkce užitku v tomto modelu byla popsána vztahem a rozpočtové omezení spotřebitele je dáno vztahem . Jestliže spotřebitel maximalizuje užitek a je v rovnováze, platí vztah . Když si z tohoto vztahu vyjádříme buď q1 nebo q2 a dosadíme do rovnice rozpočtového omezení spotřebitele, tedy a opět vyjádříme q1 nebo q2 dostaneme vzorec individuální poptávky po statku q1: . Pro q2 je funkce individuální poptávky . Stejný způsob vyjádření individuální poptávky po statku se používá i v modelu neomezené substituce a modelu omezené substituce 1 statku a neomezené substituce druhého statku.
V modelu neomezené substituce je pak funkce poptávky po
a v modelu omezené substituce statku 1 a neomezené substituce statku 2 je funkce individuální poptávky popsána vztahy
Teorie poptávky spotřebitele vychází z předpokladu, že chování jednotlivých spotřebitelských subjektů působí přímo na chování všech spotřebitelských subjektů na trzích dílčích statků. Tržní poptávka všech spotřebitelských subjektů po určitém statku je pak chápána jako prostý součet individuálních poptávkových funkcí jednotlivých subjektů.
1) Každý statek musí být použitelný pro spotřebitele (objektivní užitečnost), ale musí mít i subjektivní užitek (např. vzhled)
2) Cíl – záleží na cíli, kterého chce spotřebitel dosáhnout, neboť na základě cíle si spotřebitel kupuje statky
3) Užitek ze statku se mění se spotřebou toho statku
Kardinalistické pojetí užitku
- říká, že užitek je možno vyjadřovat a lze ho i měřit
Celkový užitek – množství statku, které se spotřebovává, ale by byly uspokojeny celkové potřeby
Mezní užitek (MU) – vyjadřuje změnu celkového užitku (TU), jestliže se změní poptávané množství o jednotku. Každá další spotřebovaná jednotka statku zvyšuje užitek statku tím, že zvyšuje míru nasycenosti (uspokojení) jeho potřeby. Čím vyšší je míra nasycenosti množství spotřeby statku, tím méně je tato jednotka vzácnější v relaci ke každé předchozí spotřebované jednotky.
Individuální cena poptávky je rovna meznímu užitku statku oceněnému v peněžních jednotkách.
Ordinalistická teorie užitku
- vychází z předpokladu problematičnosti měření užitku,
- tvrdí, že můžeme vytvářet vzájemné vztahy mezi statky z hlediska jejich užitečnosti a utvářet tak preferenční stupnice
Volba spotřebního koše v ordinalistické teorii
Volba spotřebního koše je jednak výběrem sortimentu statků s různými kvalitativními vlastnostmi, jednak výběrek kombinací množství těchto statků z množiny možných kombinací dle preference spotřebitele a z ní zvolené dostupné kombinace dle rozpočtových omezení spotřebitele jeho důchodem a tržními cenami statků.
Ordinalistická teorie používá určitá východiska – axiómy – která vymezují pravidla ordinalistického (pořadového) uspořádání množiny možných kombinací podle preferenčních relací. Jde o 5 axiómů:
- axióm úplnosti preferencí (žádný statek nepřináší nulový užitek – každý přináší větší nebo menší užitek),
- axióm tranzitivnosti preferencí (přenos zjištěných relací jedné dvojice kombinací na další různé dvojice kombinací),
- axióm „větší množství je lepší než menší“,
- axióm konvexity indiferentních kombinací na dané hladině užitku,
- axióm kontinuity přechodu od jedné křivky indiference k druhé.
Při volbě spotřebního koše se snaží spotřebitelé maximalizovat svůj užitek, ale přitom jsou omezeni rozpočtem – volí optimální kombinaci.
V dvouvýrobkovém modelu volby spotřebního koše existují některé základní modely funkce užitku.
a) Model s omezenou substitucí statků – funkce užitku má v tomto případě tvar . Ze vzorce je patrné, že kdyby množství jednoho statku bylo nulové, byl by užitek kombinace nulový. Proto žádný statek nelze zaměnit druhým statkem neomezeně. (např. potraviny x oděvy – musí být obojí)
b) Model s neomezenou substitucí obou statků – funkce užitku v tomto případě má tvar . Tento model připouští neomezenou záměnu obou statků, proto v některých kombinacích může být jen jeden ze statků.
c) Model s omezenou substitucí statku 1 (nezbytného) a neomezenou substitucí statku 2 (zbytného) – funkce užitku má v tomto případě tvar . Jak vyplývá z této rovnice, je-li množství nezbytného statku q1=0, bude celkový užitek záporný, což rozhodně není cílem spotřebitele. Proto nezbytný statek nesmí chybět v žádné kombinaci.
Jak bylo řečeno výše, nemůže spotřebitel maximalizovat pouze svůj užitek volbou kombinace statků. Bohužel je omezen svými rozpočtovými možnostmi, nebo-li je omezen svým peněžním důchodem a tržními cenami statků. Za této situace se snaží maximalizovat svůj užitek.
Závěrem tedy řekneme, že při daných preferencích spotřebitele, charakterizovaných mapou indiferentních křivek, a při daných rozpočtových omezeních, charakterizovaných přímkou rozpočtových možností, probíhá volba optimální kombinace podle kritéria maximalizace celkového užitku spotřebního koše.
Optimální kombinace přitom musí splnit dvě podmínky:
- musí ležet na přímce rozpočtových možností
- musí být současně zvolena z množiny indiferentních křivek, dostupných rozpočtovým omezením, ta indiferentních křivka a ta kombinace na ní ležící, která poskytne co největší celkový užitek.
Spotřebitel je v rovnováze, pokud poměry mezních užitků statků k tržním cenám jsou si rovny. V tomto případě spotřebitel maximalizuje užitek spotřebního koše a nemá pak při daném důchodu a tržních cenách žádný důvod ke změně kombinace statků.
V případě změny reálného důchodu spotřebitele dochází k posunu rozpočtové linie, a proto spotřebitel nachází optimum na jiné indiferentní křivce s vyšším užitkem. V případě změny ceny některého statku lze celkový efekt ze změny ceny 1 ze statků lze rozložit na důchodový efekt a na substituční efekt. Celkový efekt se projeví ve změnách množství statků neboli ve změnách poptávky po statcích spotřebního koše.
Individuální funkce poptávky spotřebitele po statcích
Funkce individuální poptávky je v podstatě funkcí mezního užitku. Odborněji řečeno, je funkce individuální poptávky po jednom statku při volbě spotřebního koše určena účinkem změny tržní ceny statku jako nezávisle proměnné na změny v jeho množství jako závisle proměnné v optimální kombinaci při dané funkci užitku, daném důchodu, daných tržních cenách ostatních statků a při konstantním množství ostatních statků.
Individuální poptávka se tedy formuje z výše popsaných modelů.
V případě modelu omezené substituce je funkce poptávky po statku q1 určena vztahem . Uvědomme si tedy, že funkce užitku v tomto modelu byla popsána vztahem a rozpočtové omezení spotřebitele je dáno vztahem . Jestliže spotřebitel maximalizuje užitek a je v rovnováze, platí vztah . Když si z tohoto vztahu vyjádříme buď q1 nebo q2 a dosadíme do rovnice rozpočtového omezení spotřebitele, tedy a opět vyjádříme q1 nebo q2 dostaneme vzorec individuální poptávky po statku q1: . Pro q2 je funkce individuální poptávky . Stejný způsob vyjádření individuální poptávky po statku se používá i v modelu neomezené substituce a modelu omezené substituce 1 statku a neomezené substituce druhého statku.
V modelu neomezené substituce je pak funkce poptávky po
a v modelu omezené substituce statku 1 a neomezené substituce statku 2 je funkce individuální poptávky popsána vztahy
Teorie poptávky spotřebitele vychází z předpokladu, že chování jednotlivých spotřebitelských subjektů působí přímo na chování všech spotřebitelských subjektů na trzích dílčích statků. Tržní poptávka všech spotřebitelských subjektů po určitém statku je pak chápána jako prostý součet individuálních poptávkových funkcí jednotlivých subjektů.
10. Vysvětlete pojem rovnováhy a nerovnováhy na mikroekonomické a makroekonomické úrovni
Rovnováha – stav, kdy ekonomičtí aktéři nebo skupiny aktérů tvořících trhy nemají žádný důvod měnit své ekonomické chování.
Při aplikaci na individuálního rozhodovatele, jakým je spotřebitel nebo firma, rovnováha značí situaci, za níž příslušný aktér není pod žádným tlakem a ani sám od sebe nemá zájem měnit stávající úroveň nebo charakter ekonomických aktivit, neboť vzhledem ke svým aspiracím a vnějším omezením si nemůže zlepšit své postavení z hlediska jím sledovaného ekonomického kritéria.
Při aplikaci na trhy označuje rovnováha situaci, kdy v souhrnu jsou kupující a prodávající spokojeni se stávající úrovní cen a množstvím nakupovaných a prodávaných statků, takže opět nemají zájem měnit svá současná rozhodnutí. Jestliže z nějakého důvodu rovnovážná cena není dosažena, začnou působit síly, které přivedou trh zpět k rovnováze. Např. převyšuje-li nabídka poptávku, zásoby u výrobci vzrostou a začnou signalizovat stav přebytečné nabídky. Výrobci reagují snižováním ceny, dokud se nabídka opět nesrovná s poptávkou.
Mikroekonomický pohled – Tržní rovnováha na trhu jednoho statku
Rovnováhou na trhu rozumíme takovou situaci, kdy nabízené množství (QS) se rovná poptávanému množství (QD). Zároveň cena nabídky (PS) se rovná ceně poptávky (PD). Nabídka s poptávkou jsou v rovnováze.
Cena, za kterou se na trhu obchoduje, je tržní cena. Může být, ale převážně není, totožná s rovnovážnou cenou. Stav rovnováhy na trhu je vzácný. V realitě dochází k neustálým změnám v nabídce a poptávce. Rovnovážný stav je situace, ke které má trh tendenci směřovat.
Předpokládejme, že tržní cena P1 je vyšší než rovnovážná cena PE. Při dané funkci nabídky ceně P1 odpovídá QS1 nabízené množství. Z funkce poptávky (P = a – b * Q) lze vyčíst, že při ceně P1 je poptávané množství QD1. Nabízené množství je větší než poptávané: QS1 > QD1, na trhu je přebytek zboží. Vysoká cena stimuluje výrobce nabízet více a naopak snižuje poptávané množství. Výrobci mají problémy s odbytem, zvyšují se jim neprodejné zásoby. Začnou si konkurovat v odbytu zboží – prosazuje se konkurence na straně nabídky. V zájmu prodat již vyrobené zboží musí snížit cenu nabídky. Snížení ceny vede ke snížení nabízeného množství. Na straně poptávky však vyvolá opačný proces: snížení ceny znamená zvýšení poptávaného množství. Trh má tendenci směřovat k bodu rovnováhy.
Jiný typ nerovnováhy je v případě nízké ceny, kdy prčo její nízkou úroveň je nabízené množství menší než poptávané. Nízká cena nestimuluje nabídku a naopak vyvolá růst poptávaného množství. Na trhu je nedostatek zboží. Spotřebitelé, pokud chtějí uspokojit své potřeby, budou muset zaplatit vyšší cenu – projeví se konkurence na straně poptávky. Je zřejmé, že vyšší cena povede ke snížení poptávaného množství. Nedostatek zboží, projevující se u výrobců poklesem zásob, umožňuje straně nabídky zvýšit cenu. Výrobci si konkurují ve využití vyšší ceny a tím ve zvyšování zisku – i v této situaci se uplatní konkurence na straně nabídky. Vyšší cena pak vyvolá zvýšení nabízeného množství. Tržní situace se tak vyvíjí opět k bodu rovnováhy.
Makroekonomický pohled – Rovnováha
Při makroekonomickém zkoumání rovnováhy nebereme v úvahu trh pouze jednoho statku, ale bereme v úvahu celý trh. Proto je rovnováha zkoumána pomocí modelu AS – AD. Jak víme, při analýze tohoto modelu se vychází z modelu IS – LM, kde se sleduje rovnováha na trhu statků a peněz (aktiv). Průsečík křivek IS a LM určuje rovnovážný důchod a rovnovážnou úrokovou míru.
Při analýze makroekonomické, je třeba vzít v úvahu existenci 2 ekonomických proudů – Keynesiánského a neoklasického.
Keynesiánští ekonomové tvrdili, že ekonomika se může nacházet v rovnováze i v případě existence nedobrovolné nezaměstnanosti, čímž se zásadně lišili od neoklasických ekonomů. Naopak v centru neoklasického přístupu stojí představa dokonale konkurenční ekonomiky, která se nalézá v rovnováze. Neoklasická ekonomie říkala, že existující tržní síly mají tendenci udržovat plnou zaměstnanost. Pouze rigidity systému (rigidita mezd) mohou mařit snahu ekonomiky směřovat k rovnováze při plné zaměstnanosti. Tímto tvrzením se snažili vyvrátit keynesiánské tvrzení, že i při nezaměstnanosti může existovat rovnováha.
Model AS - AD
Z obrázku 3-1 vyplývá, že křivka AD je klesající, protože mezi rovnovážnými hodnotami výdajů a cenovou hladinou je pevný vztah: čím vyšší cenová hladina, tím nižší je velikost reálných zůstatků a tím nižší je i rovnovážná úroveň výdajů a výstupu.
V bodě průsečíku křivek AS a AD je rovnováha při určité cenové hladině. Křivku AD jsme odvozovali následujícím způsobem: Jestliže při dané nominální peněžní zásobě dojde k poklesu cenové hladiny, dojde ke zvýšení objemu reálných peněžních zůstatků (nebo-li k posunu křivky LM doprava). Sníží se tedy úrokové míry, které zvýší investiční poptávku, a tím zvýší agregátní výdaje. Jestliže tedy cenová hladina klesá, roste rovnovážná úroveň výdajů – křivka AD je proto klesající. Z odvození křivky AD je vidět, že dochází k tvorbě rovnováhy v modelu IS – LM (posun křivky LM vyvolá snížení úrokové míry – rovnováha v modelu IS – LM).
Jak je patrné z grafu křivek AS a AD, k rovnováze na tomto trhu dochází změnou cenové hladiny. Např. po fiskální expanzi, která krátkodobě zvýší agregátní poptávku, dojde k převisu poptávky nad nabídkou. Jelikož se to firmy budou snažit řešit zvýšením nabídky, zvýší ceny a dojde k růstu cenové hladiny. V dlouhodobém přizpůsobování vede tedy fiskální expanze k růstu cenové hladiny (monetární expanze též), ale Y zůstává na úrovni Y*, neboť v dlouhém období je křivka LAS vertikální při plné zaměstnanosti.
Jelikož model AS – AD v sobě zahrnuje i trh práce, dochází k rovnováze či nerovnováze i na trhu práce. V tom se liší právě Keynesiánci od neoklasických ekonomů.
Levý graf v obrázku nám ukazuje trh práce – klesající křivka poptávky po práci (ND) a rostoucí křivka nabídky práce (NS). Na ose y je znázorněna mzdová sazba a cenová hladina. V bodě E0 je trh vyčištěn. Zaměstnanost je plná, všichni, kteří chtějí pracovat mají za mzdu W0/P1 práci. Jestliže dojde k poklesu AD z důvodu restriktivní politiky, jak ukazuje graf vpravo, poklesne produkce a sníží se cenová hladina – zdraží se práce, a proto poklesne zaměstnanost. Firmy se zajímají o práci v bodu N2 v rozsahu K. Ovšem na trhu je nabídka práce rovna N*. Vzdálenost bodů K a L je tedy nedobrovolná nezaměstnanost. Její příčinou je RIGIDITA (strnulost) nominálních mezd. Firmy jsou na své křivce poptávky po práci, ale pracující jsou mimo svou křivku nabídky práce.
Při aplikaci na individuálního rozhodovatele, jakým je spotřebitel nebo firma, rovnováha značí situaci, za níž příslušný aktér není pod žádným tlakem a ani sám od sebe nemá zájem měnit stávající úroveň nebo charakter ekonomických aktivit, neboť vzhledem ke svým aspiracím a vnějším omezením si nemůže zlepšit své postavení z hlediska jím sledovaného ekonomického kritéria.
Při aplikaci na trhy označuje rovnováha situaci, kdy v souhrnu jsou kupující a prodávající spokojeni se stávající úrovní cen a množstvím nakupovaných a prodávaných statků, takže opět nemají zájem měnit svá současná rozhodnutí. Jestliže z nějakého důvodu rovnovážná cena není dosažena, začnou působit síly, které přivedou trh zpět k rovnováze. Např. převyšuje-li nabídka poptávku, zásoby u výrobci vzrostou a začnou signalizovat stav přebytečné nabídky. Výrobci reagují snižováním ceny, dokud se nabídka opět nesrovná s poptávkou.
Mikroekonomický pohled – Tržní rovnováha na trhu jednoho statku
Rovnováhou na trhu rozumíme takovou situaci, kdy nabízené množství (QS) se rovná poptávanému množství (QD). Zároveň cena nabídky (PS) se rovná ceně poptávky (PD). Nabídka s poptávkou jsou v rovnováze.
Cena, za kterou se na trhu obchoduje, je tržní cena. Může být, ale převážně není, totožná s rovnovážnou cenou. Stav rovnováhy na trhu je vzácný. V realitě dochází k neustálým změnám v nabídce a poptávce. Rovnovážný stav je situace, ke které má trh tendenci směřovat.
Předpokládejme, že tržní cena P1 je vyšší než rovnovážná cena PE. Při dané funkci nabídky ceně P1 odpovídá QS1 nabízené množství. Z funkce poptávky (P = a – b * Q) lze vyčíst, že při ceně P1 je poptávané množství QD1. Nabízené množství je větší než poptávané: QS1 > QD1, na trhu je přebytek zboží. Vysoká cena stimuluje výrobce nabízet více a naopak snižuje poptávané množství. Výrobci mají problémy s odbytem, zvyšují se jim neprodejné zásoby. Začnou si konkurovat v odbytu zboží – prosazuje se konkurence na straně nabídky. V zájmu prodat již vyrobené zboží musí snížit cenu nabídky. Snížení ceny vede ke snížení nabízeného množství. Na straně poptávky však vyvolá opačný proces: snížení ceny znamená zvýšení poptávaného množství. Trh má tendenci směřovat k bodu rovnováhy.
Jiný typ nerovnováhy je v případě nízké ceny, kdy prčo její nízkou úroveň je nabízené množství menší než poptávané. Nízká cena nestimuluje nabídku a naopak vyvolá růst poptávaného množství. Na trhu je nedostatek zboží. Spotřebitelé, pokud chtějí uspokojit své potřeby, budou muset zaplatit vyšší cenu – projeví se konkurence na straně poptávky. Je zřejmé, že vyšší cena povede ke snížení poptávaného množství. Nedostatek zboží, projevující se u výrobců poklesem zásob, umožňuje straně nabídky zvýšit cenu. Výrobci si konkurují ve využití vyšší ceny a tím ve zvyšování zisku – i v této situaci se uplatní konkurence na straně nabídky. Vyšší cena pak vyvolá zvýšení nabízeného množství. Tržní situace se tak vyvíjí opět k bodu rovnováhy.
Makroekonomický pohled – Rovnováha
Při makroekonomickém zkoumání rovnováhy nebereme v úvahu trh pouze jednoho statku, ale bereme v úvahu celý trh. Proto je rovnováha zkoumána pomocí modelu AS – AD. Jak víme, při analýze tohoto modelu se vychází z modelu IS – LM, kde se sleduje rovnováha na trhu statků a peněz (aktiv). Průsečík křivek IS a LM určuje rovnovážný důchod a rovnovážnou úrokovou míru.
Při analýze makroekonomické, je třeba vzít v úvahu existenci 2 ekonomických proudů – Keynesiánského a neoklasického.
Keynesiánští ekonomové tvrdili, že ekonomika se může nacházet v rovnováze i v případě existence nedobrovolné nezaměstnanosti, čímž se zásadně lišili od neoklasických ekonomů. Naopak v centru neoklasického přístupu stojí představa dokonale konkurenční ekonomiky, která se nalézá v rovnováze. Neoklasická ekonomie říkala, že existující tržní síly mají tendenci udržovat plnou zaměstnanost. Pouze rigidity systému (rigidita mezd) mohou mařit snahu ekonomiky směřovat k rovnováze při plné zaměstnanosti. Tímto tvrzením se snažili vyvrátit keynesiánské tvrzení, že i při nezaměstnanosti může existovat rovnováha.
Model AS - AD
Z obrázku 3-1 vyplývá, že křivka AD je klesající, protože mezi rovnovážnými hodnotami výdajů a cenovou hladinou je pevný vztah: čím vyšší cenová hladina, tím nižší je velikost reálných zůstatků a tím nižší je i rovnovážná úroveň výdajů a výstupu.
V bodě průsečíku křivek AS a AD je rovnováha při určité cenové hladině. Křivku AD jsme odvozovali následujícím způsobem: Jestliže při dané nominální peněžní zásobě dojde k poklesu cenové hladiny, dojde ke zvýšení objemu reálných peněžních zůstatků (nebo-li k posunu křivky LM doprava). Sníží se tedy úrokové míry, které zvýší investiční poptávku, a tím zvýší agregátní výdaje. Jestliže tedy cenová hladina klesá, roste rovnovážná úroveň výdajů – křivka AD je proto klesající. Z odvození křivky AD je vidět, že dochází k tvorbě rovnováhy v modelu IS – LM (posun křivky LM vyvolá snížení úrokové míry – rovnováha v modelu IS – LM).
Jak je patrné z grafu křivek AS a AD, k rovnováze na tomto trhu dochází změnou cenové hladiny. Např. po fiskální expanzi, která krátkodobě zvýší agregátní poptávku, dojde k převisu poptávky nad nabídkou. Jelikož se to firmy budou snažit řešit zvýšením nabídky, zvýší ceny a dojde k růstu cenové hladiny. V dlouhodobém přizpůsobování vede tedy fiskální expanze k růstu cenové hladiny (monetární expanze též), ale Y zůstává na úrovni Y*, neboť v dlouhém období je křivka LAS vertikální při plné zaměstnanosti.
Jelikož model AS – AD v sobě zahrnuje i trh práce, dochází k rovnováze či nerovnováze i na trhu práce. V tom se liší právě Keynesiánci od neoklasických ekonomů.
Levý graf v obrázku nám ukazuje trh práce – klesající křivka poptávky po práci (ND) a rostoucí křivka nabídky práce (NS). Na ose y je znázorněna mzdová sazba a cenová hladina. V bodě E0 je trh vyčištěn. Zaměstnanost je plná, všichni, kteří chtějí pracovat mají za mzdu W0/P1 práci. Jestliže dojde k poklesu AD z důvodu restriktivní politiky, jak ukazuje graf vpravo, poklesne produkce a sníží se cenová hladina – zdraží se práce, a proto poklesne zaměstnanost. Firmy se zajímají o práci v bodu N2 v rozsahu K. Ovšem na trhu je nabídka práce rovna N*. Vzdálenost bodů K a L je tedy nedobrovolná nezaměstnanost. Její příčinou je RIGIDITA (strnulost) nominálních mezd. Firmy jsou na své křivce poptávky po práci, ale pracující jsou mimo svou křivku nabídky práce.
9. Podejte rozbor nabídky a poptávky a pojednejte o ekonomickém významu jejich elasticity.
Agregátní poptávka (AD)
- křivka AD vyjadřuje veškeré kombinace ceny a produktu, při kterých je současně rovnováha na trhu peněz, na trhu statku a služeb i na trhu ostatních finančních aktiv
Odvození křivky AD:
Rovnice křivky IS:
1 M
i = k -Y -
h P
M … nominální zásoba peněz (je stabilní)
P0 … výchozí cenová hladina
M/P0 … reálné peněžní zůstatky
P0 < y =" A" p =" Y" y =" G" y =" (M/P)"> AS neplánované čerpání zásob - zvyšování výroby a cenové hladiny
Agregátní nabídka (AS)
- vyjadřuje celkové množství produkce, které bude nabízeno při daných cenách
různé ekonomické školy mají různé názory na tvar křivky AS (je to způsobeno tím, že jednotlivé školy vycházejí z různých předpokladů týkajících se zejména trhu práce)
Extrémní keynesiánský případ křivky AS
- Y je hluboko pod potenciálním produktem
- firmy mohou najmout jakékoli množství pracovníků za nominální mzdu (neexistuje omezení nabídky práce)
- nejsou využity výrobní kapacity
- budou se dodatečně přidávat jednotky práce, mezní produkt klesá, reálná mzda bude fixní
§ křivka AS je horizontální
Účinnost hospodářské politiky v extrémním keynesiánském případě křivky AS
Fiskální politika
- velikost produktu je dána poptávkovou stranou
- zvýšení vládních nákupů - zvýšení Y, cenová hladina se nezmění, úroková míra se zvýší (dojde k určitému vytěsňovacímu efektu)
- změna produktu vlivem fiskální politiky:
Y = G
Monetární politika
- růst nabídky peněz - křivka AD se posune doprava - růst produktu, cenová hladina je konstantní - klesá úroková míra
Základní model keynesiánské křivky AS
§ v krátkém období - mzdy jsou fixní, nabídka a poptávka bude záviset na nominální mzdě
- nominální mzda je fixní směrem dolů
- žádný samoregulující mechanismus v krátkém období neexistuje
§ v dlouhém období - dlouhodobé kolektivní smlouvy - indexace mezd, tím se zvyšuje flexibilita mezd
§ předpokladem základní keyensiánské křivky AS je fixní nominální mzda, flexibilní ceny
- nabídka je vyšší než poptávka, nedobrovolná nezaměstnanost
§ sklon křivky AS
- křivka agregátní nabídky je pozitivně rostoucí
- posun křivky AS
- při W1 - křivka AS by se posunula nahoru doleva
- při nominální mzdě - křivka AS by se posunula rovnoběžně doprava
body mimo křivku AS
* body nalevo - firmy nemaximalizují zisk
- firmy by vyráběly méně produktu, nižší nezaměstnanost
- budou dosahovat zisku
* body napravo - firmy vyrábí moc, přezaměstanost, nižší mezní produkt práce
- zvýšil by se zisk, snížila by se výroba
Účinnost hospodářské politiky v základním keynesiánském modelu křivky AS
Fiskální politika
* krátké období (SAS)
- produkt roste, cenová hladina roste
- firmy budou více najímat pracovníků
- roste úroková míra, dochází k částečnému
vytěsňovacímu efektu, reálná mzda klesá
* dlouhé období
- nominální mzdy W nejsou fixní
- pokud klesne zaměstnanost, nominální mzda vzroste
- růst cenové hladiny - růst úrokové míry, dojde k úplnému vytěsňovacímu efektu
- LAS je totožná s křivkou AS u klasiků
Monetární politika
- růst nabídky peněz - růst produktu - růst cenové hladiny - pokles úrokové míry - pokles reálné mzdy (trh práce není v rovnováze)
- zaměstnanci budou požadovat růst nominálních mezd a dostaneme dlouhodobou rovnováhu
- produkt se nezměnil - růst cenové hladiny - nemění se reálné peněžní zůstatky, nemění se úroková míra a taky se nemění reálná mzda - rovnováha na trhu práce
* krátké období - křivka AS je rostoucí (dochází ke změně produktu)
* dlouhé období - produkt se nezmění (změní se pouze cenová hladina)
Klasická křivka AS
- klasikové předpokládají dokonalou flexibilitu mezd a cen
- klasikové tvrdí, že Y je na úrovni potenciálního produktu Y*
- samoregulující produkt - drží Y na potenciální hladině (klasikové jsou odpůrci státních zásahů)
W … konstanta
P1 <> W / P0
- to nenastane, W klesne jako cena - při poklesu cenové hladiny dochází automaticky k poklesu nominální mzdy (reálná mzda se nezmění) - klasická křivka AS je vertikální
- produkt je dán množstvím a produktivitou výrobních faktorů
- při změně kapitálu by se posunula křivka ND a produkční křivka - celá křivka AS by se posunula doprava
Účinnost hospodářské politiky v případě klasické křivky AS
Fiskální politika
- zvýšení vládních nákupů - posun křivky AD doprava - úplné využití zdrojů - firmy nemohou reagovat na zvýšenou nabídku zvýšením produkce
- Y se nemění, úroková míra roste
- dochází k úplnému vytěsňovacímu efektu
- nabídka je fixně dána, nezměnila se reálná mzda
Monetární politika
- zvýšení nabídky peněz - křivka AD se posune doprava - cenová hladina roste - firmy nemohou více vyrábět
- nemění se reálné peněžní zůstatky, tím s nemění ani úroková míra
- reálné mzdy se také nemění
M = P
- křivka AD vyjadřuje veškeré kombinace ceny a produktu, při kterých je současně rovnováha na trhu peněz, na trhu statku a služeb i na trhu ostatních finančních aktiv
Odvození křivky AD:
Rovnice křivky IS:
1 M
i = k -Y -
h P
M … nominální zásoba peněz (je stabilní)
P0 … výchozí cenová hladina
M/P0 … reálné peněžní zůstatky
P0 < y =" A" p =" Y" y =" G" y =" (M/P)"> AS neplánované čerpání zásob - zvyšování výroby a cenové hladiny
Agregátní nabídka (AS)
- vyjadřuje celkové množství produkce, které bude nabízeno při daných cenách
různé ekonomické školy mají různé názory na tvar křivky AS (je to způsobeno tím, že jednotlivé školy vycházejí z různých předpokladů týkajících se zejména trhu práce)
Extrémní keynesiánský případ křivky AS
- Y je hluboko pod potenciálním produktem
- firmy mohou najmout jakékoli množství pracovníků za nominální mzdu (neexistuje omezení nabídky práce)
- nejsou využity výrobní kapacity
- budou se dodatečně přidávat jednotky práce, mezní produkt klesá, reálná mzda bude fixní
§ křivka AS je horizontální
Účinnost hospodářské politiky v extrémním keynesiánském případě křivky AS
Fiskální politika
- velikost produktu je dána poptávkovou stranou
- zvýšení vládních nákupů - zvýšení Y, cenová hladina se nezmění, úroková míra se zvýší (dojde k určitému vytěsňovacímu efektu)
- změna produktu vlivem fiskální politiky:
Y = G
Monetární politika
- růst nabídky peněz - křivka AD se posune doprava - růst produktu, cenová hladina je konstantní - klesá úroková míra
Základní model keynesiánské křivky AS
§ v krátkém období - mzdy jsou fixní, nabídka a poptávka bude záviset na nominální mzdě
- nominální mzda je fixní směrem dolů
- žádný samoregulující mechanismus v krátkém období neexistuje
§ v dlouhém období - dlouhodobé kolektivní smlouvy - indexace mezd, tím se zvyšuje flexibilita mezd
§ předpokladem základní keyensiánské křivky AS je fixní nominální mzda, flexibilní ceny
- nabídka je vyšší než poptávka, nedobrovolná nezaměstnanost
§ sklon křivky AS
- křivka agregátní nabídky je pozitivně rostoucí
- posun křivky AS
- při W1 - křivka AS by se posunula nahoru doleva
- při nominální mzdě - křivka AS by se posunula rovnoběžně doprava
body mimo křivku AS
* body nalevo - firmy nemaximalizují zisk
- firmy by vyráběly méně produktu, nižší nezaměstnanost
- budou dosahovat zisku
* body napravo - firmy vyrábí moc, přezaměstanost, nižší mezní produkt práce
- zvýšil by se zisk, snížila by se výroba
Účinnost hospodářské politiky v základním keynesiánském modelu křivky AS
Fiskální politika
* krátké období (SAS)
- produkt roste, cenová hladina roste
- firmy budou více najímat pracovníků
- roste úroková míra, dochází k částečnému
vytěsňovacímu efektu, reálná mzda klesá
* dlouhé období
- nominální mzdy W nejsou fixní
- pokud klesne zaměstnanost, nominální mzda vzroste
- růst cenové hladiny - růst úrokové míry, dojde k úplnému vytěsňovacímu efektu
- LAS je totožná s křivkou AS u klasiků
Monetární politika
- růst nabídky peněz - růst produktu - růst cenové hladiny - pokles úrokové míry - pokles reálné mzdy (trh práce není v rovnováze)
- zaměstnanci budou požadovat růst nominálních mezd a dostaneme dlouhodobou rovnováhu
- produkt se nezměnil - růst cenové hladiny - nemění se reálné peněžní zůstatky, nemění se úroková míra a taky se nemění reálná mzda - rovnováha na trhu práce
* krátké období - křivka AS je rostoucí (dochází ke změně produktu)
* dlouhé období - produkt se nezmění (změní se pouze cenová hladina)
Klasická křivka AS
- klasikové předpokládají dokonalou flexibilitu mezd a cen
- klasikové tvrdí, že Y je na úrovni potenciálního produktu Y*
- samoregulující produkt - drží Y na potenciální hladině (klasikové jsou odpůrci státních zásahů)
W … konstanta
P1 <> W / P0
- to nenastane, W klesne jako cena - při poklesu cenové hladiny dochází automaticky k poklesu nominální mzdy (reálná mzda se nezmění) - klasická křivka AS je vertikální
- produkt je dán množstvím a produktivitou výrobních faktorů
- při změně kapitálu by se posunula křivka ND a produkční křivka - celá křivka AS by se posunula doprava
Účinnost hospodářské politiky v případě klasické křivky AS
Fiskální politika
- zvýšení vládních nákupů - posun křivky AD doprava - úplné využití zdrojů - firmy nemohou reagovat na zvýšenou nabídku zvýšením produkce
- Y se nemění, úroková míra roste
- dochází k úplnému vytěsňovacímu efektu
- nabídka je fixně dána, nezměnila se reálná mzda
Monetární politika
- zvýšení nabídky peněz - křivka AD se posune doprava - cenová hladina roste - firmy nemohou více vyrábět
- nemění se reálné peněžní zůstatky, tím s nemění ani úroková míra
- reálné mzdy se také nemění
M = P
7. Podejte rozbor státního rozpočtu, jeho příjmové a výdajové stránky a zhodnoťte úlohu státu v soudobé ekonomice
Státní rozpočet má významné postavení a úlohu v rámci veřejné rozpočtové soustavy a mezi ostatními veřejnými rozpočty (tj. rozpočty na nižším než centrálním stupni neboli na úrovni veřejné správy a samosprávy). Prostřednictvím státního rozpočtu jsou realizovány základní cíle a záměry rozpočtové a fiskální politiky vlády, které nemusí být totožné, a proto by neměly být ztotožňované. Tyto cíle a záměry jsou z pohledu ročního cyklu rozpočtového období a rozpočtového procesu konkretizací základních fiskálních funkcí vlády. Státní rozpočet uvádí do vzájemné souvislosti a vztahu podmíněnosti veřejné příjmy plynoucí do tohoto rozpočtu na straně jedné a veřejné výdaje, které by měly být profinancovány na této úrovni veřejné rozpočtové soustavy, na straně druhé. Vybilancovanost těchto dvou základních prvků státního rozpočtu (a všech jiných druhů veřejných rozpočtů), tj. veřejných příjmů a veřejných výdajů, se projeví v saldu tohoto rozpočtu, tj. pokud nejde o vyrovnaný rozpočet v jeho přebytku anebo schodku. Nutno však rozlišovat mezi plánovaným schodkem či přebytkem rozpočtu v období jeho plánování, návrhu a schválení a skutečným výsledkem plnění rozpočtu na konci rozpočtového období.
S hospodařením v rámci tohoto rozpočtu souvisí proto jak krátkodobá, tak i dlouhodobá fiskální nerovnováha.
Důležité je i rozlišení mezi přístupem statickým a dynamickým. Ze statického pohledu je státní rozpočet stavová veličina, tj. peněžní fond prostředků. Z dynamického hlediska je rozpočet tokovou veličinou, tj. tok veřejných příjmů a výdajů sloužících v daném rozpočtovém období k realizaci cílů rozpočtové a fiskální politiky vlády.
Po schválení parlamentem získává státní rozpočet podobu závazné právní normy. V případě neschválení vládního návrhu na státní rozpočet nastává rozpočtové provizorium, kdy se vláda musí ve svém hospodaření řídit zvláštními pravidly.
V rozpočtovém období mohou vznikat dočasné nesoulady mezi postupujícími příjmy a čerpanými výdaji, což je ovlivněno tzv. daňovým kalendářem a „sezónním“ charakterem některých výdajů. Tyto dočasné nesoulady mohou být kryty tzv. krátkodobými cennými papíry (pokladniční poukázky). Všechny tyto procesy jsou upravovány zvláštním zákonem, neboli tzv. rozpočtovými pravidly.
Rozpočtová skladba
Rozpočtová skladba představuje klasifikaci veřejných příjmů a výdajů podle určitých kritérií. Na území daného státu má závažný charakter pro orgány a instituce veřejné rozpočtové soustavy a pro všechny druhy veřejných rozpočtů.
Rozpočtové období
Je vlastně období hospodaření v rámci jednotlivých rozpočtů veřejné rozpočtové soustavy. Podle jedné z tzv. rozpočtových zásad, zásady každoročního sestavování a schvalování rozpočtu, trvá rozpočtové období rok, ale nemusí být totožné s kalendářním rokem. V ČR trvá rozpočtové období od 1. ledna do 31. prosince příslušného kalendářního roku. V zahraničí jsou úspěšně realizovány i tzv. střednědobé víceleté rozpočtové výhledy (což bude asi zavedeno i v ČR v souvislosti s naší integrací do EU).
Rozpočtové provizorium
Je stav, který může nastat v případě neschválení vládního návrhu státního rozpočtu parlamentem před zahájením rozpočtového období. U nás se v případě rozpočtového provizoria od 1. ledna až do schválení zákona o státním rozpočtu hospodaří podle vládního návrhu rozpočtu. Zkušenosti ze zahraničí jsou však jiné. Někde se např. hospodaří na základě zkušeností anebo výsledků hospodaření v minulém období.
Rozpočtový schodek
Rozpočtový schodek (též rozpočtový deficit) znamená, že objem veřejných výdajů příslušného rozpočtu převyšuje objem veřejných příjmů. Při hodnocení rozpočtového schodku je nutno brát do úvahy faktor času, neboť může jít o reálný výsledek hospodaření příslušného rozpočtu (tj. o schodek následný po uplynutí rozpočtového období) anebo o záměr příslušného kompetentního orgánu odpovídajícího za návrh a realizaci rozpočtu v rámci veřejné rozpočtové soustavy již v době návrhu rozpočtu. Rozpočtový schodek lze hodnotit odlišně podle toho, zda budeme uplatňovat kriteria čistě rozpočtová, anebo kriteria širší, vycházející z akceptování fiskální politiky jakožto účinného nástroje k ovlivňování makroekonomické situace.
Z čistě a úzce rozpočtového pohledu je schodek hodnocen záporně, neboť v podstatě znamená špatné hospodaření příslušného subjektu. Fiskálně lze schodek hodnotit jako výsledek expanzivní fiskální politiky.
Diskuse se vede kolem důsledků rozpočtového schodku, o čemž svědčí různorodost postojů různých ekonomických teorií k tomuto fenoménu.
Ať jsou příčiny vzniku rozpočtového schodku jakékoliv, v případě jeho vzniku je nutno tento schodek nějak řešit. Existují různé způsoby, jak rozpočtový schodek krýt: např.
- z přebytků minulých let,
- z výnosů z privatizace či
- ze zvýšení daní.
- dluhové financování deficitu
- emisní financování deficitu.
Důležitost rozpočtového schodku je zřejmá i z toho, jaký význam je tomuto jevu přikládán v rámci např. evropské integrace. Jedním ze dvou Maastrichtských fiskálních konvergenčních kritérií je doporučení, aby podíl deficitu rozpočtu nepřekročil hranici 3 % HDP. Analýzy ukazují, že jen málo evropských zemí nemělo potíže s dodržením tohoto kritéria.
Koncepčně plní rozpočet tři funkce. Jde o alokační funkci, distribuční funkci a stabilizační funkci. Alokační funkce je oblast daňové a výdajové politiky vlády týkající se jejích aktivit poskytování statků a služeb v ekonomice. Alokační funkce vlády je obvykle považována za nezbytnou, neboť některé statky, tzv. veřejné statky, nemohou být soukromými trhy zajištěny. Distribuční funkce je ta část vládní politiky v oblasti daní a výdajů, která je zaměřena na rozdělování důchodu a bohatství ve společnosti. Stabilizační funkce rozpočtu spočívá v úkolu vlády používat nástroje fiskální (a monetární) politiky v zájmu udržení vysoké úrovně a plynulého chodu ekonomické aktivity.
Příjmy státního rozpočtu
Většina příjmů státního rozpočtu pochází z daní. Zdroje příjmů státního rozpočtu tvoří:
- individuální důchodová daň (daň z příjmů fyzických osob)
- daň z příjmů právnických osob
- daně a příspěvky na sociální pojištění (sociální a zdravotní pojištění sražené zaměstnanci ze mzdy a povinný příspěvek zaměstnavatele – v ČR činí SP sražené 8 % z hrubé mzdy, příspěvek zaměstnavatele 26 % z hrubé mzdy, ZP sražené 4,5 % a příspěvek zaměstnavatele (hrazené) činí 9 % z objemu hrubých mezd)
- ostatní (spotřební daně, majetkové a darovací daně, celní poplatky, silniční daň, příjmy z prodeje dálničních známek)
- jednorázové příjmy (příjmy z privatizace – např. prodej ČEZ, prodej Českého Telecomu, prodej bank atd.)
Výdaje
Výdaje ze státního rozpočtu je možno rozdělit na závazné a diskreční. K závazným výdajům patří ty výdaje, které se musí dít podle přijatých nárokovatelných programů, u nichž zákon stanoví, že osoba splňující určité požadavky má na tyto platby automaticky nárok (např. zdravotní systém, sociální zbezpečení,…). Naopak diskreční výdaje podléhají schvalovacímu řízení v Parlamentu – patří k nim například výdaje na obranu (nákup Grippenů) a zahraniční pomoc.
Z jiného hlediska (makroekonomického) je třeba rozlišit mezi vládními nákupy statků a služeb a transferovými platbami. Vládní výdaje přímo ovlivňují agregátní poptávku, zatímco transférové platby ovlivňují disponibilní důchod obyvatel, a tak nepřímo i velikost AD.
Situace v ČR
Veřejné rozpočty v ČR mají stále tendenci k deficitu. Tento vývoj je z velké části dán dopady rozhodnutí z minulých let. Mimo jiné jde o náklady spojené s restrukturalizací a privatizací v nefinančním i v bankovním sektoru, podporou rozvoje infrastruktury a s dalšími politikami orientovanými na vytvoření podmínek pro ekonomický růst. Vývoj jednotlivých složek veřejných rozpočtů je navíc ovlivňován ekonomickým růstem v menší míře, než která je obvyklá v tržních ekonomikách - jde například o efekt umořování daňových ztrát z minulých let, a tedy výpadku daně z příjmu.
Vývoj veřejných rozpočtů ovlivňuje a nadále bude ovlivňovat vývoj veřejného zadlužení, které poroste jak nominálně tak i v podílovém vyjádření k HDP. Realizace předpokládaných privatizačních příjmů však bude významně snižovat potřebu financování veřejných deficitů ze strany finančních trhů. Podíl hrubého veřejného dluhu na HDP v porovnání s ostatními zeměmi je stále poměrně nízký.
Poznámka: Tento text byl převzat ze sdělení Ministerstva financí České republiky
Jak je vidět z výše uvedené tabulky, která sleduje vývoj příjmů a výdajů státního rozpočtu od roku 1999, končí státní rozpočet od roku 1999 pravidelně deficitem. Pokud se podíváme na vývoj plánu schodku státní rozpočtu, vidíme, že zákon o státním rozpočtu byl schvalován v takovém znění, že povoloval stále větší schodek. Skutečnost však byla ještě horší, než plán, neboť například v předchozím roce skončil státní rozpočet schodkem deficitem o 18,7 mld. větším, než byl schodek plánovaný. Je třeba upozornit, že právě v minulém roce jsme již nesplnili Maastrichtské kritérium, které říká že deficit rozpočtu by neměl překročit hranici 3 % HDP. V naší republice však byl tento podíl schodku na HDP v roce 2001 již 3,15 %.
Úloha státu v ekonomice
Již od druhé světové války je obecně uznáváno, že vládní rozpočet je významným nástrojem regulace celkové ekonomické situace. Jsou-li například inflační tlaky považovány za příliš silné, bude uplatněn restriktivní rozpočet. To znamená, že daně se zvýší a (nebo) vládní výdaje se sníží. S ohledem na vytyčené hospodářské cíle vláda také v rozpočtu provádí změny ve struktuře zdanění a do menší míry také změny ve struktuře vládních výdajů.
Můj názor: Stát plní v ekonomice dost důležitou roli. Jak již bylo řečeno výše, jedná se například o funkci alokační a funkci stabilizační. Funkce distribuční je diskutována v naší republice napříč politickým spektrem (vzpomeňme například aktuální otázku plošných přídavků na děti – transférové platby, které přerozdělují bohatství ve společnosti). Je však třeba říci, že distribuční funkce je však neopomenutelná a také potřebná.
Dále je však říci, že stát má důležitou úlohu hlavně v případech přehřátí ekonomiky (provádí restriktivní fiskální politiku), nebo v situacích, kdy je třeba nastartovat hospodářský růst (v takovém případě provádí stát expanzivní fiskální politiku). V ekonomikách, jakými je Česká republika plní stát další úlohu – láká zahraniční investory pomocí různých pobídek (např. jim dočasně sníží daně), aby zde investovaly. Tyto investice vyvolají růst produktu, zaměstnanosti i životní úrovně, což je cílem každého státu. Celkově lze říci, že pomocí daní, které jsou hlavní příjmovou stránkou státního rozpočtu, plní stát v ekonomice několik funkcí – např. povzbuzuje růst ekonomiky (nízké daně), zabezpečuje transferové platby občanům (např. důchody, sociální a zdravotní platby), dále se například snaží vyřadit z provozu zařízení poškozující životní prostředí atd.
S hospodařením v rámci tohoto rozpočtu souvisí proto jak krátkodobá, tak i dlouhodobá fiskální nerovnováha.
Důležité je i rozlišení mezi přístupem statickým a dynamickým. Ze statického pohledu je státní rozpočet stavová veličina, tj. peněžní fond prostředků. Z dynamického hlediska je rozpočet tokovou veličinou, tj. tok veřejných příjmů a výdajů sloužících v daném rozpočtovém období k realizaci cílů rozpočtové a fiskální politiky vlády.
Po schválení parlamentem získává státní rozpočet podobu závazné právní normy. V případě neschválení vládního návrhu na státní rozpočet nastává rozpočtové provizorium, kdy se vláda musí ve svém hospodaření řídit zvláštními pravidly.
V rozpočtovém období mohou vznikat dočasné nesoulady mezi postupujícími příjmy a čerpanými výdaji, což je ovlivněno tzv. daňovým kalendářem a „sezónním“ charakterem některých výdajů. Tyto dočasné nesoulady mohou být kryty tzv. krátkodobými cennými papíry (pokladniční poukázky). Všechny tyto procesy jsou upravovány zvláštním zákonem, neboli tzv. rozpočtovými pravidly.
Rozpočtová skladba
Rozpočtová skladba představuje klasifikaci veřejných příjmů a výdajů podle určitých kritérií. Na území daného státu má závažný charakter pro orgány a instituce veřejné rozpočtové soustavy a pro všechny druhy veřejných rozpočtů.
Rozpočtové období
Je vlastně období hospodaření v rámci jednotlivých rozpočtů veřejné rozpočtové soustavy. Podle jedné z tzv. rozpočtových zásad, zásady každoročního sestavování a schvalování rozpočtu, trvá rozpočtové období rok, ale nemusí být totožné s kalendářním rokem. V ČR trvá rozpočtové období od 1. ledna do 31. prosince příslušného kalendářního roku. V zahraničí jsou úspěšně realizovány i tzv. střednědobé víceleté rozpočtové výhledy (což bude asi zavedeno i v ČR v souvislosti s naší integrací do EU).
Rozpočtové provizorium
Je stav, který může nastat v případě neschválení vládního návrhu státního rozpočtu parlamentem před zahájením rozpočtového období. U nás se v případě rozpočtového provizoria od 1. ledna až do schválení zákona o státním rozpočtu hospodaří podle vládního návrhu rozpočtu. Zkušenosti ze zahraničí jsou však jiné. Někde se např. hospodaří na základě zkušeností anebo výsledků hospodaření v minulém období.
Rozpočtový schodek
Rozpočtový schodek (též rozpočtový deficit) znamená, že objem veřejných výdajů příslušného rozpočtu převyšuje objem veřejných příjmů. Při hodnocení rozpočtového schodku je nutno brát do úvahy faktor času, neboť může jít o reálný výsledek hospodaření příslušného rozpočtu (tj. o schodek následný po uplynutí rozpočtového období) anebo o záměr příslušného kompetentního orgánu odpovídajícího za návrh a realizaci rozpočtu v rámci veřejné rozpočtové soustavy již v době návrhu rozpočtu. Rozpočtový schodek lze hodnotit odlišně podle toho, zda budeme uplatňovat kriteria čistě rozpočtová, anebo kriteria širší, vycházející z akceptování fiskální politiky jakožto účinného nástroje k ovlivňování makroekonomické situace.
Z čistě a úzce rozpočtového pohledu je schodek hodnocen záporně, neboť v podstatě znamená špatné hospodaření příslušného subjektu. Fiskálně lze schodek hodnotit jako výsledek expanzivní fiskální politiky.
Diskuse se vede kolem důsledků rozpočtového schodku, o čemž svědčí různorodost postojů různých ekonomických teorií k tomuto fenoménu.
Ať jsou příčiny vzniku rozpočtového schodku jakékoliv, v případě jeho vzniku je nutno tento schodek nějak řešit. Existují různé způsoby, jak rozpočtový schodek krýt: např.
- z přebytků minulých let,
- z výnosů z privatizace či
- ze zvýšení daní.
- dluhové financování deficitu
- emisní financování deficitu.
Důležitost rozpočtového schodku je zřejmá i z toho, jaký význam je tomuto jevu přikládán v rámci např. evropské integrace. Jedním ze dvou Maastrichtských fiskálních konvergenčních kritérií je doporučení, aby podíl deficitu rozpočtu nepřekročil hranici 3 % HDP. Analýzy ukazují, že jen málo evropských zemí nemělo potíže s dodržením tohoto kritéria.
Koncepčně plní rozpočet tři funkce. Jde o alokační funkci, distribuční funkci a stabilizační funkci. Alokační funkce je oblast daňové a výdajové politiky vlády týkající se jejích aktivit poskytování statků a služeb v ekonomice. Alokační funkce vlády je obvykle považována za nezbytnou, neboť některé statky, tzv. veřejné statky, nemohou být soukromými trhy zajištěny. Distribuční funkce je ta část vládní politiky v oblasti daní a výdajů, která je zaměřena na rozdělování důchodu a bohatství ve společnosti. Stabilizační funkce rozpočtu spočívá v úkolu vlády používat nástroje fiskální (a monetární) politiky v zájmu udržení vysoké úrovně a plynulého chodu ekonomické aktivity.
Příjmy státního rozpočtu
Většina příjmů státního rozpočtu pochází z daní. Zdroje příjmů státního rozpočtu tvoří:
- individuální důchodová daň (daň z příjmů fyzických osob)
- daň z příjmů právnických osob
- daně a příspěvky na sociální pojištění (sociální a zdravotní pojištění sražené zaměstnanci ze mzdy a povinný příspěvek zaměstnavatele – v ČR činí SP sražené 8 % z hrubé mzdy, příspěvek zaměstnavatele 26 % z hrubé mzdy, ZP sražené 4,5 % a příspěvek zaměstnavatele (hrazené) činí 9 % z objemu hrubých mezd)
- ostatní (spotřební daně, majetkové a darovací daně, celní poplatky, silniční daň, příjmy z prodeje dálničních známek)
- jednorázové příjmy (příjmy z privatizace – např. prodej ČEZ, prodej Českého Telecomu, prodej bank atd.)
Výdaje
Výdaje ze státního rozpočtu je možno rozdělit na závazné a diskreční. K závazným výdajům patří ty výdaje, které se musí dít podle přijatých nárokovatelných programů, u nichž zákon stanoví, že osoba splňující určité požadavky má na tyto platby automaticky nárok (např. zdravotní systém, sociální zbezpečení,…). Naopak diskreční výdaje podléhají schvalovacímu řízení v Parlamentu – patří k nim například výdaje na obranu (nákup Grippenů) a zahraniční pomoc.
Z jiného hlediska (makroekonomického) je třeba rozlišit mezi vládními nákupy statků a služeb a transferovými platbami. Vládní výdaje přímo ovlivňují agregátní poptávku, zatímco transférové platby ovlivňují disponibilní důchod obyvatel, a tak nepřímo i velikost AD.
Situace v ČR
Veřejné rozpočty v ČR mají stále tendenci k deficitu. Tento vývoj je z velké části dán dopady rozhodnutí z minulých let. Mimo jiné jde o náklady spojené s restrukturalizací a privatizací v nefinančním i v bankovním sektoru, podporou rozvoje infrastruktury a s dalšími politikami orientovanými na vytvoření podmínek pro ekonomický růst. Vývoj jednotlivých složek veřejných rozpočtů je navíc ovlivňován ekonomickým růstem v menší míře, než která je obvyklá v tržních ekonomikách - jde například o efekt umořování daňových ztrát z minulých let, a tedy výpadku daně z příjmu.
Vývoj veřejných rozpočtů ovlivňuje a nadále bude ovlivňovat vývoj veřejného zadlužení, které poroste jak nominálně tak i v podílovém vyjádření k HDP. Realizace předpokládaných privatizačních příjmů však bude významně snižovat potřebu financování veřejných deficitů ze strany finančních trhů. Podíl hrubého veřejného dluhu na HDP v porovnání s ostatními zeměmi je stále poměrně nízký.
Poznámka: Tento text byl převzat ze sdělení Ministerstva financí České republiky
Jak je vidět z výše uvedené tabulky, která sleduje vývoj příjmů a výdajů státního rozpočtu od roku 1999, končí státní rozpočet od roku 1999 pravidelně deficitem. Pokud se podíváme na vývoj plánu schodku státní rozpočtu, vidíme, že zákon o státním rozpočtu byl schvalován v takovém znění, že povoloval stále větší schodek. Skutečnost však byla ještě horší, než plán, neboť například v předchozím roce skončil státní rozpočet schodkem deficitem o 18,7 mld. větším, než byl schodek plánovaný. Je třeba upozornit, že právě v minulém roce jsme již nesplnili Maastrichtské kritérium, které říká že deficit rozpočtu by neměl překročit hranici 3 % HDP. V naší republice však byl tento podíl schodku na HDP v roce 2001 již 3,15 %.
Úloha státu v ekonomice
Již od druhé světové války je obecně uznáváno, že vládní rozpočet je významným nástrojem regulace celkové ekonomické situace. Jsou-li například inflační tlaky považovány za příliš silné, bude uplatněn restriktivní rozpočet. To znamená, že daně se zvýší a (nebo) vládní výdaje se sníží. S ohledem na vytyčené hospodářské cíle vláda také v rozpočtu provádí změny ve struktuře zdanění a do menší míry také změny ve struktuře vládních výdajů.
Můj názor: Stát plní v ekonomice dost důležitou roli. Jak již bylo řečeno výše, jedná se například o funkci alokační a funkci stabilizační. Funkce distribuční je diskutována v naší republice napříč politickým spektrem (vzpomeňme například aktuální otázku plošných přídavků na děti – transférové platby, které přerozdělují bohatství ve společnosti). Je však třeba říci, že distribuční funkce je však neopomenutelná a také potřebná.
Dále je však říci, že stát má důležitou úlohu hlavně v případech přehřátí ekonomiky (provádí restriktivní fiskální politiku), nebo v situacích, kdy je třeba nastartovat hospodářský růst (v takovém případě provádí stát expanzivní fiskální politiku). V ekonomikách, jakými je Česká republika plní stát další úlohu – láká zahraniční investory pomocí různých pobídek (např. jim dočasně sníží daně), aby zde investovaly. Tyto investice vyvolají růst produktu, zaměstnanosti i životní úrovně, což je cílem každého státu. Celkově lze říci, že pomocí daní, které jsou hlavní příjmovou stránkou státního rozpočtu, plní stát v ekonomice několik funkcí – např. povzbuzuje růst ekonomiky (nízké daně), zabezpečuje transferové platby občanům (např. důchody, sociální a zdravotní platby), dále se například snaží vyřadit z provozu zařízení poškozující životní prostředí atd.
6. Vysvětlete příčiny inflace a charakterizujte jednotlivé její formy a důsledky nezaměstnanosti.
Phillipsova křivka
- vyjadřuje substituční vztah mezi inflací a nezaměstnaností
- platí pro krátké období
- poroste-li inflace, sníží se nezaměstnanost
Etapy Phillipsovy křivky
(1) původní mzdová Phillipsova křivka (PC)
- vyjadřuje inverzní vztah mezi mzdovými sazbami a mírou nezaměstnanosti
- substituce mezi mzdovou inflací a nezaměstnaností
SPC … krátkodobá Phillipsova křivka
u* … přirozená nezaměstnanost (cca 5,5 %)
(2) modifikovaná Phillipsova křivka (Samuelson, Solow)
- cenově inflační verze
- vyjadřuje inverzní vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace
Pt - P(t-1)
t =
P(t-1)
- přirozená míra nezaměstnanosti … u* = cca 4%
- nižší nezaměstnanost je možná jen za cenu zvýšení inflace
(3) rozšířená Phillipsova křivka (Friedman, Phelps)
- platí pro dlouhé období
- musíme brát v úvahu i očekávání
- substituce mezi inflací a nezaměstnaností neplatí
Y = Y*
inflace očekávaná = skutečná inflace
PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI
= taková míra nezaměstnanosti, při níž jsou síly, které působí směrem ke zvyšování a snižování cenové a mzdové inflace, vyrovnané
- v takovém případě je inflace stálá (nezvyšuje se ani se nesnižuje)
= nejnižší míra nezaměstnanosti, která je udržitelná (tzn. nejvyšší udržitelná úroveň zaměstnanosti)
- odpovídá vždy potenciálnímu produktu země
HYSTEREZE TRHU PRÁCE
= zpětný vliv nezaměstnanosti na sebe samotnou
- např. lidé po určité době bez zaměstnání (v rámci cyklické nezaměstnanosti) ztrácejí svou kvalifikaci a po odeznění recese hledají práci obtížně a déle, než je obvyklé
- tím se zvyšuje frikční nezaměstnanosti, popř. v důsledku snížení kvalifikace těchto lidí i strukturální nezaměstnanost
INFLACE
= neustálý růst cenové hladiny (agregátní)
- je to změna (není to totéž, co vysoká cenová hladina)
Měření inflace:
cenová hladina(t) - cenová hladina(t-1)
míra inflace = 100 [%]
cenová hladina(t-1)
- měřítkem inflace jsou cenové indexy:
* cenový deflátor
- tzv. Paascheho index
- P1 - Q1 Yn
defHDP = = P P = … podíl nominálního a reálného důchodu
-P0 - Q1 Yr
P >1 … zvýšení cenové hladiny - dojde k inflaci -P
P < inflace =" P" style="font-weight: bold;"> CPI - index spotřebitelských cen
- zaměřuje se na vybraný soubor spotřebního zboží (= spotřební koš - Q0)
- tzv. Laspeyresův index
- P1 - Q0
CPI =
- P0 - Q0
dezinflace = snížení míry inflace (např. pokles míry inflace z 5% na 3%)
Dělení podle míry inflace:
1) mírná inflace - jednotky až desítky %
2) pádivá inflace - stovky %
3) hyper inflace - tisíce % - kolaps ekonomiky
Dělení z hlediska příčin inflace:
1) setrvačná (očekávaná) inflace
- očekávání lidí se přizpůsobí konkrétní míře inflace (lidé s ní počítají)
2) poptávková inflace
= inflace tažená poptávkou (poptávkový šok) - nárůst poptávky bez změny nabídky
- příčiny inflace jsou na straně agregátní poptávky (nadměrný růst agregátní poptávky)
- může to způsobit:
§ příliš expanzivní fiskální a monetární politika
§ politika zaměstnanosti (vysoká zaměstnanost)
§ permanentní státní deficit
- růst poptávky se projeví v růstu cen
- tím musí vzrůst mzdy (náklady na výrobní faktory) a tím se snižuje agregátní nabídka
AD - P náklady (mzdy) AS
3) nabídková inflace
= inflace tažená nabídkou (nabídkový šok)
- zdroje příčin jsou na straně nabídky
- nejdůležitější zdroj na straně nabídky jsou náklady - tzv. nákladová inflace
- rostou ceny vstupů - agregátní nabídka klesá
nákladů AS
- snaha zvýšit agregátní poptávku a vrátit s k rovnováze
stagflace = stagnace + inflace
- náklady stále rostou, ale produkt stagnuje - ekonomický růst je nulový
- národohospodářský produkt neroste a inflace je vysoká, vysoká je i nezaměstnanost
slumpflace = pokles + inflace
- dochází k poklesu produktu + vysoká inflace a nezaměstnanost
- náklady rostou
Důsledky inflace:
- mikroekonomické důsledky
- důsledky na přerozdělení důchodů (bohatství)
- dopady na alokaci výrobní faktorů
- znehodnocení hotovosti a úspor (je to výhodné pro dlužníky)
- mzdy zaostávají za cenami (klesá reálná mzda a tím i životní úroveň)
- makroekonomické důsledky
- v krátkém období
- v dlouhém období
Protiinflační politika:
- restriktivní fiskální a monetární politika, jejím cílem je dezinflace
- metody léčení inflace:
(1) "cold turkey" - výrazné snížení růstu agregátní poptávky (najednou)
(2) gradualistická metoda - cílem je postupné snižování růstu agregátní poptávky
- vyjadřuje substituční vztah mezi inflací a nezaměstnaností
- platí pro krátké období
- poroste-li inflace, sníží se nezaměstnanost
Etapy Phillipsovy křivky
(1) původní mzdová Phillipsova křivka (PC)
- vyjadřuje inverzní vztah mezi mzdovými sazbami a mírou nezaměstnanosti
- substituce mezi mzdovou inflací a nezaměstnaností
SPC … krátkodobá Phillipsova křivka
u* … přirozená nezaměstnanost (cca 5,5 %)
(2) modifikovaná Phillipsova křivka (Samuelson, Solow)
- cenově inflační verze
- vyjadřuje inverzní vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace
Pt - P(t-1)
t =
P(t-1)
- přirozená míra nezaměstnanosti … u* = cca 4%
- nižší nezaměstnanost je možná jen za cenu zvýšení inflace
(3) rozšířená Phillipsova křivka (Friedman, Phelps)
- platí pro dlouhé období
- musíme brát v úvahu i očekávání
- substituce mezi inflací a nezaměstnaností neplatí
Y = Y*
inflace očekávaná = skutečná inflace
PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI
= taková míra nezaměstnanosti, při níž jsou síly, které působí směrem ke zvyšování a snižování cenové a mzdové inflace, vyrovnané
- v takovém případě je inflace stálá (nezvyšuje se ani se nesnižuje)
= nejnižší míra nezaměstnanosti, která je udržitelná (tzn. nejvyšší udržitelná úroveň zaměstnanosti)
- odpovídá vždy potenciálnímu produktu země
HYSTEREZE TRHU PRÁCE
= zpětný vliv nezaměstnanosti na sebe samotnou
- např. lidé po určité době bez zaměstnání (v rámci cyklické nezaměstnanosti) ztrácejí svou kvalifikaci a po odeznění recese hledají práci obtížně a déle, než je obvyklé
- tím se zvyšuje frikční nezaměstnanosti, popř. v důsledku snížení kvalifikace těchto lidí i strukturální nezaměstnanost
INFLACE
= neustálý růst cenové hladiny (agregátní)
- je to změna (není to totéž, co vysoká cenová hladina)
Měření inflace:
cenová hladina(t) - cenová hladina(t-1)
míra inflace = 100 [%]
cenová hladina(t-1)
- měřítkem inflace jsou cenové indexy:
* cenový deflátor
- tzv. Paascheho index
- P1 - Q1 Yn
defHDP = = P P = … podíl nominálního a reálného důchodu
-P0 - Q1 Yr
P >1 … zvýšení cenové hladiny - dojde k inflaci -P
P < inflace =" P" style="font-weight: bold;"> CPI - index spotřebitelských cen
- zaměřuje se na vybraný soubor spotřebního zboží (= spotřební koš - Q0)
- tzv. Laspeyresův index
- P1 - Q0
CPI =
- P0 - Q0
dezinflace = snížení míry inflace (např. pokles míry inflace z 5% na 3%)
Dělení podle míry inflace:
1) mírná inflace - jednotky až desítky %
2) pádivá inflace - stovky %
3) hyper inflace - tisíce % - kolaps ekonomiky
Dělení z hlediska příčin inflace:
1) setrvačná (očekávaná) inflace
- očekávání lidí se přizpůsobí konkrétní míře inflace (lidé s ní počítají)
2) poptávková inflace
= inflace tažená poptávkou (poptávkový šok) - nárůst poptávky bez změny nabídky
- příčiny inflace jsou na straně agregátní poptávky (nadměrný růst agregátní poptávky)
- může to způsobit:
§ příliš expanzivní fiskální a monetární politika
§ politika zaměstnanosti (vysoká zaměstnanost)
§ permanentní státní deficit
- růst poptávky se projeví v růstu cen
- tím musí vzrůst mzdy (náklady na výrobní faktory) a tím se snižuje agregátní nabídka
AD - P náklady (mzdy) AS
3) nabídková inflace
= inflace tažená nabídkou (nabídkový šok)
- zdroje příčin jsou na straně nabídky
- nejdůležitější zdroj na straně nabídky jsou náklady - tzv. nákladová inflace
- rostou ceny vstupů - agregátní nabídka klesá
nákladů AS
- snaha zvýšit agregátní poptávku a vrátit s k rovnováze
stagflace = stagnace + inflace
- náklady stále rostou, ale produkt stagnuje - ekonomický růst je nulový
- národohospodářský produkt neroste a inflace je vysoká, vysoká je i nezaměstnanost
slumpflace = pokles + inflace
- dochází k poklesu produktu + vysoká inflace a nezaměstnanost
- náklady rostou
Důsledky inflace:
- mikroekonomické důsledky
- důsledky na přerozdělení důchodů (bohatství)
- dopady na alokaci výrobní faktorů
- znehodnocení hotovosti a úspor (je to výhodné pro dlužníky)
- mzdy zaostávají za cenami (klesá reálná mzda a tím i životní úroveň)
- makroekonomické důsledky
- v krátkém období
- v dlouhém období
Protiinflační politika:
- restriktivní fiskální a monetární politika, jejím cílem je dezinflace
- metody léčení inflace:
(1) "cold turkey" - výrazné snížení růstu agregátní poptávky (najednou)
(2) gradualistická metoda - cílem je postupné snižování růstu agregátní poptávky
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)