Peníze
= zboží, které slouží jako prostředek směny (všeobecný platební prostředek)
= jakékoliv aktivum (zdroj), které je všeobecně přijímáno při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhu
Vznik peněz byl podmíněn rozvojem dělby práce a směny, přičemž samy peníze rozvoj směny a tím o rozvoj výroby dále podporují, neboť odstraňují nevýhody prosté výměny zboží za zboží, tzv. barteru.
Peníze měly nejdříve formu komoditních (zbožových) peněz, tj. funkce peněz tvořil určitý druh zboží. Nakonec z této řady zboží vystoupilo takové, které svými vlastnostmi nejlépe odpovídalo kladený požadavkům kladeným na zbožové peníze – trvanlivost, snadná přenosnost, dělitelnost aj. => drahé kovy – zlato a stříbro
Tento proces probíhal po několik tisíciletí. Rozšíření využívání peněz nastupuje teprve se zánikem feudální společnosti. Do té doby byla směna vůbec okrajovým jevem. Převládala naturální výroba. Peníze z drahých kovů v podobě mincí se objevily poprvé zřejmě až v 7. – 6. stol. př. n. l.
Zhruba od. 17. stol. Začaly fungovat souběžně s drahými kovy papírové peníze – bankovky. Bankovky se vyvinuly z dlužních úpisů. Banky začaly vydávat své speciální dlužní úpisy jednak na základě vkladu zlata do banky, jednak na základě prodeje (eskontu) obchodních směnek bance. Bankovky byly rovnocenným zástupcem zlata (na požádání doručitele byly kdykoliv směnitelné za zlato).
Další formou papírových peněz jsou státovky. Jedná se o peníze emitované z rozhodnutí státu ke krytí jeho finančních potřeb, zlatem nekryté a za zlato nesměnitelné (války, hospodářské krize).
Vyspělou podobu peněžního oběhu se zlatem nazýváme zlatý standard. Ten zanikl v 1. ½ 30. let 20. stol. Klasické formě zlatého standardu obíhají zlaté mince, bankovky jsou neomezeně směnitelné za zlato a mezinárodní pohyb zlata je nekontrolovaný. Zánik zlatého standardu byl způsoben nedostatkem zlata ve srovnání s rozvojem výroby a směny, nerovnoměrným rozdělením zlata mezi zeměmi, potřebou regulace peněžního oběhu státem, potřebou centralizace zlata do rukou státu k financování deficitu platební bilance.
Funkce peněz:
a) prostředek směny – slouží k placení zboží a služeb;
b) peníze jsou zúčtovací jednotka – schopnost peněz vyjádřit hodnotu ostatního zboží;
c) peníze jsou uchovatel hodnot – uchovávají hodnotu do budoucnosti.
Vývoj:
a) naturální směna;
b) komoditní peníze;
c) papírové peníze;
d) bankovní (depozitní) peníze – bezhotovostní peníze.
Nabídka peněz (M)
Likvidita = vlastnost peněz – jak rychle jsou peníze k dispozici
- 4 měnové agregáty
1. M1 – nejlikvidnější aktiva – mince a papírové peníze v oběhu, šekové účty, kreditní karty, běžné účty…;
2. M2 – M1 + krátkodobé termínované vklady, vklady v cizí měně, peněžní fondy…;
3. M3 – M2 + dlouhodobé termínované vklady, státní obligace (CP);
4. L – M3 + krátkodobé obligace do 1 roku.
Nabídka peněz souvisí s centrální bankou, která emituje peníze.
Bankovní soustava má obvykle dva stupně:
1. centrální banka – může mít podobu jedné banky (ČNB) nebo systému bank (USA); instituce zřízená vládou, při realizaci měnové politiky na vládě nezávislá
- finanční operace vlády, emise bankovek, úvěry obchodním bankám, správa
měnové rezervy a regulace činnost obchodních bank;
2. obchodní (komerční) banky – poskytují úvěry, přijímají vklady, vydávají obligace a akcie, směnárenské služby, vedení účtů, správa CP apod.
Nástroje centrální banky k ovlivňování nabídky peněz:
- povinná rezerva peněz – obchodní banky musí u CB držet určité procento z vkladů jako rezervu (ČNB – 2%);
- diskontní sazba – nejnižší úroková sazba, za kterou CB poskytuje úvěry;
- lombardní sazba – úroková míra, za kterou půjčuje CB komerčním bankám v nesnázích, úvěr krytý zástavou cenných papírů;
- reskontní sazba – něco mezi.
Poptávka po penězích (L)
Úrok = alternativní náklad používání peněz
1) transakční motiv – jednotlivé subjekty potřebují peníze na běžné nákupy výrobků a služeb – poptávka závislá na důchodu;
2) opatrnostní motiv – rezerva pro případ nejistoty v budoucnosti;
3) spekulativní motiv – výnosy z držby peněz vlivem změn úrokové míry, klesá-li úroková míra – nákup CP
L = k*Y – h*i k… parametr citlivosti poptávky na důchod
h… parametr citlivosti poptávky na úrok. Míru
Keynesiánská teorie – h -> ∞ Monetaristická teorie – h -> 0
Odvození křivky LM
Křivka LM vyjadřuje všechny kombinace úrokové míry i a důchodu Y, při kterých je trh peněz a ostatních aktiv v rovnováze.
S růstem důchodu roste i poptávka po penězích, a proto musí vzrůst i úroková míra.
Pozitivní sklon křivky LM je způsoben tím, že při dané fixní nabídce peněz musí být zvýšení úrovně důchodu doprovázeno také růstem úrokové sazby. To snižuje poptávané množství peněz, a tím udržuje peněžní trh v rovnováze. Sklon křivky LM závisí na citlivosti poptávky po penězích na důchod (k) a na citlivosti poptávky po penězích na úrokovou míru (h). Čím nižší je citlivost poptávky na důchod a čím vyšší je citlivost na úrokovou sazbu, tím je křivka LM plošší.
Posuny křivky LM doprava a doleva jsou závislé na nabídce reálných peněžních zůstatků. V bodech nalevo od LM je přebytek nabídky peněz nad poptávkou a tedy i přebytek nabídky na trzích ostatních finančních aktiv – důchod je nízký pro vytvoření dostatečné poptávky.
Žádné komentáře:
Okomentovat