Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Antická filozofie


ÚVOD
Každá věda má 3 atributy:
o přesně definovaný předmět
o systém metod a prostředků
o systém zákonů a zákonitostí, které jsou důsledkem prvních dvou
Filozofie tyto atributy nemá, z toho důvodu z tohoto hlediska vědou není.

Filozofie dnes navazuje na svůj název, který vznikl na přelomu 7. a 6. století př. n. l.: filó = milovat, sofia = moudrost.
Slovo filozofie bylo poprvé použito nejspíš Pýthágorem nebo Hérakleitem. Filozofové by měli být lovci pravdy a ne lovci bohatství a slávy.
Filozofie nikdy neměla pro člověka z praktického hlediska smysl – nikdy mu neulehčila, nenaplňuje materiální těžkost bytí.
Aristotelés: „Člověk je homo metafyzikus,“ tedy, že člověk může pěstovat filozofii, ale nevyužívá toho.
Člověk podle Heideggera sahá k filozofii tehdy, když má nějaké problémy.

Inspirace člověka k filozofii:

Údiv
Aristotelés a Platón říkali, že filozofie vzniká z údivu. Lidé se dříve divili úplně všemu (východ, západ slunce, 4 roční období, životní rytmus člověka, dokonalost přírody…) a ptali se, jak je možné, že všechno tak dobře funguje. Časem se divili tomu, co vymysleli a vůbec tomu, že jsou racionální, že myslí, že jsou. Také se ptali co jsme, kam kráčíme, jestli má svět podstatu (a jakou).
Dnes je údiv potlačován (ptají se malé děti a blázni), protože je považován za znak hlouposti, a tím upadá intelekt.
Epikuros říká, že největší slast by nám měla přinést naše racionalita.

Skepse
Původ slova skepse – z řeckého skeptomai (rozhlížet se, sek. být na pochybách). Skepse je výsledkem vývoje gnozeologie.
Skepse vzniká primárně v helenismu v době komplexu děda Vševěda, kdy si všichni myslí, že všechno ví. V helenismu jsou první filozofové, kteří začínají pochybovat o výsledcích našich smyslů (Pyrrhon) – je svět takový, jaký se nám jeví?
Člověk by měl skepsi využít v životě – použít ji pro výsledky své smyslové i racionální činnosti a pro toleranci vůči výsledkům smyslové a racionální činnosti ostatních lidí. Měli by ji využívat i vědci k tomu, aby určili, jestli je výsledek jejich pokusu platný a pro lidstvo užitečný.
Mezi skeptiky patří: Einstein, Newton (že ho nezajímají grav. zákony, ale boží (ne)existence), Hawking (dnešní fyzik).

Úzkost
Je znatelná hlavně v existencialismu: Heidegger, Patočka, Sartre, Kafka…
Zdroj úzkosti se nedá odstranit. V dnešní době je největší úzkost z nebytí. Člověk ví, že je, a bojí se toho, co bude, až nebude. Úzkost provází člověka po celou jeho existenci, ale zkoumá se až v dnešní době.
Filozofování je velmi blízké filozofii, zabývá se identickými tématy, ale jen filozof je schopen se k nim perfektně vyjádřit.
Otázky obecné: co je svět?; jaký je?; je takový, jaký se nám jeví?; je vůbec?; je poznatelný?; co jsem já?; jsem já…?
Otázky méně obecné: dobro x zlo; zločin a trest; pravda x nepravda x lež, láska x nenávist; krása, ošklivost…



I. ANTICKÁ FILOZOFIE
Antická filozofie vzniká v 7. – 6. století př. n. l. na základě mýtu. Každá otázka je ale na rozdíl od mýtu zodpověditelná. Z mýtu je přejato také uspořádání kosmos (řád, logos, nadindividuální rozum) x chaos (neuspořádanost).
Kosmos je objektivní, člověkem nezničitelný, podléhá mu veškerá každodenní skutečnost. Objevuje se už v mýtu ve spojení s osudem (zde ho nesou sudičky, moáry, pýthie, ve filozofii filozofové). Tento řád nelze spojovat s křesťanským bohem. Neukládá velkou úlohu člověku, neomezuje ho. Člověk je nadán tím, že ho může uchopit, pochopit a poznat, ale nemůže s ním nic dělat, a to proto, že většina lidí je pod vlivem smyslového světa, který je nenechá jej opustit. Zdokonalení člověka je možné jen racionální. Otázku logu zpracovává i Hérakleitos a stoikové.
Periodizace antického myšlení:
Kosmologické = předsokratické období (hledají podstatu světa)
Období antropologického obratu (indiv. lid. život)
Helénské období
Pozdně antické myšlení (iracionální)
1. KOSMOLOGICKÉ OBDOBÍ
MILÉŤANÉ
První filozofové se objevují v Malé Asii v Milétu. Známe je z tak zvaných zlomků:
typu a – nepřímé citace od jiných autorů, považují se za věrohodné
typu b – přímé citace, autentické
typu c – falza
Thalés
Filozof, astronom, geometr, zeměpisec. Je autorem knihy „O přírodě,“ ale je známější díky Platónově dílu „Scénka ze života Thaléta.“
Významným počinem je, že rozdělil hvězdná pásma na části: usoudil, že když existuje Medvědí pásmo (Velká a Malá medvědice), tak musí existovat i Antimedvědí pásmo (arktické, antarktické) – ze zjevného nezjevné.
Hledá podstatu světa – arché – ze které všechny věci vznikají, a do které zase zanikají, a mimo niž nic není. Jeho arché je voda = hydór. Základem veškerého světa je tedy podle něj mokrý princip.
„Vše je plné bohů.“ => hydór je oduševnělý (hylozoismus).
Anaximandros
Byl nejspíš první, kdo použil termínu arché z řeckého archeón = vládnout. Podle něj je arché neomezeno = apeiron (peras = hranice). Tento apeiron vše řídí, vše z něj vzniká a do něj zaniká podle nutnosti (= logos).
Anaximenés
Pralátkou je vzduch, který je neomezený.
„Dech a vzduch nám vládne.“ – božský vzduch nám dává život (hylozoismus).
„Člověk, který dýchá, je živý, člověk, který nedýchá, je mrtvý.“

PÝTHÁGORÁS A JEHO ŽÁCI
Navazují na elouzínská mystéria (tajné učení o příchodu Boha na zem, jeho opatrovníka při jejich prozrazení čeká jistá smrt) dvojím způsobem: rozdělují všechno učení na ezoterické a exoterické.
Zabývají se také učením o převtělování – lidská duše se očišťuje tak, že se převtěluje do zvířat a rostlin, až nakonec přijde do člověka a stane se božskou. P. o sobě prohlašuje, že je prvním člověkem s očištěnou duší.Dál se zabývají vztahem omezeno x neomezeno. Podstatou světa je podle P. něco, co je omezené. Nejlépe omezeným je číslo, které představuje kvantitu. Nejvyšší, nejposvátnější číslo je deset. Vedle čísla stojí kvalita – neomezeno – hmota. Svět existuje díky harmonickému souladu protikladů: muž x žena, jeden x mnoho, pravé x levé, sudé x liché, dobré x zlé…
HÉRAKLEITOS
Jeden z filozofů, kteří se největším dílem podepsali na tom, jak dnes myslíme. Byl slavný, bohatý, vznešený. Aristokrat. Byl určen k opatrování elouzínských mystérií, ale vzdal se tohoto úkolu proto, aby mohl pěstovat filozofii. Tvrdil, že všichni mají stejnou možnost být moudří, ale ne všichni tuto možnost dokážou využít.
Jeho filozofie začíná výrokem: „Hledám sebe samého a pravdu o světě.“ Z toho důvodu je jeho filozofie nazývána temnou. Říká, že člověk musí nejdřív opustit smyslový svět, ponořit se do své duše a zde teprve nalezne pravdu. Hérakleitos v nitru své duše nalezl logos. Tuto možnost opět mají všichni, ale neumí ji využít – jde o lidi, kteří tvrdí, že svět je takový, jaký se nám jeví. H. tvrdí, že to není pravda, ale blud – doxa. Proti tomuto bludu staví vědění – épistémé.
Uvnitř logu nalézá: „Vše je jedno, vše je oheň rozněcující se podle míry a hasnoucí podle míry.“ Míra = logos.
Zjevná proměnlivost věcí je dána rozněcováním a pohasínáním ohně, který je v každé věci přítomen.
Každá věc má v sobě protiklady, které proti sobě bojují. Kdyby přestaly bojovat => zánik věci. Jestliže zvítězí jeden protiklad nad druhým, vznikne nová věc, jejíž podstatou je ale opět oheň. Nejdůležitějšími protiklady jsou podle H. živé x mrtvé (vznikající x zanikající).
H. není relativista (= vše se mění), i když připouští změnu. Ta je ale dána právě a jedině rozněcováním a pohasínáním ohně v každé věci, věc tedy je stále ve své podstatě ohněm, i když nám se jeví jako jiná věc.
Primárně se nemění logos a sekundárně oheň (ten se mění jenom kvantitativně).

ELEATÉ
Jejich koncepce je negací Hérakleita.
Parmenidés
Filozof, který zvláštním způsobem ovlivnil evropské myšlení. Říká, že o čem nelze bezesporně myslet, to neexistuje. Změna neexistuje, je pouze bytí, jsoucno, není vývoj (živé x mrtvé…). Chtěl popřít současnou existenci i neexistenci věci (je to model kosmologický nebo ontologický?).
Zenón
Parmenidův žák, který vytvořil důkazy proti jsoucnu pohybu. Asi ale Parmenida nepochopil, protože své důkazy vztahuje na mechanický pohyb, o který Parmenidovi nešlo. Matematicky byly tyto důkazy ve své době nevyvratitelné, vyvrátit se je povedlo až Pascalovi a Leibnizovi.
Zenónovy důkazy: rozdělování (letící šíp), Achilleus a želva, stadion.

MLADŠÍ FYSIKOVÉ
Snaží se vysvětlit spor Hérakleita a eleatů. Byli žáky eleatů, ale vášnivě je zajímal Hérakleitos.
Empedoklés z Akrigentu
Byl urozeného původu, demokrat. V jeho filozofii se setkává statické a dynamické pojetí světa. Zabývá se orficko – pythágorejským učením =>spis „Očištění.“ Říká, že lidská duše (uzavřená do klenuté jeskyně lidského těla) musí projít všemi živočišnými těly, aby byla očištěna. Když se člověk narodí, není to důvod k oslavě, ale ke smutku, zato když zemře, má se oslavovat osvobození jeho duše.
Stejně jako Pýthágorás o sobě tvrdí, že jeho duše je už očištěna a on pak bude bohem.
Základem světa jsou statické a dynamické principy.
Statické principy – mrtvo – 4 živly:
- oheň – Zeus, červená
- vzduch – Héra, bílá
- země – Hádes, černá
- voda – Nestis, modrá
Dynamické principy:
- láska
- svár
Dynamické principy z mrtva tvoří svět vzájemným působením na živly. Působí na ně neustále – láska působí na živly, a ty jsou stále neživotaschopné, musí nastoupit svár… Cyklus se stále opakuje. Vznikání a zanikání je dáno mícháním živlů.
Anaxagorás
Pocházel z Malé Asie, ale žil v Athénách, kde měl velký vliv.Perikleův přítel. Matematik, astronom, meteorolog. Je prvním z Athéňanů, který zavádí „Viděním nezjevného je zjevné.“
Tvrdí, že meteory nejsou žádní bohové, ale jen kameny => špatný konec. Byl nepřítelem osudu. Parmenidův žák, ale obdivoval Hérakleita. Rovněž odlišuje statický a dynamický princip:
Statický princip: Semena věcí – jsou kvalitativně odlišná, je jich nekonečné množství, nejsou nejmenší částečky světa – jsou donekonečna dělitelná, ale i po dělení jde o stále stejnou věc – stejnou kvalitu. Kvalita vzniká na základě kvantity – podle toho, kolik s. v. je, vzniká věc.
Dynamický princip: Nús – rozum, který semena věcí rozpohybovává, je jejich hybným principem. Núsem rostliny je zvíře, zvířete člověk, otroka svobodný člověk, sv. člověka Athéňan, Athéňana Perikles, Perikla Anaxagorás.

ŘECKÝ ATOMISMUS
Leukippos – téměř nic o něm nevíme, jen že byl mnohem starší než Démokritos.
Démokritos
Nazýval se smějícím se filozofem – jeho filozofie je zvláště v etice humorná. Nesnášel ženy („Ozdobou ženy je málomluvnost. Krásná je i prostá ozdoba.“). Jeho koncepce světa ovlivnila dějiny vědy až do 19. století:
„Existují základy světa, které jsou už dále nedělitelné.“
Základem světa podle D. jsou:
bytí – atomy
Atomos = nerozřezatelný. Atomy jsou konečným stádiem dělitelnosti jsoucna. Liší se od sebe velikostí, tvarem, uspořádáním, ale všechny jsou homogenní – kvalitativně stejnorodé. Atomy se třesou (tento třas je věčný), čímž vytvářejí vír a atomy se spojují k sobě (zaháknou se).
prázdno
V prázdnu se pohybují atomy.

Každá věc je spojením atomů a prázdna, jsoucno má pak vlastnosti takové, které ze směsice vznikají – např. věci malé a velké, měkké a tvrdé, lehké a těžké…
Atomy se spojují z nutnosti (totální determinace světa), a ne náhodou, přesto říká:
„Náhoda je vládkyní a královnou všeho.“Lidé totiž všechno dávají dohromady podle náhody, která je neznalostí příčiny (např. nalezení pokladu není náhoda, ale kopání).
Je nutné rozlišovat mezi příčinou a cílem – cíl si člověk zadává sám.
Další oblasti zájmu Démokrita:
Gnozeologie – „Vidění nezjevného je zjevné.“ – k poznání nejsou důležité smysly, ale rozum.
Psychologie – Duše - z atomů kulatých (dokonalý tvar) a ohňových (nejkrásnější živel).
Etika – nejdůležitějším pojmem je uměřenost (všeho s mírou):
 „Je třeba pěstovat přemýšlení, ne mnohoučenost.“

2. ANTROPOLOGICKÝ OBRAT

Ve středu zájmu není už kosmos, ale člověk. Filozofie je „snesena z nebes“ – Sókratés. Začíná se zabývat i každodenním životem společnosti.
Rozlišuje se:
Nomó – systém světských nzákonů, vytvořil ho člověk.
Theseí – sféra konvence a zvyku, ne formou zákonů.
Fyseí – vrstva existence, která je ovládána logem, člověkem nezměnitelná.
Nomó a theseí stojí proti fyseí, člověk je může měnit. Před antropologickým obratem byly všechny oblasti života ovládány fyseí.
Antropologický obrat přichází v období Periklovy vlády. Vrcholem období a. o. je Sókratés.

SOFISTÉ
Anaxagorovi žáci. V této době měl člověk povinnost účastnit se společenského života. Někdo ho ale musel naučit myslet, mluvit a jednat, ale ne k tomu, aby hledali pravdu, ale aby dostali za pravdu. Ten někdo byli sofisté – učitelé moudrosti – za plat. Je jim vlastní gnozeologický a etický relativismus.
Gnozeologický relativismus: Sofisté vychází z toho, že vše plyne, mění se. V toku věci můžeme o ní říct cokoli a vždy budeme mít alespoň trošku pravdy. Permanentně se mění vnější okolnosti.
Etický relativismus: Vychází z toho, že mezi jednotlivými řeckými městskými státy jsou jiné etické, morální normy, tedy je musel vytvořit člověk. Neexistuje etický univerzalizmus, podle kterého by se člověk mohl kdykoli chovat.
Prótágorás
„O bozích nemůžeme říct ani to, že jsou, ani to, že nejsou, nemůžeme dokázat, jak vypadají.“=> vyhnali ho z Athén.
„Člověk je měrou všech věcí – jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou.“ – věci mají ty vlastnosti, které jim dává člověk.
„Věc není tvrzení o věci.“ – jazyk zaostává za skutečností.
„Hmota je plynoucí.“
Gorgiás
„Nic není.“ – nevíme, zda věci jsou nebo nejsou, jaké jsou¬…
„Je-li něco, nelze to poznat.“ – protože o věci můžu říct to, i opak toho
„I kdybych to poznal, nelze to sdělit jiným.“ – slova jsou nedostatečná

SÓKRATÉS
Nepřítel demokracie. Odpůrce sofistů:
Za vyučování moudrosti se nemá brát plat.
Neplatí g. r. – může existovat věc i tvrzení o věci, můžeme o věci říct pravdu.
Neplatí e. r. – jsou univerzální normy, podle kterých by se měl člověk řídit.
Athéňané ho nenáviděli, protože jim ničil jejich názory, které považovali za pravdivé. Říká, že filozofii nelze psát, lze ji jen pěstovat pomocí dialogu dvou lidí.
Dialog se skládá ze dvou (?) částí:
1) Destruktivní část (autentická): S. jde na tržiště nebo jinam, potká Athéňana (s nikým jiným se nebavil) a zavede s ním rozhovor na obyčejné téma (život, rodina, děti). Podle toku a tématu rozhovoru se zeptá např. co je to dobro, zlo… Člověk odpovídá ne na základě zkušenosti, ale podle toho, co má uvnitř. Po dalších otázkách dojde k závěru, že ví, že něco neví, a pokud tedy neví, co je dobro, nemůže o někom říct, že je dobrý.
2) Konstruktivní část: Údajně další otázky, na které si sám od sebe spolubesedník odpovídá. Pomocí svého daimonion (něco mezi indiv. a svět. rozumem) dojde k definitivnímu závěru o daném morálním pojmu.
Pokud má člověk správného spolubesedníka a dojde k definici morálního pojmu a všichni by si stejně definovali tyto pojmy, pak by se všichni domluvili a stát by fungoval perfektně.
Etický intelektualismus: Definuji si morální pojmy => jsou mou intelektuální výbavou, mým morálním rozměrem => stávám se morálním člověkem.
Např. definuji si, co je dobro => stávám se dobrým, definuji si, co je zlo => stávám se dobrým, protože zlo je něco, co nemá být a když si toto uvědomím, jsem dobrý.
Sókratés je ústřední postavou Platónových dialogů (není poznat, které myšlenky jsou P. a které S.) a Xenofónova díla. Ten jej zobrazil coby člověka, protože nebyl filozof a S. nechápal.

PLATÓN (vl. jménem  Aristoklés)
Žil v období vrcholu antropologického obratu – jeho základním problémem je tedy člověk. Zabýval se také matematikou, uměním, gymnastikou (Platón = široký). Cestoval po Evropě, dostal se i do zajetí, ale byl vykoupen. Založil Akademii, kde psal 50 let. Akademie působila v A. 900 let.
Jeho tvorba se dělí do 3 vývojových období:
sókratovské – etika
hlavní – dva světy
pýthágorovské – logickké formy
Jeho teorie se v každém období liší.
Pro svá díla volí formu dialogu – je obrazná a těžko jednoznačně vysvětlitelná. Mluvčím jeho myšlenek v dialozích je Sókratés. Centrálním dialogem je „Faidros,“ u kterého ovšem je problém, ve kterém tvůrčím období vznikl (pokud v prvním, pak by hlavní myšlenka byla Sókratova).
HLAVNÍ OBDOBÍ
Řeší konflikt hérakleitovské a elejské filozofie – zakládá teorii dvou světů:
Svět idejí: Je světem abstraktních pojmů, pravých jsoucen. Je absolutně nehybný, neměnný => dokonalý. Ideje jsou chápány jako vzory pro věci smyslového světa, ale nejsou jejich příčinami. Některé ideje jsou proměnlivé – tedy méně dokonalé. Absolutně dokonalé jsou ideje dobra a krásy.
Smyslový svět: Je nedokonalým odleskem, stínem světa idejí, žijeme v něm a setkáváme se s ním prostřednictvím našich smyslů. Je proměnlivý (vznik x zánik, pohyb, změna dokonalosti). Není to svět hmotný.
Např. kůň je odleskem ideje koňovitosti, ale je např. u psů také idea jezevčíkovosti nebo jen psovitosti?
Nejvíce se teorií dvou světů zabývá v dialogu „Ústava.“
Dialog ukazuje umělecký obraz toho, jak si Platón dva světy představuje. Jako bychom seděli v jeskyni, připoutáni na šíji a na rukou, a dívali se na zadní stěnu jeskyně. Venku z jeskyně, za zdí, chodí nosiči s různými věcmi, jejichž odrazy vidíme na zadní stěně (stínem „já,“ které sedí na židli, je tělo, stínem hlasu je ozvěna). Kdyby se člověk odpoutal a otočil se, byl by zaslepen a nic by neviděl, jen by si toužil znovu sednout a doufat, že se za zeď někdy podívá. Platón se lidi z jeskyně snaží vytáhnout, ale někteří vůbec nechtějí, protože on jim ničí jejich představy a život. Pro ty, kteří se vydají z jeskyně, je cesta bolestná, a někdy se touží vrátit. Když se rozkoukají po SI, zbývá se jen podívat do slunce – příčina všeho.
Platónův svět:

Platón se dále zabýval i učením o duši. Říká, že lidská duše je nesmrtelná. Před svým vtělením pobývá blízko SI a poznává jej. Po stránce struktury jsou duše lepší a horší. Každá lidská i božská duše má tři vrstvy:
1) rozum
2) vůle + vyšší city
3) pudy a vášně
Některá složka může převažovat:
Rozum => Duše krouží kolem světa idejí a po vtělení se rozvzpomíná.
Vůle + vyšší city, pudy a vášně => Vždy se vtělí – uchopí zemité tělo, ubytují se v něm a žijí. Před vtělením se ale napijí z řeky Léthé – řeky zapomnění a tak se většinou vůbec nerozvzpomenou.
Po smrti člověka duše opustí tělo (hrob duše, klenutá jeskyně), přijde na palouček a dává své vlastnosti na váhy:
žila mravně => 1000 let v krásném světě
žila průměrně => 1000 let káznice (opravna duší)
žila nemravně => duše padá do tartaru, a protože je nesmrtelná, padá věčně a trpí.
První dva druhy duší se potom vtělují, po 2. vtělení i do zvířete. Některé se po 3. (1.) vtělení vtělí i do filozofa, pak už se nikdy nevtělí – je poučená.
Je otázkou, zda duše kolují věčně – je to otázka svobody duše.
Je docela možné, že to, co dnes víme z Platónova učení, je jen kamufláž. Akademie totiž patrně byla tajným bratrstvem, kde se rozlišovalo učení ezoterické a exoterické. Všechny známé spisy jsou exoterické, a je možné, že měly být pouze zástěrkou, aby se lidé nikdy nedověděli, jaký byl hlavní cíl Akademie.

ARISTOTELÉS
Pocházel ze Strageiry, ale žil v Athénách. Studoval na Akademii. Už jako student byl bohatý => měl spor s Diogénem, který žil v sudu, jaké prostředí je pro filozofii důležité. Vychovával Alexandra Makedonského v Asii, po návratu v Athénách založil Peripatetickou školu. Po pádu AM byl vyhnán z Athén, zemřel ve vyhnanství.
Skupiny spisů podle dělení z 1. století n. l.:
- logika
- příroda
- metafyzika
- etika
- politika
- slovesné umění („Rétorika,“ „Poetika“)
Oblasti zájmu:
Ideje: Troufnul si napadnout, kritizovat Platónovu teorii idejí, která není aplikovatelná na přírodu – zda rody a druhy mají vlastní ideu nebo se ideje vztahují jen na nadřazenosti.
Absolutně dokonalé ideje se nemohou měnit – jsou nehybné – odkud tedy je pohyb ve smyslovém světě?
Je idea příčinou nebo vzorem smyslové věci?
Platón odděluje podstatu věci a ideu.
Hylémorfismus: Podstatu věci je třeba hledat ve věci samé. Podstata = jednota látky (hýlé) a formy (morfé). Látka věci dává možnost být něčím, forma dává věci možnost uskutečnění. Tedy látka sama nestačí (hierarchie látky a formy). Pohyb je součástí smyslového světa a je to uskutečňování možnosti – je přirozený a patří k podstatě věci. Hylémorfismus je opakem Platónovy teorie.
Teorie poznání: Pro poznání je důležitá forma. Člověk kopíruje ve své duši věci (formy), které poznává. Je empirik.
Theleologie(thelos = cíl): Vše směřuje k nějakému cíli => existuje hierarchie cílů předmětů. Člověk jako nejvyšší bytost má nejvyšší cíl – být člověkem (etický cíl – být dobrým člověkem, uskutečnit svůj racionální logos).
Forma forem:
o forma, která není zatížená látkou
o je cílem cílů veškerého světa
o je prvním hybatelem – rozpohybovává formy a látky nižších řádů, je nehybná, je to Bůh (čistá forma, filozofický bůh, čistá racionalita, transcendentální, podobá se logu)
Teorie pravdy: Pravda je shoda našeho soudu se skutečností. Je subjektivní.
Psychologie: Kritizuje Platóna, říká, že vše živé má duši. Duše dělí na:
vegetativní – rostlinná (příjem, výdej potravy), smrtelná
smyslově animální – zvířecí, poznává svět a veg. duše, smrtelná
racionální – člověk – má rozum být člověkem (rozum – činný (lidství), trpný), je smrtelná?

3. HELÉNISMUS

Helénismus (pojem je z 19. století) je období od roku 338 př. n. l., kdy proběhla bitva u Chaironeie – Filip II. Makedonský porazil Athény. Malé městské státy byly spojeny, kontakt s minulostí přerušen – nové Athény byly kulturně i politicky uzavřené.
Dochází k helenizaci – míšení kultur. Nejdřív „vývoz“ antické kultury za hranice antického světa, postupně přicházejí cizí vlivy do Athén. Lidé si myslí, že za řekou Pinius jsou bohové a různí tvorové, ale jak se dostali přes hranice Athén, málem měli šok z toho, že tam žijí také lidé.
Logos už není hlavní pojem filozofie.
Filozofické školy Akademie a Peripatetická škola už nestačí odpovídat na otázku, jak žít v novém historickém klimatu. Proto vznikají školy nové: stoická, epikurejská a skeptická.

STOICISMUS
Vyvíjí se ve třech časových obdobích, ale odpověď na otázku se neliší. Zakladatelem stoicismu je Zenón z Kithia (ztroskotal na lodi, o všechno přišel, dostal se kamsi do „knihkupectví“ a četl si filozofické spisy; kolem šel filozof, a tak se k němu Z. přidal; přišel na to, že bylo jen dobře, že o všechno přišel). Mladé lidi (muže) vedl ke skromnosti, aby byli negací svých rodičů.
Stoicismus se vnitřně dělí na logiku, fysiku a etiku.
A) LOGIKA
Je budována na tom, že lidská duše po narození = tabula rasa, tedy čistá, nepopsaná deska. Působením vnějšího světa se vytvářejí kataleptické představy – obtisky vnějších materiálních předmětů v duši, záruka pravdivosti. Soubor k. p. = systém pravd. Tvrdí dále, že existují ještě proleptické představy – vrozené (představa dobra, Boha) – rozpor s tabula rasa. Jsou pravdivé, protože je máme všichni stejné.
B) FYSIKA
Inklinuje k panteismu. Na světě jsou pouze reálná jsoucna – hmotná, pasivní, proto potřebují nějaký princip, který je oživí, a tím je Bůh = duše = totálně čistá racionalita = pneuma, ale zároveň Bůh = oheň + vzduch. Bůh je uvnitř všech jsoucen – v podstatě každého reálného jsoucna (racionalita není transcendentální, ale imanentní). Vše je tedy racionalizováno. Svět je dynamický, mění se, změna je kruhová. Celý svět cykluje od ohně ke světovému požáru. Starý svět = nový svět (po požáru sice vznikne nový svět, ale znovu bude Sókratés…).
C) ETIKA
Vychází z logiky a fysiky. Základní heslo: „Žij ve shodě s přírodou.“ – tedy člověk má žít ve shodě s logem, řádem, rozumem.  Logos je imanentní, je celý v každé věci. Pokud s ním člověk chce žít ve shodě, musí znát logiku a fysiku, aby vůbec věděl, co je logos.
Jednota poznání a jednání.

Všechny lidi dělí na:
mudrce – dokáží logos uchopit a žít podle něj, cílem jeho života je ctnost a blaženost
blázny – jedni logos pochopí, ale brání se mu, druzí jej nedokáží ani uchopit.

Věci dělí na ty, které:
- jsou morálně čisté (smrt, život, láska, nenávist, zdraví, nemoc, bohatství, chudoba, ženy…) – někoho vedou k mravnému, někoho k nemravnému životu – tzv. adiafora
- vedou ke ctnostnému (mravnému) životu
- vedou k nemravnému životu

EPIKUREISMUS
Je velmi negativně hodnocen, církev ho považuje za jeden z nejhorších filozofických směrů. V raném křesťanství dokonce docházelo k pálení epikurejských knih.
Založil jej Epikuros ze Samu. Ze Samu se odstěhoval do Athén, zajímal se o Démokritovu filozofii. Napsal asi 300 spisů, které ale byly spáleny.
V Athénách založil filozofickou školu – zahradu – zahrada s paláci, obehnána zdí. Žili zde filozofové epikurejci. Dokonce se zde objevují první filozofky, které tu původně byly na obšťastňování filozofů. Na bráně zahrady bylo heslo: „Cílem této zahrady je slast.“ Proto se jeho filozofie nazývá hedonistická. Epikuros slast nechápe jako slast tělesnou, ale jako neexistenci strasti, bolesti. Pokud člověk nemá pocit slasti, pak nežije normálně. Epikurova filozofie má terapeutickou funkci, což je poněkud výstřední.

Dělí se na tři vrstvy – kanoniku, fysiku, etiku:
A) KANONIKA
Je to teorie poznání. Za základní poznání považuje poznání smyslové, tedy pomocí vjemů (= obtisky vnějších předmětů v naší duši). Vjemy (obtisky) jsou pravdivé => totální poznávací optimismus. Skutečnost = zkušenost.
Prolépsis – pojmy, které vycházejí z dlouhého opakování některých elementárních vjemů – zobecňování => je nutná verifikace. Prolépsis je buď smysly potvrzena nebo nevyvrácena => je pravdivá.
B) FYSIKA
Navazuje na kanoniku, je spojena i s etikou. Je ovlivněna Démokritovou filozofií (D. říká, že aromy se pohybují po spirálách a jejich střet způsobuje vznik předmětu - je to dáno logem). Podstatou světa, který je nekonečně velký a skládá se z nekonečného množství atomů, jsou atomy a prázdno (ze zjevného nezjevné). Jestliže vím, co je svět, mohu odstranit svůj strach z něj. Epikuros narozdíl od Démokrita říká, že není možné, aby se atomy potkaly, a že se nepohybují po předem určených drahách. Pak by totiž neexistovala lidská svoboda a nebylo by možné např. trestat zločince za zločin. Je zastáncem teorie deklinace atomů, tedy že atomy se ze své dráhy vychylují, což umožňuje svobodu lidského jednání.
C) ETIKA
Je cílem Epikurovy filozofie. Je zaměřena na otázku, jak žít v novém historickém klimatu. Vychází zde z fysiky.

Základním východiskem Epikurovy filozofie je heslo:
 „Nefilozofuj pro Heladu, filozofuj pro sebe.“ – proto byli ohrazeni zdí.
Epikurejci se nezúčastnili žádných veřejných akcí, nechtěli vědět, co je za zdí (války…).
Základním problémem lidského života je bolest = strast. Je potřeba ji eliminovat, zničit, a  vyložit, proč ji mám. Základními zdroji bolesti jsou:
očekávání bolesti
strach z bohů – nemáme se bohů bát, protože žijí v jiném světě, který se s naším nikdy nepotká – žijí v prázdnu mezi atomy – mezi světy; navíc jsou podobni lidem v tom, že taky vyhledávají slast
strach ze smrti – nemáme se bát smrti, protože když jsem já, tak není smrt, a když je smrt, tak už nejsem já

Nejvyšší slast by měl mít člověk ze své racionality.
Epikuros je jediný antický filozof, který svou filozofií bojuje proti logu.

ANTICKÝ SKEPTICISMUS
Skeptomái = rozhlížet se, pochybovat.
Je reakcí na stoicismus a epikureismus. Už se neobjevuje komplex děda Vševěda. Je to trest za hříchy dogmatismu. Vychází ze schopnosti člověka klást vedle sebe dva úplně opačné argumenty, kdy nemůžeme rozhodnout, který je pravdivý.
Vyvíjí se ve 3 historických vrstvách:
A) PYRRHONISMUS
Pyrrhon z Elidy – založil slovo skepse.  Zabývá se otázkami:
„Co jsou věci?“ – nevím, a nemohu vědět
„Jak se k nim chovat?“ – nevyjadřovat se (epoché – zdržet se úsudku)
„Čeho tím docílím?“ – absolutního klidu (ataraxia)

B) AKADEMICKÁ SKEPSE
Zavádí se pojem pravděpodobnost, ne statistická, ale jako podobnost pravdě.

C) SEXTOS EMPEIRIKOS
Člověk se může vyjadřovat pouze k tzv. malým pravdám. Nemůže se vyjádřit o poznatelnosti světa…, protože by porušil svůj klid.

Např. otázka: Je med sladký nebo hořký?
pyrrhonista: „Nevím a nemohu vědět.“
skeptik: „Je podobnější pravdě, že je sladký.“
Sextos Empeirikos: „Med je sladký.“ (malá pravda)


4. FILOZOFIE KONCE ANTIKY
Na konci antiky dochází ke krizi antického světa – ekonomické, duchovní i politické. Společnost reaguje tím, že do antické kultury vřazuje nesourodé prvky (helenizace). Období konce antiky je chápáno buď jako součást helénismu nebo jako kultura za hranicemi antické kultury.

Základní charakteristika:
Ústup řádu, rozumu, logu.
Vstup iracionálních nálad.
Vstup východních kultů – Egypt (kult Osiriův), Persie (kult Mitrův).
Problém vlivu Manichejských – vztah dobra a zla, otázku, zda ontologicky existuje jen dobro nebo i zlo, vyřešili tak, že dobro a zlo jsou dva odlišné principy, které oba jsou v člověku.
Kulty, které souvisí se sbližováním s náboženstvím – gnóze, Filón Alexandrijský – do antické kultury přinesl mysticismus.

Základními problémy doby jsou otázky:
1. Jak se osvobodit od života?
2. Jak se sjednotit s božstvím?
3. Jak žít, abych byl spasen?
Na tyto otázky odpovídá nejvíce novoplatonismus.

NOVOPLATONISMUS
Navazuje na Platóna (dva světy) a Pýthágora (převtělování duší).
Zakladatelem je Ammonios Sakkás, který se jako první zajímá o zmíněné otázky.
Dalším novoplatonikem je Porfýrios, který vydal Plótínovy „Enneady,“ čili „Devítky.

Nejvýznamnějším novoplatonickým filozofem je
Plótínos
Reflektuje problémy křesťanství, krize společnosti a svého dětství. Jeho duše se cítila v lidském těle velmi omezená. Za své tělo se styděl – tělesností pohrdal (málo jedl, skoro nespal, omezoval fyz. potřeby). O rodičích, jako autorech jeho těla, vůbec nemluví. Asketický způsob života dovedl až do absurdity.
Základem jeho filozofie je pyramida jsoucna:
Jedno = první = prótón = bůh = světlo. Je podstatou všeho. Slovo jedno je negativní definicí, protože my žijeme ve světě mnohosti. Jediné, co o bohu můžeme říct, je, že je první (opět negace k mnoho) – nemůžeme o něm říct nic pozitivního. Je osvobozením idejí dobra a krásy, je nad světem idejí. Přelévá se přes svou absolutní existenci, přes své hranice, které nemá, a vytváří tak další vrstvy (= emanace). Čím je vrstva od boha dál, tím méně dokonalá je. Bůh = světlo – tzv. světelná ontologie. Každá další vrstva má světla méně.
Rozum. Prezentuje klasický Platónův svět idejí.
Duše. Dělí se na hvězdné, vesmírné, lidské.
Kosmos. Blízký Platónovu smyslovému světu, je nejblíže hmotě.
Hmota. Absolutní tma, prostá negace boha, totální zlo, absolutní nebytí.
Jakmile se duše vtělí do člověka, tak člověk žije ve sféře kosmu a je nešťastný, protože tam nepatří.

Plótínova pyramida jsoucna:
Čísla 1 – 3 značí cestu posledního vzestupu duše:
1. koncentrace – člověk vede asketický život, omezuje fyzické potřeby, jen medituje. Na konci této fáze se duše vytrhne z těla a vstoupí do vrstvy duší, kam patří.
2. kontemplace – duše se dostává až do sféry rozumu a nazírá ideje.
3. extáze – opuštění vrstvy rozumu – své vlastní racionality, a splynutí s prótón s bohem, duše se stává součástí prótón.
Cesta posledního vzestupu duše je negací k Platónově teorii (neustálé kolování duší). U Plótína může duše dojít k bohu už za života a může s ním splynout.
Plótínos prý dosáhl extáze 4x za život, a to díky askezi, silným meditacím a námelu.
Novoplatonismus je vzorem pro křesťanství, ale filtrem je Bible (neuznává např. cestu posledního vzestupu duše).

1 komentář:

  1. Objevte eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Kolektivní rozum Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60% větší šance na výhru

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat