Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Metody vývojové psy a její začlenění mezi ostatní vědy

Metody, které vývojová psy užívá k řešení úkolů, jsou podobné jako v každé empirické vědě: východiskem je především pozorování za přirozených nebo experimentálních podmínek. Má-li však vývojová psy hlavně stanovit změny v čase, pak musí těchto metod pozorování užívat v různých časových úsecích. Podle toho jak tento záměr realizuje, lze rozlišovat dva základní metodologické přístupy: podélný a příčný.

1) Podélný (longitudinální) přístup :   Tíž jedinci jsou sledováni po určitou dobu a jsou zachycovány některé změny jejich psych. funkcí. Metody mohou vycházet z jeho přirozeného prostředí(např.: pozorování všech projevů dítěte v rodině po řadu měsíců a roků po narození). Jindy se mohou opírat o experimentální postupy, při nichž se sledovaní jedinci uvádějí do standardních situací, takže některé proměnné lze udržovat stálé a jiné kontrolovaně měnit. Už prvé vývojové studie prováděné v minulém století(W.Peyer, Ch.Darvin, W.Stern,…), většinou na vlastních dětech, byly tohoto druhu. Jestliže mají výsledky dovolit určité žádoucí zobecnění, je nutné, aby pozorování bylo cíleně plánováno a aby vzorek sledovaných jedinců byl dosti veliký a správně vybraný. Při sledování vývoje dětí se zpravidla určí vzorek dětí narozený v jisté době(ve stanoveném roce), a to tak, aby byl reprezentativní, pokud jde o socioekonomický původ, vzdělání rodičů a další podmínky, které by mohly vývoj ovlivnit. Podélné sledování je optimální, pokud jsou děti sledovány dostatečně dlouhou dobu – např. od narození až do konce dospívání.
Podélný přístup umožňuje přímé zjišťování skutečně probíhajících vývojových změn odděleně u týchž jedinců a získané údaje nejsou tedy výsledkem předčasného zprůměrňování, které vedlo často k falešným závěrům. Podélná metoda nemůže ovšem sama odpovědět na všechny otázky. Má řadu nevýhod a úskalí: je velice časově náročná, zejména pokud chceme sledovat vývoj po celý lidský život.
Příklad: Jako příklad krátkodobého longitudinálního výzkumu se specifickým záměrem můžeme uvést studii, kterou uskutečnily R.Spitz a K.Wolfová. Sledovali dva prvé roky života 91 dětí z ústavu (nalezenci) a 122 dětí v jakýchsi jeslích u ženské věznice. Porovnání vývojového průběhu dětí, prokázalo odlišný osud vývoje obou skupin: 1.skupina se ve svém vývoji stále více opožďovala, zatímco druhá se vyvíjela pořád stejným tempem.
Mimořádně zajímavý longitudinální výzkum představuje studie realizovaná u nás skupinou pracovníků (Z. Matějíček, Z.Dytrych, V.Schúller,….), která se týká vývoje tzv.nechtěných dětí. Děti byly vybrány na základě údajů o tom, že se narodily z těhotenství, které matka neplánovala a nechtěla a žádala proto o umělé přerušení. Žádost však byla zamítnuta a dítě se narodilo a bylo vychováváno ve své rodině. Děti byly vyšetřeny zprvu v devíti, poté ve 14 a 16 let a konečně v době, kdy již překročily „dvacítku“. Již prvé vyšetření sice ukazovalo na určité rozdíly mezi skupinou těchto dětí a jinak srovnatelnou kontrolní skupinou dětí, jejichž matky prožívaly radost z chtěného těhotenství, ale teprve longitudinální sledování mnohé výsledky o méně příznivém vývoji nechtěných dětí potvrdilo a upřesnilo.

2) Příčný přístup. Vývojové změny jsou v tomto případě odvozovány nepřímo-porovnáním vývojového stavu (např.výšky, hmotnosti,výkonu v inteligenčním testu nebo v kresbě,..) u různých souboru dětí různého věku k určitému datu měření. Během krátké doby můžeme zjistit výkony dětí různě starých a získat rychleji „normy“ než dlouhodobým sledováním týchž jedinců. Lze předpokládat, že získané průměrné hodnoty se nebudou příliš lišit od norem, které by vyplynuli z dlouholetého longitudinálního sledování. Tak se většinou postupuje při získávání norem pro výkon dětí v inteligenčních testech. Čím větší je však časový úsek sledování, tím více vzrůstá nebezpečí, že naměřené hodnoty nebudou představovat skutečné vývojové změny, ale spíše proměny podmíněné sociálně, ekonomicky, kulturně, změnou výchovných postojů, … .
Příklad: jedna z prvních systematických studií, při níž bylo použito příčného postupu, byl Mikešův výzkum změn některých schopností(zejména manuální zručnosti) od časného školního věku do pozdního stáří. Všem dával stejné úkoly vyžadující přesnou a rychlou manipulaci s předměty. Na základě získaných výsledků, došel k závěru, že vrchol výkonnosti leží mezi koncem dvacátého a začátkem třicátého věku. Pozdější výzkumy značně zpochybnily tyto výsledky.


Někdy nám ani jeden z těchto přístupů nedovolí odpovědět na otázku, nakolik jsou výsledky ovlivněny bud věkem, nebo příslušností k určité generaci, popřípadě dobu kdy bylo měření prováděno. Byly navrženy různé modely jak složitějšími statistickými postupy posoudit dílčí efekt těchto jednotlivých činitelů. Výhody příčného i longitudinálního projektu jsou spojovány ve strategii SEMILONGITUDINÁLNÍ („zrychlený“ longitudinální přístup): v ní je sestaveno několik (věkově odlišných) skupin, které jsou po určitou dobu pozorovány a opakovaně vyšetřovány. Získáme tak řadu kratších, dílčích individuálních vývojových křivek, z nichž je pak možné pomocí statistických postupů „složit“ vývojovou křivku globální.


Pro klinický výzkum můžeme někdy výhodně postupovat podle dvou projektů, které se blíží podélnému postupu, ale slevují z jeho náročnosti tím, že jedinci jsou přímo vyšetřováni jen v jednom časovém bodě, zatímco o dalším časovém bodě máme data pouze nepřímá. :

Retrospektivní (anamnestický) postup : při něm je vybírána skupina podle určitých současných vývojových znaků a sledují se vývojové projevy či životní události v minulosti (v anamnéze).
Klasickým příkladem je studie Bowlbyho(1946), v níž srovnával skupinu 44 mladistvých se sklonem ke krádežím se stejně početnou skupinou mladistvých bez tohoto problému. Z řady sledovaných proměnných v anamnéze, v nichž se obě skupiny lišily, byly jediným významným činitelem dlouhodobé separace v prvých pěti letech života. Mladiství delikventi měli v 17 případech zaznamenanou nějakou událost, při které byly na dlouhou dobu odloučeni od matky, zatímco v kontrolní skupině se separace vyskytla jen dvakrát. Ještě výraznější byl ten rozdíl, když delikventi byly rozděleni do tipu „bez citového vztahu“ a do tipu se zachovanou schopností takový vztah navazovat. Bowlby z toho usoudil, že dlouhotrvající separace dítěte od matky vedou k citovému narušení a k delikvenci.

Nedostatky retrospektivní studie lze alespoň poněkud vyvážit výzkumem prospektivním (katamnestickým).
Bowly se skutečně o takové ověření později(1956) pokusil. Sledoval katamnézy 60 dětí, které byly před dokončením svého čtvrtého roku umístěny na dosti dlouhou dobu v sanatoriu pro tuberkolozní děti, a srovnával je s třikrát větší skupinou spolužáků. Když mezi skupinami určité rozdíly byly , neodpovídaly vždy očekávání – a zejména delikvence byla v obou skupinách řídká, stejně jako se v základní sledované skupině nevyskytovaly těžké obrazy psychopatických osobností bez citových vztahů. Bowlby proto opravil svou původní hypotézu a nahradil ji novými, lépe ověřenými předpoklady.

Volba metody tedy značně ovlivňuje získané výsledky. Vývojová psychologie dnes proto užívá jednotlivých metod obezřetněji, využívá promyšlených statistických zpracování a také interpretace jsou zpravidla opatrnější.

Žádné komentáře:

Okomentovat