Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Neoklasický přístup k fiskální politice

Keynesiánský závěr, že pokles daní a následné dluhové financování deficitu povede k růstu agregátní poptávky byl kritizován a odmítnut neoklasickým přístupem k fiskální politice. Neoklasický přístup pracuje s myšlenkou permanentního důchodu, podle tohoto přístupu nebude mít pokles daní žádný vliv na výdaje jednotlivců. Pokud totiž vláda sníží daně a vzniklý deficit financuje půjčkou od veřejnosti, jednotlivci si uvědomí, že vzniklý veřejný dluh bude vláda muset v budoucnu splatit a to včetně úroků. Aby vláda tento dluh v budoucnu splatila, bude muset daně opět zvýšit. Permanentí důchod poklesem daní tedy není dotčen. Lidé očekávají, že snížení daní dnes bude v budoucnu vystřídáno opět jejich růstem. Spotřeba se tedy nemění a rostou úspory. Růst úspor přesně odpovídá vládnímu deficitu. V tomto případě může být vliv snížení daní na AD nulový. Tato teorie je známá jako Barrova-Ricardova věta nebo také jako ricardiánská ekvivalence.

Platnost ricardiánské ekvivalence se v empirickém ověření nepotvrdila. Pokles daní totiž skutečně vyvolal růst spotřebních výdajů. Argumenty proti platnosti Barrovy-Ricardovy věty
• omezená délka lidského života – dnes žijící lidi netrápí možnost vyšších daní, které budou platit další generace
• likviditní omezení – mnoho lidí neřídí svou spotřebu na základě permanentního důchodu, protože jejich možnost vypůjčit si je omezená (např. studenti). Pokles daní tedy povede k růstu spotřeby – umožní této skupině obyvatel spotřebovávat více.

Žádné komentáře:

Okomentovat