3. Bankovní soustava a měnová politika

Bankovní soustava a měnová politika

S měnovou politikou velice těsně souvisí bankovní soustava, která prostřednictvím úvěrových operací ovlivňuje měnový vývoj a zajišťuje bankovní služby pro jednotlivé ekonomické subjekty.

Bankovní soustava představuje souhrn všech bankovních institucí v daném státě a uspořádání vztahů mezi nimi.

V jednotlivých státech se mohou bankovní soustavy lišit svojí strukturou, organizací i činností. Přes určitá specifika však existují základní složky bankovních soustav:
• centrální emisní banka,
• soustava obchodních (komerčních) bank a ostatních peněžních ústavů.


a) Centrální (emisní) banka

Vyvinuly se z obchodních bank nebo byly jako emisní banky založeny a v současné době jsou ve většině zemích státní institucí.

V současné době jsou vrcholným subjektem měnové politiky. Významnou úlohu hraje i vztah centrální banky k ostatním peněžním ústavů a ke státu. Účinnost měnové politiky je závislá i na míře její samostatnosti.

Cíle měnové politiky prosazuje centrální banka přes kontrolu nabídky peněz, kdy využívá celou řadu nástrojů: diskontní politiku, operace na volném trhu, politiku povinných minimálních rezerv, reeskontní kontingenty apod.

Emisní banka je centrální bankou státu a plní v bankovním systému některé nezastupitelné funkce:

• emituje bankovky a tím ovlivňuje měnový vývoj,
• jako banka bank vede účty ostatních bank, na kterých udržují své likvidní rezervy, poskytuje jim úvěry a vykonává nad nimi bankovní dohled,
• jako banka státu vede a spravuje účty státních orgánů a v případě potřeb poskytuje státu úvěr, disponuje obvykle měnovými rezervami státu a řídí úvěrové operace se zahraničím.

Kromě toho plní celou řadu dalších úkolů, které vyplývají ze specifických potřeb jednotlivých národních ekonomik.

Naší centrální emisní bankou je Česká národní banka, jejíž působnost upravuje zákon České národní rady č. 6/1993 Sb., o České národní bance, který nabyl účinnosti 1.1.1993 a který byl již novelizován.

Česká národní banka (ČNB) je ústřední bankou České republiky a jejím hlavním úkolem je zabezpečovat stabilitu naší měny. Při zabezpečování tohoto cíle je ČNB nezávislá na pokynech vlády. Má výhradní právo vydávat bankovky a mince. Vede účty státního rozpočtu, státních fondů a státních finančních aktiv a pasiv, pokud ministerstvo financí ČR tímto úkolem nepověří jinou banku. Na základě rozhodnutí bankovní rady může ČNB poskytnout státu krátkodobý úvěr. ČNB vede účty bank a poboček zahraničních bank a přijímá jejich vklady a může jim poskytovat krátkodobý úvěr. Vykonává nad nimi bankovní dohled.

ČNB předkládá vládě ČR návrhy zákonných úprav v oblasti měny, peněžního oběhu, platebního styku a zákonných úprav, týkajících se působnosti a postavení ústřední banky. Ve spolupráci s ministerstvem financí pak i zákonné úpravy devizového hospodářství a oblasti bankovnictví.

Jako reprezentant ČR zastupuje stát v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance.

Nejvyšším orgánem ČNB je sedmičlenná bankovní rada v jejímž čele stojí guvernér, která určuje měnovou politiku, nástroje jejího uskutečňování a rozhoduje o zásadních měnově-politických opatřeních ČNB.


b) Obchodní banky

Tvoří hlavní článek bankovního systému, protože provádějí veškeré bankovní operace mimo emise peněz. Základem jejich činnosti je poskytovat služby podnikatelské sféře a obyvatelstvu za účelem zisku.

Lze je členit podle různých hledisek, např. podle vlastnické formy, podle zaměření jejich činnosti apod.

Obchodní banky obecně provádějí bankovní obchody a poskytují peněžní služby. Mohou však obchodovat jen s penězi, které mají reálně k dispozici. Získávají je jako vklady od občanů, podniků, jiných obchodních bank a dalších subjektů nebo úvěrem od centrální banky. Jak vlastní, tak svěřené peněžní prostředky musí používat tak, aby byly schopné splnit vždy své závazky.

Postavení obchodních bank v České republice upravuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, který byl již několikrát novelizován.


MONETÁRNÍ POLITIKA

Cenová stabilita a zaměstnanost jsou konečné cíle stabilizační monetární politiky státu. Monetární politika je nesleduje bezprostředně. Státní orgány regulují přímo nástroji monetární politiky množství peněz v ekonomice a vývoj úrokových sazeb. Působením na tyto veličiny se snaží dosáhnout konečných cílů stabilizační politiky.

Monetární čili peněžní a úvěrová politika je činností státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, na regulaci úrokových měr a podmínek úvěru.

Monetární politika je určena k regulaci tržní ekonomiky. Když bude hospodářství řízeno na základě příkazů, ztrácí samozřejmě monetární politika svůj smysl. Nemůže být využívána vůbec nebo jen formálně.

Aby mohla být monetární politika použita, musí proto být rozvinut tržní mechanismus a v rámci něj zejména:
• peněžní trh a trh peněz,
• úvěrový systém a trh kapitálu.

Tyto dva předpoklady však nestačí. Státní orgány musí mít možnost vstupovat na trh peněz i kapitálu. Vystupují na těchto trzích jako jeden z jejich účastníků. Proto třetím předpokladem monetární politiky je institucionální – centrální banka se musí nalézat ve státním vlastnictví. Funkce centrální banky jsou následující: provádí finanční operace vlády, emituje bankovky, poskytuje úvěry obchodním bankám, spravuje měnové rezervy a zejména reguluje činnosti obchodních bank.

K předpokladům monetární politiky tudíž patří rozvinutý trh peněz a kapitálu a převedení emise peněz do výlučné pravomoci státní centrální banky.


Nástroje monetární politiky

Pokud ekonomika splňuje uvedené podmínky a zároveň předpokládáme, že rychlost obratu peněz je konstantní, mají státní orgány možnost využívat řadu nástrojů monetární politiky. Nástroje lze rozdělit na přímé (administrativní) a nepřímé (tržně orientované).


Přímé (administrativní) nástroje

1) Regulace investičního úvěru – v případě, že se nějaký zájemce obrátí na banku se žádostí o investiční úvěr, pak jestliže rozsah požadovaného úvěru překračuje státem určenou mez, musí žadatel předložit bance souhlas státních orgánů. Nemá-li povolení státních orgánů, banka mu nesmí investiční úvěr poskytnout.

2) Regulace spotřebního úvěru – je další formou přímých monetárních nástrojů. Při prodeji na splátky mohou státní orgány stanovit např. maximální dobu splatnosti úvěru. Je ovšem na bance, aby rozhodla, zda vůbec poskytne žadateli spotřební úvěr a za jakých podmínek.

3) Další přímé nástroje – např. státní orgány mohou požadovat od bank měsíční zprávy o úvěrech poskytnutý nad stanovený limit, mohou určit bankám úvěrové stropy, stanovit maximálně přípustné rozpětí mezi diskontní sazbou a úroky, které obchodní banky požadují od svých klientů, apod.


Nepřímé (tržně orientované) nástroje

1) Politika povinných minimální rezerv
Státní orgány stanoví v případě použití tohoto nástroje bankám povinnost, aby část svých aktiv uložily na bezúročném běžném účtu u centrální banky. Aktiva mohou být uložena v hotovosti, ale i v jiných formách. Výše uložených rezerv není určena absolutní částkou, ale v podobě míry rezerv – jako procento z depozit. Míra bývá stanovena selektivně – čím jsou depozita likvidnější, tím vyšší částku aktiv vyžaduje centrální banka blokovat v rezervách. Zvýšení míry rezerv sníží nabídku úvěrů ze strany obchodních bank, protože povinná míra rezerv má nepřímo úvěrný vliv na objem nabídky peněz.

2) Operace na volném trhu
V tomto případě centrální banka nakupuje nebo prodává státní cenné papíry. Nabízí-li centrální banka na trhu státní cenné papíry, vstupuje do konkurence s ostatními zájemci o volné peněžní zdroje. Při daném množství peněz lze očekávat, že se zostří konkurence na straně poptávky po penězích. Výsledkem bude ovšem růst jejich ceny, tj. úrokových sazeb.

3) Diskontní politika
Diskontní politika má úzkou souvislost s emisní funkcí centrální banky. Obchodní banky mohou u centrální banky získat dodatečné peněžní prostředky v podobě úvěrů. Tuto poptávku obchodních bank reguluje centrální banka výší požadovaných úroků. Diskontní sazba je tudíž úroková sazba, za níž poskytuje úvěry bankám obchodním.

7) Přednáška: ČINNOSTI OBCHODNÍCH BANK

ČINNOSTI OBCHODNÍCH BANK

Tvorba (poskytování) úvěrů podnikatelským subjektům

Tato činnost je pro banky jedna z nejvýnosnějších na straně jedné, a na straně druhé je spojena s riziky klientů, ke kterým dochází při poskytování úvěrů. Tato rizika jsou jednak v tom,že příjemce úvěru nebude schopen splatit úroky z úvěru a v některých případech dokonce i jistinu úvěru.

Z hlediska časového horizontu na který se úvěry poskytují rozlišujeme tři základní skupiny:
1) úvěry krátkodobé - časový horizont od poskytnutí do splacení úvěru je do 1 roku
2) úvěry střednědobé - časový horizont je 1 až 4 roky
3) úvěry dlouhodobé - časový horizont je 4 a více let


Úvěry krátkodobé

Tyto krátkodobé úvěry rozlišujeme jednak z hlediska účelu a především z hlediska pojištění.

a) Úvěr kontokorentní

- Je poskytován klientům na běžném účtu, který má klient zřízen u banky, a v návaznosti na předpokládané finanční potřeby klienta v průběhu období trvání kontokorentního úvěru banka sjednává s klientem úvěrový rámec, tzn. umožní klientovi, aby jeho běžný účet přešel do debetu.
- Je v podstatě úvěrem, o který je mezi podnikateli největší zájem.
- Výše kontokorentu citlivě reaguje na nárazovou potřebu peněz.
- Sjednáváme s bankou, do jaké výše budeme moci čerpat peněžní prostředky a za jakou cenu.
- Typickým oborem činnosti, který se bez tohoto typu úvěru neobejde je zemědělství, kdy se po celý rok vynakládají peníze na obhospodaření polí (náklady) a k tržbám dochází pouze v krátkém časovém úseku - v době sklizní.
- Tím, že je to jeden z nejpoužívanějších krátkodobých úvěrů, tak jsou i podmínky získání kontokorentního úvěru tomu podřízeny:
• klient musí být k bance „vstřícnější“,
• měl by u banky mít alespoň 3 roky jiný typ účtu, o němž má banka veškeré záznamy, zejména vývoj finančních zdrojů (čerpání, vklady),
• poskytuje jej především bonitním klientům.

(+)
leden květen / t /
(-)


b) Úvěr směnečný

Název tohoto krátkodobého úvěru se odvíjí od jednoho zvláštního platebního instrumentu, a to směnky. U nás se směnky řídí Směnečným a šekovým zákonem, který jehož podstata vychází z 30. let 20. století, kdy dlužník vystavuje tuto směnku a věřitel mu na ni půjčí peníze.

• úvěr eskontní
• úvěr reeskontní

Určitý podnikatelský subjekt potřebuje finanční zdroje, proto se obrátí na banku a žádá po ní peníze, za které nabízí ručení v podobě směnky. Existují dva způsoby eskontu směnky:

a) směnka vlastní, kdy zákon přesně taxativně vymezuje náležitosti, které musí směnka obsahovat:
• datum a místo vystavení
• neodvolatelný příslib výstavce: „Zaplatím za tuto směnku…….“
• částka slovem i písmem
• kdy má být splaceno
• podpis výstavce
+ pokud není uvedeno, místo kde má být směnka splacena, nahrazuje to místo bydliště výstavce

Výhody:
• Výstavce ručí za závazek vyplývající ze směnky celým svým majetkem.
• Při vymáhání pohledávky ze směnky platí zkrácené řízení:
V případě, že směnka není v řádném termínu splacena, tak držitel směnky podá návrh na vydání směnečného platebního rozkazu a soud by ho měl potvrdit do 48 hodin tím, že vydá směnečný rozkaz, pak může dát věřitel návrh na exekuci veškerého majetku výstavce, tak aby byly uspokojeny jeho veškeré požadavky.


b) směnka cizí, kdy výstavcem směnky je banka a na rozdíl od směnky vlastní, výstavce přikazuje směnečníkovi: zaplaťte za tuto směnku, čímž se stává teprve směnečným dlužníkem. Na indosamentu musí být podepsáni oba účastníci. Banka za tuto směnku poskytuje přímo peněžní prostředky.

- Banky již dnes vydávají předtištěné formuláře, při jejichž vyplnění tyto splňují zákonné náležitosti.
- Směnečný úvěr je poskytován tedy oproti směnce.

Výhody:
• směnka je obchodovatelný cenný papír, dlužník může tento cenný papír prodat tím způsobem, že jej převádí na další osoby rubopisem „na řad“, a tak vzniká řada dalších nepůvodních majitelů směnky

Reeskontní směnečné úvěry
= banka koupí směnky, tj. jsou na ní převedeny, vždy je to směnka cizí a výstavcem nesmí být banka (zpravidla se jedná o směnky spojené s prodejem a tokem zboží), ve lhůtě splatnosti této směnky platí bance odběratel, pouze v případě, že ten není schopen dostát svým závazkům, tak se banka obrací na toho, kdo bance směnku poskytl (prodal)

= banka poskytuje úvěr snížený o úroky, tento rozdíl se nazývá úvěrový diskont, který vychází ze sazby, za kterou centrální banka poskytuje úvěry obchodním bankám, tyto jsou navíc kryty reeskontními směnkami (jeden ze způsobů refinancování obchodních bank), směneční účastníci -obchodní banky jestliže chtějí získat tyto reeskontní úvěry, tak musí centrální bance poskytnout informace o svém ekonomickém vývoji, což je velice důležité z pohledu centrální banky pro usměrnění budoucí hospodářské politiky

BANKA

Výrobce Odběratel


c) Úvěr lombardní

Jsou to krátkodobé úvěry, které jsou spojeny, resp. poskytovány proti zástavě cenných papírů případně jiných věcí movitých.
• Banka si vybírá, proti kterým cenným papírům bude úvěr poskytovat (likvidita akcií, stabilita vývoje kurzu akcií, …..).
• U movitých věcí se taktéž poskytovatel úvěru (banka) rozhoduje jak bude tyto předměty v případě jejich získání při nesplacení úvěru realizovat (tj. proměnit v peněžní prostředky)
• Předmětem zástavy nesmí být nikdy cenné papíry individuálního charakteru (šeky a směnky).


d) Úvěr avalský (ručitelský)

Sjednává se krátkodobý bankovní úvěr, který je poskytnut v případě realizace avalu (ručení). Příklady:
• banka může požadovat v případě směnečného úvěru ještě aby byl úvěr avalován
• v případě existence úvěrů ze zahraničí, za klienta musí zpravidla ručit (spolupodepsat) úvěrovou smlouvu některá z tuzemských bank, v případě, že klient nesplácí, tak musí za něj splácet ručitel – banka

Když existuje aval podnikatelského úvěru, tak se snižuje riziko poskytnutí. V případě, že příjemce není schopen úvěr ve sjednaných lhůtách splácet, je povinen toto činit ručitel, v tom okamžiku vzniká dlužníkovi vůči ručiteli úvěrový vztah.


e) Úvěry účelové

Tyto jsou poskytovány na určitý konkrétně daný účel a příjemce musí garantovat (dokladovat), že peníze budou na tento účel použity!
• úvěr na pohledávky
• úvěr na nákup zboží


f) Osobní půjčky

Jedná se o poskytování úvěrových zdrojů fyzickým osobám.


Pozor na chyták: ve smlouvách se může zaměnit: 6% p.a. - na 6% p.m. a pak se platí několika násobně vyšší úroky

english tags: refinance home

3) Přednáška: OBCHODNÍ BANKY

OBCHODNÍ BANKY

= podnikatelské subjekty, které podnikají se zbožím zvláštního charakteru – tj. s penězi

Bankovní systém (soustavy):
1) jednostupňový - bankovní systém, kdy není institucionálně oddělena centrální banka od obchodních bank, toto je typické pro rozvojové země, válečné hospodářství a direktivně plánované ekonomiky, u nás tento systém trval od roku 1950 do roku 1990

2) dvoustupňový - centrální banka je institucionálně oddělena od obchodních bank, tento sytém je typický pro tržní ekonomiky, je zde zájem, aby centrální banka nebyla závislá na exekutivě, má zabezpečit stabilitu měny a exekutivy

Obchodní banky – jejich rozdělení je závislé na konkrétním státu, existují banky:
a) specializované (stavební spořitelny) + pro poskytování všech služeb
b) působící na celém území + lokální banky (Německo)

Banky poskytují úvěry a přijímají vklady od široké veřejnosti.

U nás se dvoustupňový systém vytvářel s rozvojem kapitalismu.

Rozvoj bankovních systémů může probíhat následovně:
• vstup nadnárodního kapitálu
• fůze bank
• koncentrace příjemců služeb (propojení kapitálu z hlediska bank)

Existují dva hlavní názory:

Monetaristický = každé zvýšení peněz v ekonomice vede ke zvýšení cen

Keynesiánský = množství peněz v ekonomice působí jako stimul na vývoj ekonomiky

- do 80. let se stát chronicky zadlužuje
- množství peněz (M) v ekonomice sledují (kontrolují) centrální banky